Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 18. kapitola

21.01.2014 (20:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1432×

18. kapitola

Venku se blížila půlnoc, les kolem nás byl pohlcen tmou a já čekal, jak bude Cordy pokračovat. Na malý okamžik jsem div nepřestal nedočkavostí dýchat. On byl totiž poslední článek téhle rodiny, o kterém jsem nic nevěděl. A bylo načase to změnit. Třeba se tak dostaneme k tomu, abychom vytvořili přátelství, které by Bella ocenila.

„Giorgia, pěkné jméno,“ pronesl jsem po chvíli, kdy se Cordyho pohled stále upíral mezi stromy. Ve světle přicházejícím z obývacího pokoje za námi jsem zahlédl, jak se mu oči postupně barví ze zlaté do onyxové. Najednou mi tenhle rozhovor nepřišel jako ten nejlepší nápad. Upíři s černými zorničkami byli velmi nebezpeční a nezáleželo ani tak na tom, jestli za normálního stavu měli oči zlaté nebo červené. Černá je vždy spojila.

„Hodilo se k ní. Ona byla skutečně nádherná. Byla to křehká bytost s velkýma tmavýma očima a pohledem plaché laně,“ odvětil a já nestačil zírat. Tahle slova skutečně zazněla z úst Cordyho Swana? Potom mi ale došlo, že mluvíme o ženě, která mu kdysi dávno ukradla srdce, a proto byl výběr jeho slov vcelku pochopitelný.

„Miloval jsi ji.“ Nebyla to otázka, tuhle skutečnost jsem jenom konstatoval, bylo to zjevné.

„V celém městě by se tehdy nenašel nikdo, kdo by ji nemiloval. Mohla mít kohokoliv, koho si zamanula. Tehdy se na mě usmálo štěstí skrz její dokonale tvarované rty,“ vyprávěl dál a já si snažil představit kluka, lidského Cordyho, jak se dvoří nějaké holce. Pořád jsem neznal přesnou dobu, ve které se ten příběh odehrál, ale to bylo pouze vedlejší. S Cordym jsem zažil už pár příhod, ale rozhodně jsem měl velký problém zařadit si ho do role toho zamilovaného kluka. Většinu času ke mně byl nepříjemný, cynický, nesnášenlivý... Jediní, s kým měl většinu času dobré vztahy, byla jeho rodina. No, a nesměl bych zapomínat na Jacoba. Toho jediného Cordy nějakým způsobem přijímal a dokonce by ho rád zařadil do rodiny po Bellině boku.

„Ten pocit docela dobře znám,“ prohodil jsem, když se na chvíli odmlčel a vzpomněl si sám na sebe ve chvíli, kdy se na mě Bella poprvé usmála. Stále jsem měl před očima chvíli, kdy jsem ji poprvé spatřil ve školní jídelně. Tehdy jsem ji nazval leopardem, kvůli její ladné chůzi. Viděl jsem ji, jak vchází do jídelny ladností leoparda. Číhajícího lovce na svou bezbrannou kořist, kterou jsem chtěl být já. Její tělo se vlnilo jako hladina jezera, když ji pohladí letní vítr, a ty oči… Tekoucí med mísící se s úlomky nejkvalitnějšího zlata orámovaný černou clonou jejích dlouhých řas. Její alabastrová pleť neměla jediný nedostatek. „Bella mohla mít taky každého kluka, na kterého ukázala, ale vybrala si mě,“ upozornil jsem ho na tento drobný fakt.

„Jenže Giorgia nebyla upírka, neoslňovala lidi upíří krásou. Ona byla dokonalá od přírody,“ trval si na svém, ale mně nemohl vymluvit to, že i Bella byla jako člověk skutečně dokonalá bytost. Upírství ji nemohlo změnit moc.

„Dobrá, v tom máš pravdu,“ ustoupil jsem nakonec, abych se dozvěděl něco víc – opravdu se mi s ním nechtělo dohadovat, když jsme si konečně našli tuhle upřímnou chvilku. „Co se stalo potom. Zatím to vypadá velmi slibně,“ pobídl jsem ho k pokračování.

„Ten problém nastal jednoho letního večera, když jsme se společně vraceli z kina. Už si ani nepamatuju, co dávali za film, ale to je teď vedlejší. Hlavní je to, že jsem Giorgiu doprovázel domů, když se na ulici ozářené jenom měsícem vylouply ze stínu tři postavy a zamířily si to k nám. Giorgia se ke mně přitiskla a lehce se třásla. Jeden z těch tří si pohvizdoval a já v jeho ruce zahlédl něco kovového – později jsem zjistil, že to byl nůž.“

S každým dalším Cordyho slovem jsem se začínal obávat nejhoršího. Tmavá ulička, tři násilníci… To prostě nikdy nemůže věštit nic dobrého.

„Ti muži nás znali. Jedním z nich byl i Emilliano, kluk s dobrým jménem a ještě lepší rodinou, pokud se to tak dá říct. Měl spadeno na Giorgiu, chtěl ji za ženu a nikdo se tomu neprotivil, dokud se Giorgia nezamilovala do mě. Tehdy ho odmítla a to ho muselo velmi naštvat. Emilliana Di Maggia nikdy nikdo neodmítl. Donutil jsem Giorgiu utéct. Nikdy se nedozvěděla, že ten útok na nás měl na svědomí Emilliano.

Byl jsem zraněný a to docela vážně. Nejspíš bych tak jako tak umřel, ale to bych se nesměl připlést do cesty upírovi, který okamžitě zavětřil všechnu tu krev, které mi tekla z ran. Viděl jsem ho, jak se nade mnou sklání, když jsem s posledním dechem dopadl na zem a upřeně hleděl na nebe nad sebou. Byl to vlastně ještě kluk, aspoň mi to tak připadalo. Do teď vlastně nevím, kdo byl můj stvořitel. Poté, co u mě vyvolal přeměnu, jsem ho už neviděl, ale v tuhle chvíli mě to vůbec netrápí – vždyť by nějaký kluk mohl vyžadovat moji poslušnost, kdyby si to umanul,“ pronesl a potom se nad tou myšlenkou jenom uchechtl.

A tak jsme se vlastně dostali až k upíru Cordymu. Konec jeho lidské stránky. Ani tak to však nevysvětlovalo, co u něj vyvolalo tu zjevnou nenávist ke mně. Stále jsem spoléhal na to, že to má něco společného s Giorgiou… A moc jsem se nemýlil.

„Vidím, že si nad tím lámeš hlavu, protože jsem ti nepodal žádnou odpověď na všechny tvé otázky,“ pohlédl na mě se stále tmavým pohledem, ale už opět vážnou tváři.

„Máš pravdu. O tom, jak ses stal upírem, už vím, ale stále to nevysvětluje tu zjevnou nenávist ke mně. Nepřijde mi totiž, že bys tu nenávist choval ke všem lidem. Nebo to dáváš znát jenom mně, protože mám tak očividný zájem o tvou sestru?“

„Bella… No, i tak by se to dalo říct, ale bohužel to tak úplně není. Možná trochu ano, ale…“

„Povíš mi tedy, co se stalo po dokončení tvé proměny? Kromě toho, že jsi neznal svého stvořitele a nejspíš tě neměl kdo informovat o všech pravidlech, které z nové existence vyplývají,“ pobízel jsem ho dál k jeho proslovu.

„Jsi zvědavý a nevím, jestli si tohle všechno zasloužíš vědět,“ zamračil se a opět se zadíval do tmavého lesa před námi. Noc ho zbarvila do černa a já viděl stěží na dva kroky před sebe, které osvětlovalo ještě světlo z obývacího pokoje, ale už jsem se nemohl dočkat, až se na podobný výjev budu moct podívat očima upíra. Určitě to musí stát za to.

„Nevím, jestli si to zasloužím, ale když už jsi to nakousl,“ pokrčil jsem rameny a doufal, že Cordy pochopil tu pobídku. Chtěl jsem znát jeho minulost. A pokud se jednou mám stát členem jejich rodiny, myslím, že si to i zasloužím. Ačkoliv Cordy ohledně toho docela váhal. Navíc, podle toho, co zatím řekl, jeho nenávist by mohla pominout ve chvíli, kdy ze mě bude upír a plnohodnotný partner jeho sestry. Alespoň tak jsem to všechno pochopil.

„Itálie není pro upíry zrovna zaslíbenou zemí, to jsi, doufám, při své poslední návštěvě té země pochopil,“ odpověděl mi po chvíli mlčení, kdy zřejmě zvažoval, co by mi mohl asi tak ještě říct.

„Pokud myslíš měniče, tak ano, to jsem pochopil,“ přitakal jsem a vzpomněl si na to, jaký jsem měl strach o Bellu, když se rozhodla riskovat svůj život a vydala se za Gracielou. Nechtěl jsem, aby překročila ty pitomé hranice, ale nakonec to přece jenom udělala. A kdyby potom Heidi nebyla, no, řekněme to na rovinu – chápavá, asi by z Itálie Bella ani její rodina neodjela.

Každopádně teď tady nešlo o Bellu a její rodinu. Možná tak o jeden její článek, který mi zrovna vyprávěl svůj příběh, takže jsem se začal soustředit na to, co se mi snaží říct. Stal se upírem v zemi, která je vůbec netoleruje a nahání pomalu stejně, jako středověcí lidé naháněli čarodějnice, které následně upalovali.

Když Cordy na má slova jenom neznatelně přikývl, zamračil jsem se. „Jasně jsem pochopil, že měniči na svém území upíra netolerují, jak je tedy možné, že se jeden dostal tak daleko, aby tě mohl kousnout a vyvolat tak přeměnu?“ Tohle mi nedávalo smysl.

„Tak to netuším, možná že kdybych svého stvořitele poznal, tak bych se odpověď na tu otázku dozvěděl, ale takhle… Řekl bych, že je už dávno na prach,“ poznamenal bez špetky emocí.

„Dobře, fajn, pochopil jsem… Ale v tuhle chvíli se tu vyskytuje ještě jedna otázka. Po třech dnech se z tebe stal upír, jak jsi věděl, komu se vyhnout – a vůbec, jak ses jim vyhnul? Pokud totiž měniči ve své zemi objevili upíra, museli jistě zostražitět a –“

„Nech těch teorií,“ zarazil mě a lehce přitom zavrčel. Jasně, pokoušel jsem jeho svatou trpělivost všemi svými otázkami. Dokonce ani Charlieho jsem se tolik nevyptával jako tady Cordyho – prostě jsem ho nechal vypovědět mi svůj příběh, když už souhlasil, a nekecal mu do toho. To samé bych měl tedy udělat i u Cordyho, zamknout si pusu na sedm západů a aspoň pro dnešní večer přestat pokládat otázky.

„Fajn, jenom klidně dál mluv,“ pobídl jsem ho a doufal, že se moc nenaštval. Tenhle jeho příběh ve mně vyvolával spoustu otázek a měl jsem touhu je vyslovit nahlas, ale pokud ho to tak rozčilovalo, snažil jsem se je všechny spolknout. Bylo to ale těžké. Vždyť tohle byla snad nejlepší ‚pohádka´ na dobrou noc, co jsem v poslední době zažil.

„Nebylo to zrovna nejlehčí, probudil jsem se do úplně jiného světa. Byl jsem sice doma, ale najednou pro mě nebyl domov útočištěm. Chtěl jsem však ještě jednou vyhledat Giorgiu, potřeboval jsem s ní mluvit, ujistit se, že se ten večer vrátila v pořádku domů. Při cestě k jejímu domu mě však poprvé přemohla žízeň, tlukoucí srdce a tekoucí krev mě volali a já jsem byl novorozeným upírem bez špetky sebeovládání. Navíc mě sužovala bolest, jak se mi tekutý oheň hromadil v krku a ústech jenom při pomyšlení na tu lahodnou tekutinu. Zachoval jsem se jako obyčejný novorozený – z toho člověka tehdy moc nezbylo, spousta kousků a žádná krev, ta v tu chvíli kolovala v mém těle, nebo lépe řečeno v něm našla nové uskladnění.“

Páni! Charlieho popis prvního krmení nebyl špatný, ale tohle bylo ještě lepší, ačkoliv jsem měl výčitky kvůli promarněnému životu. Na druhou stranu – ukažte mi upíra, který ani v novorozeneckém období nezakopl o lidské tělo, které sám připravil o život? To bylo něco naprosto nemožného. A přestože jsem věřil, že mi Bella pomůže zvládnout tohle těžké období, nic jsem si nenalhával a věděl jsem, že jednou taky někoho zabiju. Možná by bylo jednodušší uklouznout někdy na začátku a potom se jenom napravovat a dělat dobré věci, ale určitě to bude těžké. Nemůžu si přece jenom tak naplánovat, že zabiju člověka. V tomhle detailu upír nikdy neplánuje, on prostě jenom dělá.

„Copak, snad ses nezačal bát?“ prohodil uštěpačně Cordy, když zaregistroval to, s jakou vytrvalostí se pustilo mé srdce do práce. Dech se mi trochu zadrhával a potily se mi ruce. Jenže nic z toho nemělo co dělat s jeho příběhem. Tohle byla reakce na mé vlastní myšlenky. Na to, že sám někdy někoho zabiju a ono to bude nevyhnutelné stejně jako to, že se opravdu stanu upírem.

„Nemám strach, to jenom… Na něco jsem si vzpomněl, to je celé,“ mávl jsem nad tím rukou a doufal, že to sám přejde podobným způsobem. „Klidně dál pokračuj,“ pobídl jsem ho pro jistotu.

„Bella by mi asi dala co proto, kdybych tě vyděsil, možná i k smrti,“ zašklebil se při pomyšlení, že zřejmě stojí nad mou mrtvolou, kterou ‚vytvořil´ svým strašidelným příběhem.

„Neměj obavy. Už jsem toho zažil celkem dost, takže mě jeden obyčejný příběh nemůže jenom tak vystrašit,“ namítl jsem a byl to fakt. S Bellou, i bez ní, jsem si toho prošel mnoho. Stále jsem měl na paměti tu chvilku v Port Angeles, kde jsem byl v odlehlém knihkupectví koupit dárek pro Esmé a narazil jsem na Gracielu s Christinou, nebo jenom o pár měsíců později jenom na Christinu. Při tom druhém setkání jsem si myslel, že skutečně zemřu. Bella byla tehdy bůh ví kde a na Monicu jsem se spoléhat nemohl, ale přesto mi zrovna ona s Lernerem pomohli. Ačkoliv jsem se později dozvěděl, že to bylo opět na žádost Belly, která Monicu o nastalé situaci informovala.

„Jasně, já jen aby tě potom třeba netrápily noční můry a podobně. Vidíš, jak jsem starostlivý. Tohle by měla Bella vidět. Tuhle starostlivost mi totiž nenakázala,“ zasmál se a já se jenom ušklíbl. Pokud tomhle říká starostlivost, tak opravdu nevím. Vždyť si ze mě dělá jenom legraci a utahuje si ze mě, jako bych byl malé vystrašené děcko, nebo co.

„Fajn, vidím, že tě to nepřestává bavit, takže pokud máš strach mi dovyprávět konec, jelikož si myslíš, že bych neustál, jak špatný jsi vypravěč, můžeme toho nechat,“ obořil jsem se teď já na něj. Jeho příběh byl podán vskutku mistrovsky, ale doufal jsem, že jeho hrubé poznámky umlčí hlas jeho ega, které jsem trochu podupal svou poznámkou o špatně podaném příběhu.

Odpovědí mi bylo lehké zavrčení, ale snažil jsem se nic si z toho nedělat. A jak tak noc postoupila, ani letní období nebylo tak odolné chladu, jak by se mohlo zdát – aspoň tedy ne uprostřed lesa, takže jsem se vrátil domů, kde bylo přece jenom o kapánek tepleji než venku. Rovnou jsem si to zamířil ke krbu, kde bylo opět vzorně vyskládané dříví na podpal, a hned ho také zapálil, abych se trochu zahřál. Cordy mě do domu nenásledoval, stále jsem viděl jeho temnou siluetu na terase, jak se opírá o zábradlí a nejspíš hledí do lesa.

V tu chvíli jsem taky začal zvažovat, jestli se dneska dočkám odpovědí, respektive konce Cordyho příběhu. Nevypadalo to totiž tak a já se trochu obával, že se zase vrátíme do těch starých kolejí. A to jsem nechtěl, protože bych rád překvapil Bellu tím, že jsem se spřátelil s jejím bratrem. To by jistě našemu vztahu dost pomohlo. Přestože jsem stále měl na paměti tu hádku ohledně mé cesty sem. Bella si mou přítomnost tady doslova a do písmene vydupala, zatímco já jsem stál na straně Cordyho. Tehdy to bylo snad poprvé, co si pamatuju, kdy jsem se s Cordym na něčem shodl.

Kdybych ale nejel, nikdy bych se o tom podivném klukovi, který vystupuje před lidmi jako Bellin bratr, nedozvěděl víc. Zná i Jacob Cordyho příběh? I on je přece obyčejný člověk, přestože se spolu nejspíš přátelí. Jak tohle podivné přátelství vlastně vzniklo? Pokud by měl Jacob zájem o Bellu, a já věděl, že má, tak by se Cordymu jeho společnost jistě nezamlouvala, stejně jako se mu nezamlouvá ta moje. Takže – co ty dva svedlo dohromady?

Tu otázku jsem mu už nestačil položit. Dlouho jsem ještě seděl před zapáleným krbem a rozmýšlel se nad tím, jestli se vrátit na terasu, abych se dozvěděl i konec, který měl jistě něco společného s Giorgiou a následně se odrazil i na mém vztahu s Bellou a jejím bratrem. Ale nevěděl jsem, jestli se do toho Cordymu chce. Třeba zrovna sám vzpomíná a opět se po dlouhé době vyrovnává s událostmi z minulosti. Vím, jak se Bella tvářila, když si vzpomněla na můj polibek s Monicou, který se před nedávnem odehrál v Olympii, a dost ji to bolelo. Cordymu jistě není o moc líp, pokud vzpomíná na dívku, kterou kdysi miloval.

Nechal jsem ho tedy o samotě na terase a nevědomky usnul přímo u krbu, opřený o sedačku. Nebyla to zrovna pohodlná poloha, o tom jsem se taky přesvědčil hned ráno, kdy si zbloudilé sluneční paprsky našly cestu mezi větvemi stromů a probudily mě.

„Au…“ sykl jsem, když jsem se snažil narovnat ztuhlá záda i krk.

„Jsi v pořádku?“ objevil se najednou přede mnou Charlie, kterého moje jediné citoslovce přivolalo do obývacího pokoje, ať už byl v domě kdekoliv.

„Jo, dobrý, jenom jsem si přeležel nějak krk. Měl bych si pamatovat, že spát se má v posteli.“ Nejistě jsem se na něj usmál a konečně se mi taky podařilo stoupnout si. Charlieho přítomnost v domě mě nikterak nepřekvapila, podle všech mých jednoduchých propočtů byl stejně na řadě a hned po něm by se tu konečně měla objevit Bella, abych si s ní mohl promluvit o tom, co se mezi námi stalo, respektive nestalo.

„To není špatný nápad. Cos vůbec dělal, že jsi tak špatně usnul?“ zajímal se a posadil se do jednoho z křesel. Ještě rozespale jsem si prohrábl rukou vlasy a pak si hned všiml láhve od piva, kterou jsem včera odložil na stolek, když jsem se vrátil z terasy.

„Chvíli jsem pozoroval oheň a přemýšlel, nejspíš mě ty plameny uspaly,“ odpověděl jsem nejistě a popadl láhev, abych ji mohl odnést do kuchyně, kde jsem si hodlal pořídit něco k snědku. Odložil jsem láhev na linku a nakoukl jsem do ledničky, abych zkontroloval stav zásob, které Bella pořídila, jako by dělala týdenní nákup pro mou celou rodinu a nikoliv jenom pro mě.

Neměl jsem tedy problém si udělat obyčejné míchané vajíčka. Charlie nadále zřejmě posedával v obývacím pokoji a moc se o mě nestaral. Nekomentoval ani příšernou vůni, kterou podle upírů mělo moje jídlo, takže to nakonec vypadalo na docela nudný den strávený s nějakou knihou. V tuhle chvíli jsem dokonce trochu litoval toho, že jsem si sebou nevzal učebnici s významnými upíry. Docela by mi jistě pomohlo, kdybych se o některých dozvěděl – třeba by tam mohla být i ta slavná Maggie, kvůli které jsem nemohl zůstat v La Push. Vlastně tedy abych byl přesnější, kvůli jejímu odjezdu jsem tam nemohl zůstat.

Místo toho jsem se ale po snídani vrátil do obývacího pokoje, kde jsem skutečně objevil Charlieho sedět na místě, kde jsem ho před víc jak půl hodinou nechal. Jenom lehký vánek mi napověděl, že tu jen tak celou dobu neseděl, otevřel prosklené dveře, aby trochu vyvětral a tak i lehce naředil pach mé krve. To mě tady napadlo jako první. Nevěděl jsem, jak moc silné sebeovládání má zrovna Charlie a rozhodně jsem to nehodlal zjišťovat.

Než jsem se však dostal k jejich skvěle vybavené knihovně, zaslechl jsem ze svého pokoje známou melodii Because we can od Bon Joviho a to znamenalo, že mi volala Alice. Je to už nějakou chvíli, kdy jsem s ní mluvil naposledy – vlastně ještě před odjezdem na tohle místo.

„Alice! Co tě přimělo zavolat dávno zapomenutému bratrovi?“ dobíral jsem si ji hned, jakmile jsem hovor přijal. Posadil jsem se na postel a jenom se usmíval. Ona mi vždy dokázala zpříjemnit den, přestože mi občas lezla na nervy.

„Přijela jsem za tebou do La Push a ty nikde. Můžeš mi říct, kde pořád jsi?“ zeptala se a zněla trochu naštvaně. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ji zapomněl kontaktovat a zmínit se o téhle neplánované cestě. Vlastně to nevěděl nikdo kromě Aftona, který byl zrovna teď pryč a nemohl to Alici vysvětlit, a taky Gianny, která rozhodně Alici nebude nic vysvětlovat.

„Stále tam, kde jsem už posledních pár dní. Vědělas, že s Bellou a její rodinou vyrážím na menší výlet,“ odpověděl jsem nenuceně. Afton s ní před naším odjezdem protelefonoval snad půlku noci, takže Alice byla vcelku v obraze. „Navíc jsi mi mohla zavolat, než jsi vyrazila. Nemusela ses zbytečně trmácet celou tu cestu.“

„Hmm… Ale tak, když už jsem tu, tak tu chvíli pobudu. Afton by se měl odpoledne vrátit. A co ty? Kdy máte naplánovaný návrat, abych mohla informovat Esmé a tvé návštěvě rodného domu?“ zeptala se trochu uštěpačně.

„Tak vidíš, že jsi do La Push nejela zbytečně. Navíc pochybuju, žes vyrazila kvůli mně, to byla jenom výmluva pro Esmé, že?“ prokoukl jsem okamžitě její krytí, když už zmínila návrat mého spolubydlícího. Já měl za to, že ten jeho výlet se trochu protáhne, ale očividně toho moc trénovat nepotřebovali, když už se tak rychle vraceli zpět do rezervace.

„Tsss, jak si tohle o mně můžeš myslet? Mámě nikdy nelžu,“ urazila se.

„Neboj, nehodlám jí vysvětlovat tvoje časté návštěvy La Push. No, a jestli chceš, klíč od domu by měl být pod rohožkou, pokud ho tam Afton nezapomněl nechat, takže na něj můžeš počkat uvnitř. Klidně mu můžeš i uvařit, pochybuju, že poslední dny jedl něco vydatného. A tvoje kuchařské umění on naprosto miluje…“

„Víš co? Nech toho. Ty tvoje žertíky mi fakt nechyběly. Nemysli si, že se kvůli Aftonovi uvrtám do kuchyně jako nějaká puťka, co je za něj provdaná už nějaký ten rok a nemá nic lepšího na práci než čekat na manžela s navařeným jídlem,“ bručela do toho telefonu otráveně. Věděl jsem, že jí vaření jako takové nevadí, ale nákupy byly samozřejmě lepší. Nepochyboval jsem tedy, že na Aftona bude čekat v nějakém super modelu, který si nedávno pořídila.

„V pohodě, to jsem tím říct nechtěl,“ brzdil jsem její náturu.

„No, jen aby. U tebe jeden nikdy neví. Divím se, že to s tebou Bella vydržela už tak dlouho,“ odsekla mi. A vlastně nebyla jediná, kdo se divil. I já jsem mnohdy uvažoval nad tím, jaký by byl můj život ve Forks, kdybych Bellu nepotkal. Ale nikdy to nebyly zrovna zábavné myšlenky. Na konci všech těch ‚vizí´ jsem vždy byl s Monicou…

„Bella a já… To je něco jiného,“ zamumlal jsem a na to Alice už nic nenamítala. Věděla, že náš vztah je trochu komplikovaný, bohužel neznala pravý důvod těch komplikací. Ačkoliv nebyla daleko od pravdy, pokud se jednalo o jednu drobnou komplikaci, kterou byla právě Monica.

„Říkal jsi, že ten klíč máte schovaný pod rohožkou?“ ujišťovala se a já v telefonu zaslechl i její rychlé kroky, pod kterými křupaly kamínky. Musela se vracet od pláže, to bylo jediné místo, kde byly kameny v tak hustém seskupení. „Jestli tam nebude tak… Zdravím Jacobe,“ zamumlala mimo telefon. Copak Jacob nejel s Aftonem a tou jejich třídní skupinkou do přírody? Očividně ne, ale bylo to divné.

„Jestli tam nebude, budeš moct vynadat Aftonovi, protože on odjížděl poslední,“ namítl jsem a pokrčil rameny, což samozřejmě Alice nemohla vidět. Potom jsem čekal na telefonu až do chvíle, než jsem zaslechl, jak vychází po těch třech schůdcích na verandu před naším domkem.

„Máte oba štěstí,“ prohodila, když klíč pod rohožkou našla. „Tak…“ Chtěla něco dodat, ale já ji zarazil, jelikož mi do hovoru začal někdo zasahovat. Rychlým pohledem na displej jsem zjistil, že mi volá Monica – asi jsem si na ni během tohoto krátkého rozhovoru vzpomněl tolikrát, že jsem ten hovor přivolal.

„Vydrž, Alice, volá mi Monica. A jelikož už to zvoní nějakou chvíli, musím to vzít. Uvidíme se, až se vrátím,“ rozloučil jsem se s ní a ukončil hovor. V dalším momentě jsem přijal ten Moničin.

„Okamžitě mi řekni, kde jsi?“ vyjekla do telefonu bez jediného pozdravu.

„Taky tě rád slyším, Monico,“ prohodil jsem, ale očividně to nebyla správná odpověď, jelikož zavrčela. „Národní park Grave Butte, Idaho,“ dodal jsem vzápětí a než jsem se stačil zeptat, proč to potřebovala vědět, zavěsila. A to znamenalo jediné – něco se děje. Okamžitě jsem se tedy vydal za Charliem do obývacího pokoje, abych ho informoval o tomhle podivném telefonátu.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 18. kapitola: