Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_5. kapitola

13.04.2010 (08:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3746×

Nový začátek

„Ano, mami, přijeď co nejdřív, musíme ti s Alicí něco říct,“ říkala jsem mámě do telefonu asi půl hodiny po našem rozhodnutí.

„Dobře, Bells. Teď je jedenáct dopoledne, kolem paté jsem u vás,“ odpověděla mi nervózním hlasem. Nechtěla jsem ji vylekat, tak jsem jí ani neříkala, že se s Alicí stěhujeme.

Alice nejdřív vyšilovala, ale nakonec jsem ji přemluvila. Všichni ze školy už to ví, ale když se přestěhujeme, můžeme začít znovu. Žádné narážky, žadné zhnusené pohledy. Začneme znova tam, kde o nás nic nevědí, tam, kde je málo lidí. Budeme mít kamarády, ale nebudeme si je pouštět k tělu. Ten kámen nás zcela změnil a my si byly jisté, že za to může právě on.

„Máma přijede ještě dnes v podvečer,“ oznámila jsem Alici, která seděla na posteli a dívala se z okna.

„Nezačneme si balit? Aby věděla, že už jsme rozhodnuté,“ řekla smutně a podívala se na mě. Bodlo mě u srdce. V kouku očí měla slzy, které ještě nestačily přtéct přes okraj. Pár kroky jsem se dostala k její posteli, kde jsem si sedla a objala Alici.

„No tak, sestřičko. Nesmíš plakat. Uvidíš, že se nám to bude líbit. Nové město, noví lidé, nové možnosti. Žadní rodiče, žádné zákazy. Jen my a možná nějaký ten kluk.“ Podívala jsem se na ni s úsměvem. Alice na chvíli zavřela oči a po tváři se jí rozlil široký úsměv.

„To by mohlo vyjít,“ řekla uznale a obajala mě.

„Taky bychom měly jít za tátou a vysvětlit mu, co se stalo.“

„Ha… Tak to užij. Já zatím sbalím a najdu mapu,“ vyhrkla Alice a už utíkala k naším skříním.

„Dík teda,“ zašklebila jsem se na ni a šla dolů za tátou. Stále seděl v křesle a nepřítomně se díval před sebe.

„Tati?“ zašeptala jsem. Táta sebou cukl a podíval se na mě.  Jen ztěží dokázal vykouzlit úsměv.

„Vážně si to ještě nerozmyslíte?“ zeptal se. Došla jsem za ním, sedla si na zem před něj a vzala jeho ruce do svých.

„Ne, tati. Je mi to líto, ale bude to lepší. To, co se stalo, se může stát kdykoliv. Neumíme to ovládat. A tady ve Phoenixu je až moc lidí. Navíc, nějak se to ve škole provalilo, takže chceme začít od začátku.“

„A co se to vlastně stalo?“

„Nevíme jistě. Když jste donesli ten kámen, tak nějak jsme se ho dotkly a… Stalo se nám tohle. Teď pokaždé, když se naštveme, já začnu hořet a Alice zmrzne. Ale přitom nás nic nebolí. Jenže pokud se navzájem nedotkneme, nezmizí to. Já vím, je to zmatené, ale jinak to říct nedokážu.“ Charlie pokýval hlavou.

„Máma přijede kolem paté, do té doby už budeme mít sbaleno. Do té doby bychom už chtěly vědět, kam se přestěhovat, tak mě napadli, jestli o něčem nevíš.“ Zvedla jsem se a sedla si na gauč. Táta se otočil mým směrem.

„Ahojky, tak ci jste pořešili?“ přišla za námi Alice.

„To už máš sbaleno?“ zeptala jsem se, když si sedala vedle mě.

„Svoje věci ano, pak se vrhnu na tvoje. Ale stejně budeme muset na nákupy. Tak… co jste teda pořešili?“

„Teď jsme se chystali vymyslet, kam pojedeme,“ řekl táta a zamyslel se. Já s Alicí jsme zatím nevytáhly paty z Phoenixu, takže moc světoznalé nejsme. To táta s mámou procestovali celý svět, měli známé ve všech zemích Zeměkoule.

„Forks,“ pošeptal po chvíli Charlie. S Alicí jsme se na něj zvědavě podívaly.

„Cože?“ zeptala se Alice.

„Když jsme se s maminkou seznámili, bydlel jsem ve Forks. Forks je hodně malé městečkove Washingtonu. Pořád tam mám sestru. Jsem si jistý, že by vás u sebe nechala bydlet.“

„A mohl bys jí zavolat?“

„Samozřejmě. Za chvíli jsem zpět. Jenom… kdy se chcete odstěhovat?“

„Asi už zítra. Ráno se odhlásíme ze školy, rozloučíme se s partou a můžeme. Ale stejně to záleží na naší tetě,“ odpověděla jsem. Táta jen smutně pokýval hlavou a odešel. S Alicí jsme tiše seděly a snažily se pochytit alespoň něco z telefonního rozhovoru, jenže jsme nic neslyšely.

„Ty tu tetu znáš?“ zeptala se mě Alice.

„Ano, myslím… Jednou tu byla na návštěvě, pokud je to ta, co myslím. Ale to nám bylo tak pět. Ty si ji nepamatuješ?“

„Ani omylem.“ Dál jsme seděly na gauči a asi po deseti minutách přišel táta. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.

„Tak?“ zeptala se Alice, když si Charlie sedl do křesla.

„Bude vás čekat zítra na letišti ve Seattlu. Už jsem vám i zarezervoval letenky na letadlo, které odlétá ve dvě odpoledne.

„Děkujeme, tati. Víme, že to bude těžké, ale zvládneme to,“ řekla jsem a objala. Stejně tak i Alice. Pak jsme se odebraly do pokoje. Alice si lehla na postel a přemýšlela, kdežto já si zabalila věci. Bohužel kolem druhé hodiny jsem měla sbaleno a nevěděla jsem, co dál.

„Jedeme nakupovat!“ zavýskla Alice a já nebyla proti. Vzaly jsme si peníze, rozloučily se s tátou a nasedly do mého autíčka. Dojely jsme do obchodního centra a rozletěly se do všech obchodů.

„Umírám!“ zaskučela Alice, když jsme po pěti hodinách nakupování opět nasedly do auta. Vážně jsme prošly všechny obchody, jenže až v půlce jsme si uvědomily, že se stěhujeme do deštivého a chladného města. Neřešily jsme to, věci jsme nevracely. Místo toho jsme je naložily do auta a se slovy: „Můžou se hodit,“ jsme šly nakupovat dál. Tentokrát jsme nakupovaly rifle, mikiny, bundy a kozačky.

„To já taky,“ odpověděla jsem Alici. „Navíc… Tolik peněz jsme snad ještě nikdy neutratily!“

Řeknu vám… Ve všech těch obchodech jsme nechaly pěkně velkou sumu.  Konto na našich kreditních kartách spadlo pod nulu, takže ve Forks budeme muset vyžít opravdu levně.

Domů jsme přijely v sedm hodin, takže mám už byla doma. Toho jsme se bály nejvíc. Máma vždy přehnaně reagovala, a i když jsme věděly, že svoji práci má raději, bály jsme se její reakce. Snad deset minut jsme s Alicí seděly v autě před domem a dívaly se na sebe.

„Měly bychom jít. Jednou to udělat musíme,“ řekla Alice a s roztřesenýma rukama vyšla z auta. Já ji následovala, aniž bych vzala nějakou z tašek. K čemu taky, když moje autíčko pojede so Forks se mnou?

Alice šla napřed a já jí byla v patách. Potichu otevřela dveře a vkluzla do domu.

„Mami?“ zavolala a po chvíli jsme se obě ocitly v objetí naší ztřeštěné matky.

„Tak co jste mi chtěly říct?“ zeptala se, když nás pustila. Nejistě jsme se usmály a řekly jí, ať si raději sedne. Když tak udělala, spustila jsem.

„Mami, mě s Alicí se stalo něco hodně zvláštního. Prosím, neptej se co, sami to nevíme. Každopádně tady ve Phoenixu zůstat nemůžeme, tak jsme se rozhodly přestěhovat. Táta nám už zařídil bydlení u tety ve Forks. Dřív, než začneš něco namítat, uvědom si, že jsme skoro plnoleté a vy stejně nebýváte doma. Forks je malé město a myslím, že teta nás dokáže ohlídat.“

„Forks?“ zeptala se máma se zdviženým obočím. Její hlas byl klidný. Zarazila jsem se. Žádný řev, přemlouvání, prosby… nic.

„A – ano,“ vykoktala jsem a přitom nechápavě kroutila hlavou. Podívala jsem se na Alici, která vypadala stejně jako já.

„Dobře… v pořádku,“ řekla máma a mě spadla brada. To nás vážně tak nemá ráda, že se nás ani nesnaží přemluvit? Ani se nezeptá, proč? Byla jsem tak nějak zaskočená.

„Vážně?“ promluvila Alice.

„Ano, je to vaše rozhodnutí a já ho respektuji. Navíc se stejně nevídáme a vaše teta Abby se o vás vážně skvěle postará,“ odpověděla máma s úsměvem.

„Tak… Dobře. My asi jdeme spát.“ Alice se na mě otočila, vzala mě za ruku a táhla do pokoje. Nechala jsem se. Ještě stále jsem byla mimo z mamky. Ani nevím jak, ale najednou jsem seděla na své posteli a z koupelny se ozýval zvuk vody. Alice se sprchuje.

Zničeho nic jsem se začala smát. Byla jsem šťastná. Vše proběhlo bez problémů, budu se stěhovat. Teď budu jen já a moje sestřička. Budeme si užívat někde, kde nás zatím nikdo nezná, bez rodičů. Byla jsem zvědavá, jaká bude naše teta. Abby… Viděla jsem ji jen jednou a to mi bylo pět. Jaká bude?

Probudila jsem se až v deset hodin. Obvyklý čas na to, že je víkend.

Posadila jsem se na postel a v hlavě přemítala nad tím, co se včera stalo. Vážně máma nevyváděla, když jsme jí řekly, že se stěhujeme? Vážně nám to odsouhlasila? Byla jsem z toho pořád taková… nesvá, zmatená.

„No, že ses konečně probudila,“ ozvala se Alice ode dveří. Byla už oblečená a culila se na mě.

„Byl to včera sen?“ ptala jsem se zmateně a bylo to to první, co mě napadlo.

„Ne, nebyl,“ odpověděla mi v klidu a sedla si ke mně na postel.

„Včera, když jsem tě konečně dotáhla do pokoje, si usnula tak, že by se dalo o tebe dříví štípat,“ vysvětlila mi a já se zasmála. Vstala jsem a docourala se ke skříni, kde jsem na sebe hodila pár kousků oblečení, které jsem si tu ještě nechala.

Do oběda jsme se tak nějak couraly po domě a hledaly jsme věci, které by se nám mohly ještě hodit do Forks. Dokonce jsem někde našla deštník. Ten se asi hodit bude ne?

Po našem posledním obědě tady, jsme šli ještě s kámošema ven. Stavili se pro nás a my jsme nemohly odmítnout. Vzala jsem si na sebe akorát mikinu a boty, které budu mít sebou.

Byli jsme venku akorát s Kristen, Jimem, Jerrym a Sofií. Byli jsme dobrá a sehraná parta. Budou mi všichni chybět. Hlavně Kristen a Jim. Ty dva znám jako své boty, jako sebe. Jsou to moc dobří kámoši.

Cestou jsme se zastavili ještě v naší oblíbené pizzerii a kluci objednali velkou pizzu na naší počest. Byla jsem ráda, že poslední chvíle mého života tady, můžu strávit s nimi. Oni mě neodkopli jako ostatní. Chápali mě, nebáli se mě. Jenom Jim byl tak trochu odměřený. Celou dobu mě pozoroval a já si připadala trochu nervózní, přestože se mi to nikdy nestávalo.

Potřebovala jsem na záchod. Když jsem procházela kolem něj, stiskla jsem mu rameno a mrkla na něj. Chvíli na mě zmateně zíral a pak, než jsem zavřela dveře, viděla jsem, jak jde sem. Usmála jsem se do zrcadla a trochu si upravila vlasy.

„Ahoj, co potřebu…“ zarazila jsem ho.

„Nač slova?“ ptala jsem se a vrhla jsem na něj. Měla jsem hrozné chutě a vážně jsem už dlouho nic nezažila. Moje rty se s velkou vášní drtily o ty jeho. Přitiskl mě na zeď a svým kolenem mi přejížděl po vnitřní straně stehna. Bylo to víc než příjemné. Chtěla jsem ho tak moc. Ta potřeba sexu se ve mně nahromadila.

Jim měl ruce opřené o zeď vedle mojí hlavy, já mu rukama sjela po zádech na lem jeho trička, které jsem uchopila a přetáhla mu ho přes hlavu.

„Někdo přijde,“ pošeptal Jim mezi polibky.

„Nevadí.“ Jazykem jsem mu objela spodní ret, který jsem i mírně skousla. Jim se na mě ještě více namáčkl, jenže pak… Horko. Opět se objevilo to teplo a já věděla, ža pokud ihned nepřestanu, začnu hořet. Rychle jsem zatlačila na Jimovu hruď, a když se trochu odtáhl, vysmekla jsem se mu a opřela se o protější zeď. Zrychle ně jsem dýcahala.

„Nepřibližuj se ke mně,“ řekla jsem.

„Ale Bells, co je?“ Jim udělal krok ke mně.

„Ne! Je to pro tebe nebezpečné. Věř mi!“ vykřikla jsem a zadívala se mu do očí. Viděla jsem, jak se jeho obličej mění. Pochopil.

„Panebože, Bells! Takže je to pravda?“ zeptal se. Jen jsem pokývala hlavou a snažila se zklidnit svůj dech. Teplo pomalu ustupovalo.

Jenže pak se stalo něco, co jsem nečekala. Jim chtěl udělat krok ke mně, ale to já nemohla dovolit. Natáhla jsem ruku, abych ho zastavila, jenomže mou rukou se šířila energie. Cítila jsem, jak mi od paže po zápěstí probíhá mravenčení, až v mé dlaně vyletěla malá ohnivá koule. Minula Jima jen těsně a na kachličkách na stěně zanechala malý ohořelý kruh.

Vyděšeně jsem se na to dívala, stejně jako Jim.

„Omlouvám se,“ zašeptala jsem.

„Fajn, budeme předstírat, že se nic nestalo,“ řekl roztřeseným hlasem.

„Omlouvám se,“ řekla jsem ještě jednou a už jsem vycházela ze záchodů. Nechala jsem ho tam a chtěla jít domů. chytla jsem Alici za ruku, mezitím jsem na stůl hodila peníze za pizzu, a utíkala s ní domů. Potřebovala jsem na tohle všechno zapomenout.

„Co se stalo?“ ptala se mě Alice potom, co jsme přišly domů. Ale já jí nemohla říct pravdu. Stěží jsem to zvládla já. to, že vystřeluji oheň. Ale bylo to jenom jednou, to ještě nemusí nic znamenat, třeba to byl jen takový zkrat.

„Líbala jsem se s Jimem,“ odpověděla jsem jí.

„Vždyť to si chtěla, ne?“ zeptala se zmateně, ale byla pravda, že jsem to chtěla, ale bylo v tom něco jiného, něco zvláštního.

„Nech to plavat, budeme mít nový život, nezapomeň,“ odvedla jsem debatu na jiné téma a doufala, že u toho zůstaneme.

„Jasně, jak se tam těšíš?“ Zůstaly jsme u tohoto témata do té doby, než jsme musely jet na letiště. Rodiče slíbily, že mi auto přivezou i s taškami, které jsou v kufru. Vůbec jsem ho nechtěla opouštět, ale jinak to nešlo. Chudinka moje malá.

Naši nás odvezli na letiště a nechaly jsme si spolu s Alicí odbavit kufry.

„Nemusíte nikam jezdit,“ začala máma. Já věděla, že nás bude chtít mít doma.

„Mami,“ oslovila ji Alice, „my potřebujeme nový začátek, potřebujeme začít nanovo, tam kde nás nikdo nezná, nevědí, jaké máme prokletí,“ řekla něco, co bych řekla i já.

„Dobře zlatíčka,“ nakonec souhlasila a ještě se s námi dlouho loučila.

„Žádný kraviny, jasný?“ přikázal nám táta a my horlivě přikývly, ale myslely jsme si své.

Nastoupily jsme do letadla a pohodlně se usadily v první třídě. Měly jsme skvělý komfort a já díky němu usnula. Potřebovala jsem nabrat energii na nový, ale těžký začátek.

Omlouváme se za zpoždění, ale čekaly jsme, až u předchozí kapitoly bude alespoň 20 komentářů, což se stalo :) Tahle kapitola je nudná, ale spojovací s další, kde se konečně dočkáte Forks :)