Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za každou cenu - 4. kapitola

Za každou cenu - 4. kapitola

I zdánlivě nesplnitelné přání jde splnit...
Největší sirku si vylosoval Emmett, proto je opět řada na něm. Zatím nejdelší kapitola téhle povídky, taková už nebude, takže si jí važte... :D Ale k věci...
Jak to bude dál mezi naším manželským párečkem? Jak dopadne Emmettův nečekaný vpád do koupelny?
To vše se dozvíte v dnešní kapitolce. Příjemné čtení, N.

4. kapitola

Novinky – nepříjemné či pouze nečekané?

Jenže zrovna v té chvíli se ta osoba otočila při zvuku zaklapnutí dveří a já mohl vidět tělo své ženy v celé jeho kráse…

„Já-já…“ začal jsem koktat, zbaven schopnosti souvislého vyjadřování. Avšak zbytky slušnosti mi ještě zůstaly a já, jako slušně vychovaný muž, odvrátil pohled. Co na tom, že jsem ve skutečnosti na to měl právo… Jednoduše jsem nechtěl, aby se na mě moje krásná manželka zlobila, to by se mi opravdu nehodilo, už kvůli mým plánům opět se s ní sblížit. Aspoň částečně…

„V pořádku,“ odvětila, a pak se za mnou ozval šramot. Netrvalo dlouho a opět na mě promluvila.

„Můžeš se otočit,“ oznámila mi a poté, co jsem se zařídil podle jejích slov, se mi naskytl podobný pohled jako předtím, až na malý detail, že tentokrát byla zabalená do osušky. Jenže ta nebyla tak velká, aby zakryla všechno, co by měla…

„Potřeboval jsi něco?“ zeptala se, když jsem hodnou chvíli jen stál a zíral před sebe, což znamenalo na ni. Jen jsem zakroutil hlavou, protože jsem nevěděl, nakolik mě bude hlas poslouchat tentokrát. Koktání snad už bylo dost, že.

Odpovědí mi bylo jen pozvednutí jejího krásně tvarovaného obočí, jinak ani slovo. Celkově jakoby začala ignorovat mou přítomnost, protože si v poklidu stoupla před zrcadlo a začala si rozčesávat mokré, ale přesto nádherné zlaté vlasy. Na to jsem zvedl obočí já a konečně se jal promluvit.

„Co tu děláš?“ položil jsem otázku, která mi vrtala hlavou od chvíle, kdy jsem zjistil, že onen vetřelec je vlastně ona.

„Češu se,“ odpověděla klidně a pokračovala ve své činnosti. Vážně, jako bych tu vůbec nebyl.

„Tady?“

„Evidentně, když tu stojím. Tohle má být výslech nebo co?“ protáhla znuděně a přes odraz v zrcadle se na mě podívala. Mírně jsem pozvedl koutky v náznaku úsměvu a souhlasně přikývl.

„Jistě, co jiného by to mohlo být? Ale teď vážně…“ odmlčel jsem se s přáním dodat svým slovům na dramatičnosti.

„Proč nejsi, ehm, ve své, ehm, koupelně?“ zeptal jsem se a můj pohled, jak jsem usoudil z pohledu do zrcadla, byl nečekaně vážný.

„Měla jsem menší nehodu s kohoutky a vytopila jsem si celý pokoj. Musím počkat, až to všechno vyschne, aby se tam mohlo znovu vymalovat a znovu bydlet. Esme říkala, že je to záležitost nanejvýš týdne. A tak jsem si říkala, že tobě by určitě nevadilo, kdybych se šla umýt sem. Chtěla jsem se tě zeptat, ale nebyl jsi tu,“ dodala omluvně a mírně pokrčila rameny.

„V pohodě, kdykoliv budeš potřebovat, moje koupelna je ti k dispozici,“ zažertoval jsem a chtěl opustit místnost, když v tom mě zarazilo její: „Počkej.“

„Potřebuješ něco?“ zeptal jsem se, stále otočen zády.

„Když já… Chci se zeptat… Vlastně… Jak moc by ti vadilo, kdybych si dala do tvého pokoje pár svých věcí?“ tázala se, zjevně v rozpacích ze své otázky.

„Dej si tam všechno, co chceš, místa je tam dost,“ pokrčil jsem rameny a tentokrát už místnost vážně opustil.

V pokoji jsem se připloužil k posteli a padl na ni, zůstávaje ležet tak, jak jsem spadl. Hlavu jsem měl plnou zmatených myšlenek, ale přece jenom tam bylo malinkaté místečko, ve kterém se usídlila naděje.

Naděje na to, že možná tohle byl ústupek z Rosiny strany a možná jednou vše bude jako dřív…

 

Během pár hodin, které zbývaly do setmění, se z mého pokoje stálo skladiště. Doslova a do písmene skladiště. V jednom rohu, který byl předtím takřka prázdný, se nyní tyčil hotový palác z věcí, které si sem dotahala Rose. Prý pár, to tak! Mohl jsem tušit, že to takhle skončí, ale kupodivu mi to bylo jedno. Možná v tom byla vypočítavost, ale možná taky ne. Možná to byla jenom radost, že po dlouhé době mám ve svém pokoji opět její věci, v podstatě tedy, že tenhle pokoj je i částečně její.

„To by mělo být všechno,“ usmála se spokojeně Rose, když vedle postele položila poslední krabici, kterou právě donesla. Hned se k ní sehnula a zevnitř vytáhla ostře žlutý lak na nehty. Kývnutím hlavy potvrdila svoji volbu, a pak si nerozhodně stoupla k posteli.

„Můžu?“ zeptala se po chvíli a nejistě se na mě podívala. Jen jsem rozhodil ruce na znak toho, že je mi to jedno a opět jsem obrátil svou pozornost k obrazovce. Jako na potvoru zrovna nedávali nic zajímavého, proto jsem roztržitě přepínal z jednoho programu na druhý.

Rose si mezitím sedla na druhou stranu postele, na tu, která vždy náležela. Chvíli se dívala stejným směrem, co já, avšak pak nejspíš poznala, že v televizi opravdu není nic zajímavého a začala si lakovat nehty.

„Takže...“ začal jsem konverzačním tónem a zadíval se na ni.

„Jak ses měla poslední dobou?“ plácl jsem první, co mě napadlo. A podle jejího výrazu to nebyla ta nejlepší volba.

„Jak bych se mohla mít? Normálně, absolutně normálně... Nebudu se ptát tebe, protože jednak je mi to jedno a jednak je ta otázka ujetá,“ odvětila s pohledem soustředěným na svoje nehty. Jen jedinkrát ho počas mluvení pozvedla, aby se na mě nevěřícně podívala.

Dobře, dobře, uznávám, že to nebyl  zrovna nejvhodnější otázka, stačí? Zdá se, že přimět Rose, aby mi dovolila opět si k ní vybudovat cestičku, nebude vůbec lehká věc. Ale i kdyby to mělo trvat sebedéle, já se prostě nevzdám! Nezkazím to i podruhé, jakože se Emmett McCarty Cullen jmenuju!

 

Čas plynul a doba značně postoupila. Být lidmi, právě by nastal čas uložit se k spánku. Ale vzhledem k určitým okolnostem...

Rose ležela na posteli, na posteli!, a zrovna listovala v jakémsi časopise, který si sem předtím přinesla. No, správné označení by spíš mělo být přitáhla, ale budiž...

„Ehm, Rose?“ odhodlal jsem se na ni po dlouhých minutách přemlouvání sám sebe promluvit. Zvedla oči od časopisu a pohledem mě vyzvala k pokračování.

„Totiž... Ty tu dnes zůstaneš? I na noc?“ zeptal jsem se, dokonce bez zakoktání! Nezasloužím si potlesk? Podle mého určitě ano, i kdyby jenom maličký…

„Je to problém?“ odvětila otázkou, její pohled opět směřující na časopis.

Razantně jsem zakroutil hlavou a dodal: „Jistěže ne. Jen se ptám.“

Další potěšení z jejího hlasu mi nebylo dopřáno, odmlčela se a v tichosti listovala časopisem. Zachoval jsem se podle jejího vzoru a mlčel taky, odírajíc si palec o dálkové ovládání televize.

Té noci už nikdo nepromluvil, pokoj se uložil do ticha, které setrvávalo až do rána.

 

Ráno nastalo podle mého příliš brzy. Dokázal bych si představit zůstat v tomhle pokoji napořád, ovšem pokud by všechno bylo tak jako nyní, včetně osob v místnosti.

Ano, přál jsem si protáhnout den, abych mohl déle dlít vedle Rose, i za cenu věčného ticha.

Bohužel, moje přání zmařilo to zrádné slunce, které nemohlo se svým východem posečkat ještě pár hodin. Jakmile k nám totiž dolétly sluneční paprsky, Rose se přemístila do koupelny tak rychle, že jsem zahlédl jen jiskřící čáru místo kouzelně se třpytícího obličeje té překrásné čarodějky, jež si uzurpovala mé srdce a drží ho ve svých spárech.

Povzdychl jsem si a čekajíc na uvolnění koupelny, přistoupil jsem k šatníku, abych si vybral něco na sebe. Netrvalo to dlouho, ale přesto jsem zůstal nevěřícně zírat na obsah skříně.

Tam, kde ještě nedávno byly dresy mých oblíbených družstev, se nyní nacházelo oblečení, které mně rozhodně nepatřilo. No, oblečení asi není ten správný výraz, jak jsem usoudil při pohledu na sytě růžovou krajkovou podprsenku, nedaleko níž ležel druhý kousek kompletu, tanga stejné barvy a stejného materiálu.

S námahou jsem odvrátil oči a ztěžka polkl. Následně můj pohled zaletěl ke dveřím od koupelny, z níž jsem slyšel zvuk tekoucí vody. Rose, prosím, pospěš si!

 

Bylo něco kolem poledne a já se nehorázně nudil. Nemohl jsem nalézt nic, co by mě zabavilo alespoň na pár hodin, všechno vydrželo pouze několik minut a já mohl opět začít s hledáním něčeho dalšího. A i přese všechno to hledání jsem se nudil, no není to skandální?

Jediná útěcha toho nekonečně se vleknoucího dne spočívala v tom, že dnes Rose nikam neodjela, což se příčilo rozvrhu, který už několik měsíců poctivě dodržovala. Nechtěl jsem podléhat falešným nadějím, a tak jsem všechny myšlenky na to, že zůstala určitě kvůli mně, vytěsnil z hlavy. Tohle neobyčejně ocenil Edward, který dnes také trávil den doma, což bylo přijato se stejným podivem jako u Rose. Když jsem ho náhodou potkal na chodbě, netvářil se jak po snědení citronu, ba přímo naopak – usmál se na mě! Divné, že? Taky si říkám…

„Emmette?“ Překrásný zvonivý hlas mě nemilosrdně odpoutal od těch nesmyslných žvástů, které se mi samovolně tvořily v hlavě. No vážně, v tomhle jsem naprosto nevinně! Copak můžu za to, že i můj mozek se nudí a snaží se zabavit? No jistě, že ne…

„Hm?“ zabručel jsem a nebýt to Rose, kdo mě vyrušil, neudělal bych ani to.

„Tak jsem si říkala… Nechtěl bys jet se mnou do Seattlu? Potřebuji koupit nějaké součástky do auta, zase zlobí… A nechce se mi jet samotné,“ přiznala a vyčkávavě na mě hleděla.

„Neříkám ne, ale, prosím, odpověz mi – proč se ptáš zrovna mě?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No, Alice jela mučit Jaspera do nákupního střediska a Carlisle je v práci,“ odpověděla klidně. Zašklebil jsem se na ni.

„A co Esmé?“ nevzdával jsem se. Pozvedla obočí, koutek úst se jí pozvedl v ironickém úšklebku.

„Esmé a auta? Prosím tě… Navíc tu taky není, je u jakési klientky.“

„Edward?“ vsadil jsem vše na poslední kartu a čekal, co odpoví.

„Náš milovaný bratříček se léčí z migrény,“ odvětila, ústa stále ironicky zkroucená. Pak po mně hodila přesvědčovací pohled zpod dlouhých, mascarou obarvených, řas.

„Tak co, pojedeš?“ zeptala se nakonec a čekala, co odpovím. Jen jsem přikývl a s hlasitým „minutku!“ zapadl do koupelny, kde se o pár vteřin později rozezněla sprcha. Mohl jsem zachytit její melodický smích, a pak už jen jakýsi šramot, jak se nejspíš štrachala v krabicích, jež zabíraly více než polovinu mého, tedy dočasně našeho, pokoje.

O půl hodiny později jsme si to už vesele štrádovali takřka prázdnými silnicemi. Žádný div, je sobota odpoledne, většina lidí si užívá doma víkend, pokud mají tu možnost.

„Emmette, zesil to!“ požádala mě znenadání Rose a já učinil tak, jak si ona přála. Jistě, celou dobu nám zvukovou clonu dělalo rádio, ale tohle bylo poprvé, kdy Rose zaujalo něco z hraného repertoáru. To by bylo, abych nevyplnil její přání, když je to v mé moci…

Zpočátku jsem nechápal, co Rose na té písničce zaujalo. Obyčejný ploužák, to je toho! Jenže čím déle hrála, tím více se mi zamlouvala. Jistě, normálně neposlouchám takový styl, ale projednou se to dá vydržet, ne?

Tak nějak podvědomě jsem si začal pobrukovat. Nemohl jsem vidět, jak se po mně Rose překvapeně podívala, ale mohl jsem slyšet, když po chvíli začala potichoučku zpívat.

„Because you're still the one
Still the one I run to
The one that I belong to (still the one) 
Still the one I want for life
You're still the one
Still the one that I love
The only one I dream of (still the one) 
Still the one still the one I kiss good night…“

 

Sotva dozpívala, nastal konec i celé písničky. Odolal jsem pokušení začít tleskat a raději jsem své ruce nechal na volantu. Celkově mě to jaksi dojalo, a opravdu to nebylo jen těmi slovy… Pouze jsem se na ni usmál, což mi ochotně opětovala. Do té doby, než jsme dojeli do Seattlu, jsme nemluvili, nebylo to potřeba. Jenom jsme se na sebe chvílemi usmáli, to úplně stačilo. Tuhle cestu bych na stupnici jedna až deset obodoval jedenáctkou – byla to snad ta nejpříjemnější cesta autem, jakou jsem kdy zažil.

 

Od toho šťastného výletu do Seattlu uplynulo již několik dní. Od toho dne jsme s Rose trávili hodně času společně. Chovali jsme se k sobě jako nejlepší přátelé, což nebylo až tak od věci, protože jsme se znali vážně dobře. Tenhle stav mi vyhovoval, aspoň prozatím. Mohl jsem být blízko své ženy s vědomím, že ona chce být se mnou, mohl jsem s ní mluvit, sem tam se jí náhodně dotknout…

Už dlouho jsem nebyl takhle šťastný. Vždyť co mi chybělo? V podstatě nic. Dny jsem trávil po boku dámy mého srdce, rozdělujíc se s ní jen minimálně. Měl jsem příjemnou společnost, která zaplnila všechen můj čas, ale já si nestěžoval.

Na Harmony jsem myslel opravdu minimálně. Zpočátku mi to přišlo vůči ní nefér, avšak postupně ten pocit slábl a slábl… Vždyť věděla, do čeho jde… Věděla, že chci být s Rose, jenom to momentálně nejde… Byla obeznámena se vším již od začátku. Však to taky byla ona, kdo to chtěl všechno začít. Ne, že bych jí to vyčítal, to vůbec ne. Chápal jsem, že chce aspoň na chvíli víc než přátelství a když své přání vyslovila nahlas, nemohl odmítnout. Nemohl, a to i za cenu, že budu muset já něco obětovat. Což se sice stalo, ale co bych pro Harmony neudělal… Měl jsem ji rád, hodně rád, a byla to právě ona, kdo mě dostal z krize, která předcházela našemu seznámení. Byl jsem jí hodně dlužen…

Jednou jsem jí zavolal a zjistil, že odjela na nějakou dobu k jakýmsi příbuzným, co bydleli nedaleko. Oddychlo se mi, že je v pořádku u lidí, kteří ji mají rádi, a tak jsem se mohl bez dalších starostí věnovat Rose a klíčícímu přátelství mezi námi, které pomalu, ale jistě přecházelo do další fáze…

 

O dva týdny později jsem s úsměvem rekapituloval události posledních hodin. S hodně širokým úsměvem, abych řekl pravdu. Jak by taky ne, vždyť to není dlouho, co se mi splnilo něco, na co jsem tak dlouho čekal…

Odpoledne bylo jako každé jiné. Opět jsem byl s Rose, která poslední dobou úplně ignorovala svůj předchozí rozvrh, ať byl jakýkoli. Hlavní bylo, že nikam nejezdila, byla se mnou. Za což jsem byl rád.

Když jsme se domlouvali na dnešním programu, jak se nejlépe zabavit, padl jeden velmi zajímavý návrh – naháněná. Nakonec se přece jenom ocitla na první příčce vítězů, protože byla z našich nápadů zdaleka nejlepší. Takže jsme se s úderem druhé hodiny odpolední přesunuli na louku za dům, protože jsme oba uznali, že hrát něco takového v domě by rozhodně nebylo vhodné.

Čas plynul a plynul a my hráli dál a dál. Pořád nás to bavilo, což bylo s podivem, ale nepozastavovali jsme se nad tím, aspoň ne teď. V podstatě na to ani nebyl čas, protože jsme byli příliš zaujatí tím, jak co nejefektivněji chytit toho druhého anebo mu naopak utéct. A jednou, zrovna když jsem já chytal Rose, zapracoval osud a ona se nějakým „nedopatřením“ dostala do mé náruče.

„Mám tě,“ oznámil jsem jí a věnoval jí úsměv. Taky pozvedla koutky, ale ty zase po chvilce zaujaly své původní místo. Vážně na mě hleděla a já mohl cítit, jak se mi její pohled zavrtává až do duše.

Najednou si mírně stoupla na špičky, více se ke mně přitlačila a položila své rty na mé. Polibek, který mi věnovala, byl jemný, jen něžné pohlazení jejími rty, směřované na ty mé.

Než jsem stihl jakkoli zareagovat, zapojit se, odtáhla se ode mě, usmála se a rozeběhla se k domu. Já jsem zůstal omámeně zírat na místo, kde před chvílí stála a nevědomky jsem se usmíval. Dnes je jednoduše krásný den…


 

Následující týden proběhl tak nějak stereotypně. Každou noc jsme si s Rose povídali, každý den jsme si vytvořili program pro nás dva, jen výjimečně jsme do něj zahrnuli i ostatní. Jediná změna, která nastala, byla v náhodných dotycích. Už jsme se nerozpakovali jeden druhého dotýkat, takže jich značně přibylo. A pár letmých polibků by se také našlo, vesměs na dobrou noc či při přání dobrého rána.

Jestliže jsem před nedávnem byl velmi šťastný, teď to byla úplně nadoraz. Nechápal jsem, jak jsem mohl bez blízké přítomnosti Rose vydržet tak dlouho. Když si pomyslím, že jsme se předtím dlouhou dobu vesměs jen míjeli a jen občas se náhodně potkali, skoro se mi z toho dělá zle. Vážně nechápu, jak jsem mohl „existovat“ tak dlouho bez

 

Avšak i idylka se jednoho dne musí pokazit, je to tak prostě dané. Toho rána přišla Rose esemeska. Nevím, co v ní stálo, ale netvářila se zrovna nadšeně, když mi oznamovala, že musí na pár hodin odjet. A že se nejspíš vrátí až večer. Taky jsem zrovna neskákal radostí do stropu, ale nechal jsem to tak, jak to je. Jen jsem jí řekl, že se na ni budu těšit, a pak ji vyprovodil pohledem, doufajíc v její brzký návrat.

Ale ani mě nemělo být dovoleno zahálet. Neuplynula ani hodina od odchodu Rose a i mě se rozezvučel ten otravný aparátek ničící klid a pohodu.

„Prosím?“ řekl jsem znuděně po přijmutí hovoru.

„Pan Cullen?“ informoval se hlas, který jsem sice znal, ale jaksi jsem si ho nedovedl spojit s obličejem osoby, které náležel.

„Ano. Stalo se něco?“

„Nic. Jen mě slečna Harmony požádala, abych Vám zavolala. Jestli byste prý nemohl na chvíli přijet. A mezi námi, nejspíš byste měl. Nevypadá moc dobře,“ oznámila mi žena z druhého konce spojení. Puzzle se spojily na správná místa, okamžitě jsem pochopil, s kým mám tu čest – s paní Thompsonovou, ošetřovatelkou, kterou jsem náhodně potkal jen dvakrát při návštěvě Harmony.

„Hned jsem tam,“ vyhrkl jsem a už měl v ruce bundu a klíčky od auta. Byla otázka pár minut, než jsem se objevil na prahu Harmoniných dveří. Netřeba dodávat, že na předpisy jsem zrovna nedbal, že…

„Co je jí?“ zeptal jsem se hned, jak mi postarší dáma s milým úsměvem na tváři otevřela dveře. Pokynula mi rukou, že mám jít dál a zatímco jsem se zouval, začala mluvit.

„Snad nic vážného,“ stačila říct, než jsem vystartoval do Harmonina pokoje. Hned přicupitala za mnou, ale na rozdíl ode mě zůstala stát ve dveřích. Já si to namířil přímo k posteli.

Při pohledu na její pobledlou tvář, jež měla takřka stejný odstín jako polštář, o který byla opřená, mnou projela lítost.

„Co je jí?“ zeptal jsem se znovu ošetřovatelky, avšak nepodíval jsem se na ni, i když to byla slušnost. Můj pohled zůstal zakotvený na Harmony.

„Nejspíš včera něco špatného snědla, celé dopoledne jí bylo špatně, pak se to nepatrně zlepšilo. Nechám vás o samotě,“ oznámila a odešla do obýváku. Jen jsem se ohlédl za zavírajícími dveřmi, a pak opět vrhl pohled na unaveně vypadající Harmony, která teď razantně kroutila hlavou. Vyčetla v mých očích otázku a hned mi na ni dala odpověď.

„Nemůže mi být špatně z jídla, když jsem včera nic nejedla,“ vysvětlila klidně a mírně se pousmála.

Chvíli mi trvalo, než jsem si dal dohromady jedna a jedna. No, možná větší chvíli, protože její úsměv byl každou vteřinkou větší a větší a když mi to konečně došlo, culila se na mě, úsměv skoro od ucha k uchu.

V té chvíli jsem pochopil jednu, v téhle chvíli ne zrovna vítanou, věc. A to tu, že můj bývalý plán se pomalu začíná rozjíždět… Sakra!

3. kapitola | Shrnutí | 5. kapitola, 1. část


Jen taková malá poznámečka na konec... Povídka se pomalu, ale jistě přehoupla přes polovinu, ještě 3 kapitoly a hotovo. Od začátku jsem plánovala max. 5 dílů, ale jaksi to nevyšlo, nakonec jich bude 7. Zas takový rozdíl to není, že... :D Já jen, abyste s tím počítali... N. :))


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Za každou cenu - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!