Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 10. kapitola

dd


Všechno naruby tu je - 10. kapitolaTak a máme tady takové menší výročí. Tahle povídka slaví a je tu s ní i 10. kapitola, která bude v mnoha ohledech zásadová. No, aspoň v jednom ohledu, Edward sice nebude mít možnost promluvit si s Bellou, ale ocitne se na křižovatce svého života, kdy se bude muset rozhodnout - pokud tedy bude rozhodnutí záležet na něm a někdo to rozhodnutí neučiní za něj.

Snad se vám tedy i dnešní - výroční - kapitola bude líbit a necháte mi tu potom nějaký ten komentík, za který budu skutečně neskutečně vděčná :)

10. kapitola

 

Dopoledne ubíhalo poklidným rytmem, až mě to v některých hodinách pomalu přestávalo bavit, ale jelikož jsem si chtěl zachovat dobré výsledky, musel jsem dávat pozor a být neustále ve střehu protože se snad všichni učitelé dohodli na zkoušení.

Už během třetí hodiny jsem zjistil, že mi chybí jedna z velmi potřebných knih. Jako novému studentovi mi to pro dnešek profesorka ještě odpustila, ale na příští hodinu - to znamená na zítra - bych si učebnici měl pořídit. Což samozřejmě znamenalo, že budu muset hned po škole vyrazit do nějakého trochu většího města, abych se tam v knihkupectví trochu rozhlédl.

 

 

Příležitost nejet odpoledne sám se mi naskytla hned u oběda. Mike se zrovna snažil naverbovat Paula, aby s ním jel do Port Angeles, kde si musí vyzvednout sako. Paul však už měl na odpoledne jiné plány a tak to vypadalo, že bude muset Mike vyrazit sám.

„Pokud bys chtěl, můžu jet s tebou,“ nabídl jsem se, když už Mike neměl žádný argument, který by použil na Paula, aby ho přesvědčil.

„Fakt? To nemáš jako jediný odpoledne nic na práci?“ podivil se.

„Nic, co by nešlo odložit, navíc bych si tam sám potřeboval něco zařídit,“ podotknul jsem a Mike se s mou odpovědí spokojil, byl především rád, že nebude muset hodinovou cestu do městečka jenom o něco málo většího než je Forks, podniknout sám ve společnosti písniček z rádia.

„Tak to je fajn, pojedeme hned po škole, ať jsme co nejdřív zpátky. Máti by mi dala co proto, kdybych si to sako nevyzvedl,“ řekl jenom jako by nic a mě napadlo, že jenom ve škole si hraje na takového frajírka.

„Jak myslíš. Jenom dám Jasperovy klíče od auta, ať se mají sourozenci jak dostat domů,“ souhlasil jsem s jeho návrhem.

„Jen to ne!“ vykřikla najednou Rose.

„Co se děje?“ otočili jsme se na ni najednou oba s Mike. Nebyli jsme však jediní, koho její výkřik zaujal. Všichni se na ni dívali a ona sledovala mě a klíče od Volva v mé ruce.

„Jasperovi ty klíče dát nesmíš! Já s ním totiž do auta nesednu, pokud by měl řídit,“ vysvětlila nám příčinu jejích slov a nejenom mě, ale i ostatním se na tváři usadil nechápavý pohled. Nikdo nevěděl, proč nechce s Jazzem jezdit autem.

„Nevím, proč máš takovou panickou hrůzu z toho, že by měl Jazz řídit.“ Jednou by mi to konečně mohla vysvětlit.

„To je jedno, jenom ti říkám, že pokud bude řídit Jasper, zaplatíš mi domů taxíka,“ ujistila mě.

„Zase tak daleko nebydlíme, abys nemohla jít pěšky, sestřičko,“ usměrňoval jsem ji.

„Piš si, bratříčku, že pokud bude řídit Jasper, toho taxíka domů mi opravdu zaplatíš,“ odporovala mi. Ostatní kolem stolu se jenom vesele bavili naším špičkováním, ale mně to tak zábavné jako jim nepřišlo.

„Jestli mi neřekneš nějaký závažný důvod, proč bys nemohla jet v autě, které bude řídit Jasper, tak mu ty klíče svěřím, protože auto Emmettovi svěřovat nehodlám,“ odpověděl jsem jí a doufal, že ji konečně scvaklo, že se jenom tak nevzdám, pokud ona nevyjde s pravdou na světlo.

„Tak si mu ty klíče dej,“ promluvila poraženecky a já hodil Jazzovi klíče přes stůl.

„Dávej mi na něj pozor,“ upozornil jsem ho, a když přikývl, nemusel jsem to s ním dál řešit.

Na další hodinu jsem se potom vydal v doprovodu Moniky a Paula. Monica šla spořádaně mezi námi a už od rána se o nic nepokusila. Normálně se se mnou bavila a nesnažila se mě sbalit, snad to konečně pochopila a já s ní už nebudu muset řešit podobně trapné situace, jako byla ta ze sobotního večera.

 

 

Po poslední hodině jsem se vydal na parkoviště, kde na mě Mike už čekal vedle svého SUV.

„Můžeme vyrazit?“ zeptal se mě, jen co jsem k němu došel.

„Jasně, proč ne - už na nikoho přece nečekáme, nebo snad jo?“ Nevěděl jsem o nikom dalším, kdo by s námi na tenhle výlet měl jet.

„Ne, už na nikoho,“ souhlasil se mnou, a tak jsme nasedli a mohli vyrazit ze školního parkoviště do víru velkoměsta - tedy spíš do města. Titulovat Port Angeles velkoměstem bylo trochu nadnesené, přestože bylo rozhodně větší než Forks.

 

 

Port Angeles se rozkládalo hodinu jízdy na sever od Forks. Opět jsem se tedy cestou mohl kochat zdejší krajinou, ale po chvíli mě to přestalo bavit, bylo to zdlouhavé a skoro celou dobu jsem sledoval jenom husté, zelené a mokré lesy, které mě naprosto nezajímali. Dokonce jsem se začínal těšit, až konečně budeme v Port Angeles a výhled se mi změní.

„Jsem rád, že se za tu sobotu nezlobíš,“ proťal ticho v autě Mikův hlas, když jsme byli asi tak v polovině naší cesty.

„Proč bych se měl zlobit?“ zeptal jsem se nechápavě.

„Víš, všichni mi dávají tak nějak najevo, co si o tom mém výbuchu myslí. A já mám pocit, že ze všech lidí, bych se měl asi nejvíc omluvit tobě, asi jsem ti tím zkazil rande, ne?“ zeptal se nejistě.

„Ty mluvíš o tom, co následovalo po tom Paulově příběhu?“ zeptal jsem se ho pro ujištění a Mike jenom přikývl. „Tak s tím si nelam hlavu, myslím, že ono by to dopadlo stejně, i kdybys nic neřekl,“ snažil jsem se ho uchlácholit, přestože jsem tomu nevěřil. Asi by mě ani nepřivedl na tu šílenou myšlenku, že Bella by mohla být upír!

„Tak to nemáš tušení, jak moc se mi teď ulevilo,“ oddechl si, a když jsem se na něj podíval, bylo to skutečně i vidět. To napětí, které se mu zračilo ve tváři, bylo pryč. Asi nad tím skutečně až moc přemýšlel a ostatní se nechovali tak v klidu, jak se tvářili.

„To je v pohodě,“ ujistil jsem ho ještě jednou a v autě opět zavládlo ticho, až dokud jsme nedorazili do cíle naší cesty, kde Mike zaparkoval před obchodem se společenskými oděvy. Trochu mě to překvapilo, ale poté jsem si uvědomil, že říkal něco o saku, co si musí jít vyzvednout.

„Jdeš se mnou?“ zeptal se, když zastavil a já se neměl k vystoupení.

„Pokud ti to nebude vadit, tak ne, jenom… mohl bys mě nasměrovat k nějakému knihkupectví, potřebuju nějakou knížku do školy,“ požádal jsem ho.

„Jasně, to je v pohodě. A ten obchod je kousek. Stačí, když půjdeš po téhle straně chodníku a na třetí ulici zahneš doleva, potom půjdeš jenom po ní a obchod rozhodně nemůžeš minout. Je tam i velká cedule,“ poznamenal.

„Fajn, to se určitě neztratím,“ odpověděl jsem mu.

„Dobře, takže kdyby něco, číslo na mě máš a jinak… můžeme se tu sejít tak za hodinu a půl. Když už jsem tu, využiju toho k vyřízení několika drobnosti. Takže o půl šesté tady,“ ujistil mě a já jenom přikývl na souhlas, potom už jsme šli každý vlastní cestou a já zamířil rovnou do knihkupectví, kam mě Mike poslal.

 

 

Koho by napadlo, že i v tak malém městě, jako je Port Angeles budou mít tolik knihkupectví. Jejich počet mě značně překvapil, ale když jsem potom do jednoho z nich vešel, moc mě nepřekvapila jejich vybavenost.

„Dobrý den, máte knihu od J.D.Hoornera - Almanach světových dramatiků ?“ zeptal jsem se, když jsem prošel všechny stojany a police s vystavenými knihami a nikde tu požadovanou nenašel.

„Moment, podívám se,“ nabídl se mi úslužně chlápek za pultem a začal něco ťukat do klávesnice. Potom jenom počkal na nějaký výsledek, který mě však nepotěšil. „Omlouváme se, ale tuto knihu zde nemáme. Pokud ale chcete, můžeme tu knihu objednat - byla by tu tak do týdne, anebo můžete zkusit štěstí třeba v Odyssey Bookshop… možná budete mít více štěstí,“ navrhl mi řešení, a tak jsem jenom poděkoval a vydal se do druhého obchodu.

Tam jsem však pochodil stejně jako v první. Poslední výtisk, který měli na skladě, prodali před týdnem a zatím se nikdo nenamáhal s tím, objednat další. Takže mi nezbylo nic jiného, než se vydat do dalšího obchodu.

Tentokrát to však nebylo tak blízko jako ty dva předchozí obchody. Šel jsem po hlavní dopravní tepně tohoto města, která se táhla podél pobřeží, kde se procházeli lidé buď se svými partnery, nebo zvířecími miláčky. Po cestě jezdilo jedno auto za druhým a míjelo mě velké množství lidí různého věku. Od dívek mého věku, po maminky s dětmi až po babičky s dědečky.

Postupem času a s každým dalším ujitým krokem mě míjelo čím dál méně lidí. Budovy po obou stranách cesty se vytrácely a já začínal pochybovat o tom, kam mě to ten knihkupec poslal. Nějak se mi nezdálo, že by mohl být nějaký další obchod s knihami takhle mimo město… ale k mému velkému překvapení jsem ten obchod skutečně našel.

Zdál se prázdný jako ulice kolem něj, a tak jsem se raději podíval na hodinky, jestli náhodou nejdu už po zavírací době a zjistil jsem, že mi zbývá ještě patnáct minut. Otevřel jsem tedy dveře do krámku až zacinkal zvonek, který byl u jejich rohu zavěšený, a který vždy ohlašoval nově příchozího. Jen malou chvíli na to se přede mnou objevil starší muž o berli.

„Copak tě sem přivádí mladíku?“ zeptal se silným hlasem, který naprosto neodpovídal jeho vzezření. Zněl jako hlas mladého muže a ne někoho, kdo jen s velkým přemáháním chodí.

„Potřebuju jednu knihu do školy. Už ze dvou knihkupectví mě poslali pryč, že ji nemají,“ vysvětlil jsem mu svůj důvod návštěvy tohoto obchodu, ale nijak víc jsem si starého pána nevšímal, raději jsem se rozhlížel po obchodě, který se úplně lišil od těch ostatních, které jsem zatím navštívil.

„Dobře, tak se podíváme, co pro tebe můžu udělat,“ zamumlal. „Jak se jmenuje ta kniha, co sháníš?“ zeptal se a šouravým krokem, kdy se těžce opíral o svou hůl, se vydal ke stolu, plně založeném v několika hromadách knihami, na které svítila jenom jedna lampička.

„Ehm… J.D.Hoornera - Almanach světových dramatiků,“ odvětil jsem a znovu se rozhlédl po krámě.

„Jen se porozhlídni, jestli chceš, já se zatím podívám, jestli mám tu knihu, co sháníš,“ podotkl.

„Budu tedy někde tady, stačí zavolat, až to zjistíte,“ ujistil jsem ho a vrátil jsem se do přední části obchodu k policím s knihami. Procházel jsem kolem nich a bral jednotlivé knihy, které mě svým názvem zaujaly, do ruky. Tímto způsobem jsem prošel už tři řady polic a starý pán se ještě neozval. Nahlédl jsem tedy k němu, protože čas zavíračky se blížil, a on seděl nad nějakou knihou - nebo to snad byly jenom papíry, spojené dohromady - a přes silné brýle tam něco četl.

Chystal jsem se ho zeptat na tu mou knihu, když ke mně zvedl pohled.

„Neměj strach, knihu opravdu hledám, jenom nejsem zrovna nejlepší kamarád s těmi novými vymoženostmi,“ odpověděl a holí, kterou měl opřenou u ruky, ukázal ke druhému stolu, z poloviny tak založenému knihami, jako ten jeho, kde ještě ležel počítat. Avšak ani ten nevypadal zrovna nejnověji.

Vrátil jsem se tedy mezi police, protože tohle vypadalo ještě na dlouho. Možná během toho procházení tu knihu objevím ještě sám a dřív, než ji starý knihkupec najde ve svých papírech. Pomyslel jsem si a musel se nad tou myšlenkou pousmát.

„Chlapče… chlapče, můžeš sem? Už jsem tu tvou knihu našel, měl bych tu mít poslední dva výtisky, pokud jsou tyhle papíry aktuální, jako že se vnuk dušoval, že je to ta nejposlednější verze,“ pousmál se nad vzpomínkou na svého vnuka.

„Tak to jsem rád, že mě neposíláte dál - asi bych už nikde v tuhle dobu otevřené knihkupectví nenašel,“ poznamenal jsem, když jsem si uvědomil, že je dávno po zavíračce a za chvíli bych se už měl sejít s Mikem před obchodem s těmi společenskými oděvy, kde jsme se rozloučili.

„Jsem rád, že ti mohu pomoct. Sem už moc lidí nechodí, pro všechny je mnohem jednodušší zajít do nějakého obchodu přímo v centru a ne chodit až sem,“ odpověděl mi a já i z toho silného hlasu slyšel jistou známku melancholie. Vlastně to bylo i to, co jsem cítil z tohoto obchodu, kromě moderních knih, které byly v poslední době nejčtenější na celém světě, se tu sem a tam objevily i knihy, které bych v moderním knihkupectví asi těžko hledal. Možná bych měl s jejich hledáním větší šanci v nějakém zapadlém antikvariátu - což mi vlastně tenhle obchod trochu připomínal.

„To je mi jasné,“ souhlasil jsem s ním a čekal, až mi donese mou knihu. Na chvíli mi tak zmizel z dohledu a já tak mohl ještě jednou prozkoumat ten krámek připomínající mi v několika ohledech i babiččinu půdu.

„Takže, tady je, mrška malá,“ mluvil sám k sobě, když mi knihu donesl.

„Kolik za ni chcete?“ zeptal jsem se, když mi knihu dal do malé igelitové tašky, kterou musel mít přichystanou v některém ze šuplíků ve stole.

„Devět dolarů,“ odpověděl mi a tak jsem v kapse na batohu vylovil peněženku a vytáhl požadované peníze, abych mu mohl zaplatit. „Snad ti tedy knížka dobře poslouží, když jsi pro ni musel jít až sem,“ usmál se na mě a vrátil mi dolar z té mé deseti-dolarovky, co jsem mu dal.

„Tak o tom rozhodně nepochybuji, nashledanou,“ rozloučil jsem se s ním a vydal jsem se na cestu k centru, kde na mě, podle posledního pohledu na hodinky, musel Mike už netrpělivě čekat. Rozhodl jsem se mu tedy zavolat, že už jsem na cestě, a tak jsem vytočil jeho číslo, ale ještě než to stačil přijmout, se hovor přerušil a telefon se mi vypnul.

Snažil jsem se ho znovu zapnout, ale on se jenom na malou chvíli rožnul, aby se na displeji ukázalo, že je vybitá baterie, a potom znovu zhasnul. Sakra!

Učinil jsem tedy ještě jeden pokus o jeho zapnutí, ale ten vynález moderní civilizace mě odmítl poslouchat, zasunul jsem ho proto zpátky do kapsy a doufal, že Mike moje krátké zdržení omluví a nebude se nijak zlobit, že musel čekat.

Jen co jsem však zvedl zrak od telefonu, zjistil jsem, že nemám naprosto potuchu, kde se nacházím. Asi jsem během toho dohadování s telefonem o jeho funkčnosti někde špatně odbočil a vůbec jsem si toho nevšiml. A k mému ještě většímu štěstí nebyla v okolí jediná živá duše, která by mi poradila správnou cestu. Musel jsem to tedy risknout na vlastní pěst a tak jsem se vydal zpátky směrem, kudy jsem přišel.

Ale ani to nepomohlo, protože k mému velkému překvapení jsem se octl na nějaké křižovatce, kde se protínaly s tou mou snad čtyři další cesty. Dost mě překvapilo, že jsem došel tak daleko během té krátké chvíle, ale potom jsem si uvědomil, že jsem trochu přidal do kroku, aby Mike nemusel čekat moc dlouho, a tak se tedy vlastně nebylo čemu divit.

Zkusil jsem tedy svoje štěstí a odbočil jsem doprava, doufal jsem, že jsem si vybral správně a cesta mě zavede k té hlavní silnici, po které se dostanu až do centra. Ulička to byla prázdná, stará a zdálo se, že ani během dne se tu moc lidí neukáže. Po levé ruce se rýsovaly staré plechové boudy sloužící možná jako nějaké skladiště nebo garáže. Teď ale vrhaly dlouhé stíny, jak na ně dopadaly poslední sluneční paprsky dnešního dne.

Šel jsem dál a díval se kolem sebe, jestli nezahlédnu něco povědomého, co by mi napovědělo, že už jsem blízko, ale žádnou takovou značku jsem neviděl. Musel jsem tedy spoléhat jenom na štěstí.

Najednou se za mými zády ozval nějaký zvuk, a tak jsem se za ním otočil. Čekal jsem, jestli za mnou nepůjde nějaký člověk nebo tak, ale ten zvyk vydávaly dvě kočky peroucí se u popelnic o kus žvance. Otočil jsem se tedy zpátky a celý se napjal, když přede mnou najednou stály dvě holky, které tu ještě před necelou minutou nebyly.

„Christino, podívej se, na koho jsme tu narazily?“ promluvila jedna z těch dívek medovým hlasem. Měla hnědé mahagonové kudrnaté vlasy, velké tmavé oči, jejichž barva se značně blížila k černé a na sobě jedno z moderních, značkových oblečení.

„Rozhodně nevypadá špatně,“ odpověděla jí ta druhá s blonďatými vlasy dlouhými do pasu oblečená do pohodlných džínů a tenisek. Její hlas byl však stejně medový jako hlas její kamarádky. Obě si mě zvědavě prohlížely.

„Myslíš, že se tu ztratil?“ zeptala se jí hnědovláska, jejíž jméno jsem zatím neznal.

„To opravdu netuším, můžeš se ho zeptat,“ promluvila Christina a usmála se na mě.

„Máš pravdu,“ souhlasila ta první a hned obrátila řeč ke mně. „Ty ses tu asi ztratil, nemýlím-li se?“ otázala se mě s lehkým úsměvem, který odhaloval dokonale bílé zuby.

„No, tak nějak,“ přiznal jsem rozpačitě.

„A jak se jmenuješ? Já jsem Graciela a tohle je Christina,“ pokračovala v seznamování.

„Já jsem Edward,“ představil jsem se jím a rozhodl se konečně zjistit, kudy mám jít, když už jsem natrefil na nějaké lidi. „Ehm, když už jsme se potkali, mohly byste mi prosím říct, kudy se dostanu do centra? Čeká tam na mě kamarád a už teď mám značné zpoždění,“ požádal jsem se o pomoc.

„Co myslíš, Grace, pomůžeme mu?“ zeptala se Christina své kamarádky.

„Já myslím, že ho dokonce můžeme kousek doprovodit. Část cesty máme společné,“ souhlasila Graciela, a tak se Christina stoupla po mé pravici a Graciela po levici a společně jsme pokračovali směrem, kudy jsem měl namířeno. Takže přece jenom jsem šel dobře, zajásal jsem v duchu. Aspoň jedna dobrá zpráva.

Avšak ani ta nepatrná radost, že mě instinkt vedl správně, mě neuklidnila, když jsem zavadil o ruku Graciely a ta byla stejně studená jako… jako Bellina! Zastavil jsem se v půlce kroku a dívky za chvíli zastavily taky. Zůstal jsem na ně hledět a teď mi docházelo, co se mi na nich od začátku nezdálo. Byly až moc dokonalé a ty jejich tmavé oči…

„Stalo se něco?“ zeptala se nevinně Christina a stále se usmívala a odhalovala tak svůj dokonalý chrup - stejně tak dokonalý, jako byla ona sama.

„Ne, nic se nestalo, já jenom… odtud už trefím sám,“ odpověděl jsem a všiml si, jak se Christina překvapeně podívala na Gracielu. Přišlo mi, jako by se domlouvaly pohledem a Graciela nakonec jenom lehce přikývla.

„Ale my tě nehodláme jenom tak pustit, za naši pomoct nám něco dlužíš,“ řekla Graciela a její úsměv se ještě víc rozšířil, až jsem uviděl její špičáky, které se na první pohled zdály úplně normální, ale na ten druhý - pro zasvěcené, jako jsem byl já - to byly zubu upíra.

„Ne, prosím…,“ věděl jsem, co by následovalo. Věděl jsem, co chtěli za svou pomoc.

„Copak, snad se nás nebojíš?“ přidala se k ní Christina a přistoupila a půl kroku blíž.

„Ne, to ne, jenom… no mám už hrozné zpoždění,“ snažil jsem se vymluvit. Ale tušil jsem, že na mně nějak poznali, že vím, o co jim tady jde. A já tedy neměl šanci na útěk - pokud tedy měly všechny ty legendy, nebo aspoň některé z nich, pravdu, nedostal bych se ani za roh a už bych byl mrtvý.

„Počkej, chceme si jenom trochu popovídat, nic víc,“ promluvila opět Christina.

„Řekla bych, že se ještě pěkně zpozdíš,“ řekla Graciela.

„Edwarde… můžeš tu s námi chvíli pobýt a popovídat si, klidně bys mohl napsat i svému kamarádovi, kde jsi, aby mohl přijít za námi. Rády bychom ho poznaly,“ lísala se ke mně dál Christina, jako nějaká toulavá kočka.

„Vybil se mi telefon,“ odpověděl jsem popravdě a byl tak trochu rád za to, že Mike je mimo tohle nebezpečí. Aspoň někdo. „Ale… pokud ho chcete skutečně poznat, tak můžeme jít do města,“ navrhl jsem řešení. Snažil jsem se nějak vysmlouvat můj život, který v tomhle momentě visel jenom na krajíčku.

„To zase ne, nám se tady líbí, a pokud nemůže přijít tvůj kamarád, můžeme si pohrát jenom my tři spolu“ řekla Graciela. Ztěžka jsem polkl - bylo mi jasné, co chtějí hrát.

„Myslím, že to není zrovna nejlepší nápad, nejsem moc na nějaké hry,“ odpověděl jsem.

„Grace, asi nebudeme mít na výběr, když si nechce hrát,“ řekla Christina smutným hlasem.

„Ale nevěš hlavu, myslím, že se ještě rád zapojí do naší malé hry. Neboj se, bude ještě zábava,“ nesouhlasila s kamarádčinými slovy. „Třeba bychom ho mohly proměnit, potom bychom si mohli hrát všichni dohromady,“ dodala Graciela a mně v tu chvíli došlo, že mluví o mé proměně na upíra.

„Vidíš to, to mě nenapadlo, ale rozhodně to není špatný nápad. Je opravdu pěkný a třeba o tom hraní jenom lhal,“ zamyslela se Christina a já se lekl. Ona o tom skutečně uvažuje. Měl jsem největší chuť utéct, ale ona byla tak blízko, že jen bych se posunul o kousek, už by mě chytla.

„Takže jsi pro?“ zeptala se s nadějí Christina.

„Přemýšlím o tom. Ale co ten jeho kamarád, co na něj čeká? Pokud je to tedy pravda,“ napadlo ještě Gracielu. Opět se mi nelíbilo, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Jako by se mi snad někdy líbily.

„Nelže. Myslíš, že bychom pro něj měly jít?“ otázala se jí pochybovačně Christina.

„Asi ne. K ničemu by to nebylo. Tenhle bohatě stačí, i když - mám docela hlad,“ odpověděla zamyšleně Graciela.

 


» Mé shrnutí «

Předchozí kapitola ooo Další kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 10. kapitola:

 1
2. emam
22.08.2013 [21:47]

emamPřiznávám, že mnoho odtsavců na začátku téhle kapitoly jsem jen prolítla. Čekala jsem jaké to nebezpečí bude. Upírky! Chcilku jsem čekala, že třeba jedna z nich bude Maria Emoticon

1. kikuska
01.08.2011 [0:39]

Och môj Bože. Toto nedopadne dobre. Alebo možno sa tam objaví Bella a Edwardovi pomôže. Predsa mu to dlží. On ju zachránil tiež v Port Angeles. Aj keď v inom príbehu. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!