Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vzplanutí_11. kapitola

11.05.2010 (08:45) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4253×

Útěk

 Tak fajn, s Alicí jsme měly jasně vymyšlený plán. Ve Forks jsme chtěly zůstat, líbí se nám tu, a my uděláme cokoliv, aby to vyšlo. Což bohužel znamená i vyhýbání se klukům. Jenže bylo to pro jejich bezpečí. Stačí sebemenší rozrušení a můžeme je zabít. Tudíž s nimi nemůžeme nic mít. Škoda…

„Žádny city,“ řekla mi Alice, když si všimla mého pohledu. Stály jsme na parkovišti u mého auta a já nemohla odtrhnout pohled od Edwarda. Byla tak nádherný. A ten jeho úsměv. A ta chůze. Moment… Chůze? On jde k nám!

„Sherlocku, Calverte, počkejte na nás!“ zakřičela Alice, chytla mě za ruku a táhla ke klukům. Omluvně jsem se na Edwarda usmála.

Celý den proběhl vážně klidně. S Alicí jsme se moc nebavily, prostě jsme chodily z hodiny na hodinu a poslouchaly učitele. Každá jsme byly ponořaná do svých myšlenek. A ty moje se týkaly Edwarda.

Byl zvláštní, jiný než ostatní kluci. Všechny dívky při pohledu na něj vzdychaly a snažily se ho dostat. Ale on se věnoval mě. Pozval mě do kina. Myslel to vážně, nebo takhle balí každou holku? A kdyby ne, dokázala bych s ním být? Jen jeho blízkost mě vzrušuje a nejsem si jistá, jestli bych dokázala vydržet jeho dotyky, aniž bych nehořela. Ach, bude to těžké…

Na obědě jsme opět seděly s Calvertem a Sherlockem. Oba dva se k nám tiskly a já s Alicí jsme si to náležitě užívaly. Usmívaly jsme se na ně, mrkaly. Jessica nás vraždila pohledem, ale nám to bylo jedno. Byly jsme zvyklé opětovat něčí pozornost za každou cenu.

„Co zase chtějí?“ zašeptal najednou Sherlock, který mě držel kolem ramen. Následnovala jsem jeho pohled, stejně jako každý u stolu, a zahlédla Edwarda s Jasperem. Šli naštvaně k nám. Vyměnily jsem si s Alicí vystrašené pohledy a nasadily úsměv.

„Co se děje?“ zeptala jsem se Edwarda, když se zastavili u našeho stolu.

„Jen jsme se chtěli zeptat, jestli platí to kino.“ Naštvaný výraz se změnil na úsměv. Nádherný, oslnivý úsměv. Oddělala jsem Sherlockovu ruku ze svých ramen a po vzoru Alice si stoupla.

„Samozřejmě. V kolik?“

„Cože? Vy s nimi někam jdete?“ vyštěkl Sherlock a stoupl si přede mě.

„Ano. Pomohli nám se stěhováním a pozvali nás do kina. Není důvod to nepřijmout,“ řekla Alice Calvertovi, který se netvářil zrvona přívětivě.

„S námi jste jít nechtěli!“ vykřikl Sherlock.

„Proč by měli chodit s vámi, když mají na lepší?“ zeptal se posměšně Jasper. A pak se to stalo… S Alicí jsme si stoupli dál od té hádající se čtveřice. Pozorovala je celá jídelna. Tak tohle se nám ještě nikdy nepovedlo. Nikdy se kvůli nám kluci nehádali.

„Vy si asi myslíte, že jste něco víc než my?“ vyštěkl Calvert a nenávistně si měřil Jaspera.

„A ne snad?“ Jasper s Edwardem se usmívali. Nejspíš si z toho nic nedělali.

„Ne! Pokud sis toho nevšiml, všichni lidé jsou si rovni!“ vykřikl Sherlock, načež se Edward začal smát.

„Ty!“ Sherlock se napřáhl a chtěl Edwarda udeřit. To jsem nemohla dovolit.

„Sherlocku, dost!“ vykřikla jsem. Najednou bylo ticho. Cítila jsem, jak se mé tělo třese a zvyšuje svou teplotu. Zhluboka jsem dýchala, ale teplota stále neklesala.

„Bello?“ ozval se Edward a udělal krok ke mně.

„Stůj!“ vykřikla jsem a podívala se na Alici.

„Ne, Bells. Tady ne,“ zašeptala mi. Rychle mě vzala za ruku a už jsme utíkaly ven ze školy.

„Au!“ sykla, když jsme míjely první strom. Okamžitě mě pustila a já hned věděla proč. Celá má ruka byla pokrytá plamínky.

„Omlouvám se,“ řekla jsem a svezla se na kolena. Za všechno můžu já.

„Bells, vstaň. Nejsme dost daleko od lidí, někdo nás uvidí. No tak, zlato, vstávej.“ Poslechla jsem ji. Vstala jsem a náseldovala Alici hlouběji do lesa. Nedělalo mi problémy chodit, moje teplota byla sice dost vysoká, ale ne tak, aby mi to bylo nepříjemné. Můj jediný problém byl ten oheň. Byl nebezpečný pro lidi v mém okolí. Já byla nebezpečná. Opět jsme se svezla na kolena a tiše vzlykala. Mé slzy se pod plamínky měnily na páru.

„Bells, neplač. Tohle se někdy muselo stát. Ale v podstatě se nic nestalo, nikdo nás neviděl. Všechno je v pořádku,“ snažila se mě utěšit Alice, která stála asi dva metry ode mě. V obličeji měla bolestný výraz.

„Nic není v pořádku!“ vykřikla jsem a přitom rozhodila rukama. V tom se kolem mě utvořil ohnivý kruh. Byl přesný, v průměru měl asi tři metry. Já byla uprostřed. Stromy v něm byly mírně ohořelé. A Alice se na mě vyděšeně dívala.

„Alice?“ zašeptala jsem zděšeně. Stála v kruhu a dívala se kolem sebe. Oheň dosahoval velikosti asi půl metru, ale i tak to bylo dost.

„Jsem v pořádku, Bello. Zkus ten kruh nějak… Zlikvidovat?“ řekla poměrně klidným hlasem.

„Ale jak?“ vyjela jsem na ni a vzápětí jsem toho litovala. Ona za nic nemůže. „Promiň, Alice. Omlouvám se, nemám právo chovat se k tobě takhle. Jen se… Bojím.“

„V pořádku. Taky se mi nelíbí, že stojím v ohnivém kruhu, který vytvořila má vlastní sestra svou rukou.“ Začala se smát.

„Čemu se směješ?“ zeptala jsem se nechápavě. Tahle naše situace mi moc k smíchu nepřipadala. Já stále hořela, byly jsme v lese a všechno kolem nás mohlo vzplát. Naštěstí se tak nestalo.

„Obě přece smíchem zakrýváme strach. To ale neřeš. Něco zkus, Bells. Takhle to nemůžeme nechat,“ řekla. Věděla jsem, že myslí ten ohnivý kruh. Zavřela jsem oči a hned je zase otevřela. Začala jsem hýbat rukama, dělala různá kolečka, kroutila jsem prsty, ale nic. Nedělo se vůbec nic. Když v tom mě něco napadlo. Nevěděla jsem jak, prostě jsem něco vyzkoušela.

Natáhla jsem ruku a narovnala prsty. Čím více jsem prsty krčila a stahovala k dlani, tím menší byly plameny.  Když už jsem měla celou dlaň sevřenou v pěst, kruh zmizel úplně. Úlevně jsem vydechla.

„Skvěle. Teď ještě něco udělat s tebou,“ řekla Alice a zavřela oči. Opět jsem se fascinovaně dívala, jak se každém centimetru její pokožky tvoří vrstva ledu. Nejdříve hlava, krk, ramena, ruce, trup a nohy. Otevřela oči a prohlédla své tělo. Na tváři vykouzilala úsměv a došla ke mně. Klekla si a natáhla ruku.

„Neboj. Bude to dobré,“ řekla a spojila naše ruce. Prostoupila mě nová vlna energie a pod jejím náporem jsem zavřela oči. Čekala jsem a cítila, jak se má teplota snižuje. Po chvíli Alice pustila mou ruku, ovšem já držela oči zavřené. Hořela jsem celkem dlouho a bála jsem se vidět, co zbylo z mého oblečení.

„Ehm… Chceš půjčit triko nebo sukni?“ zeptala se Alice a já otevřela oči. Byla jsem úplně nahá a na mém těle bylo pár černých šmouh. Pode mnou jsem zahlédla kus mého trika a zip od mikiny. A podrážky od bot. Rychle jsem si rukama zakryla důležité a intimní části a podívala se na mokrou Alici.

„Ani jedno, nechci být mokrá. Domů to dojdu.“

„Jak? Věci i klíče máme v taškách, které jsme nechaly ve skříňkách.“ Zkoumavě jsem se podívala na Alici.

„Ty jsi oblečená. Ty tam jít můžeš. Navíc tohle všechno trvalo sotva deset minut, takže teď zrovna bude zvonit na hodinu. Ve škole bude prázdno a ty jseš dost rychlá. Nikdo si tě nevšimne,“ snažila jsem se ji přemluvit. Chvíli váhala, nakonec přikývla a odběhla.

„Počkám tě u silnice!“ zavolala jsem na ni ještě. Nevěděla jsem, jestli mě slyšela, ale doufala jsem, že ano. Povzdechla jsem si a rozhlédla se kolem. Rozešla jsem se směrem k silnici. Opravdu moc jsem si přála, aby mě takhle nikdo neviděl, a aby Alice přijela co nejdřív. Ušla jsem pár metrů a snažila se nevnímat opadané jehličí zabodávající se do mých chodidel. Byla mi zima a jediné, co jsem na sobě měla, byly mé vlasy. Vážně lepší den jsem v životě nezažila.

Pomalu jsem se blížila k silnici. Schovala jsem se za strom a čekala na Alici. Do pěti minut tam stála a troubila na mě. Rozběhla jsem se a nasedla na zadní sedadlo. Začala jsem se smát a Alice se přidala.

„Fajn, tohle není vtipné. Máme jediné štestí, že je Abby v práci. Víš, jaký by to byl průšvih, kdyby nás takhle viděla?“ zeptala se Alice, když jsme se pomalu blížily k našemu domu.

„Vím. Ale nám vždycky všechno procházelo.“ Alice zaparkovala a já okamžitě vylezla z auta a utíkala ke dveřím.

„Zavolám Edwardovi a zruším kino. Dneska už nemám na nic náladu!“ zavolala jsem na sestřičku a vytočila Cullenovic číslo. Edward to vzal až po třetím zazvoněním.

„Ahoj, tady Bella. Jenom jsem chtěla říct, že dneska nikam nemůže,“ řekla jsem smutně.

„Chápu. My bychom stejně nešli.“ Zavěsil.

„Strašně snadno se naštveš,“ řekla mi Alice, když jsme se druhý den chystaly do školy. Byl pátek a měly jsme jen šest hodin.

„Já za to nemůžu. Sherlock chtěl uhodit Edwarda,“ bránila jsem se. Ještě teď se celá třesu, když si vzpomenu na včerejšek.

„Bells, začneme chodit na jógu. Prý to uklidňuje.“

„Zapomeň. Tohle zvládneme samy.“

„Tak dobře. A pohni, prosím,“ řekla a odběhla se nasnídat. Včera před spaním jsme si opět povídaly o té naší moci. Nejenom, že já začnu hořet, kdykoliv se rozruším. Ne… Já i vrhám ohnivé koule a vytvářím ohnivé kruhy. Vážně skělé. Alice chtěla zkusit, jestli kruhy dokáže taky, takže jsme se dohodly, že si dnes zkusíme další trénink, i když jsem byla proti. Ale když už se nám to tsalo, musíme zjistit, co všechno dokážeme.

Pousmála jsem se a šla dolů. Do školy jsme dojely něco málopo půl osmé. Vystoupily jsme a já začal hledat Edwardovo Volvo. Našla jsem ho i jeho majitele. Nechápala jsem, co se včera stalo, že byl v telefonu tak odměřený. Díval se na mě. Propaloval mě pohledem, stejně jako Jasper Alici. Prohlíželi si naše těla a vypadali, jakoby něco hledali.

Zmateně jsem se podívala na Alici, která vykročila směrem k nim. Jakmile od nich byla pár metrů, Edward zvedl ruku.

„Nepřibližujte se k nám,“ řekl potichu s neutrálním výrazem ve tváři.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Prostě se nám vyhýbejte,“ pošeptal Jasper zlomeně. Alice se zhluboka nadechla.

„Proč? Co se stalo? Včera jste se bavili normálně,“ řekla.

„Včera jsme ještě nevěděli, co jste zač,“ ozval se Edward. Mrknul na Jaspera a odešli. S Alicí jsme tam stály a nezmohly se na slovo. Co to znamenalo?

A pak mi to došlo…

„Bello, nemyslíš si snad, že tě včera viděli, že ne?“ zeptala se Alice roztřeseně.

„Bohužel, Alice. Přesně tohle si myslím.“