Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 9. kapitola

11.12.2010 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3063×

9. kapitola

První odkaz mě okamžitě odkázal na historii upírů a tedy přesně do Transylvánie. A samozřejmě na všechny báchorky o upírech, které se nám snaží podstrčit i Hollywood, aby nás aspoň někdy vyděsil.

„…upír má dva špičaté zuby, neodráží se v zrcadle, nevrhá stín, bojí se slunečního světla, křížů, svěcené vody, stříbra a česneku. Spí ve svém hrobě nebo v rakvi, kterou má naplněnou hlínou ze svého hrobu…“ Tak tohle se Paulově příběhu podobalo nejméně. Vrátil jsem se tedy o krok zpátky a rozhodl se pátrat někde jinde.

Na všemožných stránkách jsem si mohl přečíst podobné charakteristiky jako na té úplně první, v mnoha věcech se scházely a v nepatrném množství z nich se rozcházely. Spoustu odkazů mě přiváděla na svědectví o výskytech upírů - ale většinou to bylo jenom na starém kontinentě.

„…pokud byla upírem (potažmo upírkou) žena, vynikala nad jiné svou neobyčejnou krásou a výjimečností. Její tvář byla mrtvolně bledá, vlasy byly černé jako havraní křídla, rty rudé jako čerstvá krev a při pohledu do jejích tmavých (či rudých) očí jsme mohli vidět celou panenku,“ četl jsem si další z možných charakteristik upíra a tahle se docela shodovala s tím, co říkal Paul.

Možná až na tu barvu vlasů, to nijak nespecifikoval, ale o rudých očích a dokonalé kráse rozhodně mluvil. Tohle by mě konečně mohlo přivést k té legendě. S nedočkavostí jsem se vrhl na zbytek textu a vůbec jsem nevnímal pálení očí a postupně ubíhající minuty, které noc pomalu okrajovaly.

Příběh se ale poté začal trochu měnit. Byli tam zmíněni i jiní démoni vyskytující se údajně během středověku - Incubus a Succubus. Ale to mě zase tolik nezajímalo, pokračoval jsem dál a opět se to nezdálo ani trochu podobné příběhu. V legendě, kterou vyprávěl Paul, přece ta dvojice Studených byla normálně za dne viděna, takže tenhle příběh jsem opět mohl odepsat… tedy ne!

Jenom o pár řádků níž jsem si všiml zajímavého detailu:

„…upír neumírá stářím a je velmi obtížné jej zahubit. Mohl shořet, ale jakmile se napil krve, tak mu bylo lépe. Živí se lidskou krví, krev zvířat sice rovněž poslouží, ale oslabuje ho. V některých oblastech se upíři neomezovali ve své působnosti jen na noční dobu. Věřilo se, že žijí mezi normálními lidmi (nejčastěji jako obchodníci nebo řezníci) a do hrobu se musí uložit jen v určitý den v roce…“ Tohle už bylo tedy rozhodně něco jiného.

Vypadá to, že konečně jsem odhalil víc, ale legenda, kterou jsme poslouchali dnes večer, tu nikdy není. Většina detailů odpovídala tomu, co vyprávěl, ale žádný příběh o vlčích válečnících ani o dvojici Studených jsem tu nenašel.

Přesto jsem se nevzdával a zkusil jsem další odkaz. Hodiny na obrazovce ukazovaly časnou třetí hodinu ranní, ale já se neměl vůbec k tomu, abych ukončil své pátrání a šel si lehnout. Zrovna teď jsem cítil, že jsem se konečně dostal k nějakému pokroku a nemohl jsem se tedy od obrazovky odtrhnout.

„…mezi jejich další vlastnosti patří zvýšená síla a zlepšené smysly, především schopnost vidět v noci… za nejstaršího upíra bývá označena Adamova první žena Lilith… díky jeho regeneračním schopnostem nebo jakési přízračnosti, někdy upíry mohou zabíjet zase jen upíři nebo vlkodlaci.“ Konečně nějaká znánka o vlcích, pomyslel jsem si potěšeně.

Avšak mé nadšení netrvalo dlouho. Od této drobné spojitosti jsem se dostal od upírů až k historii vlkodlaků. Což jsem v úmyslu neměl, přestože mě velmi zaujalo to, že opět byli v legendě zmíněni jako lidé, bez problému se měnící na vlky - myšleno, že nepotřebují úplněk, což tady, na tomto odkazu, byl jeden z podstatných a nepostradatelných důvod k jejich přeměně.

Kolem půl páté ráno jsem svůj výzkum uzavřel s tím, že to přece jenom počká, přinejlepším několik hodin, než se aspoň trochu prospím, a tak jsem si poslední prohlíženou stránku dal do záložek a vypnul počítač.

Když obrazovka zčernala a tím zmizlo i všechno osvětlení v pokoji, protřel jsem si unavené oči, zvedl se ze židle u stolu a přešel k posteli. Dokud jsem hledal informace o upírech, nepřišlo mi, jak moc jsem unavený, ani jsem nebral v potaz to časté zívání. Teď jsem ale byl rád, když jsem si mohl lehnout do měkké postele a nechat se odnést do říše snů.

Avšak ani tam jsem neměl od upírů a všech jiných stvoření noci pokoj. Měl bych si pro příště vzít ponaučení a nesnažit se před spaním o těch stvořeních zjišťovat nějaké informace, nebo se snad už nikdy nevyspím.

Tentokrát mě ale ve snu nenavštívila Bella jako upírka, byla to jiná žena… vlastně to byl pár, žena a muž s krvavě rudými zorničkami, kteří se usmívali. Žena měla dlouhé černé vlasy a procházela se po pláži, na které jsme strávili dnešní - tedy včerejší odpoledne. Kolem ní chodili v uctivé vzdálenosti lidé a neodvažovali se na ní ani povídat.

Ve snu se mi odehrál celý příběh. Viděl jsem v něm i vlčí bojovníky, cítil jsem strach místních lidí a u smrti té drobné díky, která přišla do vesnice, jsem se probudil. Venku se pomalu rozednívalo, ale já si rozhodně nepřipadal tím krátkým spánkem osvěžen.

Na budíku se skvěla sedmá hodina ranní. Tohle mě rozhodně nepřimělo vyhrabat se z postele, a tak jsem se jenom přetočil na druhý bok a spal dál. Ještě že tu byla neděle, protože kdyby ne, asi bych se do školy dneska nedostal. Takhle jsem si mohl hovět v posteli až do pozdních ranních hodin - tedy přesněji, dospával jsem své noční bádání až do oběda, kdy se mi do pokoje nakoukla starostlivě Esmé.

„Je ti dobře?“ zeptala se, když mě viděla ještě v posteli, což u mě bylo něco naprosto neobvyklého a možná i proto si hned Esmé myslela, že jsem nemocný.

„Jsem v pohodě, jenom jsem dlouho ponocoval,“ odpověděl jsem popravdě.

„Aha… no, tak ale když si vzhůru, dáš si s námi aspoň oběd ne? Carlisle bude muset odpoledne do nemocnice, a tak se aspoň jednou do týdne můžeme sejít jako rodina u společného obědu,“ podotkla a když se zmínila o jídle, nebylo co řešit.

„Hned budu dole, jenom na sebe něco hodím,“ souhlasil jsem a jen co zavřela dveře, šel jsem do koupelny, kde jsem se rychle osprchoval a následně se v čistém oblečení vydal z pokoje. Na chodbě jsem už samozřejmě cítil neodolatelnou vůni dnešního obědu a začaly se mi sbíhat sliny.

„To je dost, že jsi přišel… Esmé nás tu snad chtěla umučit hladem,“ řekl Emmett, když jsem sešel ze schodů a došel až do jídelny. Za svou poznámku si však Emmett vysloužil jeden z Esméiných výchovných pohlavků. „Co jsem řekl?“ podivil se Emmett.

„Sám moc dobře víš, cos´ řekl,“ odpověděla mu s úsměvem Esmé a začala servírovat.

„Co plánujete na odpoledne, mládeži?“ začal vyzvídat v průběhu oběda Carlisle.

„Zatím jsme nad ničím nepřemýšleli, venku je navíc pěkně pošmourno…,“ poznamenal Emmett a při pohledu z okna jsem musel jenom souhlasit. Během chvíle na sklo začaly v pravidelném intervalu dopadat kapky vody, jako by chtěly potvrdit naše slova.

„Měli byste si zvykat, za chvíli tu bude zima… Co kdybychom na vánoce vyrazili někam na hory?“ navrhla okamžitě Esmé.

„To zní jako skvělý nápad,“ souhlasila hned Rose.

„Ano, rozhodně to nezní špatně. Ale do vánoc je ještě spousta času, takže bychom neměli předbíhat událostem. Doufám, že mi aspoň na svátky dají volno a nebudu mít ani příslužbu,“ poznamenat Carlisle, což jasně vedlo k tomu, že kdyby musel zůstat v nemocnici, nikam na hory by se nejelo.

„Určitě to půjde nějak zařídit. Navíc teď jsem mluvila s jedním klientem…,“ přidala se opět Esmé a já jenom sledoval, jak konverzace u stolu probíhá dál a jídlo na našich talířích pomalu mizí. Hlad jsem měl opravdu velký, ale Esméina porce byla skutečně velká a nakonec jsem měl dokonce co dělat, abych to všechno spořádal.

„… a ještě jste se tak nějak pochlubili, jak bylo včera v té rezervaci,“ vzpomněla si Esmé, když už jsme se všichni chtěli rozprchnout do svých pokojů, za svými zájmy.

„Vcelku to bylo zábava. Edward dokonce pozval Isabellu Swan, aby jela s námi a světe div se, ona přijala! Bráška měl takové neoficiální rande, škoda jenom, že nedopadlo líp, že?“ pustil si znovu pusu na špacír Emmett a já byl opět moc daleko na to, abych ho nějak umlčel, tak jsem ho pod stolem jenom kopl do holeně, až můj milovaný bráška trochu nadskočil, což zase Esmé neuniklo.

„Emmette, pokud o tom Edward nechce mluvit, tak bys to tu neměl rozkřikovat,“ poznamenala. Samozřejmě si Emmettova slova špatně vyložila, což se dalo docela pochopit. Emmett se totiž neobtěžoval zabíhat do nějakých podrobností a takhle to vypadalo, jako by mě Bella odkopla nebo co… a takhle to nebylo! Nebo snad ano?

Ne, rozhodně mě neodkopla.

Možná to tak vypadalo, když se mnou nakonec neodjela zpátky do Forks a místo toho jela s tím Billym, ale rozhodně jsem si byl jistý, že mě neodkopla. Přece jenom to pozvání nebrala jako rande - jeli jsme přece s partou přátel a ne jenom my dva.

„Neodkopla mě, Emmette, ale to je vedlejší,“ odpověděl jsem mu a zvedl se od stolu, abych pomohl Esmé sklidit špinavé nádobí, které jsme společnými silami naskládali do myčky. Potom už jsem si mohl jít opět po svém, takže jsem zamířil do pokoje.

Nějak jsem neměl představu, co bych měl dělat. Pátrat po starých legendách se mi nechtělo, pořád popisovali jedno a to samé - pokaždé jenom s malou obměnou, ale i tak to byla nuda, číst de facto jednu věc pořád dokola.

Carlisle odešel do nemocnice, Esmé se začala věnovat svým návrhům nějakého nového interiéru, Emmett s Jasperem okupovali obývák a hráli nějakou hru na playstationu, Rose prolistovávala nějaký módní časopis a Alice byla kupodivu zabrána do nějaké knížky.

Venkovní déšť se přehnal jako nějaká přeháňka a mě tedy nic nedrželo doma. Oblékl jsem si tedy jednu z nepromokavých bund, kterou jsem si ještě před svým příjezdem sem musel pořídit, obul si boty a vydal jsem se ven. Ještě jsem neměl pořádně možnost to tu nějak prozkoumat a kromě cesty od nás domů do školy jsem okolí pořádně neznal. A jelikož jsme bydleli skoro na konci jedné z ulic, rozhodl jsem se pokračovat cestou, která vedla až k lesu, kde se měnila na lesní pěšinu.

Nikdy jsem moc neholdoval pěší turistice, ale jelikož jsem tu neviděl jinou možnost na aspoň trochu produktivně strávené nedělní odpoledne, rozhodl jsem se to překousnout a vešel jsem do - až trochu moc - zeleného lesa.

Nebyla to zrovna příjemná procházka, všude bylo vlhko a neustále se mi zabořovaly nohy do mokré hlíny. Znovu se mi potvrdilo, že pěší turistika není nic pro mě. Zastavil jsem se tedy u jednoho padlého stromu rozhodnut se otočit a vrátit se domů s nadějí že uběhla aspoň jedna hodina od mého odchodu.

Po cestě domů jsem znovu začal myslet na vlky a upíry. V myšlenkách jsem se probíral tím, co jsem se díky svému výzkumu dozvěděl. Nebylo to však jediné, co mi probíhalo v hlavě. Stále jsem slyšel Mikovu poznámku o Belle a její následnou reakci na ty slova.

Mike si v tu chvíli na pláži myslel, že Bella je skutečný upír - jedna z těch z legendy. Jedna za Studených. Mikova slova překvapila všechny, ale Bella se zdála být víc než jenom překvapená, jeho slova ji naprosto konsternovala, a když se Mike snažil obhájit svou teorii, musel jsem uznat, že na tom něco je a proto jsem ji i tak nesmyslně popíchnu při jejím odchodu. Nevypadalo, že by se jí líbilo, že ji nazývám upírem.

Komu by se to taky líbilo, že? Věřil jsem, že ji to muselo hodně překvapit, ale když jsem si teď spojoval určité části příběhu, staré legendy a všechno, co vím o Belle… vytvářel se mi v mysli obraz Belly jako skutečného upíra.

Její ledová pokožka, když mi při seznamování podávala ruku…

Její nechutenství krve, pokaždé se odtáhla. Při hodině testů raději utekla…

Její dokonalá krása, která předčila snad všechno, co jsem viděl…

Její oči, které měly každý den jinou bravu - přičítal jsem to kontaktním čočkám, ale zdá se, že jsem se pěkně mýlil. Možná to všechno bylo jenom kvůli tomu, co je.

Potom tu byla ta situace ve zlatnictví. Jak rychle se u mě objevila, když se v klenotnictví střílelo, vždyť když jsem ji ve chvíli výstřelu viděl na druhé straně místnosti a během vteřiny byla u mě. Normálnímu člověku by to nějakou chvíli trvalo, než by přešel celý krám.

Taky jsem tam někde četl o nechutenství k jídlu, a když si tak vzpomínám, nikdy jsem Bellu neviděl jíst. Ani ve školní jídelně ani na výletě v La Push - a to jsme tam strávili snad celý den, za který by musel každý normální člověk mít pořádný hlad. Ale Bella ne, sice pořád někam odcházela s těmi místními a mohla se kdykoliv najíst, nepředpokládal jsem to.

Může být tohle ten problém, který musí Bella vyřešit? To, proč mě Cordy od Belly odhání? On její tajemství musí znát, a pokud je tohle to proč nechce, abych se s ní stýkal… Pořád jsem však trval na svém, pokud Bella sama neřekne něco jiného, hodlám se s ní bavit.

Pane bože, zrovna jsem řekl - tedy, pomyslel si - že se nadále budu bavit s holkou, která je možná upír! Jak mě to může jenom napadnout?

Je možné, aby mi to nevadilo? Vždyť stačilo, abych si přečetl jenom knížku o Draculovi, a hned jsem měl noční můru - a to to byl jenom obyčejný příběh. Jak se potom budu moct přátelit s Bellou, pokud by to byla pravda? Pokud by skutečně byla upírem?

Vždyť to přece není možné! Upíři neexistují, jsou to jenom staré báchorky na strašení malých dětí! Možná mi z toho pošmourného počasí začíná všechno lézt na mozek a vidím příšery i tam kde nejsou, a proto jsem si z Belly udělal upíra. Kvůli její kráse, tajuplnosti a…

Ne, určitě je to jenom nesmyslný nápad. K čertu s Mikem a tou jeho šílenou teorií o Belle jako upírovi. To jenom kvůli němu nad něčím podobným přemýšlím. Kdyby to neřekl, nikdy bych nad tím nemusel uvažovat a trápit se podobnými nesmyslnými otázkami typu: Co kdyby byla skutečně upír?

„Ale co když jím skutečně je?“ položil jsem tu otázku nahlas a ihned jsem znal odpověď. Tak ať je. Nic se nezmění. Stejně ji budu milovat, i kdyby byla lochneská příšera - moment, milovat? To uvědomění bylo zvláštní. Osvobozující a pravdivé. No jasně, že ji miluju. Copak bych jinak dokázal být tak v klidu? Copak bych se jinak dokázal smířit s tím, že je možná upír? Ne… Bylo mi jedno, čím je, protože mě k ní táhlo něco většího než pouhé přátelství.

Odhodlaně jsem se vydal cestou domů a byl jsem rozhodnut si s Bellou o tom všem promluvit. Sice jsem si mohl připadat jako hlupák, že se mi třeba i vysměje, když jí sdělím své podezření, ale musel jsem to risknout. Možná nebudu mít pravdu a možná i ano a ona mi konečně nebude muset nic tajit.

Bylo příjemné přiznat si, že jsem se do Belly skutečně zamiloval a ani její upírská podstata - pokud tedy upírem skutečně je - mi nezabrání v tom s ní být.

S lehkým úsměvem a odhodláním promluvit si v nejbližší době s Bellou jsem se vrátil domů. Procházka mi k mému velkému překvapení trvala tři hodiny! Nechtělo se mi tomu ani uvěřit, ale zkřehlé prsty tomu dost napovídali.

„Konečně jsi doma, vypařil ses jako pára nad hrncem a nikomu nic neřekl,“ poznamenala starostlivě Esmé, když jsem za sebou zavřel hlavní dveře.

„Omlouvám se, potřeboval jsem se projít,“ omluvil jsem se, že ji dělám zbytečné starosti.

„To je v pořádku, chápu tě, odmítnutí není jednoduché,“ dodala a opět se mi potvrdilo to, že neví vůbec nic a… vlastně se ani nic nesmí dozvědět. Bellino tajemství bude od teď i mým tajemstvím, které budu střežit jako oko v hlavě a nikomu ho nebudu moct povědět.

„Bella mě ale neodmítla, včera měla ještě nějaké problémy doma, tak odjela dřív než mi ostatní,“ odpověděl jsem jí a Esmé jenom pokývala hlavou, potom se vrátila do pracovny, kde se opět začala zabývat svými návrhy, na kterých pracovala ještě před tím, než jsem odešel.

Zbytek neděle se potom vlekl velmi únavným tempem. Snažil jsem se soustředit na učení, ale moc mi to nešlo. Myšlenky mi stále ubíhaly jiným směrem, než učebnice s látkou požadovaly, až jsem je nakonec musel zavřít a snažit se nemyslet na to, že zítřek o všem rozhodne. Promluvím si s Bellou, řeknu jí, že mi to její tajemství vůbec nevadí a potom budeme moct být spolu - tedy pokud to sama bude chtít. A já jsem moc doufal v to, že to chtít bude.

Hned v pondělí ráno se mé plány ale úplně zhatily. Mohly za to sluneční paprsky, které si probraly cestu do mého pokoje. Okamžitě jsem věděl, že Bella nebude ve škole, a tak se mi nechtělo ani vylézat z postele. Rozhovor s Bellou byl jediná dnešní motivace k tomu vůbec z té postele vstanout a teď, když je jistota, že do školy nepřijde, proč bych se měl namáhat?

„Edwarde, pospěš nebo přijdeme pozdě!“ zaslechl jsem z chodby Emmetta a podivil jsem se, že si znovu nehraje na osobní budíček přímo do pokoje.

„Jasně, už jdu,“ zamumlal jsem si odpověď jenom tak pro sebe a vyhrabal se z přikrývky.

Dneska dokonce Alice nechala výběr oblečení čistě na mě, což mě dost překvapilo a trochu znepokojilo. Ještě nikdy se snad nestalo, aby se nestarala o to, jak chodím oblékaný. Obvykle to byla právě ona, kdo jako první vletěl do mého pokoje a chystal mi oblečení.

V zrcadle jsem si upravil trochu své rozcuchané vlasy, opláchl jsem si obličej a v kalhotách a svetru jsem vyšel z pokoje. Rose už od sebe vycházela taky a zrovna si do vlasů zaplétala stužku, nezbytnou k jejímu dnešnímu dokonalému vzhledu. Emmett s Jasperem nás už čekali dole, ale nikde jsem neviděl našeho malého střapatého a všudypřítomného skřítka, Alice.

„Alice, pospěš si, přijdeme pozdě!“ zahulákal Emmett přes celý dům a v tu chvíli se nahoře na schodech objevil i rozespalý Carlisle. Nezdál se zrovna nadšený svým budíčkem, a tak se poměrně mračil, když se kolem něho Alice protáhla a sbíhala shody.

„Emmette, příště za Alice raději dojdi. Naši sousedé nemusí pokaždé vědět o všem, co děláme ani o tom, že se zrovna chystáte do školy,“ řekl shovívavým hlasem Carlisle a vrátil se zpátky do ložnice. Všichni jsme si za poslední týden zvykli na to, že ráno nebyl nikdo doma, a tak jsme se neobtěžovali chovat potichu. Carlisleova noční a jeho ranní přítomnost v domě nás docela překvapila.

„Tak pojď, skrčku, už na tebe čekáme,“ řekl potichu, ale s úsměvem Emmett a tím si vysloužil další zamračený pohled, tentokrát od Alice. Ještě, když kolem něho procházela ven, mu neopomenula stoupnout na nohu.

„Příště mě neoslovuj skrčku, jsem Alice,“ upozornila ho výhružně.

„Au… jasně, skr-Alice,“ zarazil se naštěstí včas a otituloval naši sestřičku tak, jak měl.

„Máš štěstí,“ řekla klidným, ale mrazivým hlasem. Jako první také nastoupila do auta a zaujala místo spolujezdce. Ještě než jsme nasedli i mi ostatní už měla nos zabořený v knížce, kterou si předtím nesla v ruce.

„Co to čteš?“ zeptal jsem se, když jsem startoval, ale Alice ani nezvedla hlavu, jak byla zabrána do čtení. Tohle bylo pěkně divné, ještě nikdy Alice nějaká kniha nezaujala tak, aby se s námi nebavila. Obvykle četla jenom z donucení a jediné, co četla ráda, byly módní časopisy, kde sice moc textu nebylo, ale za to tam bylo spoustu obrázků.

„Jeď nebo fakt přijedeme pozdě,“ řekla místo toho Rose a sama zabořila nos do učebnice historie. Zřejmě bude dneska psát nějaký test, jinak by se s učením nijak moc nenamáhala.

„Rozkaz, kapitánko,“ ušklíbl jsem se a nastartoval. Potom už jsme mířili k té staré, oprýskané budově zdejší školy, kde jsme měli strávit jedno z dalších nudných dopoledne. Nadšení z toho jsem skoro skákal - bráno ovšem velmi ironicky.

Jak jsem totiž předpokládal Cordyho auto na parkovišti nestálo a to znamenalo, že Bella skutečně nepřijde do školy.

„Ahoj, Edwarde,“ pozdravila mě vesele Monica, když jsme se se sourozenci vydali jejich směrem do budovy školy, ale o nic víc se nepokusila. Asi ji to odmítnutí na pláži stačilo a nehodlala se ponižovat znovu.

„Zdravím všechny ve spolek!“ přivítal se samozřejmě se všemi bujaře Emmett. Potom už nastal všeobecný rozruch, který umí způsobit snad jenom Emmettova přítomnost a společně jsme se tedy mohli vydat na první hodiny.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 9. kapitola: