Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 26. kapitola

herci


Všechno naruby tu je 3 - 26. kapitolaJá vím, že mnoho z vás už by si pro Edwarda přálo pohodovou budoucnost a jedinou věc, která by ho měla trápit, by byla jeho proměna, ale tohle na programu není - aspoň zatím ne.
Ale to jste už všichni pochopili. Edwardův zdravotní stav se nám podstatně zkomplikoval. Jak to s ním ale nakonec dopadne?

26. kapitola

I když byl táta doktor, museli jsme s Bellou počkat na chodbě, než pro mě zařídil všechna důležitá vyšetření. Zároveň taky kontaktoval mého ošetřujícího lékaře, aby se k nám přidal a seznámil tátu do všech detailů s mým zdravotním stavem. Ani jednomu z nich se nelíbilo to, jak Bella popsala mé zdravotní potíže… A jí se očividně nelíbilo to, co se doktorům honilo hlavou, případně co zaslechla z jejich šeptaných rozhovorů.

„O čem se to dohadují?“ zajímal jsem se se Belly, která nespouštěla z dvojice lékařů zrak.

„Probírají všechny možnosti toho, co by to mohlo být. Podle všech příznaků to vypadá na nějaké krvácení do mozku, ale zatím to neví jistě – navíc těch druhů je nespočet podle toho, v kterém místě by se hematom nacházel případně jak dlouho už tam je,“ informovala mě Bella a mně se v tu ránu zatmělo před očima.

Krvácení do mozku? Tak o tom jsem už něco slyšel. Možná v nějaké z dokumentů na Discovery nebo to bylo zmíněno na některé hodině biologie. Nebyl jsem si tím jistý, ale co jsem věděl až moc dobře, bylo to, že krvácení do mozku nejde brát na lehkou váhu.

„Edwarde, doprovodíš nás, prosím tě, na vyšetřovnu?“ došel se mě zeptat táta a já jenom lehce přikývl. Pomalu jsem se postavil a čekal jsem, že mě Bella bude následovat, ale ta zůstala sedět.

„Jestli chceš jít s námi, klidně můžeš,“ pobídl ji táta a Bella tedy přikývla a všichni jsme se odebrali do tátova lékařského pokoje, kde jsem se posadil na lehátko a táta mi opět posvítil tou malou protivnou baterkou do očí.

„Jedna zornička je lehce zvětšená, to by napovídalo epidurálnímu krvácení, ale taky to nemusí být jisté. Objednal jsem tě na CT, sestra pro tebe za chvíli přijde a odveze tě tam,“ instruoval mě Carlisle, jen co mi přestal svítit do očí.

„Na tom vyšetření jsem ale už byl a nic neprokázalo,“ namítl jsem a trochu se zamračil. I ten jednoduchý mimický úkon mě donutil si vzpomenout na úraz hlavy a jeho stálou citlivost. Rukou jsem si opatrně nahmatal tu bouli na týle.

„To máš pravdu. Mohlo se ale stát, že jsme něco přehlédli anebo se krvácení projevilo později,“ namítl doktor Greg a zamyšleně něco studoval v papírech, ve kterých byl zaznamenán můj zdravotní stav.

Po chvíli někdo zaklepal na dveře a do místnosti nakoukla žena v nemocničním stejnokroji. Vyzvala mě, abych ji následoval na oddělení s patřičným vybavením. Bella tentokrát zůstala v pokoji s tátou a doktorem Gregem. Vyšetření mělo proběhnout rychle a bylo by zbytečné, aby mě doprovázela.

 

 

Ani CT však neobjevilo nic z toho, o čem se táta s Gregem domnívali, že by mohlo vést k mým zdravotním obtížím. Dohady o tom, co by mi mohlo být, vyústily až k tomu, že jsem měl podstoupit lumbální punkci. Což samo o sobě znělo ještě hůř než krvácení do mozku. Jehel jsem se nikdy nebál, ale tohle byla panečku obrovská jehla a měla se pohybovat v blízkosti mé míchy! Řekněte mi, ale upřímně, kdo by se podobného zákroku nebál? Dokonce ani tehdy, kdyby mu slibovali nesmrtelnost, když se zákrok nepovede?

Neměl jsem ale moc na výběr. Tátovi jsem věřil a ten zase věřil Gregovi, takže se šlo na věc.

Naštěstí pro mě ten zákrok dopadl dobře a já si následně poležel skoro hodinu na lůžku, než mi bylo povoleno vstát. Vzorek, který mi Greg odebral, byl poslán do laboratoře a teď se jenom čekalo na výsledky. Kvůli tomu jsem taky byl v nemocnici nakonec hospitalizován. Bella se mnou zůstala v pokoji, zatímco táta s doktorem Gregem se museli věnovat i dalším pacientům.

„Co si táta myslí o mém stavu?“ zeptal jsem se, jen co se za nimi zaklaply dveře a já se namáhavě posadil na lůžku. Vpich po té jehle mě na zádech dost svědil, ale neodvažoval jsem se poškrábat.

„To, že se na CT nic nenašlo, ho trochu znepokojilo. Pokud skutečně krvácíš do mozku, jak se oba doktoři domnívají, můžeš takhle krvácet už delší dobu a nikdo to nemusel odhalit. Pokud to testy prokážou, budeš muset podstoupit ještě jedno vyšetření na CT, ale ještě předtím ti budou doktoři aplikovat nějakou kontrastní látku, aby určili místo, kde k tomu krvácení dochází,“ informovala mě popravdě o mém stavu.

„Myslíš… Hmm, že by tohle poranění mohlo způsobovat ty výpadky mého daru? To, že můj mozek nepracuje tak, jak by měl?“ napadlo mě najednou řešení toho menšího dilematu, které nás před pár dny trápilo.

„Je to možné,“ přitakala a přisedla si na kraj postele. Natáhl jsem se po její dlani a sevřel ji ve své ruce. Ze všech těch testů jsem měl nervy nadranc a ruce tak zmrzlé, že se naše tělesné teploty takřka rovnaly.

„Takže máme o jednu starost míň,“ pokusil jsem se o odlehčení situace, ale moc to nešlo.

„Zrovna tohle mě v tuhle chvíli trápí nejméně ze všeho,“ namítla Bella a dívala se na naše spojené ruce. „Pokud se prokáže to krvácení do mozku, víš, co by to mohlo znamenat? Kdybych se nechala ukonejšit tvými slovy, že je ti fajn a nezavolala tvého tátu, mohlo být už pozdě. Mohl bys klidně umřít ve spánku a ničí jed už by tě nevrátil zpátky!“

„Takhle jsem na to nepomyslel, ačkoliv mě trochu vyděsila ta tátova předběžná diagnóza,“ přiznal jsem a musel se nad jejími slovy zamyslet. Žádný z upírů, se kterými jsem měl co dočinění, mě nedokázal zabít, protože jsem na to nikdy nebyl sám, ale nakonec mě odrovná obyčejné krvácení do mozku. Bylo to absurdní, protože by mě odepsalo vlastní tělo.

„Teď by sis měl nejspíš odpočinout. Já bych se navíc měla stavit za Lernerem a informovat ho o své přítomnosti tady. Už jsem tu pár hodin a zatím jsem mu o tom nic neřekla,“ namítla a chystala se vstát z postele.

„K čertu s Lernerem! Ten už dávno musí vědět, že jsem hospitalizován v nemocni a muselo mu tedy rovněž dojít, proč jsi tady!“ naštval jsem se. Vůbec se mi nelíbilo to, jak se mu Bella musela neustále hlásit, kdykoliv se ocitla ve Forks nebo jeho okolí.

„Já vím, že už to nejspíš ví, ale ze slušnosti a vzhledem k zachování naší dohody by bylo fajn, kdybych ho o své přítomnosti informovala osobně. Neboj se, budu pryč jenom chvíli. Navíc by sis měl odpočinout,“ nabádala mě Bella. Potom se ke mně sklonila, lehce mě políbila a už odcházela z pokoje.

 

 

Chvíli po jejím odchodu přišel do pokoje Greg s výsledky té analýzy. Konečně bylo jasné, že skutečně krvácím do mozku. Už v tu chvíli mi bylo jasné, co za vyšetření mě teď bude čekat – a přesně jak mě Bella informovala, se i stalo.

K večeru jsem se potom dozvěděl konečný verdikt. To už byla v nemocnici i Esmé. Seděla na posteli, křečovitě mi svírala ruku a hypnotizovala doktora Grega, který nás informoval o zdárném průběhu CT s tím, že odhalili zdroj toho krvácení, který nebyl na původních snímcích vůbec vidět. Konečný verdikt nakonec zněl asi takto – subarachnoidální krvácení do mozku. Okamžitě nám bylo vysvětleno, co to pro mě znamená a nebylo to nic dobrého. Na podobné krvácení do mozku umírá až osmdesát procent lidí.

Tahle statistika Esmé rozbrečela. Greg ji však začal uklidňovat, že u mě nebyla ta tepenná výduť, která podle všeho praskla, tak velká, takže se to krvácení jenom rozšířilo. Navíc teď, když věděli, co se mnou ve skutečnosti je, mohli se o mě účinněji postarat. Okamžitě mi nasadili analgetika a sedativa. Sestra hlídala můj pitný režim a byl dokonce rezervován jeden operační sál, kdyby se příznaky zhoršily a byl potřeba chirurgický zákrok.

Tu noc strávila máma s Bellou v nemocnici. Každá zaujala jedno křeslo v mém pokoji. Bella chvílemi předstírala kvůli mámě spánek, ale ve chvíli, kdy Esmé vyčerpáním odpadla, se hned přemístila ke mně. Ležel jsem na kraji postele a Bella vedle mě. Nemocniční lůžko nebylo tak pohodlné jako domácí postel, ale neměl jsem nijak na výběr. Moc jsem toho tu noc nenaspal, přestože mi to bylo doporučeno. Měl jsem plnou hlavu těch lékařských žvástů o tom, jak je můj stav rizikový, že usnout prostě nepřipadalo v úvahu.

Ráno dorazili na návštěvu všichni mí sourozenci, což mě mile překvapilo. Emmett si opět neodpustil nějaký ten vtípek, za který ho Esmé okamžitě pokárala. Zbytek sourozenců můj zdravotní stav nijak vtipně nekontroval. Nebyl jsem si vlastně vůbec jistý, co přesně jim Esmé s Carlislem řekli – alespoň o závažnosti mého stavu, a proto jsem to nijak moc neřešil. Nechtěl jsem je zbytečně znepokojovat a kazit jim poslední dny prázdnin.

Celý ten den se mnou Esmé zůstala v nemocnici, konzumovala jednu kávu za druhou, velmi stručně a úsečně vyřizovala pracovní telefonáty a rozhodně nevypadala jako ta úspěšná bytová architektka, jakou ji všichni znají. Večer jsem musel požádat tátu, aby ji nakonec odvezl domů, kde by se mohla v klidu prospat a já koneckonců taky.

 

 

Dny v nemocnici utíkaly pomalu a monotónně. Hlava mě díky množství analgetik a sedativ už vůbec nebolela. Nebylo mi na zvracení a všechno vypadalo, že se konečně vrací do normálu. Jediným zpestřením těch všedních dnů byly Belliny návštěvy. Jednou se na mě byl dokonce podívat i doktor Lerner, když měl zrovna službu. Náš rozhovor nebyl zrovna dlouhý a rozhodně se nedal zařadit ani do skupiny přátelských. Možná tak akorát mezi zdvořilostní. Ale nechal jsem to být, jediné, na co jsem se ho zeptal, bylo, jestli nemá nějaké informace o Monice a tom, jak se jí v Itálii vede.

„Začala tam nový život, to je tak všechno, co vím. Pokud nebude vyhnutí, tak už nikdy nebude v kontaktu se svou minulostí ve Forks, život ve Volteře je tvrdý a žádá si mnohé oběti, stejně jako život v La Push a služba královnám, ale o tom se jistě brzy přesvědčíš sám,“ prohodil zahořkle. O jeho působení v Italské smečce jsem něco věděl a udělal jsem si o doktorovi svůj vlastní obrázek. No, moc pěkný tedy rozhodně nebyl, ale to je teď vedlejší věc.

„Určitě si povede dobře,“ namítl jsem. Věřil jsem v to, že Monica bude svou novou práci zastávat spolehlivě. Její odhodlání, když odjížděla, bylo neochvějné. A navíc jsem věděl, jak dokáže být v mnohých věcech, na kterých jí záleží, umanutá.

„Pokud se bude řídit rozkazy, nebude mít s novým působištěm žádný problém,“ přitakal.

„Tím narážíte na to, že pod vaším vedením se několikrát vymkla kontrole?“ nadhodil jsem.

„Tohle tady nebudeme rozebírat. Monica je v Itálii a tam ji má na starosti Heidi anebo Demetri. To je jediné, co vím a co zároveň potřebuju vědět. Navíc ty taky nepotřebuješ žádné další informace. Za nějakou dobu už budeš jedním z jejich nepřátel a ona bude trénovat mladé měniče v tom, jak někoho jako ty zabít.“

Na tohle jsem neměl, co bych mu odpověděl, aniž by to následně nevyvolalo nějakou ostřejší výměnu názorů. Raději jsem tedy mlčel a Lerner se potom odporoučel. Jak jsem prve řekl, nebyl to nijak přátelský rozhovor. Vlastně, takový jsme nikdy spolu nevedli. Jednou se o to myslím pokusil, to bylo někdy v době, kdy Monica řádila po lesích a zranila Emily. Potom se všechno obrátilo vzhůru nohama. Lerner se stal Moničiným alfou a tak nějak spolu s ní stáli mezi mnou a Bellou… Všechno to tehdy bylo moc komplikované a od té doby se naše vzájemné vztahy nijak nezlepšily. Všichni jsme se sice snažili zakulatit ty ostré hrany, které mezi námi byly, ale bylo to opravdu těžké.

 

 

Po pár dnech pozorování jsem musel podstoupit další CT. Opět do mě nalili několik decilitrů jódové kontrastní látky, aby se mohli přesvědčit, jak na tom ta krevní sraženina v mém mozku je. Po celou tu dobu v nemocnici jsem se cítil v pohodě. Nevěděl jsem, jestli je to tím, že se uzdravuju, nebo tím, že do mě pumpují horem dolem nějaké oblbováky, ale rozhodně jsem si neměl na co stěžovat.

Proto mě asi tak překvapily výsledky testu. Krvácení se nijak nezastavilo. Žádná sraženina se nevytvořila a ten klid, který jsem měl, byl tedy opravdu způsoben sedativy. Jediným možným řešením, jak tenhle problém konečně vyřešit, tedy byl chirurgický zákrok. Ve Forks však neměli žádného zkušeného neurochirurga, který by se odvážil podobnou náročnou operaci podstoupit, takže mě převezli na nejbližší letiště a odtud transportovali helikoptérou do Seattlu, kde na mě čekala příslušná kapacita ve svém oboru.

Hned co mě vyložili z vrtulníku, se mě ujal doktor Shepherd. V rychlosti mi vysvětlil, co se se mnou následujících pár hodin bude dít a už mě vezli na sál. Nikdo v nemocnici nehodlal čekat na to, až se můj stav zhorší a nakonec jim umřu pod rukama.

Ležel jsem tedy na lehátku, sledoval nemocniční světla, jak se mi míhají nad hlavou, a poslouchal rychlou konverzaci doktora s mou mámou, která do Seattlu letěla se mnou, dokud se za ní nezavřely lítací dveře. Bella s námi do vrtulníku nemohla, ale byl jsem si víc než jistý, že ve chvíli, kdy po operaci otevřu oči, bude tady.

 

 

Říkali mi, abych si představil nějaké pěkné místo, než mě uspali. První, co mě napadlo, byla pláž v La Push, seděl jsem na dece, zády se opíral o jeden z naplavených kmenů a díval se na zapadající slunce. Vedle mě seděla Bella a já měl ruku položenou kolem jejích ramen. Její hlava mi lehce spočívala na tom mém. Byla to idylická chvíle, kterou bych rád zvěčnil nadosmrti.

„Takhle bych tu mohl sedět napořád,“ zamumlal jsem a sklonil se k Belle, abych ji políbil do vlasů. Okamžitě mě tak obklopila její dokonalá vůně. Zhluboka jsem se nadechl a naplnil si jí tak celé plíce.

„V tom nám přece nic nebrání,“ zasmála se Bella a já se taky usmál. Opět jsem se obrátil k tomu zapadajícímu hořícímu kotouči, který způsoboval to, že Bellina kůže se leskla jako jemný diamant a přitahovala tak mé oči k ní stále častěji než scenérie na nebi.

„Jsi tak neuvěřitelně nádherná,“ zamumlal jsem jí opět do vlasů.

„Ani ty nejsi k zahození, zvlášť když už tě mám pro sebe na věky věků,“ souhlasila Bella a zvedla ke mně svůj karamelkový pohled. Po dlouhé době se v něm odrážel úsměv a to mě nutilo se usmívat ještě víc. Měl jsem pocit, jako bych měl ten úsměv na tváři permanentně přišitý.

„Na to ‚navěky‘ si budeš muset ještě chvíli počkat,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Proč?“ zamračila se Bella, jako by nechápala, že nejdřív musím projít proměnou, než s ní budu moct být skutečně napořád. Najednou se jí však obličej rozzářil poznáním. „Copak ty sis toho ještě nevšiml?“ podivovala se a natáhla se po mé ruce. Zmateně jsem sledoval, co dělá, když jsem si toho konečně všiml. Naše ruce vypadaly v paprscích zapadajícího slunce úplně stejně – leskly se jako ty malé diamanty, ke kterým jsem před okamžikem přirovnával pouze Bellinu pleť.

„Ale… kdy?“ podivoval jsem se překvapeně. Vůbec jsem si to nepamatoval a přitom jsem byl všemi přesvědčován, že ta bolest je něco, na co nikdy nezapomenu.

„Zatím se to nestalo, tohle je jenom představa,“ namítla stále s úsměvem Bella a já se trochu uvolnil. Prve jsem byl docela v šoku, že si nepamatuji vlastní přeměnu.

„Představa?“

„Operují tě, tohle je jenom sen… A měl by být pěkný, takže se vraťme k tomu poklidnému sledování západu slunce. Tohle byla ta první myšlenka. Ty a já, už napořád,“ navrhla a já musel souhlasit. Nechtěl jsem ani v narkóze přemýšlet o něčem jiném než o budoucnosti, která mě čeká po Bellině boku. A že to bude opravdu krásná budoucnost. Pomalu jako z nějaké romantického filmu, kdy dvě hlavní postavy společně odcházejí ruku v ruce do západu slunce, nebo tak nějak. My ho sice jenom společně sledovali, ale i to se dalo počítat jako jedna z možností.

Opět jsem se tedy opřel o kmen stromu, pohrával jsem si s Bellinou rukou a hleděl do slunce. Cítil jsem na kůži jeho paprsky a příjemně mě hřály. Od chvíle, kdy mi Bella ukázala, že v tomhle snu jsem už nesmrtelný, jsem najednou všechno vnímal úplně jinak. Jemný slaný větřík vanoucí od útesů, který k nám zanášel i vůni okolních jehličnatých stromů. Bellinu dokonalou ruku, na které jsem teď spatřoval jednotlivé póry, které byly mým lidským očím skryté. I její vůně byla najednou jiná, pořád nádherná, jenom v tuhle chvíli ještě dokonalejší.

Vychutnával jsem si ten okamžik společného souznění, ale měl jsem takový špatný pocit z toho všeho. Nechápal jsem, kde se vzal. Neměl jsem k tomu pocitu vůbec žádný důvod. Ale očividně byl předzvěstí toho, co se na pláži odehrálo jenom chvíli nato.

Tím dokonalým upířím sluchem jsem zaslechl, jak se někdo vkrádá do naší romantické bubliny. Zamračeně jsem otočil hlavou k příchozímu a spatřil Giannu. Nesla se pyšně jako páv a tvářila se tak nějak spokojeně. Cítil jsem, jak se Bella v mé náruči napsala. Ještě před vyslovením důvodu její přítomnosti jsem věděl, že to nebude nic příjemného.

„Královny vás povolaly,“ informovala nás a vtom jsem se postavil tak rychle, že jsem ten pohyb sotva postřehl. Ještě jsem na to ani nepomyslel a už jsem stál. Bella se postavila vedle mě.

„Vyřiď, že za pár hodin jsme v Denali,“ souhlasila Bella a natáhla se po mé ruce. Propletla nám prsty a vydala se spolu se mnou z pláže.

„Neřekla jsem, že byste měli jet do Denali,“ namítla najednou Gianna a zněla nadmíru spokojeně. „Ty nepokoje, kvůli kterým vás královny potřebují, se tam nevyskytují. Tady máte přesné instrukce, kam se máte vypravit. Letadlo na vás už čeká v Seattlu. Tady máš klíčky od auta,“ hodila po Belle svazek dvou klíčů a mně podala obálku, na které bylo úhledným písmem napsáno Instrukce.

Dopravit se na místo, které bylo udáno v pokynech, nebyl vůbec problém. Letadlo na nás čekalo v Seattlu, přesně jak Gianna řekla.

„Tohle je tedy začátek naší služby královnám?“ ujišťoval jsem se, když jsme seděli v soukromém letadle, které nás mělo dopravit do střední Evropy. Nic přesnějšího na tom papíře napsané nebylo. Pouze – postarejte se o pořádek.

„Ano, od teď na dalších deset let,“ přitakala Bella a vyhlédla z okénka. Někde pod námi se nacházela Amerika, ale to mi bylo jedno. Stále mě totiž opanoval ten podivný pocit, který se objevil před Gianniným příchodem na pláž. Jakkoliv to bylo nepravděpodobné, cítil jsem podivné mravenčení v rukou.

Po deseti hodinách letu jsme potom přistáli v Praze. Tam na nás už čekal jeden z členů královské gardy – jeden z těch stálých, který si své místo vybral dobrovolně jako trvalou součást svého věčného života. S Bellou jsme to na něm okamžitě poznali. Nebylo to nijak nápadné – žádný plášť nebo snad odznak, nic tak viditelného, ale jeho postoj ho prozrazoval.

„Dobře že jste dorazili tak brzo, pojďte, ještě před sebou máme kus cesty,“ vyzval nás a vyvedl před letiště, kde jsme se usadili na pohodlná sedadla Mercedesu a vyrazili jsme k městu, projeli jeho okrajovými částmi a přes výpadovku zamířili mimo něj.

„S čím vám vlastně máme pomoci?“ zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem sledoval, jak neustále sjíždíme z hlavních cest, až se nám ta naše během okamžiku změnila v lesní cestu. V tu chvíli řidič zastavil a my vysedli.

„Máme tady problémy se škůdci,“ namítl a výraz na jeho tváři způsobil, že jsem na zádech ucítil podivný ledový závan. Opět to nebylo možné, ale… Bylo to podivné. Bella se na něj zamračila, ale potom mě pobídla ke kroku.

„Nebude se ti líbit, co máme udělat,“ poznamenala a já se na ni překvapeně podíval. Než jsem však stačil položit jakoukoliv otázku, ucítil jsem to. Ten nepříjemný pach, který dráždil mé dýchací cesty, nemohl patřit nikomu jinému než nějakému měniči. Byl to pach zmoklého psa. Zároveň s tím pachem jsem ucítil i kouř z dohasínajícího ohniště.

„Jak jsem řekl, problém se škůdci,“ pokýval náš průvodce k místu, odkud se k nám dostával pach měničů. „Jsou neopatrní a ohrožují tím nejen sebe, ale i nás. Královny rozhodly o jejich eliminaci. Bohužel jsou vcelku slušnými bojovníky. Zbyli už poslední dva, proto jste byli povoláni na pomoc.“

Tohle pro mě bylo morální dilema, ale nakonec jsem se tomu musel podřídit a společně s Bellou jsme souhlasili s pomocí. Pokud ubližují lidem, nemáme na výběr.

S měniči jsem se už v minulosti setkal, takže jsem věděl, co mám očekávat a nebyl jsem tedy nijak překvapený. Ti mladí měniči bojovali vcelku urputně. Během chvíle jsem měl košili na cáry a Bella potřebovala pomoc od našeho průvodce.

S čím však nikdo z nás nepočítal, byli další vlci, kteří se vynořili z lesa. Byli tři a bez zaváhání se vrhli do boje. Během chvíle jsem bojoval se dvěma vlky – tím původním a jedním novým. Z neznámých důvodů mi byl povědomý, ale nechtěl jsem si to připustit.

Přesila vlků však byla značná a ani Bellin dar nám nemohl nijak pomoc. Cítil jsem ostrou bolest procházející mi tělem, které bylo následně trháno na kousky mocnými tesáky těchto monumentálních zvířat. Vzduch opět naplnila vůně hořícího dřeva. Oheň postupně obklopoval mé tělo a spaloval ho na popel.

Poslední, co jsem spatřil, než mě oheň úplně polapil, byla nahá dívka s krátkými hnědými vlasy a smutnýma zelenýma očima, která něco šeptala. Lesní vánek ke mně donesl jenom poslední slovo - ‚Promiň‘.

Tou dívkou byla Monica.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 26. kapitola:

 1
02.09.2014 [20:07]

Ivka77V podstate si myslím, že Edwardova choroba má aj určité výhody. Minimálne zmierni Belline výčitky kvôli premene. I keď teda si neviem predstaviť, ako sa to vyrieši s Esme a ostatnými členmi rodiny. Bude pre nich mŕtvy? To mi príde dosť kruté... i keď možno nevyhnutné.
Sen... videnie... kóma... alebo čokoľvek boli Edwardove myšlienky snáď nenájde naplnenia. Emoticon

3. UV
04.06.2014 [16:43]

Drsné!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Petronela webmaster
03.06.2014 [21:45]

PetronelaProrocký? No, nevím... ale spoustu se toho vysvětlí hned v další kapitole Emoticon

03.06.2014 [21:20]

SusannaMartinufff ešteže to je len sen..alebo že by prorocký sen? Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!