Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 23. kapitola

18.03.2014 (21:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1366×

23. kapitola

Večeře v podání Esmé neměla chybu. Její kuchařské umění by musel ocenit i Michelinský šéfkuchař, jak dokonalé bylo. Bohužel jsem se musel s Monicou rozloučit o dost dřív, než jsem původně plánoval, jelikož mě v průběhu večeře zastihla nepříjemná bolest hlavy, která mi znemožňovala pokračovat v příjemné konverzaci s mámou a mou kamarádkou. Oběma jsem se tedy omluvil s tím, že si půjdu vzít prášky, které jsem v nemocnici nafasoval, a šel jsem si lehnout.

K mé velké úlevě prášky zabraly vcelku rychle a já se mohl nechat obklopit uklidňující tmou pokoje, která mě během chvíle ukolébala ke spánku, který však tak klidný nebyl. Poprvé od chvíle, co jsem byl propuštěný z nemocnice, se mi zdálo o Hunterovi. Opět jsem se octl na pile, nový den se probouzel k životu a já o ten svůj bojoval…

„Edwarde!“ volal mě důvěrně známý hlas. Cítil jsem něčí ruku na rameni, ale nebylo to bolestivé sevření, jak jsem se zprvu obával. Ta ruka mě držela jemně, ale pevně. Zprvu se mnou lehce třásla, ale následně nabírala na intenzitě, stejně jako znepokojení v hlase, který mě nepřestával volat.

Najednou jsem otevřel oči a hleděl do vyplašených očí Esmé, která se mnou ještě trochu třásla.

„Měl jsi noční můru,“ vysvětlila mi svou přítomnost v mém pokoji. „Křičel jsi opravdu hodně, divím se, že to neprobudilo i někoho dalšího,“ usmála se lehce zdráhavě.

„Já… ehm, omlouvám se,“ zamumlal jsem a hlas mi zněl podivně ochraptěle. Asi jsem skutečně musel pořádně křičet, že jsem v tuhle chvíli nepoznával ani vlastní hlas. Zněl jako hlas nějakého kuřáka – nakřáplý a divný.

„To je v pořádku. Chceš o tom mluvit?“ zajímala se a rukou si začala upravovat rozcuchané vlasy. Župan, který měla na sobě, si nestačila ani zavázat, jak musela do mého pokoje přiběhnout, přivolána mým křikem. Vypadala opravdu unaveně a mně bylo líto, že kvůli mně musí uprostřed noci vstávat, aby mě přišla tišit z noční můry. Už tak si toho za poslední týden a pár dní k tomu užila dost. Měl bych se jí snažit nějak ulehčit, bohužel jsem však nedokázal poručit mým vlastním snům, aby se mi zdály pokud možno příjemné a nevracely se do bolestivé minulosti.

„Hmm, ne, to není potřeba,“ zavrtěl jsem hlavou a bezmocně si projel rukou ve vlasech. Ještě rozespale jsem si uvědomoval, jak nepříjemné jsou na dotek. Byl jsem celý mokrý a ulepený od potu, kalhoty od pyžama se na mě lepily jako druhá kůže a deku jsem měl skopanou až v nohách postele. Druhý polštář jsem při svém divokém boji musel shodit z postele, protože teď jsem ho nikde neviděl, ale to bylo fuk.

Zhluboka jsem se nadechl a snažil se uklidnit zběsile tlukoucí srdce. Dech se mi pomalu dostával do normálu a pohled do starostlivých očí Esmé mi jasně říkal, že bych ji měl okamžitě poslat do postele. Byla tak unavená. „Běž si lehnout, já si dám jenom sprchu a půjdu si znovu lehnout,“ navrhl jsem a Esmé se zvedla z postele. Přešla po pokoji až ke dveřím, kde se se zaváháním zastavila.

„Opravdu o tom nechceš mluvit? Volal jsi nějaká jména a nezdálo se mi, že to byl jenom náhodný sen. Přišlo mi to velmi skutečné,“ snažila se mě donutit ke sdílnosti.

Já však jenom zavrtěl hlavou a povzbudivě se na ni usmál. „Já už si vlastně ani nepamatuju, co přesně se mi zdálo,“ pokrčil jsem rameny, přestože jsem přesně věděl, co nebo spíš kdo tu noční můru způsobil.

„Jak myslíš,“ přitakala a vyšla z pokoje, aby se mohla vrátit ke spánku. Sám jsem se zvedl z postele, ze země posbíral poházené polštáře, protřepal skopanou přikrývku a rozhodl se trochu vyvětrat. Čerstvý vzduch by mi mohl pomoci si trochu pročistit hlavu. Poté jsem zamířil do sprchy, už cestou tam jsem ze sebe shazoval propocené tričko a kalhoty na spaní – bylo to opravdu nepříjemné, jak se to na mě lepilo.

Ve sprše jsem si nastavil příjemnou teplotu a hned, jakmile mi na tělo dopadly první kapičky vody, jsem cítil, jak se dostavuje úleva a odplavuje všechny starosti, které s sebou ten šílený sen přinesl. A když už jsem byl ve sprše, rovnou jsem si umyl i vlasy. Bolest hlavy se naštěstí nevrátila a já doufal, že zbytek noci bude už všechno v pořádku.

Jenže jsem se pletl. Jen co jsem vylezl ze sprchy, se mi lehce zamotala hlava a jenom okamžik nato se mi zhoupl žaludek takovým způsobem, že jsem měl co dělat, abych to stihl k záchodu a nepozvracel celou koupelnu.

Celá dnešní večeře nakonec skončila v záchodě. Natáhl jsem se, abych mohl spláchnout, ale připadal jsem si slabší než obyčejný čaj. Všechna má síla musela vyjít ven i se zbytky jídla. Po hodné chvíli se mi podařilo postavit se na rozklepané nohy a došourat se k umyvadlu, kde jsem si opláchl obličej studenou vodou, což mi konečně vrátilo nějakou barvu do tváří. Zhluboka jsem se nadechl, vykloktal si pusu ústní vodou, oblékl si čisté kalhoty na spaní a vrátil jsem se do pokoje.

„Jsi v pořádku?“ ozval se najednou v pokoji melodický hlas, který mě upozornil na Bellinu přítomnost. V první chvíli jsem se lekl, jelikož jsem ji nečekal, ale jakmile jsem se uklidnil, došel jsem k posteli, na které seděla.

„Jo, všechno v pohodě,“ zamumlal jsem a sklonil se k ní, abych ji mohl políbit.

„Před chvíli to tak neznělo,“ namítla, když jsem se odtáhl a já v tu chvíli ucítil, jak se mi do obličeje hrne daleko větší přival krve, než by normálně měl. Ona mě slyšela. Slyšela mě zvracet! To bylo opravdu ponižující.

„Opravdu to nic nebylo, jenom mi asi nesedla dnešní večeře nebo co… A co tady děláš tak pozdě?“ zajímal jsem se, když jsem pohledem na budík zjistil, že jsou dvě ráno.

„Tak nějak jsem si zvykla trávit noci s tebou a už je to dlouho, co jsem tu možnost neměla,“ přiznala a já se usmál. Měl jsem radost z toho, že tady byla. Teď jsem si byl úplně jistý, že se žádný další nepříjemný sen opakovat nebude.

„Taky jsem rád, že jsi tady,“ zamumlal jsem, vlezl do postele a pobídl ji, aby se ke mně přidala. Její ochota se mnou strávit tuhle noc pro mě znamenala daleko víc, než jsem byl ochoten přiznat. Od té chvíle na chatě jsme spolu moc času nestrávili a rozhodně jsme spolu nebyli v noci. Přitáhl jsem si Bellu do náruče, ona mi položila hlavu na hruď a já se tak mohl nadechnout té dokonalé vůně, která ji vždy obklopovala. Těsně před tím, než jsem usnul, jsem ji políbil do vlasů a na tváři se mi stále rozléval spokojený úsměv.

Ráno jsme kvůli Esmé sehráli menší divadlo kolem Bellina příchodu. Asi těžko bych jí vysvětloval, že mě má přítelkyně přišla navštívit ve dvě v noci a ještě k tomu oknem. Rychle jsem tedy posnídal a v tu chvíli už Bella zvonila u hlavních dveří.

„Bello, zlato, ráda tě vidím a myslím, že Edward bude z tvé přítomnosti taky nadšený, ačkoliv bude možná trochu unavený. Měl špatnou noc,“ informovala ji máma, jako by snad Bella nebyla v obraze. Tedy – o tom snu nejspíš nevěděla, ale nebyl jsem si tím jistý. Stále jsem se však necítil úplně v pohodě z toho, že mě slyšela zvracet.

„Špatnou noc?“ podivovala se Bella, když mámu následovala do obývacího pokoje.

„Noční můra,“ dodala a Bella se trochu zamračila, což jsem zpozoroval ve chvíli, kdy vešla do pokoje a já ji spatřil. Včera jsem neměl moc možností si ji prohlédnout, ale vypadala opět dokonale. Džíny s módními protrhy a modré nařasené tričko s růží na rameni. V dlouhých vlasech měla ležérně umístěny sluneční brýle, ačkoliv dneska zřejmě nebylo slunce na programu – jinak by tu asi Bella nebyla.

„Mami, nic to nebylo,“ pokáral jsem ji a zvedl se z pohovky, abych šel Bellu jak se patří přivítat. Opatrně jsem ji políbil na rty, jelikož jsem nevěděl, jak na tom jsme. Včerejší noc byla pokroková, ale určitě jsme si o tom museli ještě promluvit, to jsem cítil.

„Tak já vás tu nechám o samotě, mám ještě nějakou práci,“ prohodila a už už mířila do své pracovny, přestože bych se mohl vsadit, že do poslední chvíle měla našpicované uši, aby jí náhodou nic neuteklo. Esmé sice nikdy nenarušovala naše soukromí, ale tohle bylo něco jiného… A ona věděla, že to vím.

„Tak… co bys dneska chtěl podniknout? Je mi jasné, že to stálé sezení doma tě už musí unavovat, takže jsem si říkala, že bych tě mohla vytáhnout ven, jenom si vyber, co budeme dělat,“ prohlásila Bella, jen co za Esmé klaply dveře.

„Máš mě prokouknutého, to se musí nechat. Takže co takhle se jít nejdřív trochu projít, potřebuju rozhýbat tělo, a potom něco vymyslíme?“ navrhl jsem a Bella souhlasila. Rychle, jak mi to moje poraněná žebra dovolovala, jsem vyšel po schodech, v pokoji si vzal brýle, telefon a klíče a potom už jsme mohli s Bellou vyrazit – tedy poté, co jsem mámu informoval o našich plánech.

„Předpokládám, že už jsi mluvil s Monicou,“ prohodila najednou Bella jako by nic, když jsme se procházeli podél domů v sousedství. Držel jsem její chladnou ruku a měl jsem takový ten pocit, že tohle je správně. Jakkoliv to bylo nepravděpodobné, chovali jsme se v tuhle chvíli jako skutečný pár. Procházka ve dvou, držení se za ruce…

„Včera odpoledne se zastavila a Esmé ji potom pozvala na večeři,“ přitakal jsem. „Dobře jsme si spolu popovídali. Nečekal jsem, že události naberou takovýhle spád. Jenom… mám o Monicu trochu obavy. Možná nijak nepodložené, ale i přesto,“ pokrčil jsem rameny a nevěděl, jak ten nepříjemný pocit ze včerejška vysvětlit, přestože jsem si byl vědom toho, že Bella by to pochopila úplně správně.

„Její odloučení od smečky se ti nezamlouvá, nebo je to kvůli něčemu jinému?“ vyzvídala a já jí vysvětlil, co jsem si prve pomyslel ve chvíli, kdy mi Monica tu novinku sdělila.

Chvíli jsme to potom ještě probírali, dokud jsme společně nedošli až k parku, kde jsme se posadili na lavičku a sledovali místní děti, jak hrají baseball na jedné hrací ploše a na další nějaké holky ze střední hrály tenis. Sledovat je bylo jako sledovat bezmála Wimbledon. Vedly si skutečně dobře. Po chvíli mi na těch dvou dívkách přišlo ale něco divného…

„Jsou to dvojčata,“ usmála se Bella a jako by snad odpověděla na mé nevyřčené myšlenky.

Zmateně jsem se na ni podíval, ale ona se stále usmívala a dívala se směrem ke kurtům. „Jak víš, že mě napadlo zrovna tohle? Respektive ta otázka – odpovědělas, jako bych se normálně zeptal.“

„Vážně?“ V tu chvíli Bella odvrátila pohled od dívek a podívala se na mě. Úsměv na její tváři trochu povadl a mezi obočím se jí vytvořila jemná rýha, jak nad něčím přemýšlela. „Skoro… No, měla jsem takový pocit, jako by… Vážně ses neptal, co je na nich zvláštního?“ ujišťovala se.

„Kdybych se ptal, tak bych to musel vědět. Ale možná jsme zrovna jenom mysleli oba na stejnou věc,“ namítl jsem a pokrčil rameny, jako by se nic nestalo.

„I to je možné,“ souhlasila Bella a vrátila se ke sledování zápasu. Lehce se mi přitom opřela o hruď a já ji objal kolem ramen. Byli jsme jako skutečný pár.

„Tohle se mi opravdu líbí,“ zamumlal jsem jí do vlasů a zaslechl, jak se zasmála.

„Mně taky. Takhle klidný den jsme už dlouho nezažili,“ přitakala.

Domů jsme došli právě ve chvíli, kdy si Esmé chystala jídlo. Okamžitě nachystala o dva talíře navíc pro mě a Bellu, ale ta se s díky omluvila a já jsem jídlo pro tuhle chvíli taky odmítl. Chtěl jsem s Bellou strávit ještě nějaký ten čas, než bude muset odjet zpět do La Push – Lerner na tom trval.

„Bello, víš už o tom, že váš předchozí dům má nové majitele?“ zajímala se máma, když se kolem nás přesouvala opět do své pracovny. „Právě pro ně chystám nějaké úpravy interiéru.“

„Renée něco zmiňovala,“ přitakala Bella a já si ji k sobě přitáhl ještě těsněji. Zaujímal jsem pohodlnou polohu na sedačce, Bella seděla stočená vedle mě a rukou si pohrávala s mými vlasy, které už nutně potřebovaly trochu přistřihnout, jenže jsem na to stále neměl dost času kvůli tomu všemu zmatku, co se děl kolem.

„Je to zvláštní, původně jsem ho měla rekonstruovat s tvou matkou, měla jisté představy o tom, co by se tam mělo udělat, ale potom to vaše stěhování… Nová rodina má úplně jiné představy, jak nakonec dům zvelebit,“ mumlala si už jenom pro sebe, jelikož viděla, že my s Bellou ji už moc nevnímáme. Na krátký okamžik jsem se opět utápěl v Bellině pohledu.

„Neskutečně moc tě miluju,“ zamumlal jsem a sklonil se k ní, abych ji mohl políbit.

„Taky tě miluju, ale za chvíli už budu muset jet,“ povzdechla si a vypadala utrápeně.

„Co by Lerner udělal, kdybych tě odmítl pustit z náruče?“ zeptal jsem se pro uvolnění atmosféry. Samozřejmě bych byl schopen to zkusit, kdybych měl aspoň malou šanci na úspěch, ale byl jsem si víc než jistý, že se Bella podřídí místnímu alfovi – tedy takzvanému alfovi.

„Nemám nejmenší zdání. Zřejmě by se nesnažil ohrozit tvůj život tím, že by mě vyrval z tvé náruče, ale… Kdo ví?“ odvětila a vypadalo to tak, že nad touhle možností přemýšlí.

„Přijedeš zítra?“ Ještě nebyla pryč a já už chtěl vědět, kdy se vrátí.

„Nejspíš ano, ale až odpoledne. Po ránu by mělo být hezky,“ namítla a já se zachmuřil. „Nemrač se, tohle ti nesluší. Od teď bychom měli být šťastní, ne? O Huntera jsme se postarali, ty se uzdravuješ, všechno vypadá skvěle,“ usmívala se, ale její oči zůstávaly vážné. Nad něčím přemýšlela, přestože se to snažila jakkoliv maskovat.

„Nechce se mi věřit, že už je to za námi,“ souhlasil jsem a opět se k ní sklonil, abych ji políbil.

„Je to za námi, věř mi,“ přemlouvala mě. „Jakmile se uzdravíš, vrátíš se od La Push, dostuduješ a potom už budeme jenom my dva.“

„Konečně ses smířila s mou proměnou?“

„Po tom všem strachu, který jsem o tebe měla, chci jenom, abys byl trochu trvanlivější, kdyby se náhodou mělo zase něco přihodit,“ pokrčila rameny a začala si opět hrát s mými vlasy.

„Trvanlivější? Pomalu si začínám připadat jako nějaký jogurt,“ zasmál jsem se.

„Ty víš, že jsem to takhle nemyslela,“ zavrtěla hlavou. „Ten strach, který jsem měla, když jsme se potýkali s Gracielou a potom s Hunterem, už ho nikdy nechci zažít, víš? Na potyčky s upíry jsi zatím moc křehký a já se bojím, že bych tě mohla ztratit dřív, než bychom dostali možnost být spolu jako rovnocenný pár.“

„To zní skvěle – rovnocenný pár. Už se nemůžu dočkat, až tě budu moct vzít do náruče a ty se nebudeš muset bát, že bys mi ublížila,“ souhlasil jsem a nechtěně tak naťukl téma té jedné noci na chatě.

„K tomu, co se stalo v Idahu – vím, že chceš náš vztah posunout zase o kousek dál a… Ani nevíš, jak moc to chci i já. V Idahu jsem to chtěla zkusit, ale nakonec to nezvládly moje nervy, prostě jsem musela vypadnout a trochu to rozdýchat,“ vysvětlovala mi svůj postoj k tomu večeru.

Dost mě překvapila ta informace o tom, že to skutečně chtěla zkusit. Stále se tomu bránila a potom se najednou rozhodla, že to zkusíme. Měl jsem z toho obrovskou radost a nejenom kvůli sobě, hlavně kvůli nám dvěma.

Natáhl jsem levou ruku, abych ji mohl pohladit po tváři. To, co řekla, pro mě hodně znamenalo.

„Není kam spěchat, budeme mít přece celou věčnost,“ ujišťoval jsem ji a ten pocit neskonalého štěstí jsem nedokázal a ani nechtěl nijak potlačit.

„Ano, máme celou věčnost,“ souhlasila a ještě víc se přitulila k mé ruce. Byla jako malé kotě, stejně tak krásná a dokonalá. Dokázal bych se s ní mazlit celou věčnost a nikdy bych toho neměl dost. Bella je takové moje malé koťátko. „Koťátko? Kde jsi na podobnou přezdívku přišel?“ zajímala se a já zarazil svou ruku v půlce pohybu. Teď jsem si byl úplně jistý, že odpovídá na mé myšlenky! „Co se stalo?“ zeptala se zmateně a zvedla ke mně zrak.

„To mi řekni spíš ty. Ty mi tady čteš myšlenky,“ namítl jsem a Bella se hned narovnala a všechna pohoda z předchozí chvíle byla ta tam.

„Já ti myšlenky nečtu. Kvůli tvému štítu to přece nedokážu, copak jsi zapomněl?“ odporovala mi, ale já věděl své. O tom kotěti jsem nahlas nic neřekl, musela si to přečíst v mé hlavě.

„Tak co potom měla znamenat ta tvá otázka ohledně přezdívky kotě?“ zajímal jsem se.

„Přece jsi mi tak řekl a teď tě cituji ´Bella je takové moje malé koťátko´,“ trvala si na svém.

Ve chvíli, kdy to řekla nahlas, se zarazila. Ta věta znala divně i jí samotné. Kdybych jí to řekl, jak tvrdila, tak věta by byla formulována daleko jinak. Tohle znělo spíš tak, jako bych to říkal někomu třetímu a nikoliv jí.

„To ale není možné. Nemám nejmenší tušení, na co myslíš v tuhle chvíli, tak jak je možné, že jsem reagovala na tvé myšlenky, které se ti honily v hlavě před chvílí?“ Tohle zavánělo průšvihem, ačkoliv jsem ještě netušil jakým. Bella se nervózně zvedla a začala přecházet po pokoji. Rukou si neustále pohrávala s vlasy a zvažovala, co se děje.

Po chvíli jsem ji musel zastavit a donutit si sednout, jinak by vyšlapala do mámina koberce pěknou cestičku, která by už nešla nijak schovat. Než jsem se však dal do nějakého toho uklidňování jí samotné a především mě, zazvonil jí v kapse telefon.

„Ano, Renée?“ přijala hovor. Chvíli byla tiše a potom se rozloučila se svou adoptivní mámou. „Musím domů, trochu jsem zapomněla na čas. Lerner by mohl během chvíle bušit na vaše dveře,“ usmála se nejistě a sbírala se k odchodu.

„To je všechno, co ti Renée řekla?“ ujišťoval jsem se. Kdyby totiž měla nějakou vizi o mně a o tom, proč mi Bella dokáže číst myšlenky, rozhodně by mě to zajímalo.

„Pokud narážíš na skutečnost, že jsem ti před chvílí byla schopná na okamžik číst myšlenky, tak o tom se nezmínila. Teď ale už musím, pozdravuj ode mě Esmé. Uvidíme se zítra,“ spěšně se se mnou rozloučila, a než jsem se stačil jakkoliv vzpamatovat, vycházela z vchodových dveří. Na malý okamžik jsem měl pocit, jako by ode mě utíkala – tak rychlý ten její odchod byl. Každopádně jsem se tím nezabýval moc dlouho. Hlavou mi stále vrtalo to, jak mi odpověděla na moje myšlenky.

Oba jsme přece věděli, že je to nemožné. Eleazar mi to dokonce osobně řekl. Vysvětloval, jak můj štít funguje. Není tedy vůbec možné, aby byla Bella najednou schopná mi číst myšlenky…

Pokud se tedy něco nestalo s mým darem, díky kterému jsem se měl začlenit do upíří rodiny jako jeden z talentovaných. V nemocnici přece tvrdili, že jsem měl otřes mozku, kvůli kterému jsem byl taky několik dní v kómatu. Mohlo třeba tohle ovlivnit můj dar?

Natolik jsem se ztratil ve vlastních myšlenkách, že ve chvíli, kdy si vedle mě sedla Alice a poplácala mě po ruce, jsem se jí až lekl.

„Copak se děje, bráško, vypadáš, jako bys viděl ducha,“ smála se s pusou od ucha k uchu a vypadala nanejvýš spokojeně. Podle všeho měla další rande s Aftonem, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Pokud se to ale mezi nimi bude vyvíjet podobným tempem, měl bych si promluvit se svým spolubydlícím, byl bych velmi nerad, kdyby později moje milovaná sestra trpěla, jakmile by se rozešli.

„Něco takového,“ zamumlal jsem a přetřel si oči rukou. Pohled jsem měl rozostřený, oči mě pálily a na spáncích jsem cítil takovou tepající tupou bolest.

„Máma říkala, že tu byla Bella, stalo se mezi vámi něco?“ zkoušela uhodnout důvod mého podivného vzezření. Já byl však schopný jenom zavrtět hlavou. Nebyl jsem si jistý, co se mezi námi během těch deseti minut před jejím odchodem vlastně stalo.

„Edwarde, je ti dobře? Nechceš donést sklenici vody?“ nabízela mi a já přikývl.

„Vezmi v kuchyni i nějaký prášek na hlavu, prosím,“ požádal jsem ji a potom se opřel o opěrku sedačky a přehodil si ruku přes obličej tak, aby mi kryla oči. Když jsem je mě zavřené, zdála se ta bolest na spáncích přijatelnější. Doktor v nemocnici mě upozornil na občasné bolesti hlavy, které teď můžu mívat, ale neřekl nic o tom, že by mohly být tak časté.

Ve chvíli, kdy mi Alice donesla vodu s práškem, jsem to od ní všechno vděčně přijal a okamžitě vypil celou sklenici až do dna.

„Možná by sis měl jít lehnout. Opravdu nevypadáš dobře. Za hodinu tě přijdu zkontrolovat a donesu ti nějakou večeři,“ navrhla a já s velkou námahou přikývl. Vyhrabal jsem se na nohy a jen co noha nohu mine, jsem se vydal do pokoje. V koupelně jsem si napustil ještě jednu sklenici vody, kterou jsem opět na ex vypil. S třetí sklenkou jsem se vrátil do pokoje a svalil se na postel. Bohužel tak nešikovně, že jsem musel syknout bolestí, jak jsem si narazil žebra.

Ze rtů mi unikla i nějaká ta kletba, než jsem se konečně dokázal nějak uložit k spánku, který by mohl společně s práškem otupit tu děsnou bolest.

Hlavou mi plynuly myšlenky jenom na to, abych byl konečně zdravý a ty bolesti hlavy přestaly. Na něco podobného jsem nebyl zvyklý. Obyčejné bolesti hlavy se mi vcelku vyhýbaly. Jednou za čas mě samozřejmě hlava bolela, ale rozhodně ne tak často jako poslední dobou. Nesnášel jsem tenhle stav mezi uzdravením a tím, být připoután na lůžko jako úplně nemocný.

S tím, že se brzy úplně uzdravím a vrátím se do La Push za Bellou, jsem potom konečně odpadl a nechal se pohltit tou černou tmou, kterou jsem poslední dobou jenom vítal jako příjemného společníka.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 23. kapitola: