Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 25. kapitola

06.05.2014 (22:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1397×

25. kapitola  

„Tohle není moje chyba,“ upozornil mě Demetri, když zjistil, že si ho Alice všimla a vysedá z auta. Rychle jsem zvažoval, že bych donutil Monicu rychle nasednout, aby spolu s Demetrim před mou sestrou ujeli, ale věděl jsem, že je to opravdu hloupý nápad. Už ho prostě viděla.

„Demetri? Páni, co ty tady děláš?“ zajímala se Alice ve chvíli, kdy k naší trojici došla.

Tak, tuhle otázku jsem mohl předpokládat a připravit si s Demetrim nějakou příhodnou lež, kdyby nastala chvíle, jako je zrovna teď. Jenže jsem tak nějak doufal v to, že se ti dva znovu nepotkají. Nechtěl jsem, aby se Alici začaly hlavou honit ty nebezpečné myšlenky na měniče a upíry. Už tak toho bylo víc, než bych snesl.

„Alice, zdravím,“ usmál se na ni Demetri takovým tím neodolatelným italským úsměvem, který musel za tu dobu, co žil v Itálii, pochytit od místních. „To je ale náhoda.“

„Náhoda? To tedy zatraceně velká! Edwarde, jak to, žes mi neřekl, že je Demetri ve Forks?“ obrátila se teď sestra na mě a já jenom pokrčil rameny. Co jsem jí asi tak měl říct? ‚Kluk, kterého jsi v Itálii považovala za měniče, jím skutečně je a teď řeší problémy místní smečky?´ To asi těžko.

„Co tě přivádí do Forks?“ vyzvídala dál a věnovala plnou pozornost Demetrimu.

„Vypadá, že je v pohodě, nevyšiluje, jak ses obával,“ šeptla ke mně Monica a přeměřovala si mou sestru a celé to její chování. Měla pravdu, Alice se chovala jako vždy – byla velmi přátelská a veselá. Ale mně tak úplně nešlo o její chování teď. Nedovedl jsem si představit, jak bych jí z hlavy dostával toho brouka v podobě měničů, kdyby si to umanula i tentokrát.

„Nechtěl jsem, aby k jejich setkání došlo z jiného důvodu,“ zamumlal jsem nazpátek.

„Alice je snad ráda, že Demetriho vidí,“ promhouřila Monica oči. Alice se na italského měniče usmívala jako sluníčko. Samozřejmě že se tak usmívala na každého druhého, ale vzhledem k okolnostem, které tu byly při našem pobytu ve Volteře, jsem byl stále nervózní.

„Byl jsem tady za vzdálenou rodinou,“ zaslechl jsem Demetriho odpověď na Alicinu otázku.

„To, že máš rodinu ve Forks, je ještě neuvěřitelnější než to, že jsi tady,“ zasmála se a potom si všimla toho, jak si spolu s Monicou vyměňujeme šeptem nějaké poznámky. Informoval jsem ji totiž o svém strachu, že se Alice vrátí k té své posedlosti, že je Demetri měnič. Naštěstí jsem tu knihu, která ji na podobné myšlenky přivedla, měl pěkně v bezpečí v La Push, ale jeden nikdy neví.

„Monica je tvá příbuzná?“ vydedukovala nakonec.

„Ehm, ano, je to můj vzdálený bratranec,“ zasmála se nejistě Monica a já do ní lehce šťouchl loktem. Chtěl jsem tohle podivné setkání zkrátit, na co nejkratší dobu to půjde. „Ale teď, Alice, pokud nás omluvíš, máme něco důležitého na vyřízení a musíme do Port Angeles. Rádi jsme tě oba dva viděli, že, Demetri?“ obrátila se na svého ‚vzdáleného bratrance´ a ten jenom přikývl.

„Monica má pravdu, rád jsem tebe i tvého bratra viděl, ale teď už spěcháme, měj se krásně, nashledanou,“ rozloučil se s ní a s Monicou hned nasedli do auta a vyrazili pryč.

„Tys věděl o tom, že Monica je Demetriho příbuznou?“ obrátila se Alice na mě a já rychle zavrtěl hlavou. Kdybych souhlasil, měla by ještě víc otázek, než hrozilo, že bude mít teď. „Chceš hodit domů? Vidím, že jsi tu pěšky,“ poznamenala a ukázala na Volvo.

„Jasně, odvoz není nikdy na škodu,“ souhlasil jsem a přešel cestu. Nasedl jsem do auta a nechal se Alicí dovézt domů. Cestou jsem svou sestru obeznámil pouze s tím, že tu Demetri je jenom na víkend a v neděli opět odjíždí do Itálie. Což bylo Alici překvapivě líto. Po jejích slovech jsem si ji přeměřil pohledem, ve kterém musela jasně poznat otázku, jestli to myslí vážně.

„Je to milý kluk, co má být?“ pokrčila rameny a já si ji opět přeměřil. „Pokud narážíš na mou obsesi tím, že by mohl mít nějaké nadpřirozené vlastnosti nebo snad mohl být i vlkodlak, tak to jsem dávno hodila za hlavu. Vždyť jsme se o tom už spolu kdysi bavili. Vlkodlaci neexistují,“ usmála se na mě a já si oddechl. Katastrofa byla zažehnána. A já se jako blázen obával toho nejhoršího.

Oplatil jsem sestře úsměv a pohodlně se usadil do sedačky. Během pěti minut jsme potom byli doma, což Esmé neuniklo. V rychlosti napomenula Alici k tomu, aby teď úzkostně dodržovala pravidla silničního provozu, protože by si jenom nerada znovu prošla událostmi, které se odehrály před takřka dvěma týdny.

Večer jsem volal Belle, abych ten den ještě jednou slyšel její hlas. Nemohl jsem se dočkat, až zase budu usínat ve své posteli v La Push a každou noc budu ve své náruči držet Bellu. Bez ní byla ta postel velká a prázdná. Informoval jsem ji o dnešních událostech. Dost jsem ji překvapil tím, že se Monica stěhuje do Volterry. Ale určitě by lhala, kdyby mi tvrdila, že z toho nemá radost. Na to jsem ji znal až moc dobře. Byla ráda, že Monica odjíždí.

„Mám se zítra stavit nebo máš už nějaký program?“ zeptala se potom, aby změnila téma.

„Kdybych měl něco naplánováno, byla bys první, kdo by to věděl, nemyslíš?“ dobíral jsem si ji s ohledem na Renée. Byl jsem si jistý, že mě obvykle nehlídá pořád, ale měl jsem za to, že pokud jsem ve Forks a Bella se musí zdržovat v La Push, jsem pod jejím hledáčkem neustále.

„Samozřejmě že ne, pokud bys mi to neřekl,“ bránila se rychle, ale já se zasmál. „Dobře, Renée by mi asi něco řekla… Ale jenom proto, že chci, abys byl v bezpečí, víš?“ dodala rychle.

„Ale to víš, že to vím. A budu moc rád, pokud se zítra stavíš, už teď se nemůžu dočkat, až tě budu mít v náruči a budu tě moc políbit,“ ujišťoval jsem ji, že se na ni moc těším a že tu bude vždy vítaná. „Navíc bys tu mohla zůstat přes noc a potom bychom spolu odjeli do La Push, co říkáš?“ navrhl jsem.

„To by nejspíš šlo, jenom to budu muset domluvit u Lernera, aby o mé přítomnosti ve Forks věděl,“ přitakala a já jenom zavrtěl hlavou. Stále mě štvalo to, jak se Bella neustále musela dožadovat povolení od samozvaného alfy. Lerner ve skutečnosti nebyl nikdo důležitý, popravdě by mě docela zajímalo to, kdo je skutečným alfou. Nevěděl jsem, kdo všechno jsou členové smečky, ale tak někdo by měl být právoplatným vůdcem, nebo ne?

„Dobře, pak mi dej vědět, jak ses s ním domluvila,“ pronesl jsem místo toho klidně.

„Samozřejmě, uvidíme se zítra, pěkně se vyspi,“ rozloučila se se mnou a já se chystal zalehnout. Od návratu domů mi nebylo zrovna nejlépe, tentokrát však nebyla hlavním viníkem hlava, ale žaludek. Měl jsem pocit, jako by se mi měl každou chvílí převrátit naruby a odhalit tak obsah mých střev. Proto jsem se taky omluvil z večeře a do pokoje se odebral jenom s hrnkem černého čaje, což mi doporučila Esmé, když mě viděla, jak bezduše prohlížím balíčky s čaji a nevím, který si vybrat.

Zbytek noci jsem potom usínal bezesným spánkem a každou hodinu, mohli byste si podle toho řídit vlastní hodinky, jsem se budil, takže jsem se vlastně ani nedivil, když jsem se ráno probudil unavenější než předchozí večer.

Esmé si toho samozřejmě všimla a hned si dělala starosti o můj zdravotní stav. Dokonce uvažovala nad tím, že zavolá Carlisleovi do nemocnice, že se tam stavím na vyšetření. To jsem ale odmítl s přesvědčením, že mi nic není a jsou to jenom poslední příznaky otřesu mozku. Bolest hlavy se taky vracela se stále většími intervaly, takže tohle ji mohlo na čas nahradit.

Opět jsem si tedy uvařil černý čaj a zavřel se v pokoji, abych mohl odpočívat. Na stereu jsem zapnul oblíbený mix písní, ztlumil ho na sotva slyšitelnou hranici a uvelebil se na posteli. Oknem do pokoje pronikalo tlumené sluneční světlo, takže se nad Forks musel nacházet jeden z těch obrovských mraků, které město zakryjí i na několik dnů. Samozřejmě to bylo nad hlavou – tedy to s těmi dny byla pěkná hloupost, ale málokdy se dalo očekávat, že když se nebe zatáhlo, mělo být další den hezky.

Se zavřenýma očima jsem ležel na posteli, poslouchal hudbu a konejšil žaludek, který si připadal jako na mořské plavbě. V podobném rozpoložení mě zastihl i Bellin příchod. Vlastně jsem ho ani nezaznamenal do chvíle, než jsem ucítil její rty na těch svých. Okamžitě jsem se po ní natáhl, abych si ji stáhl k sobě do postele a slyšel jsem, jak se nad mým pokusem zasmála. Pořád jsem holt byl moc slabý na to, abych to dokázal.

„Oceňuju tvůj pokus, ale ještě chvíli to bude o tom, co ti dovolím udělat, než o tom, co chceš ty,“ prohodila a už si lehala vedle mě.

Spokojeně jsem zamručel a zabalil si ji do náruče. „Ještě že se tyhle dvě věci od sebe moc neliší, nemyslíš?“ namítl jsem, protože nakonec vlastně udělala přesně to, co jsem chtěl i já.

„V některých případech ano, ale zrovna v tomhle nevidím důvod ti odporovat,“ přitakala a s hlavou na mé hrudi určitě opět poslouchala tep mého srdce. Stále bilo v její přítomnosti splašeně, ale už ne tolik, jako tomu bylo na začátku našeho vztahu, kdy jsem měl pocit, že hodlá tou rychlostí napodobit hbitá křídla kolibříka a vyfouknout mu tak rekord.

„Ale pokud vím, přišla jsem ti pomoct balit, ne?“ nadzvedla po chvíli hlavu a podívala se na mě.

„Nemusíš si pomáhat s balením, to zvládnu hravě sám, nemám toho moc,“ namítl jsem. Nepotřeboval jsem, aby měla pocit, že jsem ji sem pozval jenom kvůli tomu, že by mi měla pomoct. Sbalit jsem se uměl sám už několik let. Navíc jsem toho opravdu neměl moc, za pár minut nebudu mít co dělat – poberu pár knížek, sbalím laptop a nakonec to málo oblečení, které mi Bella dovezla z La Push, jak mě pustili z nemocnice. Nic tak hrozného.

„Já bych ti pomohla ráda,“ pokrčila rameny.

„To nepřipadá v úvahu. Navíc balit může až později, teď se nikam nehnu, mám tě po dlouhé době opět v posteli, takže toho musíme hodně dohnat,“ ujistil jsem ji a trochu se zpod ní vymanil, abych zaujal výhodnější líbací pozici.

„Na to dohánění se těším, ale co by na to řekla Esmé?“ zaváhala, ale pořád se na mě usmívala, což bylo výborné znamení.

„Pracuje na nějakém projektu,“ mávl jsem nad tím rukou. Navíc by máma do mého pokoje nevešla bez zaklepání. A co víc, nehodlali jsme s Bellou dělat něco nestydatého, na to jsme měli i podle ní dost času po mé přeměně, a přestože bych rád něco namítl, věděl jsem, že nemá cenu Bellu v tomhle pokoušet. Musel jsem se tedy smířit s tím, co mi nabízí a těšit se na to, co bude později.

Sbaleno jsem měl opravdu rychle, přesně tak, jak jsem Belle předtím avizoval. Obvykle by mi to možná trvalo o něco déle, ale teď jsem nechtěl přijít ani o minutu v její společnosti. Předtím, než se Esmé pustila do chystání večeře, jsme sešli dolů a s Bellou jsme se pustili do chystání obložených táců. Byl to ideální způsob, jak se vyhnout rodinné večeři, kdy by se Belle opět špatně dařilo maskovat to, že nejí. Takhle jsme navíc mámě ušetřili dost práce.

Jeden tác jsme si vzali do mého pokoje, abychom si k němu mohli pustit nějaký ten film a strávit tak příjemný večer, který by korunoval už tak dokonalý den. Už jsem byl takřka v druhém patře, když jsem mi tak nepříjemně zatočila hlava, až jsem se musel opřít o stěnu. Bella si mého zakolísání samozřejmě všimla a hned se ke mně starostlivě obrátila.

„Jsi v pořádku?“ Tác s jídlem nesla v jedné ruce a druhou se mě snažila podepřít.

„Jo, jenom… No, celý den jsem nic pořádného nejedl, asi na mě jde nějaká podivná slabost,“ zamumlal jsem a snažil se trochu vzpamatovat. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Nesnášel jsem tyhle stavy, kdy se o mě Bella musela starat, jako bych to nedokázal udělat sám. A zrovna teď jsem byl nebezpečně blízko k tomu ztratit vědomí a skutálet se ze schodů… Ale to jsem jí nehodlal přiznat.

„Tak to by ses měl jít konečně najíst,“ usmála se na mě, ale nepřestávala si mě obezřetně prohlížet. Očividně jí došlo, že jí kecám.

S její pomocí, i když se ji snažila sebevíc maskovat, jsem došel do patra a i do svého pokoje, kde jsem si sedl na postel. Bella odložila tác s jídlem na noční stolek a došla otevřít okno, aby mi do pokoje pustila trochu čerstvého vzduchu, což mi mělo podle jejích slov udělat dobře. Já však ani při tak velkém přílivu kyslíku necítil žádnou velkou změnu k lepšímu, stále jsem měl před očima černé mžitky a žaludek se mi otáčel naruby při pomyšlení na to, že bych měl něco pozřít.

Bella si ke mně přisedla z druhé strany a pohladila mě po paži. „Nechceš vodu nebo něco jiného na pití?“ navrhla a já přikývl. Na okamžik se ztratila v koupelně a potom už mi nesla sklenici vody, kterou jsem hned vypil a doufal, že mi to pomůže. „Možná bych měla informovat Esmé nebo zavolat rovnou Carlisleovi do nemocnice, co říkáš? Tenhle tvůj stav se mi moc nelíbí. Už bys měl být v pořádku. Vždyť to říkal i doktor.“

„Taky ale říkal, že to může chvíli trvat, než se všechno plně stabilizuje. Všechna vyšetření byla v pohodě, ale tohle se prostě děje po otřesu mozku,“ namítl jsem opatrně a snažil se mírnit její obavy o mé zdraví, ačkoliv mě její slova trochu nahlodávala. Samozřejmě že jsem věřil doktorovi, dnešní medicína přece byla pěkně pokroková, takže jsem k nedůvěře neměl vlastně žádný důvod – tedy až na tu neustálou nevolnost, bolesti hlavy a stálý pocit na omdlení. I mně to přišlo divné, ale rozhodl jsem se to přečkat, aniž bych ze sebe dělal bábovku, která kvůli maličkostem jezdí do nemocnice jako na dovolenou.

„Myslíš, že o tom nic nevím?“ nadzvedla jedno ze svých dokonalých obočí a pochybovačně se na mě dívala. „Vím, co se lidem děje po překonání otřesu mozku a zvracení a závratě mezi ty symptomy nepatří,“ trvala si na svém. „Může to být něco, čeho si doktoři při tvé diagnostice nevšimli.“

„Fajn,“ povzdechl jsem si a vstal, abych došel pro laptop. Hodlal jsem si tam ty příznaky vyhledat. Bella mé počínání nejdřív zmateně sledovala, než si všimla, že své symptomy vypisuju do vyhledávače.

Samozřejmě že počítat potvrdil má předchozí slova, takže se Bella stáhla s nějakým dalším naléháním kvůli návštěvě doktora. To, že jsem se občas cítil slabý, bylo podle všeho naprosto normální. Potřeboval jsem se jenom vrátit do normálního života a všechno bude, jak má být.

Další den jsem si vcelku pospal a nakonec jsme se ještě dopoledne s Bellou vypravili do La Push, abychom se vyhnuli dalším výmluvám ohledně jídla. Esmé se však nezapomněla ujistit, že cestou bude řídit Bella, nikoli já. Nebylo to proto, že by mi snad už nevěřila ohledně bezpečnosti mé jízdy, ale bylo to jenom proto, že o mě měla obavy.

Těsně poté, co jsme opustili Forks, mi přišla zpráva od Monicy. Bylo to její poslední sbohem před okamžikem, než opustí Státy. Zrovna nasedala do letadla a podle té zprávy byla dost nervózní z toho, co ji v Itálii čeká, ale docela se na to i těšila. Rychle jsem jí odepsal povzbudivou zprávu a opět schoval telefon do kapsy.

V La Push potom na mě už čekal Afton a po jeho boku, světe div se, Alice. Oba se usmívali jako sluníčko, které si dneska vzalo dovolenou, a vypadali nanejvýš spokojeně.

„Zdravím, spolubydlící, takže ses konečně rozhodl vrátit?“ zazubil se na mě, když jsem si bral ze zadního sedadla tašku s věcmi.

„Samozřejmě, copak by sis dovedl představit svůj život beze mě?“ odvětil jsem vesele.

„Popravdě – ano. Užíval jsem si život vlka samotáře,“ namítl a podíval se na Alici. Ruku, kterou měl obtočenou kolem jejího pasu, jsem vnímal dost dobře, takže mi neušlo, jak si ji přitáhl k sobě. Absenci Volva před naším domem ve Forks jsem zaznamenal taky už včera, takže mi bylo jasné, že Alice tu musela nocovat. Jenom jsem si nebyl jistý, kam tohle bude směřovat.

„Podle mě sis té samoty zrovna moc neužil, Alice dokáže být občas dost vlezlá, když jí neurčíš jasné meze, takže si na to dávej pozor,“ upozornil jsem ho a společně s Bellou jsme se vydali do domu. Za zády jsem ještě zaslechl Alicino rozzuřené prskání a spílání na mou osobu.

Aklimatizace do režimu rezervace u mě proběhla vcelku rychle. Neměl jsem takřka žádný problém s teoretickou výukou. S Bellou jsem toho při našich rozhovorech probral tolik, že se mé znalosti postupně srovnaly s informacemi, které získali mí spolužáci během hodin se Sue. Bohužel jsem se však nevyhnul všem těm jejím testům, takže jsem dost volného času nakonec strávil nad knihami a doplňováním znalostí, o kterých se Bella nezmínila, jelikož to byly jenom drobnosti – a Sue si na podobné drobnosti opravdu potrpí.

Nevolnosti a bolesti hlavy ustoupily takřka úplně, takže jsem se začal zapojovat i do fyzických tréninků. Ty mě kupodivu vysilovaly daleko méně než ty psychické. Koncentrovat se mi šlo stále hůř a hůř. A když se mi to konečně podařilo, vyvolal jsem si tím úžasnou migrénu. Byl to jeden velký začarovaný kolotoč, který se nepřestával otáčet.

V La Push jsem byl už dva týdny, oficiální prázdniny se už blížily ke svému konci, takže jsem se ani moc nedivil, když tu Alice byla pečená vařená, jelikož si Aftona chtěla užít vzhledem k tomu, že během posledního roku na střední, který ji teď čekal, toho bude mít tolik, že nebude vědět, kde jí hlava stojí, natož aby se zaobírala cestami do La Push a svým přítelem… Alespoň to jsem tak nějak pochopil mezi řečí, když se mi, tedy nespíš jí a Aftonovi, snažila připravit snídani, ke které jsem se jakoby omylem nachomýtl. Samozřejmě jsem tomu nevěřil. Alice bude i během školy využívat každou volnou chvíli, aby mohla s Aftonem trávit čas – i kdyby to měla svést na doučování. Natolik dobře jsem svou sestru znal.

S francouzským toustem v jedné ruce a jablkem v druhé jsem po deseti minutách podivného napětí v kuchyni opustil dům a chtěl vyrazit na pláž, kde jsme se měli potkat s Bellou. Právě jsem scházel ty tři rozvrzané schody, které vedly od naší skromné terasy na chodník, když se mi před očima objevily ty černé mžitky. Zastavil jsem se, opřel se o zábradlí a doufal, že to pomůže, jenže se tak nestalo…

Otevřel jsem oči a díval se do Belliných karamelově zbarvených, které si mě ustaraně prohlížely. Cítil jsem pod sebou něco tvrdého, pokusil jsem se pohnout a akorát jsem zjistil, že ležím na schodech před domem.

„Aftone!“ zavolala na mého spolubydlícího, který se během chvíle objevil před domem.

„Co se děje?“ zabručel s pusou plnou Aliciných výborných toustů. „Neříkej, že se ti při pohledu na Bellu podlomily kolena tak, že ses až složil,“ zasmál se, když si všiml naší pozice. Lehce jsem se zamračil a ucítil jsem tupou bolest v týle. Při tom pádu jsem se musel praštit do hlavy. Pokud to takhle mělo pokračovat dál, budu co nevidět úplně blbý.

„Edward omdlel, pomoz mi ho dostat do jeho pokoje,“ namítla Bella a Afton jenom překvapeně nadzvedl obočí. „Alice,“ zasyčela na něj Bella a jemu konečně došlo, že by mé sestře asi těžko vysvětloval, jak je možné, že mě Bella v pohodě unese a ještě se přitom ani nezadýchá.

„Fajn, tak jdeme,“ přitakal Afton a pomáhal mi si stoupnout. Potom si přehodil mou ruku kolem ramen a jen co noha nohu mine mě vedl do pokoje. Alice samozřejmě zaznamenala rozruch v domě, takže vykoukla z kuchyně a hned se zděsila, co že se mi stalo.

Než jsem se nadál, byl jsem uložen do postele, Alice mi donesla vodu a nějaký aspirin na bolest hlavy a Bella se mezitím vytratila neznámo kam. Nikomu vlastně neřekla ani jedno slovo o tom, kam se chystá, což jsem poznal podle toho, že když jsem se Alice nebo Aftona zeptal, oba jenom pokrčili rameny a namítli, že jim Bella nic neřekla.

Afton mi potom v pokoji dělal společnost, aby se ujistil, že náhodou neupadnu opět do nějakého kómatu nebo co, a Alice se neustále ujišťovala, jestli něco nepotřebujeme.

„Opravdu nic nechceš? Další vodu nebo aspirin?“ zajímala se už aspoň poosmé.

„Alice, pořád se opakuješ, neboj, je mi fajn. Jenom se mi prostě zatočila hlava, už jsem v pohodě,“ ujišťoval jsem ji a snažil se posadit, když jsem ve dveřích do pokoje zahlédl Carlisleův bílý lékařský plášť. „Tati?“ podivil jsem se jeho přítomnosti.

„Bella pro mě přijela, dělala si o tebe starosti,“ odvětil mi a přešel po pokoji až k posteli, na kterou si odložil svou koženou lékařskou brašnu. „Říkala, že jsi omdlel a taky se zmínila o těch potížích, které občas míváš. Co tě to napadlo, nic mi o nich neříct?“ káral mě okamžitě a vytahoval si stetoskop, aby si mě mohl poslechnout.

„Myslel jsem si, že to nic není. Doktor Greg říkal, že je to úplně normální,“ pokrčil jsem rameny.

„Bolesti hlavy ano, ale tohle bylo rozhodně víc než to,“ ozvala se ode dveří Bella a došla až ke mně. „Navíc jsem si všimla, že se u tebe ty stavy stále opakují, ať už v mírnější nebo drastičtější podobě, proto jsem taky zajela pro tvého tátu.“

„A udělalas dobře, to, cos mi cestou popsala, se mi vůbec nezamlouvá. Vypadá to, že by Edward mohl mít nějaké komplikace spojené s tím otřesem mozku, které běžná vyšetření neodhalila,“ odpověděl jí táta a začal mi svítit baterkou do očí.

„Ale mně už je v pohodě,“ namítl jsem, když s tím konečně přestal.

„Možná pro tuhle chvíli. Nejspíš tě budu muset vzít na nějaké další vyšetření do nemocnice, ale před Esmé nic neříkejte, dokud nebudou výsledky. Nerad bych ji nějak strašil,“ upozornil nás a podíval se i na Alici. Všichni jsme přikývli, a než jsem se opětovně nadál, seděl jsem v Bellině autě na zadním sedadle a nechal se vézt do nemocnice na další sadu vyšetření.

„Mám o něho strach, Carlisle,“ zaslechl jsem Bellu těsně před tím, než jsem vysedl z auta před budovou nemocnice. Nechtěl jsem, aby se o mě musela bát, ale ani já jsem už dál nemohl popírat skutečnost, že se se mnou něco děje.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 25. kapitola: