Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 24. kapitola

09.04.2014 (08:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1271×

24. kapitola

Na konci týdne jsem Carlislea doprovodil do nemocnice, kde mě můj doktor měl vyšetřit, aby se ujistil, že se uzdravuju tak, jak bych měl. Žebra už přestala protestovat při každém sebemenším pohybu, mohl jsem normálně dýchat a pouze schody brané po dvou mi trochu komplikovaly život. Moc jsem se tím ale nezabýval, v La Push žádné schody nemáme a navíc jsem očekával, že do dalšího týdnu už budu úplně v pohodě.

Jen tak mezi řečí jsem se mu svěřil o těch bolestech hlavy, které mě pronásledují, ale doktor mě neustále ujišťoval, že při otřesech mozku je to zcela běžný symptom a nemusím se ničeho obávat. S klidem na duši jsem tedy vyšel před nemocnici, kde na mě k mému překvapení čekala Monica. Seděla na lavičce naproti budově, na očích sluneční brýle a tvář nastavenou slunci.

„Edwarde!“ zamávala na mě, když jsem vyšel ven. Na malý okamžik jsem ji málem přehledl, ale pak jsem se usmál a přešel přes cestu až k ní.

„Monico, co tady děláš?“ zajímal jsem se a sedl si vedle ní. Sluníčko příjemně prohřívalo tohle deštivé městečko, takže jsem si i já nasadil hned sluneční brýle.

„Esmé říkala, že jsi šel na kontrolu k doktorovi, když jsem se u vás stavila. Tak jsem chtěla vědět, jestli je všechno v pohodě,“ pokrčila rameny a dál si vychutnávala vitamín D, který k nám takhle blahodárně proudil.

„Jo, všechno je v naprosté pohodě, tohle byla jenom poslední prohlídka, aby mě doktor uznal opět zdravým,“ odvětil jsem a Monica rázem posmutněla.

„Takže se teď vracíš do La Push, chápu to dobře?“

„To ano, ale až za týden, pořád mám nařízen klid,“ namítl jsem a přemýšlel, jestli ji tahle zpráva aspoň trochu potěšila. Než jsem se jí na to ale stačil zeptat, jak to je, vyskočila na nohy a natahovala ke mně ruce.

„Ať tak či tak, ten týden, co budeš tady, si užijeme, klid neklid,“ zasmála se a já jí zmateně podal ruku. Společně jsme potom vyrazili pěšky na hlavní třídu a přitom se bavili. Tahle Monica se mi skutečně zamlouvala. Ta její změna od chvíle, kdy nebyla součástí smečky, byla obdivuhodná, stále jsem se ale nedokázal zbavit pocitu, že ji to něco bude stát. Každopádně o věcech forkské smečky jsme se nebavili. Vlastně jsme se o nadpřirozenu nebavili vůbec. Byli jsme jenom obyčejní pubertální přátelé, kteří si užívají slunečného dne v jinak věčně zamračeném městě.

Smál jsem se, div mi netekly slzy. Nikdy jsem nepovažoval Monicu za takovouhle studnici vtipů, ale chrlila jeden za druhým. V obchodě jsme si koupili zmrzlinu a teď pomalým krokem šli směrem k nám. V tuhle dobu byla hlavní ulice ještě velmi klidná, lidé byli buď stále v práci, nebo někde na dovolené. Občas se nám pod nohy připletly děti s jejich míči nebo skateboardy, ale i ty se rychle ztratily.

Než jsme došli k obchodu se sportovními potřebami, který tu vlastnili Mikeovi rodiče, zahlédl jsem na rohu ulice známou tvář. Monica zrovna vyprávěla další z vtipů, takže si ho všimla až ve chvíli, kdy stál těsně před námi.

„Demetri!“ vyjekla a vrhla se mu kolem krku. Překvapeně jsem nad tím úkazem zvedl obočí.

„Monico, rád tě vidím… Hmm, i tebe, Edwarde,“ natáhl se ke mně, aby mi podal ruku. Další velmi překvapivé gesto – hlavně kvůli tomu, jak jsme se spolu bavili. Navzájem jsme se zrovna nesnesli, takže to bylo opravdu podivné.

„Bohužel nemůžu říct to samé,“ namítl jsem podmračeně. „Měl jsem za to, že jsme domluvili na tom, že se nebudeš nazdařbůh potloukat městem, protože by tě mohla potkat někde Alice,“ prohodil jsem, když se na mě na okamžik zamračila i Monica.

„Pokud vím, Alice je zrovna v La Push s tím tvým spolubydlícím,“ namítl kysela, „navíc mi nemůžeš zakázat, abych se pohyboval volně po městě. Tohle totiž není tvoje město.“

„Hele, vy dva, co kdybyste uzavřeli příměří?“ navrhla najednou Monica s jednou rukou stále kolem Demetriho ramen. Sluneční brýle si vyhrnula do vlasů a pohledem teď střílela ze mě na Demetriho. „Ty za chvíli odjíždíš do La Push,“ ukázala na mě, „ty se vracíš do Itálie taky zanedlouho,“ podívala se na měniče po svém boku, „bylo by fajn, kdybyste se spolu nehádali po těch zbývajících pár dní, co budete v jednom městě,“ pobízela nás a my si ji oba překvapeně měřili.

„My se nehádáme…“ promluvili jsme oba najednou a pak se zarazili.

Monicu jsme však nijak neošálili. Netrpělivě poklepávala nohou v jednoduchých sandálech o chodník a čekala, až dostaneme rozum, nebo na co to vlastně čekala.

„Fajn, jsem pro, jenom nesmí očekávat, že budu po celou dobu, co tady budu, sedět někde na zadku, jenom aby mě jeho sestra neviděla,“ pokrčil najednou Demetri rameny a natáhl ke mně ještě jednou ruku. Monica se na mě podívala a významně nadzvedla obočí. Tohle pro ni asi hodně znamenalo a já jsem toužil vědět proč. Kromě Mikea nikoho ze smečky takhle přátelsky nevítala, a to ještě Demetri do její bývalé smečky nepatřil.

S povzdechem, který jasně dával najevo, jak moc se přemáhám, jsem tu nabízenou ruku přijal. „Nečekám, že budeš někde zavřený, jenom tě prosím, abys dával pozor na to, kde se zrovna nacházíš,“ přitakal jsem.

„Nebylo to tak těžké, že ne?“ zasmála se Monica a tentokrát se druhou rukou pověsila i mně kolem krku. Potom nás zařadila do jedné lajny a pokračovali jsme v chůzi jako nejlepší přátelé. Monica se vrátila k vyprávění vtipů a veselých historek ze školy, když jsem tam ještě nechodil. S Demetrim jsme byli oba napjatí, ani jeden z nás jsme netušili, že se někdy octneme v podobné situaci – a že to byla rozhodně velmi nepříjemná situace pro nás pro oba. Ale po chvíli jsme se dokázali uvolnit natolik, že jsme dokázali společnými silami přerušit Moničin monolog a taky se vložit do rozhovoru.

Během pár chvil jsem se potom o Demetrim dozvěděl spoustu zajímavých věcí. Ale nejzajímavější byla ta, že jsem se tu procházel po městě se dvěma měniči, kteří vlastně stáli za tím, že Bella musela z Forks odejít a následně to odstartovalo všechno to dění s La Push a královskými sestrami, cestou do Denali…

Byla to opravdu velmi zvláštní chvíle.

Od té chvíle se k nám Monica skoro nastěhovala – tak moc času trávila v mé společnosti, ať už to bylo venku nebo u nás doma. Máma si naši dvojici prohlížela ze začátku velmi zmateně, ale potom přestala. Nevěděl jsem, co se jí honí hlavou, ale doufal jsem, že nic ve stylu toho, že se dám dohromady s Monicou. My byli pouze a jenom kamarádi, hodně dobří, ale stále jenom kamarádi.

A čím častěji jsem byl s Monicou, tím víc jsem si uvědomoval, jak málo za mnou jezdí Bella. Vždy tak učinila jenom na pár hodin během dne, znovu se už v noci nevrátila, a pokaždé se tvářila čím dál tím zamyšleněji.

Jednou odpoledne, asi v půlce týdne, jsem ji vzal s sebou do pokoje. Monica odešla těsně předtím, než Bella dojela, a tak jsme měli klid a já chtěl i soukromí. Zavřel jsem za námi dveře a posadil se na postel. Pokynul jsem Belle, aby si přesedla za mnou, a když tak udělala, vzal jsem ji za ruce a donutil ji, aby se na mě podívala. Její oči byly smutné a já ucítil v hrudi opravdu obrovskou bolest, bylo to skoro až fyzické.

„Bello, zlato, děje se něco? Pokaždé, když přijedeš jsi víc a víc přepadlá a jakoby bez nálady.“

„To se ti jenom zdá,“ namítla a usmála se. Její oči však tvrdily opak. S něčím si dělala starosti a opět to přede mnou tajila. Nesnášel jsem to a hodlal jsem přijít na to, co jí brání v upřímném úsměvu, který jsem tolik miloval a který opustil její tvář už před hodně dlouhou dobou.

„Nic se mi nezdá. Před časem jsem se sice praštil do hlavy, ale nebylo to tolik, abych nepoznal, když mou dívku něco trápí,“ zamumlal jsem sarkasticky. Hlupáka ze mě dělat nemusela – to jsem dokázal i sám, když jsem chtěl případně i nechtěl, ale to bylo teď vedlejší.

Bella si povzdechla a sklopila zrak. „Dobrá, něco mě trápí… Tedy, nejde mi to z hlavy, ale… Mám na tebe jednu otázku a tak nějak nevím, jak… ehm, jak bych se tě měla zeptat. Je to trochu ošemetné a ty jsi občas pořádně výbušný,“ vymlouvala se a já si nedočkavě poposedl. Povzbudivě jsem jí stiskl ruku.

„Klidně se mě zeptej, slibuju, že nebudu vyvádět, ať už tě bude zajímat cokoliv,“ slíbil jsem.

„Dobře, tedy – chceš se ještě pořád vrátit do La Push? A nemusíš se bát odpovědět ne, chci od tebe upřímnou odpověď, ať už je jakákoliv.“

„Co je tohle, prosím tě, za otázku?“ podivoval jsem se. „Jasně že se chci vrátit do La Push. Proč bych neměl chtít?“ Nějak mi unikala pointa celého tohohle rozhovoru. Co se podle Belly stalo, že by to mohlo změnit můj názor na pobyt v La Push?

„Úplně normální otázka, tak jako každá jiná, jenom… Víš, musela jsem se zeptat. Všimla jsem si, že… Hmm, no, tvůj vztah s Monicou se stal daleko pevnější během doby, co jsi opět doma, a tak mě napadlo jestli… Ehm, jestli bys tu nechtěl kvůli ní zůstat. V tuhle chvíli a možná i celkově, ti může nabídnout daleko víc, než kdy budu moct já.“

„To je nehorázná hloupost, tohle, co tady říkáš. Monica mi nikdy nemůže dát víc, než kdy mi můžeš dát ty. Samozřejmě že se s tebou chci vrátit do La Push. Miluju tě, Bello, copak to nevidíš?“ Povzdechl jsem si. Tenhle nedostatek Belliny důvěry v mou lásku byl pro mě ubíjející. Mohl jsem jí stále dokola opakovat to samé, že ona je láskou mého života a Monica pouze kamarádka, ale i tak se stále nepřestávala trápit myšlenkami na to, že bych ji kvůli Monice mohl někdy opustit.

„Teď si možná myslíš, že ti nemůže nabídnout nic víc, ale já vím, že ano. Mohl bys zůstat s rodinou,“ začala vypočítávat důvody, proč bych si nakonec podle ní měl vybrat Monicu. „Nemusel bys podstupovat bolestivou proměnu, zůstal bys člověkem, což je podle mě naprosto skvělé, jsi totiž skvělý člověk a celé své rodině bys neskutečně chyběl, kdybys navždy odjel… Jednou, časem, zatoužíš třeba po vlastní rodině, což já ti nebudu moct nabídnout. Monica ano…“

V tu chvíli jsem ji musel zarazit. Položil jsem jí prst na ústa a Bella ke mně zvedla pohled. Byl ještě utrápenější než ve chvíli, kdy sem přišla.

„O tomhle jsme se už kdysi bavili, pamatuješ? Monica je kamarádka, nic víc nikdy nebyla, není a nikdy ani nebude.“ Snažil jsem se znít klidně, přestože její slova mi vrážela pomyslnou dýku do srdce, jelikož mi nevěřila. Nevěřila mým upřímným citům k ní. A já si už myslel, že jsme tohle všechno překonali.

Cítil jsem, jak se Bella chystá něco namítnout, ale já už nemohl poslouchat všechny ty důvody, proč bych s ní neměl odcházet do La Push a přitom se jí díval do očí. Zvedl jsem se z postele a přešel na druhou stranu pokoje. Zastavil jsem se až před oknem. Dnešek byl opravdu větrný, stromy se pod náporem větru ohýbaly a já zahlédl, jak větve stromu, který nám rostl na zahradě, naráží do oken Alicina pokoje. Dokonce jsem si dovedl představit, jak by jančila, kdyby to bylo večer a ideálně potom, co by nám Emmett pustil nějaký kvalitní horor…

Jenže teď jsem se nemohl zabývat svými sourozenci, musel jsem to vyřešit s Bellou.

„Jsi z velké rodiny, máš čtyři skvělé sourozence, dva milující rodiče, kteří se tě ujali, když už to vypadalo, že zůstaneš v dětském domově napořád. Copak bys je dokázal opustit a žít pouze se mnou? Stačila bych ti já, jako tvoje celá rodina?“

Podvědomě jsem si začínal uvědomovat, o co se tady snaží a ta myšlenka se mi vůbec nelíbila. Komu by se taky zamlouvalo to, kdyby mu přítelkyně podobným způsobem dávala kopačky? Přesvědčovala vás, že ona pro vás není ta pravá a nemůže vám dát všechno, po čem podle ní toužíte?

Bella mě už nechtěla.

Ta myšlenka byla jako blesk z čistého nebe. Zformovala se mi v hlavě a už ji nechtěla opustit.

„Samozřejmě že tě stále chci. Copak jsi nepochopil to, že u nás existuje pouze jedna skutečná láska a ta je potom na celou věčnost?“ namítla najednou Bella a opět tak odpověděla na mou myšlenku. S rukama zkříženýma na hrudi jsem se k ní otočil. Bella se na posteli trochu pootočila, takže jsme se na sebe dívali a oběma se nám musela hlavou honit ta stejná myšlenka.

„Zase jsi…“

„Četla jsem ti myšlenky,“ dokončila má slova a vypadala z toho pěkně vyděšeně. Tohle už opravdu nemůže být náhoda.

„Myslíš… Hmm, může se stát, že ten můj dar mohl být nějak, ehm, dočasný?“ zajímal jsem se.

„To si nemyslím. Dary nejsou dočasná záležitost,“ zavrtěla Bella hlavou a přemýšlela nad tím tak usilovně, že se jí na čele opět vytvořila mezi obočím ta jemná rýha. Vrátil jsem se k posteli a sedl si na její opačnou stranu. „Možná bychom mohli zkusit kontaktovat Eleazara, třeba by mohl přijet a pokusit se zjistit, co se to děje,“ navrhla.

Natáhl jsem k ní přes postel ruku a tu její lehce stiskl. „Ačkoliv mě tahle situace znepokojuje, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Vždyť do La Push jsem byl přijat jenom kvůli tomu daru. Pokud se vytratí – jak myslíš, že by mohly reagovat sestry z Denali?“ namítl jsem.

„Nikdy dřív jsem se s podobnou anomálií u daru nesetkala a podle mě sestry taky ne, určitě by je zajímalo, co se děje, a rozhodně by se tě nesnažili zbavit,“ obhajovala královské sestry. U Tanyi a Iriny bych tomu i věřil, ale s Katerinou jsem si tak jistý nebyl. Opět bych jistě zafungoval jako nějaký pokusný králík několika hodně tvrdých darů a pokud by v té době někdy selhal můj štít, mohl bych se s vidinou budoucnosti po Bellině boku rozloučit.

„Ještě bych nikomu nic neříkal. Možná jsou ty výpadky způsobené tím otřesem mozku a co nevidět se to stabilizuje do původního stavu,“ ujišťoval jsem ji.

Z dalšího setkání s Katrinou mě mrazilo. Minimálně do doby než budu nesmrtelný, jsem si ho nechtěl zopakovat. Stačilo, jak mě tehdy pronásledovaly ty všemožné sny, ve kterých figurovala a nejednou měla na svědomí moji smrt.

„Možná máš pravdu a bylo by zbytečné na to někoho upozorňovat, ale pokud se to nezlepší, nakonec to budeme muset někomu říct,“ souhlasila a já přikývl. Nechtělo se mi o tom nikomu říkat, ale pokud kvůli tomu bude Bella klidnější, nemohl jsem ji odmítnout.

Když jsme se na téhle věci oba shodli, mohli jsme se přesunout k jiným záležitostem. Mezi ně už ale rozhodně nepatřilo to, že by mi Bella rozmlouvala můj pobyt v La Push. To, že mi občas dokázala číst myšlenky, před nás postavilo nový problém, který jsme museli společně vyřešit. Jelikož jsme ale ani jeden nevěděli, co ty poruchy vyvolává, nemohli jsme se tím zabývat rovnou. Proto jsem taky navrhl to, že zůstaneme v pokoji a pustíme si nějaký film. Bella samozřejmě nechala výběr filmu na mně, protože snad neexistoval film, který by neviděla – ať už na vlastní oči nebo prostřednictvím něčích myšlenek. U některých filmů jsem si totiž byl jistý, že za normálních okolností by je Bella nikdy neshlédla.

Strávili jsme celé odpoledne a výjimečně i noc společně. Celou dobu jsem měl Bellu v náruči a příležitostně jí opakoval, jak moc ji miluju. Potřeboval jsem jí vyhnat z hlavy to dilema ohledně Monicy. A doufal jsem, že účinně. Ráno totiž odcházela vcelku klidná a nezdála se tak utrápená.

Někdy kolem poledne mi potom přišla zpráva od Monicy, jestli se nemůžeme sejít v parku, že se mnou potřebuje mluvit. Docela mě ta zpráva překvapila, ale nakonec jsem s tou schůzkou souhlasil. Za poslední týden mi moc nepsala, když mě chtěla vidět, prostě přišla a hotovo. Na okamžik mě napadlo, že se chtěla vyvarovat setkání s Bellou, ale potom jsem tu myšlenku zahnal. To nepřátelství mezi nimi bylo stále, ale měl jsem za to, že uzavřely křehký mír, stejně jako tomu bylo mezi mnou a Demetrim.

Stále jsem jeho společnost nesnášel zrovna nejlépe, ale smířil jsem se s tím. Za dva dny, ve chvíli, kdo odjedu já do La Push, měl i on opustit Forks a to mě uklidňovalo. Pořád jsem byl ale jako by na jehlách, když jela Alice někam do města. Obával jsem se, s jakou by se vrátila, kdyby ho náhodou potkala…

Neměl jsem ale moc času nad tím přemýšlet, jelikož ve chvíli, kdy jsem se schůzkou souhlasil, mi přišla další zpráva, že tam na mě bude za půl hodiny čekat – což jsem měl jenom tak tak, pokud půjdu pěšky. A to jsem jít musel, Esmé ještě stále neskousla to, že o mě málem přišla vinou automobilové nehody, jak jsme jí namluvili, takže jsem ji nechtěl vystavovat těm nervům. Rychle jsem nakoukl do její pracovny, abych ji informoval, že jdu za Monicou, na chodbě popadl klíče a vydal se ven. Slunce se schovávalo za mraky, ale bylo příjemně teplo. Byl pátek, těsně po dvanácté, takže obyvaté Forks byli stále ještě v práci. Ulice byly převážně prázdné a procházka k parku mi přišla jako dobrý nápad.

Monicu jsem zahlédl už z dálky. Seděla na okrajovém trámu dřevěného altánu. Komíhala nohama ve vzduchu a dívala se do nebe. Když zaznamenala, že se blížím, otočila ke mně hlavu a vesele se usmála. Seskočila z trámu a šla mi těch pár kroků naproti.

„Jsem ráda, že jsi přišel, chtěla bych ti něco říct,“ prohlásila okamžitě, když jsem došel až k ní.

„To jsem pochopil, jinak bys do zprávy nepsala, že se mnou chceš mluvit,“ usmál jsem se na ni a Monica jenom přikývla. Společně jsme se potom vrátili k altánu a posadili se spořádaně na lavičky. Monica se ale najednou neměla ke slovu, zaujatě si prohlížela vlastní nohy, které získaly za těch několik slunečných dnů tady ve Forks zlatý odstín. „Co se děje?“ pobídl jsem ji.

„Za dva dny Demetri odjíždí do Itálie...“

„Ano, o tom vím,“ přitakal jsem a neomaleně jí tak skočil do řeči. Ačkoliv to tak zprvu nevypadalo, protože se odmlčela na dostatečně dlouhou dobu, aby to mé přerušení nebylo hrubé.

Monica se zhluboka nadechla a nakonec tu větu dokončila. „Pojedu s ním.“

Překvapeně jsem se na ni podíval. Tak tohle byla opravdu nečekaná zpráva. „Nabídl mi to, když jsem se odpojila od smečky a já nevěděla, co mu na to mám říct. Myslela jsem si, že tady zůstanu navždy, hlavně kvůli tomu mému malému tajemství. Vždycky jsem z Forks chtěla vypadnout, je to takový malý zapadákov, ale potom jsem nemohla. Teď mi dal Demetri šanci a já nakonec souhlasila,“ začala mi to vysvětlovat.

„Vstoupíš do jeho smečky?“ zeptal jsem se div ne šeptem.

„Ano, i když ta jejich smečka se dost liší od toho, na co jsem byla zvyklá. Fungují sice jako celek, ale zároveň hodně cestují samostatně. Budu se toho muset hodně naučit, ale potom budu moc pomáhat lidem, jako jsem já. Ne vždy někdo bude mít po boku doktora Lernera, jako jsem po své proměně měla já. Vím, jaký šok to pro mě byl a jak jsem si cítila zmatená. Najednou jsem nikam nepatřila a ten pocit byl opravdu hrozný. Ve chvíli, kdy odjedu do Itálie, budu pomáhat ostatním, aby se tak necítili.“

„Už jsi o tom svém rozhodnutí řekla doma?“ zajímal jsem se.

„Ano, byli první, komu jsem to řekla a… ty jsi poslední, komu jsem to říct chtěla. Nechci totiž odjet bez rozloučení. Naši to vzali vcelku v klidu, dokonce mi nabídli, že by jeli se mnou, ale to jsem odmítla. Tohle je má šance na nový život a já to chci využít. Demetri se ke mně chová skvěle, nemám obavy, že bych to v Itálii nezvládla,“ ujišťovala mě a snažila se na tváři vykouzlit úsměv.

„Jsem poslední, komu jsi to chtěla říct, jo? Tohle mé pořadí bylo neúmyslné, nebo jsi to tak plánovala?“

„Popravdě? Plánovala jsem to. Zasloužíš si vědět, že až sem jednou opět přijedeš na víkend, samozřejmě ještě před tvou proměnou, tak už mě tady nenajdeš. Jenomže je to těžké se s tebou jenom tak rozloučit,“ povzdechla si.

„Tohle bude sbohem napořád?“ Její slova tak zněla a mě to bolelo. Nerad bych tu kamarádku, co jsem v ní měl, ztratil. Ale ono to tak opravdu vypadalo.

„Nejspíš ano, za pár dní odjedu a nějakou dobu asi z Itálie nevystrčím nos a potom...“ pokrčila rameny. „Asi bude hodně záležet na náhodě,“ usmála se nejistě a já jí úsměv oplatil.

„Doufám, že nám bude nakloněna. Vždy tě rád uvidím, ať už teď nebo po mé proměně. To, že se pro okolní svět staneme nepřáteli, na našem přátelství doufám nic nezmění.“ Toužil jsem po tom, slyšet to její ujištění. Chtěl jsem vědět, že když ji potkám za měsíc nebo třeba i za deset let, nebude se mě snažit hned zabít, ale řekne mi, že jsem jí chyběl jakožto její přítel.

„Asi bude hodně záležet na okolnostech,“ namítla a já jí pohlédl do očí, které konečně úplně odtrhla od svých nohou. V očích se jí leskly slzy, které se snažila potlačit, ale nedařilo se jí to. „Za chvíli se pro mě staví Demetri, musíme před mou cestou ještě něco vyřídit, takže jedeme do Port Angeles, proto jsem se taky chtěla sejít tady,“ prohodila a sotva to dořekla, zastavil u altánu nízký hnědý Chevrolet. Okamžik nato z něj vysedl Demetri s širokým úsměvem na tváři. Oba nás pozdravil a já na něj měl ještě pár otázek ohledně té Moničiny cesty. Chtěl jsem se ujistit, že bude v pořádku a nehrozí jí žádné nebezpečí. Což mi Demetri až překvapivě rychle odkýval.

„Nakonec se seznámíš s Heidi, o jejíž pomoc jsem chtěl požádat, když jsem zjistil, že se taky měníš,“ podotkl jsem jenom tak mimochodem. Heidi bude za pár dní její nová alfa. Potom jsme se jenom rozloučili, jelikož nebylo jasné, jestli se s Monicou do neděle ještě uvidím a oni se chystali k odjezdu, když vtom u druhé krajnice zastavilo mé stříbrné Volvo a vysedla z něj Alice.

Její počáteční úsměv se ale rychle změnil v nevěřícný pohled, když spatřila Demetriho.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 24. kapitola: