Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 22. kapitola

12.03.2014 (07:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1384×

22. kapitola

Podle doktora jsem se probudil z bezvědomí až po dlouhých dvou dnech. První věc, kterou jsem zaznamenal, byla hrozná bolest hlavy, a slunce, které se prodíralo přes mezery v nemocničních žaluziích, mi moc nepřidávalo.

První, koho jsem po svém probuzení spatřil, byla máma. Lehce mě držela za ruku a ustaraně se na mě dívala. Chvíli jí taky trvalo, než si uvědomila, že jí ten pohled oplácím a než zavolala doktora, se kterým následně dorazil i Carlisle s kelímkem kávy pro Esmé. Toho doktora jsem neznal, ale matně jsem rozeznával nemocniční pokoj, takže jsem věděl, že se nacházím pořád ve Forks.

„Jak to s ním vypadá, Gregu?“ ptala se máma doktora. Ležel jsem na jednom z těch nepohodlných nemocničních lůžek, v paži jsem měl zapíchnutou jehlu s kapačkou a všude kolem pípaly nejrůznější přístroje. Doktor, Greg, jak ho máma nazvala, si dělal poznámky do nějakých desek, kde musel být popsán celý můj zdravotní stav.

„Tím, že se konečně probral, je na nejlepší cestě se co nejdříve uzdravit,“ usmál se na ni a zaklapl složku. Pero, kterým si ony poznámky psal do papírů, zastrčil do náprsní kapsy na bílém plášti a vypadal, že se nikomu nesnaží o mém stavu lhát, přesto jsem nepochyboval, že jakmile odejde, vzdálí se i Carlisle, aby se dozvěděl víc podrobností. Greg bude jistě sdílnější ke kolegovi, ačkoliv je to pořád jenom otec jeho pacienta. Hlavně díky tátovu zainteresovanému přístupu k tomuto případu jistě nemohl být mým hlavním ošetřujícím lékařem.

Podíval jsem se z Grega na mámu. „Můžeš zatáhnout závěsy?“ požádal jsem ji ochraptělým hlasem. Esmé se hned zvedla a částečně zatáhla závěsy tak, že místnost sice dál zalévalo světlo, ale už ne tak oslepivé.

„Nechám vás chvíli o samotě, ale nebuďte tu moc dlouho, Edward musí odpočívat, utrpěl vcelku těžký otřes mozku. Ty dva dny byly kritické, ale teď už se o něj nemusíte bát,“ ujišťoval mámu, která si hned sedla zpět na křeslo vedle mé postele.

Přesně jak jsem očekával, po doktorově odchodu zmizel i táta.

„Jak ti je, zlato?“ zajímala se máma a lehce mě přitom svírala za nezraněnou ruku.

„Už mi bylo i hůř,“ zamumlal jsem a pokusil se trochu nadzvednout, abych vlastně zjistil, co se mnou vlastně je. O otřesu mozku jsem už věděl, ale dál jsem jenom matně vzpomínal, co se mnou mohl Hunter všechno provést. Bolela mě žebra, a kdykoliv jsem se nadechl, tlačilo mě to. Kolem těla jsem měl pevně ovinuté obvazy. Bez nich by to patrně bolelo ještě víc.

„Opatrně,“ nabádala mě Esmé, když jsem při své snaze obhlédnout všechny mé zranění sykl bolestí. „Musíš se šetřit, Gregory to říkal.“

„Mami, kde… ehm, kde je Bella?“ zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem opět spolkl jedno bolestivé syknutí. Bylo zvláštní, že tady nebyla. Navíc byla jediná, kterou jsem v tuhle chvíli chtěl vidět. Ujistit se, že Hunter je skutečně mrtvý a jí se nic nestalo. Že tahle noční můra je za námi.

„Neboj se, Bella v pořádku, nad ránem se konečně nechala přemluvit k tomu, aby se jela domů trochu prospat. Byla tady celou dobu,“ informovala mě a já si oddechl. Nebylo to jenom žalostné přání, Bella byla skutečně v pořádku.

„To je dobře,“ zamumlal jsem a přivřel oči.

„Nechám tě odpočívat, později se na tebe přijdu podívat i s Carlislem,“ slíbila, vstala z křesla, a než odešla z pokoje, políbila mě ještě na čelo, jako bych byl malé dítě. S vypětím všech sil jsem se na ni usmál a opět jsem se ponořil do poklidné tmy, kterou už nic nenarušovalo.

Střídavě jsem se budil a usínal až do následujícího dne. Hlava mě stále bolela, ale už to bylo lepší. Hrudník na tom byl o poznání hůře, ale podle doktora Gregoryho jsem se skvěle hojil a vypadalo to, že mě co nevidět propustí do domácí péče. A tou domácí se bohužel rozumělo tu, co mi může poskytnout Carlisle a Esmé ve Forks, nikoli Bella s rodinou v La Push.

Co mě však po této informaci nepřestávalo trápit, bylo to, že jsem nevěděl, jak to Bella zařídí s Giannou a jestli z toho nebudou žádné potíže. Tak nějak jsem vlastně patřil už upírům. Na druhou stranu jsem však pochyboval, že by se o mě někdo z nich staral tak, jak to dokázala jenom máma.

„Ťuk, ťuk, ospalče, přišla návštěva,“ ozvalo se zaklepání na dveře, které se vzápětí otevřely a v nich se objevila Alice spolu s Emmettem, Jasperem a Rosalií.

„Vás všechny pohromadě jsem tu nečekal,“ uznal jsem, když se všichni prodrali do pokoje. Alice si hned stoupla po pravé straně postele a starostlivě si mě prohlížela.

„Můžeš mi říct, co jsi to prováděl?“ vrtěla nesouhlasně hlavou.

„Měl jsem za to, že vás Bella informovala co… co se stalo,“ namítl jsem a přitom se zamračil. V kómatu jsem neměl zrovna příležitost se nějak pozastavovat nad vhodnou alternativou výmluvy, takže jsem tak nějak spoléhal na to, že Bella něco vymyslela a předestřela to jak před doktorem, tak i před rodinou.

„Myslím, brácho, že ty ty nemocnice asi zbožňuješ, jinak si to nedovedu vysvětlit,“ přisadil si Emmett. „Je mi jasné, že za to auto jsi asi tak dobře nemohl, stejně jako za ty týpky z Itálie, ale i tak…“

„Příště by Bella měla nechat to auto častějc kontrolovat. Takové selhání brzd tě mohlo stát dokonce život, takže můžeme být rádi, že je to jenom otřes mozku a poraněná žebra,“ namítla Rosalie, které se Emmettův vtípek moc líbil. Cokoliv, co mohlo někoho ohrožovat na životě, nebrala Rosalie na lehkou váhu – ani pokud se Emmett snažil o černý humor.

„Bella s vámi nepřišla?“ zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem zase začínal pociťovat únavu a uklidňující moc analgetik, které do mě od rána do večera nitrožilně pumpovali. Dokonce mě napadalo, že jestli to na chvíli neomezí, mohl bych přestat rozlišovat halucinace od reality, jako by mě těmi léky úplně zdrogovali.

„Čeká na chodbě, chtěla nám dát trochu prostoru, abychom tě pozdravili. Navíc sestra venku byla značně nevrlá, když jsme se ohlásili jako takhle početná návštěva,“ prohodil Jasper a zasmál se – zřejmě nad vzpomínkou na tu sestru. Jo, věděl jsem, jak některé dokážou být nepříjemné, když chtějí. Ale s tím se bohužel nedalo nic dělat.

„Je mi to jasné. A zřejmě podle té sestry bych měl hodně odpočívat, takže pokud ji nechcete moc naštvat, pošlete mi sem na chvíli Bellu, než se vrátím do toho klidového režimu, co mi doktor nakázal,“ upozornil jsem je a unaveně se na ně usmál. Měl jsem takový pocit, že se mi chce spát i poté, co jsem se probudil z několikahodinového spánku. Bylo to hrozné. A ještě horší bude navyknout si na ten klasický režim, až budu zpět v La Push.

„Jak chceš, zítra se stavím,“ informovala mě Alice a naklonila se ke mně, aby mi mohla dát pusu na tvář. „Pěkně se tu uzdravuj,“ zamávala mi ještě ode dveří. Na okamžik jsem poté zavřel oči, a než jsem je během zlomku sekundy otevřel, za ruku mě lehce držela Bella a starostlivě se na mě dívala.

„Jak se cítíš?“ zajímala se.

„Nestěžuju si, tedy až na tu občasnou bolest hlavy, ale to je podle doktora v pohodě. Každopádně si myslím, že by mě polibek od mé překrásné přítelkyně mohl postavit na nohy daleko rychleji,“ usmál jsem se na ni lenivě a Bellina tvář se trochu projasnila. Sklonila se ke mně a lehce mě políbila na rty. Byl to opět jeden z těch motýlích polibků, ale pro tentokrát jsem jí to vůbec nezazlíval.

„Promiň, že jsem tu nebyla už včera. Musela jsem toho spoustu vyřídit a… svítilo slunce,“ pokrčila rameny a sedla si na kraj postele.

„O tom slunci vím, taky proto jsem tvou nepřítomnost pominul. Ale co bylo tak důležitého na vyřizování?“ vyzvídal jsem. Ve chvíli, kdy jsem jí položil tu otázku, jsem však věděl, že se mi odpověď nebude moc zamlouvat. Bella se opět zatvářila tak ustaraně.

„Především tvůj pobyt v La Push. Tahle… hmm, nehoda ti tak nějak neumožňuje pobyt v rezervaci. Musela jsem to řešit s Giannou a následně to předestřít sestrám. Každopádně, tohle je vyřešeno. Do chvíle, než se uzdravíš, můžeš zůstat s rodinou ve Forks, pod lékařským dohledem. Navíc si stejně nemyslím, že by Esmé povolila tvůj transport do rezervace, kdyby to vládkyně nepovolily,“ ušklíbla se, ale měla pravdu.

„Měla by o mě starost, to víš. Těžko bych jí taky vysvětloval, že můj zdravotní stav by tam byl střežen daleko pečlivěji než v kdejaké nemocnici,“ namítl jsem.

„Tohle bys před Carlislem říkat neměl, mohl by si to vzít osobně,“ pokárala mě a opět se lehce usmála.

„To má pravdu. Ale před chvílí… au,“ sykl jsem, když jsem se pokusil uvelebit na posteli trochu pohodlněji a odnesla to moje žebra. „Říkala jsi, že jsi řešila především ten pobyt, ale řešila jsi i něco jiného. Co to bylo?“ vrátil jsem se k původnímu tématu.

„Musela jsem s Lernerem vyřešit svou propustku do Forks, když tu teď budeš bydlet,“ zamumlala a sklopila hlavu k našim spojeným rukám. Vlasy jí sklouzly podél obličeje, takže jsem jí neviděl do očí, abych věděl, co se stalo. Na malý okamžik mě napadlo, že jí Lerner mohl zakázat do Forks jezdit… Potom jsem si ale vzpomněl na Monicu a na Hunterova slova.

„Monica…“ To jméno mi splynulo ze rtů a já si začal plně uvědomovat rozsah Hunterových slov. Říkal přece něco v tom smyslu, že mu Lerner pomohl. Ten všivák nazývající se alfa jí musel něco udělat! Cítil jsem, jak se ve mně vzpíná všechen ten hněv k Lernerovi. Prohloubil se mi dech a zrychlil srdeční tep, jak jsem se snažil udržet v posteli. Měl jsem totiž velkou chuť se z ní zvednout i jít si to s tím chlapem vyřídit sám a vůbec jsem nebral v potaz to, že jsem právě málem přežil svou vlastní smrt. Tentokrát to mohlo být definitivní – to několikadenní bezvědomí hovoří za vše.

„Edwarde, uklidni se, nic se jí nestalo. Je v pohodě,“ uklidňovala mě Bella a snažila se mě rovněž přimět zůstat v posteli.

„Ale Hunter tvrdil, že…“ Takoví zločinci, jako jsem já, mají vždy po ruce někoho, kdo za ně udělá špinavou práci. Třeba i takový doktor z nemocnice ve Forks. Musím říct, že svou práci odvedl opravdu dokonale. Stále jsem měl ta slova na paměti.

„Měl pravdu, když říkal, že se o Monicu postaral, ale úplně jinak, než to vyznělo. Copak nechápeš, že chtěl, aby sis myslel, že se jí něco stalo nebo je mrtvá?“

„Takže je v pořádku?“ ujišťoval jsem se, že jsem její slova pochopil správně, a trochu jsem se i uvolnil. O Monicu jsem měl opravdu obavy, přestože jsem si na ni hned nevzpomněl. Napořád bych si totiž musel vyčítat, kdyby jí Lerner něco provedl.

„Pohybuje se po okolí,“ usmála se na mě Bella a já jí úsměv oplatil. Přesto jsem doufal, že se za mnou Monica staví. Možná bych mohl Alici poprosit, aby jí vyřídila můj vzkaz. Potřeboval jsem se ujistit na vlastní oči, stejně jako to bylo s Bellou.

Pak už jsme se o žádných vážných tématech nebavili. Bella mi pouze vysvětlila, co namluvila v nemocnici ohledně mého zranění a já jsem konečně pochopil, co měli mí sourozenci na mysli. Po další půlhodině jsem cítil, jak mi klesají víčka. Byl jsem hrozně unavený, a tak mě Bella jenom lehce políbila na tvář a nechala mě spát s tím, že tu ještě nějakou dobu bude.

Z nemocnice mě propustili o čtyři dny později, kdy jsem podle doktora vykazoval známky dobrého hojení a nebylo tedy nezbytně nutné mě i nadále hospitalizovat. Měl jsem se však stále šetřit a hodně odpočívat. Carlisle s Esmé mě tedy dovezli domů a Esmé si na celý následující týden vzala práci domů, aby mi mohla se vším pomáhat, přestože jsem jí říkal, že to není nutné. Nechtěla mě nechávat doma samotného, i přestože každou chvíli byl některý z mých sourozenců doma – což byla výhoda velké rodiny.

„Vyřídilas Monice můj vzkaz?“ zajímal jsem se, když jsem zahlédl Alici, jak se vrátila domů, když jsem jedno odpoledne odpočíval v obývacím pokoji a sledoval film.

„Nevyřídila. Nebyla totiž doma,“ namítla a založila si sluneční brýle do vlasů, potom došla až od obývacího pokoje a svalila se vedle mě. „Na Forks je tu neobvykle teplo,“ zamumlala.

„Neboj, zítra si už budeš zase oblékat nějakou košili,“ prohodil jsem s úsměvem. Potom jsem se však vrátil k původnímu tématu. „Náhodou jsi ten vzkaz, že se má Monica stavit, nenechala u jejich rodičů, že?“ Ti ji totiž určitě zastihnou, i kdyby se jim snažila Monica vyhýbat. Už několik dní jsem o ní neměl žádnou zprávu, hovory stále padaly do hlasové schránky a od Belly jsem se taky nedozvěděl nic nového.

„Samozřejmě že nechala. Za koho mě máš? Myslíš, že se tam budu vláčet několikrát denně jenom proto, že ti nebere telefon? Podle mě si teď jenom hraje na nedostupnou. Však to znáš, nechce být lehce dostupné zboží, které se ti vlastně samo nabízí. Teď jsi zase ve Forks, Bella tu je jenom občas… Dej jí chvíli, ona se určitě co nevidět objeví,“ usmála se na mě a poplácala mě po rameni.

„Tím to nebude,“ zavrtěl jsem hlavou, ale dál jsem to nerozebíral.

„Jak myslíš. Na co se vůbec koukáš?“ zajímala se a zaměřila svou pozornost na televizi.

„Jeden španělský film, před nějakou dobou jsem se na něj díval kvůli věcem do školy a usnul jsem u něj, tak jsem si říkal, že je vhodná doba na to dodívat ho,“ pokrčil jsem rameny, což mi dalo kvůli polámaným žebrům trochu práci, a snažil se soustředit na plynulou španělštinu herců.

„Vypadá to na pěknou nudu, nechceš jít raději ven? Je tam pěkně, sedneš si na terase a dopřeješ si trochu sluníčka,“ navrhovala a já to přijal jako vcelku slušný nápad, takže jsem se namáhavě zvedl ze sedačky, pomalým krokem jsem došel za Esmé do pracovny, abych ji informoval o mých plánech, načež se ona jenom usmála a souhlasila, že je to dobrý nápad.

Alice mi mezitím za domem rozložila zahradní křeslo a donesla mi na stůl i nějaké to pití, abych se prý nemusel zbytečně namáhat. Nakonec jsem ji ještě poprosil o to, aby mi donesla z mého pokoje knihu, abych měl čím zabít čas a mohl jsem tedy začít relaxovat. Sluneční paprsky se mi v lehce zředěném stavu díky stromům na okraji zahrady opíraly do tváře a příjemně ji prohřívaly.

„Tady ji máš,“ podávala mi tlustou knihu. „Nechápu, jak tě něco podobného může bavit,“ zašklebila se.

„Co se ti na tom nelíbí?“ nadzvedl jsem obočí do tázacího výrazu. Většinou mi knihy doporučovala ona sama. Tahle mezi ně nepatřila, ale i tak – ona už taky četla všechno možné a nikdy jsem se nad výběrem knih, co ji zaujaly, nijak nepozastavoval. Kronika Golden Friars od Josepha Sheridana byla náhodou velmi podařeným dílem, jakkoliv smyšleným.

„Nevím, je to prostě divné… A nepravděpodobné,“ pokrčila rameny. „Teď mě ale budeš muset omluvit, mám ještě něco domluveno s Aftonem. Potom ho k nám přivedu, aby tě mohl taky pozdravit, ale nebude to na moc dlouho. Ta pravidla v La Push jsou divná, ta škola vám tam nedává ani trochu volnosti, a to jste přitom skoro dospělí. Myslela jsem si, že křesťanská škola může být to nejhorší, co mě může potkat, ale tohle je snad ještě horší. Tolik pravidel a mimoškolních aktivit jsem snad ještě nezažila,“ brblala si pod nos, zatímco odcházela na jednu ze svých schůzek s Aftonem.

Já jsem se pohodlně usadil v křesle a otevřel knihu na založené stránce.

Nestačil jsem přečíst ani jednu celou povídku, když jsem zvedl zrak od knížky a zahleděl se před sebe do lesa kousek za domem. Měl jsem takový nepříjemný pocit, jako by mě někdo sledoval. Bohužel pro mě, pokud to byla pravda, toho dotyčného jsem neviděl.

„Je tam někdo?“ zavolal jsem mezi stromy a čekal.

„Jo, já,“ zaslechl jsem povědomý hlas a na tváři se mi hned usadil úsměv. V tu chvíli jsem také zahlédl Moničinu štíhlou postavu s krátkými vlasy sestříhanými do slušivého mikáda, jak zdolává vzdálenost mezi stromy a místem u domu, kde jsem si hověl na slunci. Na sobě měla jedno ze sady oblečení, které jsem na ní vídal nejčastěji – pokud jsem ji tedy skutečně vídal. Krátké šortky zvýrazňující její atletickou postavu, které by klidně mohly mít i o pár centimetrů víc, a bílé tričko na ramínka, které zvýrazňovalo její pleť, která získávala stále jasnější odstín hnědé, jak se neustále pohybovala venku. Nechápal jsem, jak to dělá. Za celé léto bylo jenom několik skutečně slunečných dnů a ona se přitom opálí, jako by byla aspoň na měsíc někde na Floridě.

„Monico, rád tě vidím, ani si nedovedeš představit jak,“ přivítal jsem ji a snažil se zvednout z lehátka. Smůla však byla v tom, že to byl moc rychlý pohyb a moje žebra neustále při podobných cvicích protestovala.

„Nemusíš se zvedat. Vím, že by ses neměl nijak namáhat,“ namítla a donutila mě znovu si sednout.

Chvíli jsem se tomu však bránil. „Dovol mi, abych ti nabídl aspoň něco k pití,“ trval jsem si na svém a už se zvedal k tomu, abych jí došel aspoň pro sklenku limonády, ale i v tomhle pokusu mě zarazila, ale nepatrně se usmála.

„Je vidět, že i přes všechny snahy lékařů, Esmé a Isabelly je docela problém tě udržet neustále v klidu, aby ses uzdravil co nejdřív,“ zasmála se a já jí úsměv vrátil a přitom zavrtěl hlavou. Nebylo to tak, že bych byl nehodný pacient, pouze jsem toho věčného odpočívání měl dost. Stále jsem byl trochu unavený a občas mě pobolívala hlava, ale to bylo tak všechno. Tedy pokud nepočítám ta poraněná žebra a pár hojících se modřin.

„Však mě znáš,“ pokrčil jsem rameny a opřel se o lehátko, dovolil jsem se trochu uvolnit, ale nějak jsem nevěděl jak to udělat. Měl jsem na Monicu spoustu otázek, ale nevěděl jsem jak začít, aby to nevypadalo tak, že na ni moc tlačím. Znal jsem až moc dobře její prchlivou povahu a nechtěl jsem, aby zase odešla a já ji už potom třeba neviděl.

„Právě… Ale kvůli tomu tady nejsem. Vím, co se stalo a co tvým zraněním předcházelo a… přestože Isabella jistě mluvila s Lernerem, chci, abys věděl, co se stalo i z mého pohledu, takže pokud mě teď necháš chvíli mluvit, všechno ti to vysvětlím,“ vyhrkla najednou, aniž bych se na cokoliv zeptal. Měl jsem ale takové tušení, že stejně pochopila, že se jí na to dříve či později zeptám.

„Páni,“ vydechl jsem, „nečekal jsem, že budeš tak otevřená a hned mi všechno řekneš, aniž bych tě musel nutit,“ namítl jsem překvapeně.

„Je mi jasné, že bys to chtěl vědět, ačkoliv by ti to Isabella nakonec řekla sama,“ pohodila rameny a zdálo se mi, že to bylo snad poprvé, co vyslovila Bellino jméno bez toho, aby zavrčela. Jak dlouho jsem byl mimo, že se mohla takhle změnit?

„Dobře, tak tedy – mluv,“ pobídl jsem ji a doslova jí visel na rtech.

„To ráno, co jsem ti volala, se po okolí Forks pohybovali dva upíři, ale my měli podezření na daleko větší skupinu…“ Vysvětlila mi, co měl znamenat ten její telefonát i to, jak riskovala, když se bez svolení svého alfy rozhodla běžet mi na pomoc. Což se jí následně vymstilo tím pochybným domácím vězením, jak to nazvala, přičemž se nezapomněla otráveně zašklebit. Dokázal jsem si představit, jak otravné to pro ni muselo být, být uvězněná mezi čtyřmi stěnami. Na druhou stranu, aspoň se jí nic nestalo, čímž se mi hrozně ulevilo. Ne že bych raději riskoval život Belly oproti Moničinu, ale byl jsem rád, že se do toho nezapletla.

Jenže poté jsem se dozvěděl něco, co mě donutilo napřímit se na židli a překvapeně na Monicu hledět. To, co mi řekla, můj mozek zpracovával velmi pomalu.

„Takže odteď jsi něco jako vlk samotář?“ zeptal jsem se ve chvíli, kdy si můj mozek ty informace přebral a vrátil se ke klasickým činnostem, jako například řízení mé komunikace a mluvícího ústrojí.

„I tak by se to dalo popsat,“ přitakala a vypadala podivně uvolněně. „Ačkoliv to napoprvé, když jsem se Lernerovi postavila, byl velký šok, neslyšet v hlavě myšlenky všech ze smečky, teď je to něco skvělého. Opět zase patřím jenom sama sobě,“ usmála se a já jí úsměv oplatil. „A netvař se tak šokovaně, není to nic divného. Prostě od teď už nemám smečku,“ smála se dál.

„Pokud je to tedy to, co jsi chtěla – myslím tím, být opět sama svou paní, tak je to nejspíš skvělé,“ odvětil jsem a snažil se vzpomenout na nějaký program z Discovery o vlcích. Nebyl jsem si totiž jistý, jak může fungovat život vlka samotáře na území nějaké smečky. Obvykle to přece vyvolává špatnou krev a to by rozhodně nebylo dobré. Proto jsem se taky neradoval tak jako Monica. Možná jsem se ale mohl mýlit, ona je přece jenom napůl vlk, takže by měla vědět, jak to se smečkou bude dál. Pokusil jsem se tedy sdílet její radost daleko intenzivněji.

Poté mi už dovyprávěla jenom zbytek ohledně Lernera, což mě samotného taky dost překvapilo. Věděl jsem, že Lerner před časem cestoval, jednou jsme se o tom bavili, dokonce zmiňoval i Itálii, ale nikdy by mě nenapadlo, že by v minulosti mohl zastávat podobné postavení jako Demetri.

„…jeho život v Itálii ho po nějaké době přestal bavit, proto se rozhodl žít na vlastní pěst. Nakonec se usadil tady a teď už je tu dost dlouho. Mladí vlci potřebovali někoho, kdo by je vedl, a tak se ujal role alfy,“ pokrčila rameny. Tolik jsem se toho o vlcích nedozvěděl za celou dobu, co jsem zjistil, že Monica je jedním z nich.

Než jsem jí na to stačil nějak odpovědět, vyšla z domu Esmé a vřele se na Monicu usmála. „Monico, nevěděla jsem, že děláš Edwardovi společnost, ale tak když už jsi tady, nedala by sis s námi večeři?“ zeptala se a já si až v tu chvíli uvědomil, jak dlouho jsme tu spolu seděli a mluvili. Bylo to odpoledne plné překvapení, ale rozhodně jsem si nemohl stěžovat. Monica byla skvělou společnicí a příjemně se s ní mluvilo. Během těch všech našich hádek a úsečných telefonátů mi tohle opravdu chybělo a byl jsem rád, že to mám zpátky – aspoň na nějakou tu dobu.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 22. kapitola: