Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_12. kapitola

17.05.2010 (09:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4294×

Překvapení

Úplně bylo slyšet, jak se mi všechny jejich činy v hlavě slepily dohromady. Bella na tom byla asi stejně, soudě podle jejího výrazu.

„Bello, nemyslíš si snad, že tě včera viděli, že ne?“ zeptala jsem se jí s hrůzou, že by na to někdo skutečně mohl přijít. Navíc ještě oni!

„Bohužel, Alice. Přesně tohle si myslím.“

„Ne,“ vydechla jsem. To se nemělo stát! Ještě tu nejsem ani týden a už se kvůli Belliné hlouposti musíme prozradit, ale já nemám právo jí to zazlívat. Konec konců, to já jsem vymyslela, že se půjdeme podívat na ten šutr s nějakou pradávnou mocí.

„Alice, klid! Nějak to vysvětlíme, ale teď musíme do školy,“ probrala mě Bella. Jen jsem nepřítomně přikývla a ruku v ruce jsme se vydaly do školy.

Celý den jsem přemýšlela pro a proti toho, co se stalo. Těch proti bylo o dost víc než pro, proto jsem z toho byla jako na trní. Čekala jsem, myslela jsem si, že to všechno vyzvoní celé škole, jako to udělal ten kluk z Phoenixu, ani nevím, jak se jmenuje, ale je mi to teď fuk! Do Phoenixu se stejně asi nevrátíme, tak co?

Naneštěstí byl celý den v klidu, ani jsem si kluků, jakožto Sherlocka a Calverta nevšímala, ani holek, ani učitelů, kteří jsou na mě asi naštvaní, ale já mám své důvody. Měli by to pochopit.

Poslední hodina byla z těch dnešních ta nejhorší. I když v jakém smyslu.

Nejhorší v tom, že kluci, myslím tím Culleny, měli hodinu s námi. Sotva jsme s Bellou vešli do třídy, zmlkli a podívali se na nás. Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, uhnuli pohledem. Edward s Jasperem si trošku povídali, učitel to nevydržel a rozesadil je. Bohužel já si s Bellou povídala taky.  Samozřejmě, učitel ke mně posadil Jaspera a Bellu poslal za Edwardem. Jasper je… fešák. Usmála jsem se na něj, když si přisedl, ale on se zamračil a radši odvrátil hlavu.

Nejlepší hodina to  byla v tom, že jsem si uvědomila, že nemusím mít strach, co se týče kluků. Nic do teď neprozradili a to znamená, že se k tomu nechystají. Kluky znám. Vykecají všechno, i co nevědí, ale tihle jsou jiní, lepší.

S dobrým pocitem, že všechno bude v pořádku a oni na to za nějaký ten čas zapomenou, jsem se věnovala učiteli a Jaspera raděju nechla být. I když myšlenka na to, jak moc je mi blízko, mě nenechávala v klidu. Hodina uběhla velmi rychle a už zvonilo.m Sbalila jsem si věci do tašky a pelášila hladová na oběd. Sedla jsem si k našemu obvyklému stolu s Sherlockem a Calvertem. Až pak jsem si všimla, že tu není Bella. Rozhlédla jsem se po jídelně, ale nikde nebyla. No… Ona se o sebe dokáže postarat…

Rychle jsem do sebe naházela jídlo a vydala se na parkoviště. U auta stála Bella a naštvaně si mě měřila.

„Co je?“ zeptala jsem se, když jsem k ní došla.

„Jsem nervní, v autě ti to vysvětlím,“ štěkla na mě.

„Řídit budu já,“ oznámila jsem jí a nacpala jí na sedadlo spolujezdce.

„Ne!“ protestovala, ale nějak se jí to nepodařilo. Usedla jsem za volant a dupla na plyn, ať jsme co nejrychleji doma.

„Tak vysvětluj,“ vybídla jsem jí v autě.

„Takže…“ začala, „ po poslední hodině jsem se srazila s nějakou Cullenovou. Vysoká, nádherná blondýna. Samozřejmě byla namyšlená, ale já bych řekla ještě něco. Bála jsem si jí, měla jsem pocit, jako kdyby mi šlo o kejhák. Pak jsem se na ni otočila a usmívala se, ale stejně jsem měla zvláštní pocit,“ dovysvětlila mi a já celou dobu poctivě přikyvovala.

 „Myslíš, že jí to řekli?“ zeptala se Bella.

„Nemyslím si,“ odpověděla jsem jí a už zastavovala před domem.

„Dneska si řídila dobře,“ poznamenala a já jsem zabručela. Vystoupila jsem z auta a hnala se dovnitř, protože jsem měla hrozný hlad.

„A do garáže bude dávat to auto kdo?“ hulákala za mnou.

„Ty,“ odpověděla jsem a vrazila do dveří, vlastně i do Abby.

„Promiň,“ omlouvala jsem se jí hned.

„Co se děje, holčičko? Kde je Bella? Proč jste tak brzo doma?“ chrlila na mě otázky Abby.

Prohlédla jsem si ji a byla slušně oblečená, takže jde někam na… prostě někam razí.

„Sluší ti to! Dala jsi se na naše rady a vážně ti to sluší. Jsme tu dřív, protože jsme měly jenom šest hodin. Bella přeparkovává auto a nic se neděje, jenom… potřebuju se hodně rychle najíst,“ odpověděla jsem jí pozpátky na její otázky a vymluvila jsem se na to první, co mě napadlo, ale vlastně to byla pravda, protože mi zakručelo v břiše.

„V kuchyni máte nějakou směs z kuřecího masa. Já jdu… s kamarády na oběd. Zatím pa,“ rozloučila se a políbila mě na čelo. Bellu minulu ve dveřích, kterou taky jenom políbila na čelo a zmizela v jejím Audi.

„Ahoj,“ zakřičela na ni ještě Bella, než zmizela za zatáčkou.

„Co teď?“ zeptala se Bella unuděně.

„Na jídlo,“ vyhrkla jsem a hnala se do kuchyně jako divá.

„Fajn,“ odpověděla a hnala se za mnou. Nandala jsem si toho jako pro otesánka, ale měla jsem hrozný hlad. Snědla jsem to na posezení a šla se nahoru převlíknout a udělat něco do školy na dějepis.

Bella se mezitím uklidnila. Nejspíš na tom mělo důsledek jídlo nebo škola, ale bylo mi to jedno, proč je klidná. Byla jsem ráda, že je v pohodě.

Po hodince jsem byla hotová, ale Bella pořád něco kutila do sešitu, a tak jsem jí pomohla s goniometrií. Poděkovala mi a šly jsme se dolů dívat na telku, když zrovna někdo zazvonil.

„Kdo tam půjde?“ zeptala jsem se nejistě, protože to určitě bylo pro tetu Abby.

„Nevím,“ odvětila mi.

„Kámen, nůžky, papír, jo?“ zeptala jsem se jí pobaveně, protože jsem vždycky vyhrála.

„Fajn,“ rychle souhlasila, když se zvonek rozezněl snad už po desátý.

„Ha, ha, ha vítěz!“ křikla jsem a ona šla poraženě otevřít dveře a já se opřela o zábradlí. Čekala jsem, jak bude třeba nějakýmu starému páprdovi vysvětlovat, že teta není doma a on  na ni nemůže počkat, protože…

„Dobrý den,“ pozdravil Bellu hedvábný hlas a to upoutalo mou pozornost.

„Dobrý-ý,“ dostala ze sebe Bella. Odrazila jsem se od zábradlí a došla k Belle, kde jsem se dostala do stejného výrazu jako ona. Otevřená pusa a zmatený výraz.

„Můžeme dál?“ ozvala se vzadu Esme. Stála vedle krásného blonďáka a za ní stál ještě někdo. Na ně jsem bohužel neviděla. Jen jsem přikývla a pustila je dovnitř. Přišlo mi to divné je pouštět dovnitř. Chtěla jsem už zavřít dveře, když se dovnitř nahrnuli ještě Jasper a Edward.

Vůbec nic neřekli, ani se na nás nepodívali. Bylo mi to líto. Moc líto.

Povzdechla jsem si a zavřela dveře a přidala se k Belle do obýváku, kde uvedla naše hosty.

„Dáte si něco?“ houkla jsem na ně.

„Ne, děkuji zlatíčko,“ usmála se na mě Esme a tu jedinou jsem tu snad chtěla. Byla milá, hodná a přívětivá už od pohledu a i takhle působila mile.

Pokrčila jsem rameny a šla si sednou k Belle, aby chudinka nebyla sama. Když jsem si sedla, rozprostřelo se po obýváku trýznivé ticho.

To prolomila Esme, která se ptala na náš obývák.

„Kdo Vám dělal ten obývák? Abby vždycky měla jiný styl, to Vy jste ji ukecaly?“ hvízdla pokorně Esme a já se začala červenat nad tím lichocením.

„To my jsme to samy dělaly, jenom…“ vzpomněla jsem si na pomoc kluků, „jenom nám vaši synové pomáhaly.“

„No, oni by si to doma jinak pěkně odskákali,“ přidal se do konverzace ten nádherný blonďák, co vypadal jako nějaký hollywoodský herec a ne obyčejný a nádherný člověk, jenž bydlel v tomhle zapadákově jménem Forks. On byl k nakousnutí, ale mě víc přitahoval Jasper, se kterým jsem hodlala strávit víc času než dva týdny.

„Jo, to věřím,“ přitakala Bella.

„Ehm, jsem Carlisle Cullen, adoptivní otec Edwarda a Jaspera. Také pracuji jako doktor v místní nemocnici,“ představil se jednoduše.

„Těší mě,“ odpověděla jsem mu zdvořile a víc se o to nezajímala. Až po chvíli dumání jsem si všimla, že je tu hrozné a trapné ticho, a že všichni zírají na sebe a pak i na nás. Bylo mi to nepříjemné, a tak jsem se samozřejmě ošívala.

„Co to včera bylo?“ zeptal se najednou Edward a seděl už vedle Carlislea na sedačce. Koutkem oka jsem si všimla, že Jasper někam odešel a o pár vteřin později jsem slyšela prásknout dveře na naši zahradu.

„Co myslíš?“ zeptala se nevzrušeně Bella, ale bylo na ni vidět, že se o tom prostě nechce bavit, tak jako já.

„To… nedokážu to popsat, tys… hořela…“ koktal pátý přes devátý a nebylo mu rozumět, jak byl zaskočený. Myslím, že se nás báli, ale přišlo mi, že my bychom se spíše měly bát jich. Jako když se malý pavouček bojí nás, ale my se bojíme malého a mnohdy neškodného pavoučka, který se jenom brání. My se taky budeme bránit.

„To se ti jenom zdálo, máš moc živé sny, Edwarde. Vyspi se a bude to v pořádku, nebo víš co? Nevymýšlej si něco, co není,“ rozjížděla jsem se pomalu, protože se moje sestra neměla ke slovu.

„Já…“ rozjížděl se, ale pak se zklidnil a zamumlal něco v tom smyslu, že spát nemůže, ale chtěl by. Nechápala jsem to, ale teď jsem byla rozzuřená a bylo mi to jedno. Věděla jsem, že se potřebuju zklidnit nebo to, co viděli, už nebude jenom jejich sen, ale holá skutečnost a my zkazíme život Abby.

„Co ty?“ zeptala se mírně Bella. Divila jsem se, že je tak klidná. Vždyť ještě ráno byla jak nabroušená, že by se o ni dalo řezat dříví.

„Nic,“ vyštěkl na ni Edward, otočil se a odešel. Zůstali tu jenom Esme a ten Carlisle, který zíral za svým synem, který odjel pryč. Jasper nejspíš šel pryč taky.

„Omlouvám se Vám za ně,“ promluvila Esme a jen jsem přikývla. Nemohla jsem se teď prokecnout. Nemohla jsem nic říkat, protože bych spustila buď vlnu slov o pravdě nebo bych vybuchla.

„V pořádku,“ odpovídala Bella. Viděla na mě, že nejsem v pořádku, a tak si mě přitáhla k sobě a snažila se mě nějak uklidnit. Snažila jsem se uklidnit s ní, ale to že oni jsou v ,mém‘ domě, mě štvalo, ale neměla jsem k tomu důvod, ale vadila mi pouze jejich přítomnost, ale říkat jim to nebudu. Jsem přece slušně vychované holka, ne?

„Můžu vám položit pár otázek?“ zeptal se nás Carlisle a já vnitřně věděla, že chce narazit na to téma.

„Podle toho na co,“ promluvila jsem konečně. Dalo mi to hodně práce s ním mluvit a nevybuchnout. Ve mně to vřelo a myslela jsem, že můj vztek se roznese po okolí.

„Na ten včerejšek. Edward to už nakousnul a já bych byl rád, kdybychom to mohli dořešit. Nebojte, nic se vám nestane,“ uklidňoval nás, ale jak jsem mu mohla věřit? Vždyť ho ani neznám.

Máma vždycky říkala : „Nepouštěj cizí lidi do domu.“ A já to porušila.

„Na včerejšek? Na to my nemáme, co říct!“ vyjela jsem na něj a byla jsem na pokraji kolapsu, jenom díky Belle jsem zůstala v klidu, ale bylo na ni vidět, že i ona je naštvaná, přestože to bylo lepší než odpoledne po škole. Jenže já jsem byla nesvá.

Bylo mi to proti srsti, ale snažila jsem se to potlačit, snažila jsem ty pocity vytěsnit ze své hlavy, z těla, ale vůbec se mi to nedařilo, spíš to bylo ještě horší. Rozhodla jsem se, je nechat být a snad mi ty pocity dají pokoj, ale nedaly. Proto jsem se radši soustředila na jejich rozhovor.

„Nemáte?“ ptal se podezíravě. Určitě musel něco vědět, určitě to Edward a Jasper vyslepičili.

„Kdybychom vám to řekly, stejně byste nám nevěřili,“ odůvodnila Bella. Nebyla to sice tak pravda, ale stačilo to.

„Ty jim to chceš říct?“ zašeptala jsem jí neslyšitelně do ucha, protože jsme dokonce měly dokonalejší sluch než dřív.

„Alice… Musíme jim to říct. Bude to tak lepší. Řekneme jim to a dají nám snad pokoj,“ pošeptala mi do ucha stejně neslyšitelně jako já jí.

„Hm,“ zamručela jsem a zapřemýšlela se nad tím, jestli by nám to do budoucna mohlo pomoct, ale pochybuju.

„Věřili bychom vám to, to se nebojte.“ Jen jsem se zašklebila a slyšela něco v tom smyslu, že kdybychom něco věděli, tak jim taky nebudeme věřit.

„Fajn, vy to chcete vědět,“ začala Bella. „Naši rodiče přinesli z práce nějaký kámen. Oni jsou vědci, takže… jsme byly zvědavé a musely jsme to prozkoumat. Jenže jakmile jsme se dotkly toho kamenu, tak jsme dostaly nějaké zvláštní schopnosti. Já hořím, víceméně a Alice dokáže zmrznout. Nevíme, jestli někomu můžeme, nebo dokážeme ublížit, takže si nás radši nevšímejte,“ odpověděla ve velkém shrnutí Bella.

Ten Carlisle jenom seděl s otevřenou pusou a zíral na nás. Esme měla zaražený pohled a vypadalo to tak, že tomu taky nemůže uvěřit. Cítila jsem se pod jejich pohledy tak nějak skenována, a tak jsem odvrátila hlavu a povzdechla si. To je probralo a Esme se zvedla a odešla pryč. Bůh ví kam.

„Můžu… můžu vám odebrat krev na nějaké… testy?“ zeptal se pořád koktající Carlisle a ve mně se převrátily všechny pocity. Vybuchla jsem!

„Vy si myslíte, že nakráčíte do našeho domu a my vám všechno vyzvoníme? Vy si myslíte, že když jste doktor, že jste někdo? Vy si myslíte, že… že mám můžete vzít krev? To si vážně myslíte?“ začala jsem na něj řvát.

„Alice, uklidni se,“ řekla v klidu Bella a podívala se do jejích očí, ve kterým jsem viděla plamínky ohně.

„Musím pryč, nech mě o samotě,“ zašeptala jsem zlomeně a vyběhla zadními dveřmi do lesa. Běžela jsem a běžela a cítila jsem ten pocit, když se moje kůže chladí, když mrznu.

Doběhla jsem na maličkou mítinku a posadila se na první pařez, na který jsem narazila. Hlavu jsem si složila do dlaní a musela jsem se nějak uklidnit. Copak jsem tak mohla vybuchnout? Copak to šlo?

„Alice?“ ozval se andělský hlas za mými zády a já se vylekala. Otočila jsem se na něj ve své „mražené“ podobě. Úplně ztuhnul a zíral na mě.

„Jaspere?“ zaváhala jsem, jestli je to skutečně on, nebo se mi to jenom zdá.

„Co… to… je?“ ptal se vyděšeně a couval ode mě. Vyskočila jsem na nohy a udělala jsem k němu jeden zběsilý krok, ale to byla chyba. Vylekal se a poodešel ode mě, ale neotáčel se. Bál se mě. Byla jsem zrůda!

„To jsem skutečně já,“ zaskuhrala jsem a po tváři se mi začaly kutálet slzy, které po opuštění mého těla zmrzly, ale na zem dopadly opět jako voda.

„Nebolí tě nic?“ zajímal se dál. On se mě ptal, jestli mě nic nebolí? On mi nevyčítal, že jsem zrůda, že jsem lidský odpad?

„Ne, nic mi není, jenom jsem to já,“ vzlykala jsem dál.

„Myslíš, že bys mi mohla ublížit?“ zeptal se opatrně a já jsem záporně zavrtěla hlavou. Měla jsem to mnohem lehčí než Bella. Voda, vlastně voda nikomu v malé míře nikdy neublížila, za to oheň ano.

„Opravdu?“ Nevěřil mi. Nevěřila jsem sama sobě, tak jsem to mohla vědět?

„Já nevím,“ štěkla jsem na něj a podívala se do jeho obličeje, ve kterém se odrážela bolest, strach a lítost. Nechtěla jsem tam vidět lítost. To byla moje chyba, že jsem se dotkla toho zatraceného kusu skály.

„To bude v pořádku,“ zašeptal a přitáhl si mě do objetí. V první vteřině jsem prudce otevřela oči a zírala na něj, jestli mu to nic neudělá, ale zůstal v klidu. Dokonce se mi zdálo, že je studenější než já.

V druhé vteřině jsem si ho přitáhla ještě blíž a ve třetí mě skoro drtil ve svém objetí.

„Jak si mě našel?“ zeptala jsem se nejistě, protože jsem vůbec nevěděla, kde jsem.

„Toulal jsem se po lese, potřeboval jsem si po tom odpoledni pročistit hlavu a narazil jsem na tebe, jak tu sedíš jako hromádka neštěstí. Navíc tu bydlíme docela dlouho, a tak se tu dobře vyznám. Jak… Jak se vrátíš do svojí… normální podoby?“ zeptal se a já znejistěla.

Odtáhla jsem od něj hlavu a podívala se do jeho očí.

„Na to bych raději neodpovídala. Jak to s námi teď bude?“ zeptala jsem se pro změnu já.

„Neublížíš mi?“ ujistil se. Zatřepala jsem hlavou. „V tom případě se ptám, jestli se mnou nechceš chodit.“ Usmál se.

Úsměv jsem mu opětovala, zvedla se na špičky a ledovými rty se dotkla těch jeho. Cítila jsem, jak se Jasper otřásl. Rychle jsem se na něj usmála.

„Měli bychom jít domů,“ pošeptal mi do ucha, vzal mě za ruku a vedl do našeho domu.

Necháte nám komentáře? :)