Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za každou cenu - 3. kapitola

13.07.2010 (20:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1336×

3. kapitola

Tichá domácnost

Uběhl týden od té velké hádky. Uběhl týden od toho, co jsem naposledy vystrčil nos z pokoje. Uběhl týden a mně se to zdálo jako nic.

Nedalo se říct, že bych se za tu dobu nudil, to opravdu ne. Konečně jsem si mohl udělat jasno ve vlastních myšlenkách, což ne zrovna radostně snášel Edward. Takže teď to byl on, kdo se pravidelně vytrácel někam pryč a vracel se jen na nezbytně nutnou dobu, povětšinou tehdy, když jsem nebyl doma. A vlastně, nejenom on…

Rose, jak jsem zjistil, už hodně dlouhou dobu netrávila víkendy doma a v ostatní dny přijížděla vždy k večeru. Což by normálně nebylo tak divné, kvůli škole a tak, ale o prázdninách? Kam jen mohla chodit?

Zajímalo mě to, ale nezeptal jsem se jí. Vlastně jsem s ní už strašně dlouho nemluvil a teď, když by teoreticky příležitost byla, nemohl jsem se rozhoupat. Co bych jí asi tak říkal? Promiň, Rose, že jsem poslední měsíce trávil s jinou ženou? Že jsem v její přítomnosti hledal klid, který jsem u tebe nenacházel? Vážně mě to moc mrzí…

Ach, jak kýčovité a strohé. Nemusím mít Alicinu schopnost, abych věděl, že po podobném projevu by hned požádala o rozvod. A to jsem nechtěl. Nebo chtěl?

Je těžké, když se člověk nemůže vyznat v sobě samém. Vždy jsem si myslel, že mě něco takového potkat nemůže, a hle, najednou jsem zjistil, že může. Ironie osudu, vážně. Co nečekaného mě ještě čeká? S čím dalším se budu muset ještě potkat? Jestli ztratím smysl pro humor, tak to nepřežiju, vážně…

Zrovna jsem sledoval jakýsi zápas na své oblíbené plazmové televizi, když mi pípl mobil na znak toho, že mi přišla nová zpráva. Líně jsem se natáhl přes postel, z nočního stolku sebral zmiňovaný aparát a po několika kliknutích jsem si mohl přečíst vzkaz: Kdy přijedeš? Stýská se mi… H.

Neodpovídal jsem. Nevěděl jsem jak, takže jsem to nechal být. Odhodil jsem mobil bůhví kam a konečně věnoval plnou pozornost tomu, co se dělo na obrazovce. Byl jsem tím tak zaujatý, že jsem přeslechl klepání na dveře. Co jsem ovšem nepřeslechl, byly zběsilé rány, které následovaly po tom něžném pohlazení dveří z předtím.

„Emmette,“ vydechla Alice úlevně a běžela k posteli, aby mě mohla obejmout. Nechápal jsem její chování, proto jsem jí objetí neopětoval, čehož si všimla.

„Ehm, stalo se něco?“ zeptal jsem se, stále silně zmatený. Jenom pokroutila hlavou, a aby tomu kývání dodala na důrazu, mávla rukou, že nic.

„Jen mám radost, že tě opět vidím,“ dodala po chvíli.

„Ach, nikdy jsem nedoufal, že ta slova uslyším. Těší mě, že ti chybím,“ mrkl jsem na ni a nasadil na tvář aspoň mírný úsměv. Nevděčná to práce, to vám povím, stejně ta malá potvůrka přišla na to, že nebyl opravdový. Zadívala se na mě zkoumavým pohledem, až jsem si začal připadal jako pod rentgenem.

„Vidíš něco zajímavého? Bez trička je to lepší,“ opět jsem na ni mrkl a tentokrát jsem se usmál samovolně, opravdově. To víte, právě jsem se ujistil, že ještě pořád holduji humoru. Nesmírná úleva, jen co je pravda.

„Prosím tě, jsi můj bratr! I když jsem o tom v poslední době začala pochybovat,“ přiznala nakonec neochotně. Pozvedl jsem obočí, jakože čekám vysvětlení. Toho se mi záhy dostalo.

„Byl jsi doma tak málo, jak jen to bylo možné. Jakoby se rodina pomalu začala rozpadat. Nejprve ty, potom Rose. A teď pro změnu Edward. Začínám se děsit dne, kdy si Carlisle bude brát všechny směny v nemocnici a Esmé vezme nějaký projekt ve vzdáleném městě, takže ji uvidíme jenom zřídkakdy. A nejvíc se bojím toho, jak to zapůsobí na Jaspera. Ne, Emmette, nenaznačuji, že je citlivka! On za svou schopnost nemůže, vždyť to víš, tak se nesměj, buď tak laskav! Jenom prostě… Nevím, jestli ho to nějak… nepoznamená. To bych vážně nerada,“ pokrčila rameny ta malá osůbka sedící vedle mě a já neodolal pokušení obejmout ji. Ochotně se schoulila do mé velké náruče a zavřela (konečně) pusu. Ticho pokoje přerušoval jen zvuk televize, kterou jsem v této chvíli nesledoval. Oba jsme jen koukali před sebe a užívali si chvíli sourozenecké pohody. Jenže ani ta neměla trvat dlouho…

Z venku se ozval zvuk přijíždějícího auta. Z pokoje, ve kterém jsme byli, nebylo vidět na příjezdovou cestu, proto jsem nevěděl, který z členů rodiny se vrátil, a popravdě, bylo mi to celkem fuk. Už týden jsem se absolutně nezajímal, co kdo z členů domácnosti dělá, dokonce ani co dělá Rose, a to je se mnou v manželském svazku. I když to tak už nevypadá…

Sice jsem nemohl vidět, kdo přijel, ale zanedlouho jsem to mohl slyšet. V tom tichu, které dům obklopovalo, by snad i člověk slyšel spadnout špendlík na zem, natož tak, když nastane hádka. A ta právě dole probíhala…

„Přestaň, Rosalie! Tohle nemíním poslouchat! Myslíš, že mě to baví?! Přestaň!“ dožadoval se Edward, podle tónu hlasu vytočený.

Jako odpověď se mu dostalo Rosaliino odfrknutí a odseknutí: „Já si můžu myslet, na co chci.“

„Nikdo ti to nezakazuje, ale mohla bys brát trochu ohled! Copak já za to můžu? To si vyřiďte spolu a mě nechce žít, proboha! Ani doma nemá člověk pokoj! To jsem se to dopracoval! Na tohle já nemám, vážně ne…“ S přibývajícími slovy hlasitost Edwardova hlasu klesala, ke konci už šeptal. Nejspíš aby si to vynahradil, hlasitě práskl dveřmi a opět vzal nohy na ramena a raději utekl. Tak jako v poslední dny častokrát. A popravdě, nedivím se mu. Každý musel cítit tu divnou atmosféru v domě a on k tomu všemu ještě musel poslouchat myšlenky… Ne, nedivím se mu a rozhodně mu už nezávidím jeho schopnost jako kdysi, když jsem přemýšlel, jak skvělé by to bylo, mít jeho dar a používat ho na vymýšlení žertíků a pastiček pro spolužáky, abych se ve škole měl čemu zasmát.

Alice se po dobu války vysvobodila z mé náruče, přešla ke dveřím a křikla dolů: „Udělat tady párty není zrovna nejlepší nápad, Rose!“

Párty? Moje manželka chtěla udělat párty? Zrovna ona, která se bála byť jen toho, že by se k našemu domu přiblížil nějaký člověk? Co kdo udělal s mou ženou? Kdo ji vyměnil?

Znovu jsem o Rosalii přemýšlel jako o osobě, která nosí prsten, jež jsem jí v den svatby navlékl. To se mi už dlouho nestalo, povětšinu času, ať už jsem ho trávil s… někým jiným, nebo jsem byl doma, jsem bral její osobu jen jako člena rodiny. Jako bych v těch chvílích zapomínal na to, že jsme manželé. Možná tomu napomáhalo i to, že jsme se doma míjeli a viděli se tak jednou do týdne či to, že ona mě přehlížela stejně jako já ji…

A právě v tuhle chvíli jsem si řekl, že plán, který se mi zezačátku zdál tak geniální, nestojí za nic. Že nic nestojí za to, abych si definitivně rozbil manželství s tou skvělou ženou se zlatými vlasy, bez které bych tu vlastně dnes ani nebyl. A to i za cenu toho, že bych se měl přestat stýkat s Harmony…

I když by to byla velká cena, za tu dobu, co jsem ji poprvé v nemocnici potkal, mi nenahraditelně přirostla k srdci. Byla tak milá, laskavá, obětavá, chápavá… Pochopila, proč jsem to všechno dělal. Chápala, že jsem se musel vracet domů za svou ženou. Pochopila, když jsem jí řekl, čím ve skutečnosti jsem… A přesto mě od sebe neodehnala, ba naopak. Zdálo se, že po tom, co jsem si u ní vylil srdíčko, mě měla ještě raději než kdy předtím. Ale ona byla celá zvláštní, takže jsem se tomu nedivil.

A když už jsme u Harmony, přišla mi od ní další zpráva… Stalo se něco? Udělala jsem něco špatně? Prosím, ozvi se mi…

Tak teď už jsem o sobě musel dát vědět, i kdybych nechtěl (a že jsem nechtěl)… Vyskočil jsem oknem a rozeběhl se směrem do lesa. Rozhodl jsem se spojit nevyhnutelné s užitečným a řekl si, že si rovnou skočím na lov. Což jsem taky udělal a tím se vlastně i přichystal na nadcházející rozhovor.

„Prosím, u telefonu Harm…“ Nenechal jsem ji dopovědět a přerušil ji.

„Ahoj, tady Emmett. Promiň, že jsem se neozýval, neměl jsem možnost. Doma je všelijak, jen ne příjemně. Musíme to nějak vyřešit, takže v nejbližší době nepřijedu. Moc se omlouvám,“ odříkával jsem a svá slova myslel upřímně. Bylo mi líto, že ji neuvidím, ale rodina má přednost…

„To je škoda. Vážně se mi moc stýská. Tak… Aspoň se občas ozvi. Budu na tebe čekat. Měj se,“ odpověděla sklíčeně a zavěsila. Povzdychl jsem si a pak vytočil nový hovor, abych se domluvil s její pečovatelkou, co a jak.

I to bylo za pár minut hotové a já se vrátil domů. Znovu jsem vyskočil do pokoje oknem a zarazil mě zvuk padající vody. Že by se u mě někdo sprchoval? Divné, vždyť každý pokoj má svou vlastní koupelnu…

Rozhodl jsem se podívat, co za vetřelce se mi vetřelo do mé sprchy a protože jsem muž činu, hned jsem svoje rozhodnutí proměnil ve skutky. Jenže to jsem nespíš neměl dělat…

Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Teprve po zavření dveří jsem se rozhlédl, abych identifikoval podezřelého. Jenže zrovna v té chvíli se ta osoba otočila při zvuku zaklapnutí dveří a já mohl vidět tělo své ženy v celé jeho kráse…

2. kapitola | Shrnutí | 4. kapitola

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za každou cenu - 3. kapitola: