Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 19. kapitola

28.01.2014 (21:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1567×

19. kapitola

„Charlie, kdy se vrátí Bella? Nemůžu se jí dovolat,“ přihnal jsem se do obývacího pokoje a Charlieho klidný postoj se v jediné vteřině změnil. Obočí se mu stáhlo do zamračeného výrazu a i postoj vypadal výhrůžně.

„Při lovu si s sebou telefon nebere. Ale vrátit by se měla až večer, to bychom měli potom všichni odjet zpátky do La Push. Co ti říkala Monica?“ zeptal se a došel až ke mně. V jedné ruce jsem stále držel svůj telefon, který se snažil pořád dovolat Belle, ačkoliv jsem teď už věděl, že ona ten hovor nepřijme, a druhou jsem si nervózně vjížděl do vlasů.

„Sám jsi to slyšel, chtěla jenom vědět, kde zrovna jsem. Ale neřekla nic víc. Co to může znamenat?“ vyzvídal jsem, protože jsem doufal, že on z toho mála, respektive nic, co mi Monica řekla, vyčetl víc.

„Nechci dělat unáhlené závěry, ale podle toho, jak rychle zavěsila, hádal bych, že to má něco společného s Hunterem,“ odpověděl a já se zarazil v půli pohybu. Prsty jsem měl stále zamotané ve vlasech a nepřítomně hleděl před sebe. Na Huntera jsem opět na malou chvíli zapomněl. Mohly za to ty problémy s Bellou, bezstarostná sestra a možná taky i začínající přátelství s Cordy, ačkoliv tím posledním jsem si moc jistý nebyl.

„Myslíš, že by sem mohl přijít? Třeba i s těmi novorozenými, co vytvořil?“ zeptal jsem se nejistě. Nechtěl jsem na to ani pomyslet, protože by to potom dopadlo přesně naopak, než se Bella bála. Kdyby se tu totiž objevil, byl bych v daleko větším bezpečí v La Push než tady s nimi.

„I to je možné, ale… Zkus ještě jednou zavolat Monice, třeba ti vysvětlí, co to mělo znamenat,“ pobídl mě a já se konečně vzpamatoval, ukončil hovor Belle a vytočil Moničino číslo.

Místo vyzváněcího tónu se však ozval hlas operátora, oznamující mi, že Moničino číslo není dostupné.

„Nebere to. Zřejmě si vypnula telefon,“ zamumlal jsem. „Zkusím zavolat Mikeovi.“

Okamžitě jsem v telefonním seznamu našel číslo na dalšího člena Moničiny smečky a tentokrát jsem slavil úspěch aspoň v tom, že se neozval hned automat, ale skutečný vyzváněcí tón. Po třetím zazvonění jsme byli konečně spojeni.

„Co potřebuješ?“ zeptal se trochu otráveně. Náš přátelský vztah jsme po jeho proměně už nikdy úplně nespravili. Mohl za to fakt, že proměnou prošel kvůli Belle a její rodině a de facto i kvůli mně, jelikož jsem Bellu ve Forks držel.

„Co se děje ve Forks? Respektive s Monicou? Volala mi, chtěla vědět, kde jsem, ale než jsem se stačil na cokoliv zeptat, tak mi zavěsila a teď má vypnutý telefon,“ zasvětil jsem ho rychle do problému a jenom tak napůl si všiml, že Charlie opustil pokoj a zamířil si to do kuchyně. Přesto jsem věděl, že stále poslouchá, co mi Mike říká.

„Řekl jsi jí, kde jsi?“ zeptal se okamžitě a najednou zněl daleko naštvaněji než před chvíli.

„Jo, řekl, nezněla, jako by měla náladu na dlouhé povídání, ale to jsem ti už řekl,“ povzdechl jsem si a svalil se do křesla. Rozhovory s měniči stály poslední dobou za starou belu. Docela jsem se teď i divil, že nám slíbili pomoc, co se týkalo Huntera.

„Tos neměl dělat, jenom se tím všechno zhorší,“ zamumlal do telefonu a já hned zpozorněl.

„Co tím chceš říct, že se všechno zhorší? Co se děje? A co má Monica v plánu?“ snažil jsem se z něho dostat nějaké odpovědi, ale byl jenom o malinko výřečnější než před okamžikem Monica.

„Teď to neřeš, musím za Lernerem, než provede Monica nějakou blbost, měj se,“ ukončil rychle hovor a já byl ještě zmatenější, než ve chvíli, kdy jsem mu volal. Navíc ty odpovědi neodpovědi, měl jsem z toho opravdu špatný pocit. Doma se něco dělo a nejspíš to mělo co dělat se mnou, jinak by mi Monica nevolala, to bylo jasné. Ale, co mohla Monica udělat, aby to bylo špatné i pro ni? Kromě faktu, že by byla schopná postavit se Hunterovi sama bez nějaké pomoci?

„Mám takový pocit, že ses s tím Hunterem nespletl, Charlie,“ informoval jsem ho.

„Mike ti ale nic nepotvrdil ani nevyvrátil. Stále se jenom můžeme domnívat, jestli je to pravda. A dokud se nevrátíme do La Push, budeme se moc jenom dohadovat, takže se trochu uklidni a dej si čaj,“ dodal a podal mi hrnek s kouřícím obsahem.

Neměl jsem nejmenší tušení, jak se to Belle a zbytku její rodiny, která se potulovala bůhví kde po lese, podařilo, ale všichni dorazili k domu ve stejnou chvíli, jako by snad na tom byli domluvení.

Okamžitě jsem vyšel z domu a popadl Bellu do náruče. Celý zbytek dne jsem byla jako na jehlách, jelikož jsem neměl nejmenší tušení, co se tady děje, a to, že Bella s sebou neměla telefon a nemohla mě nijak informovat o tom, že je v pořádku, bylo opravdu šílené.

„Páni, takové přivítání jsem opravdu nečekala,“ zasmála se a dala mi pusu. Odtáhla se však až moc brzy na to, abych se úplně uklidnil. Její napjatý výraz mi však okamžitě napověděl, že ji Charlie v myšlenkách seznamuje s událostmi z dnešního dne. „Vydrž, jdu si pro telefon,“ prohodila, a než jsem se nadál, vymotala se mi z náručí a mířila si to rozhodným krokem do domu.

„Renée, tys nic neviděla?“ zeptal jsem se po chvíli, když se Bella vracela s telefonem v ruce.

„Bohužel, Hunter stále neučinil žádné rozhodnutí, které by ho posunulo naším směrem, a co se týče těch dalších upírů – neznám je, takže je to daleko komplikovanějšího. Navíc není ani jednoduché pokusit se nějakou vizi vyvolat. Mrzí mě, že nejsem zrovna užitečná,“ zamumlala a já jenom smířlivě přikývl. Charlie stál po jejím boku a lehce jí rukou přejížděl v uklidňujícím gestu po zádech.

„Mám od Monicy osm zmeškaných hovorů a tři zprávy. Ve všech se ptá na místo, kde jsme. Ale teď má telefon vypnutý,“ informovala nás.

„Já vím, v průběhu dne jsem se jí snažil dovolat, ale nebrala mi to. Co myslíš, že se může dít?“ zajímal jsem se. Tohle totiž nebylo normální a já začínal mít opravdu starost. Monica se občas chovala lehkovážně, ale aby si vypnula telefon kvůli… ani nevím, nějaké hlouposti? A co se chystá udělat, že by ji to mohlo dostat do problému, jak říkal Mike?

„Měli bychom okamžitě vyrazit zpátky domů, abychom to mohli hned zjistit. Ještě zkusím zavolat Lernerovi. Tys Mikeovi potom ještě volal?“ vyzvídala, když jsem ji opět následoval do domu, kde měla během ani ne pěti minut nachystáno všechno na odjezd a ani tak nepustila telefon z ruky. Popadl jsem svoji cestovku a šel si ji dát do auta, když vytáčela číslo na Lernera, které jsem bohužel nevlastnil, což byla docela škoda. Asi bych si ho do budoucna měl od Belly vyžádat, nikdy totiž není na škodu mít číslo na alfu místních měničů.

Bella mě následovala k autu. Od svého návratu do chaty se neobtěžovala ani s převlékáním. Vlasy měla rozcuchané, jako by se během toho svého lovu poprala snad s medvědem, ale na stylu oblečení se to moc neodráželo – šelmy mají přece drápy, ne? A Bellino oblečení bylo možná tak jenom trochu špinavé. Lov zvířat měla zřejmě zmáknutý do posledního detailu.

Zpátky jsme to už přes Missoulu nebrali. Charlie to vzal přes Lewiston a Ellensburg na Seattle, kam jsme dorazili někdy kolem třetí ráno. Většinu cesty jsem prospal. Zvuk motoru, tichá melodie vycházející z rádia a hlavně Bellina přítomnost mě dokonale ukolébaly. Moje pocuchané nervy tu trochu klidu uvítaly. Už abych věděl, co se to doma stalo, že je kvůli tomu mezi měniči takový povyk.

Probudil mě až Bellin hlas, když někomu telefonovala. Čelní světla zrovna osvětlila ceduli, která nás vítala v Port Angeles, a na palubní desce svítila zelená čísla informující mě o tom, že se blíží čtvrtá ráno.

„…prostě jeďte a nechte mě to s nimi vyřídit,“ odpovídala někomu do telefonu a jediný, kdo v tuhle nekřesťanskou dobu mohl být vzhůru, byl někdo z těch tří, co jeli v autě před námi. „Už jsem se rozhodla. Uvidíme se později v rezervaci.“

„Mluvilas s Cordym?“ zeptal jsem se, jen co odložila telefon do přihrádky.

„Jo, říkala jsem mu, aby jeli rovnou do La Push. My si uděláme ještě jednu zastávku ve Forks. Doopravdy by mě zajímalo, co to Monica zase vyváděla,“ zavrtěla hlavou a na okamžik se na mě podívala. „Vím, že je to tvoje kamarádka, ale pokud tohle byl jenom nějaký planý poplach, tak si to pěkně odskáče.“

„Pokud to mělo co dělat s Hunterem, tak to planý poplach určitě nebyl,“ namítl jsem. Monica by jenom tak nevyšilovala, kdyby se opravdu něco nestalo. Leda… „Nemohla si myslet, že jsme jeli někam pryč kvůli mé proměně?“

„To je hloupost, ví, že musíš podstoupit výuku, která se přerušuje jenom kvůli výjimečným případům,“ namítla a já přikývl. O tomhle mi už jednou říkala. Tou výukou v La Push prostě projít musím, i kdyby se mi to nelíbilo a i přesto, že po proměně na většinu z toho zapomenu – pokud se tedy stávající učitelé nebudou chtít potýkat s novorozeným, který rozhodně není tak soustředěný, aby jim věnoval pozornost. Navíc pochybuju i o tom, že se novorození zdržují v La Push, to by byl totiž holý nesmysl, ostatní talentovaní, a dodávám i lidé, by byli v pořádném nebezpečí. I tak je soužití upírů a lidí v jedné rezervaci velký risk, natož tam tahat i novorozeného, který se nedokáže vůbec ovládat.

„Dovolala ses Lernerovi?“ změnil jsem téma. Pokud se chce stavovat ve Forks, bylo asi nejpravděpodobnější, že chtěla mluvit rovnou s místním alfou.

„Jemu ne, ale v nemocnici mi říkali, že by měl mít dnešní noční službu. Za chvíli jsme ve Forks, takže si to můžeme ověřit,“ odvětila a dál se soustředila na cestu před námi, která v tuhle dobu byla úplně vylidněná, a tak se Bella nemusela omezovat jenom na povolenou rychlost a mohla sešlápnout plynový pedál trochu víc. Cesta z Port Angeles do Forks nám tedy netrvala klasickou hodinu, ale jenom něco přes půl té doby.

Bella si to ve Forks namířila rovnou k nemocnici, kde zaparkovala na místě nejblíže ke vchodu. Okamžitě jsem ji pak následoval do jasně osvětlené budovy a k pultu recepce, kde se ptala sloužící sestry na doktora Lernera.

„Měl mít službu, to je pravda, ale nedorazil… Dobrý večer, pane Cullene,“ pozdravila mě ve chvíli, kdy mě poznala. „Místo něho má službu doktor Cullen, byl na příslužbě, takže jsme ho volali hned, jakmile se doktor omluvil,“ informovala nás.

„A neříkal, proč nemůže dorazit?“ zeptala se trochu netrpělivě Bella.

„Zmínil něco jako rodinný problém, ale jinak nic,“ odpověděla překvapená sestřička a sledovala Bellu přitom trochu vyděšeně. Nejistě jsem se tedy na ni usmál, abych ji trochu uklidnil, a Bellu jsem objal kolem pasu, abych odlákal její až příliš upřenou pozornost ze sestry.

„Paní Harrisová, mohla byste zařadit tyto složky… Edwarde? Co ty tady děláš v tuhle dobu?“ objevil se na recepci můj táta a překvapeně si mě prohlížel. „Není ti nic?“

„Tati, ne, nic mi není, jenom… hmm, Bella sháněla doktora Lernera…“

„Ehm, byla jsem s ním domluvená, že se stavím pro výsledky nějakým testů, které jsem si nechala dělat, ale očividně tu doktor není…“ přidala se k mé lži Bella a opět se jenom potvrdilo to, jak dokážou upíři dobře lhát.

„Vskutku neobvyklá hodina na návštěvu lékaře,“ poznamenal táta, „ale pokud pro tebe můžu něco udělat, Bello, tak mě můžeš i s Edwardem doprovodit do ordinace,“ nabídl nám a ukázal na chodbu, kterou zrovna přišel.

„Ne, to je v pořádku, pane Cullene,“ usmála se na něj Bella. „Je to trochu choulostivé téma a nerada bych do toho zatahovala někoho dalšího,“ dodala a v tu chvíli se táta zarazil a vrhl na mě velmi zvláštní pohled. Potom se znovu podíval na Bellu, a než jsem se já stačil zeptat, co se mu stalo, všiml jsem si, jak mu pohled sklouzl na Bellino břicho. V tu chvíli mi došlo, co ho napadlo.

„Tati, není to tak, jak si myslíš,“ zarazil jsem okamžitě jeho další myšlenkové pochody, které Bella měla jako na talíři.

„Já… no, ehm, omlouvám se, to jenom tahle brzká doba a to, že jste tady oba… Vím, jak to v mládí chodí a taky jsem lékař. Ještě jednou se omlouvám, Bello, pokud ti tedy nemůžu nijak pomoct, zkus se tady stavit odpoledne, to už by tu snad doktor Lerner mohl být,“ odpověděl a vyhýbal se jakémukoliv přímému pohledu do tváře.

„Děkuju, doktore Cullene, ráda jsem vás viděla i v tuhle dobu, mějte se,“ rozloučila se Bella s mým tátou a já na něj jenom mávl. Ve chvíli, kdy jsme společně odcházeli z nemocnice, se za námi stále ještě díval, což jsem si potvrdil jedním krátkým pohledem zpět.

„Myslel na to, na co si myslím, že myslel?“ ujišťoval jsem se u Belly, když jsme nasedali do auta. Pokud mě ještě při příjezdu k nemocnici přemáhal spánek, teď jsem byl probuzený opravdu dokonale. Tohle setkání bylo nanejvýš trapné.

„Pokud máš na mysli to, že se tvůj táta obává o náš sexuální život, tak máš pravdu. Docela ho vyděsila představa toho, že by byl tak mladý dědeček,“ ujistila mě, že můj prvotní odhad tátových myšlenek byl naprosto přesný.

„Asi bych si měl zanedlouho udělat chvíli na rodinu, tedy až se všechno ohledně Monicy, její smečky a Huntera uklidní. Myslím, že bych si měl s Esmé a Carlislem promluvit,“ zamumlal jsem a trochu nepřítomně si zapnul bezpečnostní pás.

Jenom pár minut nato už Bella parkovala před nízkým domem na Cedar Avenue. Neznal jsem to tu, takže jsem mohl jenom hádat, koho jedeme navštívit – tedy jenom do chvíle, než jsem před domem, který stál trochu bokem od všech ostatních, zahlédl povědomé auto.

„Jak víš, kde Lerner bydlí?“ vyzvídal jsem na Belle, když vypnula motor a chystala se vysednout. Samozřejmě jsem ji okamžitě následoval. Nebyla sice nejvhodnější doba na návštěvy u někoho doma, ale tohle mělo samozřejmě naprosto jinou prioritu.

„Ve Forks jsem bydlela daleko déle než ty. Navíc není těžké někoho v tomhle městě lokalizovat,“ odpověděla a lehce se na mě usmála.

„Asi by sis měla založit detektivní kancelář. Měla bys velký úspěch. Nebo bys mohla policii pomáhat při pátrání po nezvěstných a pohřešovaných,“ navrhoval jsem možné způsoby, jak využít její talent. Ale ve většině případů jsem si dělal jenom legraci, sám jsem moc dobře věděl, jak to na takovém maloměstě, jako je Forks, chodí – a to jsem tu nemusel bydlet ani tři roky, jako to bylo u Belly.

„Jenom si mě dobírej,“ zasmála se, „upíří schopnosti jsou v tomhle docela výhodné,“ dodala a já musel souhlasit. V tu chvíli jsem měl taky chuť si ji k sobě přitáhnout do náruče a znovu ji políbit. Ten polibek, který jsem si od ní skoro vynutil při jejím návratu z lovu, to se nedalo počítat jako usmiřovací nebo aspoň odpouštěcí polibek. A já jsem nutně potřeboval, aby aspoň něco v mém životě bylo v pořádku.

Takhle jsem ale došel až k ní a aspoň ji vzal za ruku, nemohl jsem si dovolit na ni znovu tlačit a věděl jsem, že si budeme muset po návratu do La Push promluvit. Jediné, čím jsem si nebyl zrovna dvakrát jistý, bylo to, jestli si s ní chci promluvit na místě, kde náš rozhovor bude takovým veřejným tajemstvím.

Zhluboka jsem se nadechl a pak si oddechl, když mou ruku lehce stiskla a znovu se na mě usmála. Zatím to vypadalo tak, že se vracíme opět k normálu, takže jsme mohli jít řešit další problém.

„Je Lerner doma?“ zeptal jsem se, když jsem si všiml, jak se Bella zaposlouchala do okolních zvuků.

„Nejsem si jistá, jestli je to on, jelikož ten pach měničů je tu vcelku koncentrovaný, ale někdo v tom domě skutečně je,“ souhlasila, a tak jsme se společně vydali po pěšině směrem k domu s bílou fasádou tvořenou dřevěnými deskami. Vcelku zapadal do téhle ulice, všechny domy tu byly přízemní s nízkou sedlovou střechou, která na jedné straně přesahovala skoro dva metry před dům a vytvářela tak příjemný krytý prostor. U jednoho z domů jsem dokonce v tom místě zahlédl i houpačku. Nebyla to klasická veranda, na kterou vedou tři stupně, ale mělo to své kouzlo. Celému tomu panoramatu chyběl už jenom klasický plaňkový plot, o kterém sní všechny malé holky.

Došli jsme až ke dveřím, kde jsem čekal, že Bella zazvoní, ale s prstem na zvonku se zarazila.

„Co se děje?“ zajímal jsem se. Váhání není nikdy dobrá věc – hlavně pokud váhá upír.

„Ten, kdo je doma, není Lerner. Tlukot srdce u měniče se od toho lidského mění. Tohle je klidnější. Navíc ten jeho pach, který naplňoval okolí, byl zředěný už nějakou tou dobou, co tu nebyl. Řekla bych, že ať už se s Monicou dělo ráno cokoliv, Lerner to šel hned vyřešit a ještě se nevrátil,“ oznámila a z kapsy u kalhot vylovila telefon. „Zkusím mu ještě jednou zavolat, třeba se konečně dovolám rovnou jemu,“ informovala mě a společně jsme se vraceli k autu.

Ještě trochu roztržitě jsem se od auta obrátil k domu. Lerner má přítelkyni? Aspoň jsem tedy hádal, že by ta osoba v jeho domě mohla být přítelkyně. Nemohl jsem si být samozřejmě jistý, ale… Ani tak mi to k němu nesedělo. Nikdy nebyl zrovna příjemný na nikoho, koho znám. Možná se někdy příjemné tvářil aspoň na své pacienty, ale ani to jsem nevěděl s jistotou. Třeba zrovna patří k těm doktorům, které víckrát než jednou vidět nepotřebujete.

„Tady Isabella, Lernere, potřebuju s vámi mluvit… Zrovna jsem ve Forks, můžeme se sejít?“

Bella se snažila s Lernerem domluvit schůzku, když se jí konečně podařilo ho kontaktovat aspoň přes telefon.

„Sakra, Lernere, neštvěte mě. Nejdřív ráno volá Monica, vyzvídá, kde se zrovna nacházíme, potom Mike něco plácá o tom, že se Monica dostane do problémů a teď, když jsme se všichni vrátili po desetihodinové cestě domů, mi řeknete, že to není moje starost?“ vyjela na něj po chvíli, kdy jenom trpělivě poslouchala.

Lerner očividně nebyl vůbec ve sdílné náladě. A Bella začínala pěkně zuřit.

„Je vám jasné, že pokud budu chtít, nemám nejmenší problém vás najít…“ Chtěla pokračovat, ale Lerner jí skočil do řeči a nakonec Bella jenom užasle hleděla na svůj telefon, který měl co dělat, aby vydržel tlak její sevřené ruky. „On mi to položil, chápeš to?“ obrátila se ke mně.

„Vidím, že dneska máme s měniči úplně stejné zkušenosti, jenom je to bohužel dva jedna pro mě,“ zamumlal jsem a doufal, že tím trochu odlehčím situaci, ale to se nestalo. „Co ti vlastně říkal?“

„Co by mohl říct? Nemáme se starat, prý je to jenom záležitost smečky,“ odvětila naštvaně.

„To bych netvrdil. Vždyť Monica volala několikrát tobě a potom i mně. Kdyby to byla záležitost smečky, netahala by do toho člověka a ani upíra,“ začal jsem se rovněž vztekat.

„Něco mi na tom všem s nimi nesedí. Lerner mi něco tají a to pro tuhle spolupráci není zrovna nejlepší,“ povzdechla si a v naprosto typickém lidském gestu si promnula kořen nosu. „Asi bychom se měli vrátit do La Push. Za chvíli bude svítat, a pokud měniči nechtějí spolupracovat, měli bychom vymyslet jiný plán, co se týče Huntera,“ informovala mě o plánu na zbytek dneška.

„Máš pravdu, ať už se děje cokoliv, všechno vyřešíme až v bezpečí rezervace, tam si netroufne ani Hunter. Navíc jsem se od Alice dozvěděl, že se dneska měl vrátit Afton se svou studijní skupinou, takže se do rezervace vrátila i Maggie,“ informoval jsem Bellu o dobré zprávě – aspoň jedné za tenhle den.

„Je fajn, že je zpátky,“ odpověděla mi, ale zněla tak nějak nepřítomně, opět určitě uvažovala o něčem, o čem jsem neměl nejmenší zdání. Pak už jenom nastartovala a my mohli vyrazit.

Byli jsme zrovna kousek za Forks, když Bella z ničeho nic zastavila auto.

„Stalo se něco?“ Do La Push to mohlo být stěží patnáct kilometrů, takže jsem neměl nejmenší tušení, co ji donutilo zastavit.

„Vydrž chvíli,“ zarazila mě, když jsem se chystal znovu zeptat, jelikož mi hned napoprvé neodpověděla. Vypadalo to, jako by něco poslouchala, něco, co jsem já neslyšel. Rádio v autě bylo vypnuté, takže její dokonalý sluch mohl od toho, co se snažila zaslechnout, odvádět pozornost jenom tlukot mého srdce – který mi najednou připadal velmi hlasitý.

A když se autem ozvalo zvonění Bellina telefonu, na okamžik jsem se lekl. „To je jenom Renée, určitě chce vědět, kde tak dlouho trčíme,“ prohodila omluvně a hovor přijala. „Jo, stojíme patnáct kilometrů před La Push…“ Potom jí říkala ještě něco dalšího, ale význam těch slov se mi ztratil v rychlosti, jakou byly proneseny.

Během chvíle potom hovor ukončila a otevřela dveře auta. „Ty zůstaň v autě,“ prohodila ke mně a vysedla. Zmateně jsem se za ní díval. Jenom chvíli nato, co vystoupila, jsem si uvědomil, že jsme v místě, kde mi před časem skočila do cesty Monica a já ji tehdy málem přejel. Nebyla to zrovna šťastná vzpomínka, ale co se dalo dělat.

Teď jsem byl ale daleko vystresovanější než tehdy. Srdce mi začínalo tlouct rychleji a měl jsem pocit, jako by se mi potily ruce, když jsem pozoroval Bellu čelním sklem. Neměl jsem nejmenší zdání, co jí mohla Renée říct, ale zřejmě tím potvrdila Bellin předpoklad, že se něco stalo.

Navíc se ten předpoklad měl potvrdit za chvíli i mně, když jsem sotva zaznamenal sotva znatelný pohyb. Aspoň tedy pro člověka, takže jsem si hned dal dvě a dvě dohromady a věděl jsem, že jsme v pěkné kaši zrovna ve chvíli, kdy se ozvala hrozná rána a Bella mi zmizela z dohledu.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 19. kapitola: