Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_6. kapitola

16.04.2010 (08:30) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3807×

Hrůza v podobě tety Abby

„Bello?“ promluvil na mě hlásek mojí sestřičky.

„Hmmm,“ zabručela jsem.

„Už přistáváme, probuď se,“ zakřičela mi do ucha a já byla hned probraná.

„Tak je to lepší,“ pochválila mě Alice a já jí vraždila pohledem.

„Ještě jednou mi tohle uděláš a zabiju tě,“ pohrozila jsem jí.

„Dobře,“ řekla v klidu a opřela se o sedadlo.

„Já se bojím,“ prolomila to krásné ticho.

„Čeho?“ ptala jsem se starostlivě.

„Všeho,“ pověděla a sklopila zrak. I když jsem byla připoutaná, nahnula jsem se k ní a vzala její maličkou hlavu do náruče.

„Neboj se, všechno bude v pořádku, uvidíš. Já se taky bojím, ale že tam nebudou hezcí kluci,“ uklidňovala jsem jí a povzbuzovala navzájem.

„Někoho si najdem,“ mrkla na mě spiklenecky a už byla do konce letu zticha. Opravdu jsme za deset minut přistávali na letišti v Seattlu. Cesta proběhla v klidu, nebo aspoň doufám, protože jsem spala, takže mi to bylo celkem fuk.

Vylezly jsme s Alicí ruku v ruce z letadla a šly jsme si pro kufry. Jenže ty už tam nebyly a měla je u sebe taková dáma, která vypadala sotva na čtyřicet. Její světle hnědé vlasy jí ladily se světle modrýma očima. Byla docela pohublá a bylo vidět, že se o sebe stará.

Měla na sobě látkové khaki kalhoty, květinkovou halenku, na hlavě copánky a křiklavě zelenou čelenku a na krku jí visel znak míru, hipísáků.

Začala na nás horlivě mávat a skákala do výšky. Jen jsem se na sebe s Alicí podívaly a povzdechly si.

„To bude na nás, ne?“ zeptala se první Alice.

„Jo, asi jo, jdeme,“ křikla jsem a rozešla se k ní.

„Ahoj děvčata,“ objala nás ta dáma. Vyděšeně jsem se podívala na Alici, jestli ta ženská není blázen a Alice měla ve tváři stejný výraz.

„Vy mě neznáte, možná, ale já jsem vaše teta Abby, nevzpomínáte si? No vlastně možná ne, byly jste maličké. Samá nožička, ručička a byly jste hrozně roztomilé a Alice byla dokonce větší než ty a…“ pokračovala ve svém monologu, když jsme šly k ní do auta.

Skvělý, takže už vidím tu velkou kocábku namalovanou od hlavy až k patě, teda od nárazníku k nárazníku kytičkami a jejich znaky, ale to auto, které jí patřilo, mě vysoce překvapilo a já byla ráda, že jí vlastně máme.

Kufry nám naházela do malého kufru Audi TT 3.2, která mělo krásně zelenou barvu. To auto bylo nádherné.

Raději jsem zamrkala, jestli se mi to nezdá a nezdálo. Tak ráda bych vrátila čas, kde jsme měly možnost odejít z místnosti a nechat kámen, kamenem.

„Jsi v pohodě?“ ptala se starostlivě teta a pak se zasmála, když si všimla, že předběhla Alici v její otázce. Tak tahle teta je vážně divná, střelená. Je to blázen.

„Jo, nic mi není. To bude z toho letu,“ vymluvila jsem se a Abby jenom přikývla, ale Alice mi to nezbaštila.

Nasedly jsme do auta a ona uháněla obrovskou rychlostí do Forks. Byly jsme tam ani ne za hodinku a já vylízala s křečí v břiše s auta. Tak takovou úděsnou jízdu jsem ještě nezažila. Kde dělala řidičák?

„Teto?“ oslovila jsem ji váhavě.

„Ano, zlatíčko?“ ozvala se od dveří na verandě.

„Dělala si vůbec řidičák?“ zeptala jsem se.

„Určitě víckrát než ty, ale ne neudělala. Jenže když jsem tam byla už po desáté, tak to vzdali a dali mi ho,“ zvolala vesele a zapadla v domě.

„Aha, já si to myslela,“ odpověděla jsem si pro sebe.

V tom jsem uviděla Alici ve stejném rozpoložení.

„To i já řídím líp,“ zasmála se Alice a já jí horlivě přikývla.

„Jdeme raději dovnitř,“ navrhla jsem a šly jsme pomalu do domu. Cestou jsme se rozhlížely a viděla jsem, že se ve vedlejším domě mihla nějaká postava k okně. Jsou zvědaví. Kufry jsme prozatím nechaly v autě.

Vešla jsem do domu a hrůzou mi na hlavě vstávaly vlasy. Bylo to tu hrozně kýčovité, zvláštní a strašidelné. Už z předsíně jsem viděla do obýváku, který měl žluté, oranžové a zelené barvy.

Brrr, pomyslela jsem si a otřásla se. Dále jsem viděla do kuchyně, která byla hrozně kytičkovaná. Vůbec v ní nešlo poznat, co je co a všechno vzplívalo do jednoho. Ať to hlavně nevidí Alice! Tu by trefil šlak, a ještě horší než mě.

Už jsem slyšela kroky na schodech před domem a vystřelila jsem ohromnou rychlostí ven. Skočila jsem na ni a otočila jsem ji směrem, aby se koukala ven.

„Stalo se něco, Bello?“ zeptala se starostlivě.

„Ne, nic,“ odvětila jsem jí lživě. „Musím ti ukázat náš pokoj, ale nesmíš ho vidět dřív,“ vymýšlela jsem si.

„Tak dobře,“ řekla nadšeně a já jí zakryla oči. Vešly jsem do domu a táhla jsem jí po schodech nahoru do pokojů. U jednoho už stála teta a culila se od ucha k uchu.

Nečekaně jsem zakopla a letěla dolů. Samozřejmně Alice už viděla všechno. Ze schodů viděla tu kytičkovanou kuchyni, seběhla domlů a podívala se na duhový obývák. A začala hystericky ječet. Rychle jsem si zakryla uši a čekala, až se trochu uklidní, ale přiběhla k ní Abby.

„Nech jí v klidu, uklidní se.“ Musí se uklidnit! Nesmíme vyděsit ještě tetu. Předbehla jsem tetu a chytila Alici za ramena.

„Alice, uklidni se. Bude to v pořádku,“ snažila jsem se jí uklidnit. Zavřela oči a z koutku jí ukápla malá slzička.

„Vždyť je to… strašidelný. Je to tady příšerný, promiň teto, ale kdo to dělal?“ ptala se pořád se zavřenýma očima.

„Váš otec,“ odpověděla ihned v rozpacích. Cítila jsem z Alice nezvyklý chlad a mě bylo hned jasné, že je zle.

„Promiň, teto, ale chceme být samy, za chvíli jsme dole,“ řekla jsem a odtáhla Alici do našeho pokoje, který byl úplně jiný než všechno ostatní. Byl dokonce hezčí než jsme měly ve Phoenixu.

„Alice, můžeš otevřít oči,“ řekla jsem jí.

„Víš to určitě? Nechceš mě zabít, viď že ne?“ ptala se nejistě a hlas se jí klepal. Pro ní to musí být hrozné trauma. Přijde jí to jako když si k zlatu vezmete stříbro. To by vás zabila. Věřte mi. Obě dvě jsme na módu hodně vysazené, milujeme oblečení a doplňky, ale jedině v případě, že k sobě sedí. V tomhle domě to pro nás bylo… Jako v domě hrůzy. Ještě že náš pokoj byl normální.

„Ne nechci, je to tu moc hezký,“ pochválila jsem to. Otevřela nejdřív jedno oko a vypadala vážně komicky. Pak druhé a na tváři se jí rozlil nádherný úsměv.

„Je to tu krásný, teda jenom ten pokoj,“ řekla rychle.

Vážně byl tenhle pokoj krásný. Na zemi byl položený tmavě modrý až černý koberec. Byli tu dvě velké jednolůžkové postele z dubového dřeva krásně kontrastující s kobercem. Před nimi byli položeni dva menší huňaté krémově bílé koberce. Pak také dvě obrovytánské skříně, ze kterých měla největší radost samodřejmně Alice.

Proti oknu tu byl také jeden velký dubový stůl, na který si budeme moct dáš máš notebook a ještě na něm dělat příležitostně úkoly. Nakonec bych měla zmínit krémově bílou sedačku a před ní položený obrovský chlupatý zelený koberec, na kterém se bude krásně ležet a někdy i povalovat kousky oblečení.

Zajímalo by mě, kdo to všechno dělal. To musela být určitě naše teta, ale pokud tohle dělala teta, tak proč nemá zbytek domu takhle udělaný?

„Je to božský,“ vydechla jsem a jen jsme se s Alicí společně objaly. Bylo tu jedno okno, které mělo výhled do lesa. Les! Ten sen! Vzpomněla jsem si, ale pak jsem to zahodila, protože lesy jsou všude. Nejenom ve Forks

„Jdeme pro kufry?“ zeptala jsem se.

„Jasně, ale můžu tě o něco požádat? Bello, prosím,“ prosila mě a udělala psí oči.

„Kufr ti nosit nebudu,“ odpověděla jsem.

„Zakryj mi opět oči,“ přikázala rychle a já jí to ráda splnila.

Do večeře jsme si zútulňovaly pokoj a vybalovaly oblečení. Hned jak jsme měly vybaleno, vrhla jsem se na počítač a na to, jaký tu bude signál.

Byl tu docela dobrý a tak jsem rychle napsala mámě e-mail, aby neměli strach. Volat se mi jim už nechtělo, i když jsme jim to slíbily. No co? Svět se nezboří.

„Holky, večeře!“ zavolala na nás teta ze zdola a my se po sobě podívaly.

„Co myslíš, že bude k večeři?“ zeptala jsem se Alice zoufale.

„Brambory opečené na ohni?“ Ušklíbla jsem se.

„Doufám, že ne,“ řekla jsem a už jsme šly dolů. Alice šla s polozavřenýma očima, aby nespadla, ale kdyby mohla, byly by pevně zavřené.

„Abby, teto, jak ti máme říkat?“ pustila se do konverzace Alice.

„Abby, jsem na to zvyklá.“

„Abby,“ odkašlala si Alice. „Jak vysoké máš konto?“ vychrlila na ni Alice.

„Alice!“ okřikla jsem ji.

„No docela vysoké, proč?“ I přesto ji Abby odpověděla.

„Chci ti předělat dům. Máš to tu hrozné. Podívej se, jak kýčovitý máš obývák. To nemluvím o téhle kuchyni. Nic jiného jsem zatím neviděla, ale mohla bys to už kvůli mně předělat?“ vyklopila na ni Alice.

„Klidni hormon,“ napomenula jsem ji, ale je pravda, že by to chtělo všechno předělat. Ani jedna mě nevnímala a věnovaly se sobě.

„Tak fajn holky, kdy?“ souhlasila rychle Abby. Ta se mi snad zdá, teda obě.

„Zítra?“ zeptala se v klidu Alice.

„Jdete do školy, nezapomeň,“ řekla v klidu, až mi zaskočilo. Do školy? Hned?

„Co… že?“ vykuckávala jsem ze sebe brambory, které byly výborné.

„Už jsem vás přihlásila. Zítra vás tam odvezu, abyste věděly, kde to je, ale pak budete jezdit samy. Budu vám zatím půjčovat auto, než vám vaše přivezou,“ vysvětlovala a já na ni s Alicí koukala s otevřenou pusou.

„Snad jste si nemyslely, že budete tvrdnout doma?“ zeptala se se smíchem. Ona se ještě baví? Skvělé.

„No… já myslela… že až příští…“ Chtěla jsem říct měsíc, ale když jsem viděla ten její výraz, pozměnila jsem to, „týden, abychom se tu trochu zabydlely a dodělaly vše potřebné.“ Vymýšlela jsem narychlo strategii proti škole.

„Dobře, dávám vám dva dny, ve středu už půjdete do školy,“ řekla Abby a já ji objala. Pomalu jsme dojedly zapečené brambory a pak jsme se s Alicí vydaly do pokoje. Obě jsme se osprchovaly v koupelně, která byla vedle našeho pokoje, a ponořily se do říše snů.

Omlouváme se, že se zase nesetkaly s Cullenovic rodinkou, ale slibujeme, že v příštím díle se setkají alespoň s jedním :)

Každopádně všem moc děkujeme za vaši přízeň a komentáře :*