Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 11. kapitola

16.01.2011 (08:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3052×

11. kapitola

„Takže? Co uděláme?“ položila správnou otázku Christina. „Opravdu ho nechceš proměnit?“

„Neřekla jsem, že nechci, řekla jsem, že mám hlad,“ odporovala ji Graciela a já přemýšlel nad tím, co by pro mě bylo lepší - jestli dělat Graciele navždy poskoka nebo se jenom tak nechat zakousnout a umřít. A přestože jsem se snažil za všech okolností zachovat chladnou hlavu, zjišťoval jsem, že panika uvnitř mě nabírá na intenzitě a v uších mi z toho tlaku začíná pískat.

Pískat? Spíš to zní jako smyk pneumatik na asfaltu. Jako by se sem blížilo auto velkou rychlostí.

To auto bylo Belly a její hlas se nesl šerem kolem nás. Odrážel se od stěn starých domů a obě cizí upírky couvly. „Nechte ho na pokoji!“

„Proč bychom měly? Našly jsme si ho, chudáček se tu ztratil,“ broukla Christina a jak stála blízko, tak mi rukou přejela po hrudi. I na tu dálku jsem měl pocit, že jsem slyšel, jak Bella zavrčela.

„Je můj!“ odpověděla jí a přitom přišla trochu blíž, až mě Christina strhla za sebe.

„Klid, ono se to určitě vysvětlí,“ klidnila ji Graciela.

„Ano, všechno se může vyřešit v klidu, pokud ho hned pustíte, potom se nikomu nic nestane,“ odpověděla jí trochu klidným hlasem Bella, přesto mi připadalo, jako by v ní všechno v tu chvíli vřelo.

„Zatím nemáme v plánu ho jenom tak pustit, ale pokud mi vysvětlíš, co znamená to, že je tvůj, možná nad tím popřemýšlíme,“ ujala se slova opět Graciela. Jasněm na ní bylo to vůdcovství patrné, Christina byla asi jenom ta hloupá holčička a Graciela byla mozek všech akcí.

„Žiju tady, to ti musí stačit. Je to kvůli utajení,“ odpověděla jí chladně.

„Tak kvůli utajení, to mě mohlo napadnout. Takže… pokud nemáš žádný jiný důvod, mám dvě řešení, jak to tady můžeme ukončit, aniž bychom porušily zákon,“ odpověděla Graciela.

„Ne! To ti nedovolím!“ vykřikla znovu Bella.

„Je dobře, že víš, co ho čeká, pokud budeš hloupá, ale nezapomeň na ten zákon, který pořád připomínáš. Musíme ho přece ctít. A on to už zdá se prokoukl,“ mluvila sladce Graciela a viděl jsem, jak na ni Christina obdivně kouká, zdálo se, že v ní má svůj vzor. Jako by se jednou chtěla stát tak autoritativní jako je Graciela, ale zatím jí to vůbec nešlo.

„Nic nepoznal, a pokud přestanete s tímhle divadlem, tak se ani nic dozvědět nemusí a všichni si můžeme jít po svém,“ odporovala jí Bella.

„Grace, ale já mám hlad,“ zakňourala k ní Christina.

„Počkej, tohle - to tvoje dodržování zákonu - vztahuje se to jenom na něho nebo na všechny místní?“ otočila najednou svou řeč Graciela o sto-osmdesát stupňů a úplně mě tím zmátla, avšak Bellu nikoliv.

„Na něho a všechny v okolí Forks,“ odpověděla jí klidně.

„Dobře tedy, vezmi si ho - stejně je tak pohublý, sice pěkný, ale… myslím, že si najdeme lepšího, jenom počítej s tím, že se ještě uvidíme,“ přislíbila jí výhružně a než jsem to stačil plně zaregistrovat, zmizela Graciela i s Christinou někde v dálce a se mnou stála v uličce jenom Bella.

„Edwarde, nastup si do auta,“ proťala to ticho kolem najednou Bella a já se na ni podíval. Teď se mi docela potvrzovala moje domněnka s jejím upírstvím. Ty dvě holky, co tu byly před chvílí, byly jasně upírky, to jsem nemohl popřít a Bella… rozkazovala jim, aby odešly, že je tohle její teritorium a já - JÁ - patřím jenom jí!

Zaváhal jsem. Věděl jsem to už před tímhle nenadálým útokem, ale teď to bylo jiné. Teď jsem si tím byl jistý a nějak jsem nevěděl, co chci. Zamiloval jsem se do ní a chtěl být s ní, ale vlastní tělo mě teď nechtělo poslouchat. Chtěl jsem se za ní rozběhnout a vzít ji do náručí, jenže něco ve mně se tomu bránilo, když vidělo, jak se neohroženě postavila dvěma upírkám a ty ji poslechly.

„Edwarde…,“ zaslechl jsem její hlas, který teď byl mnohem blíž, až jsem pochopil, že během toho mého zaváhání došla až za mnou. Stála přede mnou a zvědavě na mě pohlížela. Zkoumala mě. „Nechci ti ublížit,“ dodala po chvíli.

„Já-já vím, jenom - děkuju, zachránila jsi mi život, kdybys sem nepřišla…,“ zadrhl jsem se.

„To je v pořádku, teď si pojď nasednout do auta, ať odtud můžeme odjet,“ pobídla mě, a tak jsem konečně posbíral všechnu svou odvahu a šel za ní do auta, kde jsem si sedl do pohodlné sedačky, zapnul bezpečností pás a zhluboka se nadechl.

Do nosu se mi dostala její omamná vůně a já se trochu usmál.

„Co jsi dělal v těch ulicích?“ zeptala se mě, když nastartovala a obratně vyjela z ulice a mířila do centra.

„Ztratil jsem se, byl jsem v nedalekém knihkupectví a cestou zpátky jsem zabloudil. Ty dvě, Christina a Graciela,“ vyslovil jsem s odporem jejich jména, „mě našly a nabídly mi pomoc, jenže, jak jsem potom pochopil, neměla to být pomoc, jakou bych potřeboval,“ odpověděl jsem jí na otázku a podíval se na ni.

Ačkoliv seděla za volantem, neodpustila si pohled na mě.

„Aha, já… odvezu tě teď domů, je už docela pozdě,“ podotkla a já se podíval na hodiny umístěna na středu palubní desky. A opravdu, bylo pozdě.

„Počkej, nemůžeme jet hned do Forks, čeká tu na mě Mike, přijeli jsme společně. Určitě už musí mít obavy, měli jsme se sejít už skoro před hodinou,“ namítl jsem a dost mě překvapilo, že je tak pozdě. Ani v nejmenším mě nenapadlo, že bych tam venku byl už hodinu.

„Dobře, kde jste se měli sejít?“ souhlasila a já jsem jí řekl název obchodu, načež Bella jenom přikývla a další rozhovor se nekonal. Bylo to divné. Pokaždé jsme se spolu měli o čem bavit, ale teď… přestože jsem měl opět plnou hlavu otázek, neodhodlal jsem se žádnou vyslovit nahlas. Bylo to divné, měl jsem příležitost, na kterou jsem přece tolik čekal, tak proč?

„Bello…?“ oslovil jsem ji a ona na mě pohlédla. „Chtěl bych se tě zeptat-“

„Teď ne, není na to vhodná chvíle,“ odporovala.

„A kdy bude, hm? Stejně jsem s tebou dneska chtěl mluvit, tak proč to nespojit?“ nedal jsem se jenom tak rychle odbýt. Dodal jsem si odvahy, říct jí, že s ní potřebuju mluvit, tak se nenechám odmítnout a konečně se tu pravdu dozvím, ať to stojí cokoliv.

Povzdechla si. „Dobře, tak tedy, o čem si se mnou chtěl mluvit?“

Nechtěla o tomhle tématu mluvit, bylo mi to víc než jasné, ale já musel znát odpovědi aspoň na některé své otázky. Musí mi na ně odpovědět.

„Víš, trochu jsem pátral. Vím, že se mi teď klidně budeš moct vysmát, ale zaujal mě ten Paulův příběh, ta legenda, co vyprávěl v La Push. No, a přiznám se, že mi to ještě tu noc nedalo spát a já chtěl zjistit něco víc. Taky mi vrtala hlavou i Mikova slova,“ začal jsem pěkně popořádku a sledoval, jak Bella drtí v rukou pevně volant.

„Mike na tebe už čeká,“ odbočila od tématu a zajela s autem ke krajnici.

„Děkuju a počkáš tady na mě chvíli? Rád bych dořešil to, co jsme začali,“ požádal jsem ji a když nakonec přikývla, dovolil jsem si vysednout z auta a dojít až k Mikovi, který zrovna pokládal telefon. Asi se mi snažil znovu dovolat. „Mikeu, omlouvám se, že jdu pozdě, trochu jsem se tu ztratil,“ omluvil jsem se mu hned.

„To je v pohodě, hlavně že ses už našel. Teď bychom ale měli vyrazit,“ pobídl mě.

„Pokud ti to nebude vadit, odvoz už mám, takže můžeš jet sám,“ odmítl jsem a Mike se zvědavě podíval směrem, odkud jsem přišel a zahlédl Bellino auto a Bellu, která zrovna stála venku u strany řidiče.

„Jasně, to nebude žádný problém,“ ujistil mě a sám už nasedal do auta a odjížděl domů.

„Můžeme si tedy promluvit?“ zeptal jsem se Belly, když jsem k ní došel. Na její tváři jsem však neshledával žádnou známku nadšení, spíš byla frustrovaná a snad se i trochu bála toho, co se bude dít.

„Dobře, ale trochu se u toho projdeme,“ navrhla, a když jsem souhlasil, chtěl jsem jí to totiž co nejvíc usnadnit, zamkla auto a bok po boku jsme vyrazili až k promenádě, vedoucí kolem břehu, odkud byl nádherný výhled na moře. „Tak tedy začni, asi máš hodně otázek,“ pobídla mě.

„To máš pravdu, mám jich hodně, ale nějak nevím… pořád tak trochu přemýšlím nad tím, co se před chvílí odehrálo u těch skladů,“ zavedl jsem řeč opět trochu jiným směrem.

„Jenom nějaké dvě pouliční zlodějky,“ namítla.

„Ne, to nebyly jenom obyčejné zlodějky. Myslím si, že… že to vůbec nebyli lidé. Tedy, nechápej mě špatně, rozhodně to lidé byli, ale - fajn, myslím si, že to byly upírky,“ dodal jsem si odvahy a konečně to celé řekl nahlas. Bella se v tu chvíli zarazila.

„Jak tě to napadlo?“ zeptala se, a když jsme procházeli kolem stánku a horkými kaštany vytáhla z kapsy nějaké peníze, které rychle podala prodavači a jeden sáček s teplou pochoutkou si vzala. Následně ji však beze slova podala mě. Nechápavě jsem se na ni podíval. „No co, začíná být zima,“ podotkla jako by se nechumelilo a trochu se usmála.

„Asi máš pravdu,“ souhlasil jsem a začal si ohřívat ruce o teplý sáček. „Ale teď zpět k tomu, co jsem říkal. Ptala ses, jak mě tohle napadlo. Může to znít hloupě, ale při mém pátrání na internetu jsem narazil na zajímavé informace a potom… když jsem se trochu zaposlouchal do jejich rozhovoru - bylo to takového dvousmyslné. Pak jsem se zaměřil na jejich dokonalý vzhled, který popisovala i ta legenda - no a tak jsem došel k tomu závěru.“ Vybalil jsem na ní všechny své úvahy. „A jelikož se nesměješ, asi na tom bude něco pravdy,“ podotkl jsem.

„Takže tomu všemu, myslím z té legendy, věříš?“ zeptala se na oplátku.

„Nevím, co si o tom mám myslet. Vždy jsem to považoval jenom za pohádky na postrašení malých dětí a možnost jak Hollywood vydělává peníze, ale od té chvíle, co jsme se přestěhovali tady, tak nevím,“ odpověděl jsem jí popravdě.

Čekal jsem nějakou odpověď, něco, co by mi napovědělo, jak moc blízko jsem pravdě, ale Bella mlčela. Sledovala své boty a mlčky šla vedle mě. Snažil jsem se z jejího chování něco vyčíst, jenomže ona se zdála jenom smutná. Nevěděl jsem proč. Občas se nadechla, jako kdyby mi něco chtěla říct, ale ani jednou to neudělala.

„Stalo se něco? Řekl jsem něco špatně?“ zeptal jsem se po chvíli, kdy jsem to nevydržel.

„Ne, nic se nestalo, jenom… co bys udělal kdyby - čistě náhodou - byly některé ty příběhy pravdivé?“ promluvila konečně a tentokrát se zastavila a zvědavě se na mě podívala. Čekala na mou odpověď.

„Asi bych měl nejdřív spoustu otázek,“ usmál jsem se na ni.

„Otázek?“ zeptala se mě překvapeně a mě hned napadlo, že asi čekala bezhlavý útěk. Avšak tohle jsem neměl v plánu nikdy udělat, i kdyby mi potvrdila to, že je upír. Mé srdce by mi nedovolilo se takhle zachovat. Cítil jsem, že s ní musím být i přes tohle riziko.

„Ano - nejdřív by mě totiž zajímalo, co všechno je pravdy na těch příbězích. To o slunci, kolících, česneku nebo rakvích,“ podotkl jsem nenuceně, jako bych se s někým bavil o včerejším zápasu ve fotbale nebo o počasí.

„Ale-ale, ty se nebojíš?“ pokládala mi pořád zmatené otázky.

„Nemám důvod, kdybys mě chtěla zabít, tak bys to udělala už dávno,“ odvětil jsem jí a sám nevěřil, že jsem něco takového vyslovil, ale když jsem se nad tím teď zamyslel, došlo mi, že jsem řekl pravdu. Kdyby chtěla, už bych byl mrtvý.

„Tady o tohle nejde. Měl by ses bát,“ odporovala mi a dál hleděla do očí. Já se utápěl v těch jejích karamelových a necítil ani nejmenší záchvěv strachu, jako tomu bylo v přítomnosti těch dvou upírek. Belle jsem věřil, ona by mě nezabila. Byl jsem si tím jistý, ačkoliv jsem nevěděl proč, prostě jsem z ní nemohl mít strach. Nešlo to.

„Ale já se nebojím, nevěřím, že bys mi ublížila,“ stále jsem jí odporoval.

„Mohla bych tě během chvíle zabít, copak to nechápeš?“ zasyčela na mě výhružně. Chápal jsem to, jenomže jsem si to riziko nepřipouštěl. Belle však docházela trpělivost, jako by snad zuřila, že z ní nemám strach. „Asi… asi bych tě měla odvést domů,“ řekla po chvíli, kdy si prohrábla vlasy a jakš-takš se uklidnila.

„A co moje otázky?“ chtěl jsem znát odpovědi.

„Možná někdy později,“ odmítla mi všechny vysvětlit a rázným krokem se vracela k místu, kde jsme nechali auto. Nechtěl jsem ji tedy ještě víc naštvat, a tak jsem neodporoval a následoval ji až ke krámku se společenskými oděvy. „Pokud nebudeš ty kaštany jíst, tak je, prosím tě, vyhoď,“ řekla, když jsem se chystal nastoupit, a tak mi připomněla už skoro vychladlý sáček pochoutky, kterou mi koupila. Pochoutky, na kterou jsem teď neměl ani nejmenší chuť a která tedy skončila v odpadkovém koši.

Domů jsme jeli mlčky. Bella sledovala upřeně cestu a rukama svírala volant, až jí nabíhaly klouby na rukách. Stále byla rozrušená a já to nechápal. Copak není ráda, že konečně znám její tajemství a vůbec se jí nebojím? Ona by byla vážně raději, kdybych s křikem utekl? Tohle by skutečně chtěla?

Ne, nevěřil jsem tomu. Jenom asi bude muset tuhle skutečnost trochu vydýchat a utřídit si v hlavě skutečnost, že se jí nebojím a hodlám jí být na blízku.

Před domem mě bez slůvka rozloučení vysadila a hned odjela. S pohledem na zadní světla jejího auta jsem vešel do domu a rovnou do pokoje, kde jsem se svalil na postel jako pytel brambor. Byl to hodně náročný den, ale já jsem byl rozhodnutý nevzdat se a bojovat za to, co cítím.

Bojovat za svou lásku k Belle.

Potom jsem si ještě rychle zašel do sprchy a než jsem si lehl, pootevřel jsem okno, abych do pokoje pustil trochu čerstvého vzduchu. Nebylo to však to jediné, co jsem do pokoje pustil. Kromě nočního vánku mi do pokoje proklouzala i Bella!

„Co tady děláš? Jak si se sem dostala?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Dostala jsem se sem velmi jednoduše - vyšplhala jsem. Jinak, sám jsi chtěl něco vědět, pokud ale chceš, abych odešla, stačí říct a já hned zmizím,“ prohodila lhostejně. Mně to ale lhostejné nebylo, byl jsem rád, že se se mnou baví a, přestože mě její návštěva v mém pokoji značně překvapila, nehodlal jsem jí vyhnat.

„Ne, to rozhodně ne, jsem rád, že jsi tu,“ promluvil jsem, když se chystala vyklouznout oknem ven. Teď nesmí odejít! „Zůstaň tu,“ zadržel jsem ji a Bella skutečně zůstala v pokoji. Mohl jsem se tedy uvolnit, když její odchod nehrozil. Pohodlně jsem se tedy posadil na postel, ale pak mě něco napadlo.

„Co to děláš?“ zeptala se, když jsem se zvedl z postele a došel ke dveřím, abych je mohl následně zamknout. Jenom pro případ.

„To je jenom kvůli soukromí, mám docela indiskrétní sourozence,“ podotkl jsem a vrátil se na postel. Bella stále postávala u okna, které od jejího příchodu zůstalo otevřené, a noční vánek si pohrával se záclonami.

„O indiskrétnosti nemáš ani potuchy,“ odpověděla mi, když jsem se vrátil k ní.

„Klidně si někam sedni,“ nabídl jsem jí místo, když jsem si uvědomil, že pořád stojí. Skoro až přeopatrně uposlechla mé vybídnutí a sedla si na židli u pracovního stolu. Přitáhla si ji však tak, aby se na mě mohla dívat.

„Říkal jsi, že kdybys zjistil, že upíři existují, měl bys spoustu otázek. Přišla jsem ti na ně tedy odpovědět,“ podotkla z ničeho nic. Takovou ochotu jsem nečekal, ale vlastně jsem ji jenom uvítal, stejně bych s ní musel co nejdřív mluvit, aby mi ujasnila, co všechno je pravda, co lež a jak to mezi námi bude nadále.

„Nevím, kde bych měl začít,“ odpověděl jsem a poškrábal se v rozcuchaných vlasech. „Asi, nevím, asi by mě zajímalo, jak je to s tím kůlem. Je to pravda?“

„Ne, kůl nám neublíží a než budeš pokračovat, tak ani svěcená voda nebo česnek, všechno jsou to báchorky, ale lidi si potom aspoň myslí, že proti nám něco zmůžou, což je pro ně lepší,“ dodala odpověď i na další mé otázky, které jsem jí skutečně chtěl položit.

„A co slunce? To je pravda?“ zeptal jsem se dál. Bylo to jenom logické, že nebyla ve škole vždy, když se venku ukázalo krásně. Stálo by jí to život.

„Ne, ani tohle není pravda,“ nesouhlasila a zmátla mě tím.

„Proč tedy nechodíš do školy, když je krásně? Slunce ti přece neublíží,“ namítl jsem.

„Neublíží mí, ale i tak je nebezpečné. Lidé by hned poznali, že jsme jiní,“ odpověděla a na slovo jiní si dala zvláštní důraz.

„Co se tedy stane, jak vás může slunce prozradit?“ vyzvídal jsem dál.

„Možná ti to někdy ukážu, teď ale ne. Máš ještě nějaké další otázky?“ pobídla mě k dalším a já se nad tím musel zamyslet. Tohle byly ty nejjednodušší a další jsem si nějak nestačil promyslet. Nevěděl jsem, co bych o ní chtěl vědět víc.

Potom mě ale něco napadlo. „Jak to, že máš zlaté oči? Ta upírka v Paulově příběhu, ta je měla přece červené, ne?“ Odpověď na tuhle otázku mě velmi zajímala, a tak jsem se zatajeným dechem čekal, co bude dál. Třeba je to jenom součást maskovaní její podstaty, což vlastně navrhla Monica.

„Je to kvůli tomu, že se neživím lidskou krví… proto mám oči zlaté. Mezi zasvěcenými se mně a mojí rodině říká vegetariáni. Je to takový malý vtípek,“ trpce se při tom usmála a mně se potvrdilo to, že se jí nemusím bát. Neživila se lidskou krví.

„Edwarde?“ zaslechl jsem tiché zaklepání, které následoval Alicin hlas.

„Co se děje?“ zeptal jsem se a snažil se o to, abych zněl rozespale. Jako bych přesně věděl, proč jsem hned po Bellině příchodu zamknul dveře do pokoje.

„Já nevím, znělo to, jako by ses tam s někým bavil,“ odpověděla mi přes dveře a já se znepokojeně podíval na Bellu, která se jenom vševědoucně usmívala.

„Neříkal jsem, že i stěny tu mají uši?“ zašeptal jsem k ní. „Asi by ses měla někam schovat, budu ji muset pustit dovnitř.“ Bylo mi totiž jasné, že Alice jenom tak neodbudu. Když si něco umanula, byla neústupná a tvrdohlavá jako beran.

„Neboj se, mě tu nenajde,“ usmála se Bells a už jsem slyšel další zaklepání.

„Edwarde, můžu dál?“ naléhala a ještě než jsem měl možnost odpovědět, sáhla po klice, ale jelikož bylo zamknuto, nepodařilo se jí dostat do pokoje. „Edwarde? Od kdy se zamykáš?“ zeptala se překvapeně a já se ohlédl po Belle, která opět stála u okna. Asi se rozhodla odejít.

„Počkej, ještě neodcházej. Chci toho ještě tolik vědět, jenom se schovej a já se Alice hned zbavím,“ nabídl jsem ji další variantu a chystal se jít mé dotěrné malé sestřičce otevřít dveře, protože nepřestávala lomcovat s klikou.

„Edwarde, že ty tam někoho máš?“ snažila se šeptat, ale jasně jsem cítil to vzrušení v jejím hlase. Byla zvědavá, až to nebylo zdravé.

„Nikoho tu nemám, jenom jsem se zamkl pro případ, jako je tenhle - chtěl jsem se v klidu vyspat,“ podotkl jsem a otočil klíčkem v zámku. Hned na to Alice vpadla do pokoje jako žárlivá manželka a všude možně se rozhlížela, jako by snad mohla Bellu vypátrat.

„Nikdo tu není,“ řekla zklamaně a sedla si na postel.

„Neříkal jsem ti to?“ usmál jsem se na ni vítězně.

„Já vím, jenom jsem měla pocit, že jsem slyšela nějaké hlasy, jako bys tu měl nějakou holku. Ale asi se mi to jenom zdálo,“ odvětila.

„Ano, to se ti určitě jenom zdálo, teď bys ale měla jít ještě spát,“ snažil jsem se ji nenápadně vystrnadit z pokoje a hraně jsem si i zívl, abych své ospalosti přidal. Což Alice asi jako důkaz, že jsem také spal, stačilo a odešla do svého pokoje.

Jen co za sebou zavřela dveře, zavřel jsem i ty svoje a okamžitě je zamkl.

„Můžeš se vrátit, Alice šla zase spát,“ zašeptal jsem k otevřenému oknu. Byl jsem si jistý, že to slyší a že se každým okamžikem vyhoupne otevřeným oknem dovnitř. Jenže… ono se nic nestalo. Přešel jsem k oknu a vyklonil se ven. Ačkoliv si moje oči na tmu kolem mě pozvolna přivykaly, neviděl jsem nic než jenom obrysy všeho kolem.

Ještě jednou jsem na ni tedy zavolal, že se může vrátit a pak jsem si zalezl do postele. Čekal jsem, jenomže ten předstíraný spánek mě pomalu začal přemáhat a víčka mi hrozně těžkla. Až jsem nakonec usnul.

Když jsem se ráno probudil, okno do pokoje bylo zavřené, a tak jsem musel přemýšlet, jestli Bellina noční návštěva byla skutečná, nebo se mi o ní jenom zdálo.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 11. kapitola: