Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno bude dobré - Epilog

06.12.2011 (20:30) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2330×

Lilly

Zrovna jsem pokládala na poličku naši svatební fotku, když jsem to ucítila. Ostrá bolest v podbřišku a divný pocit, jako kdybych se počůrala. Podívala jsem se na své břicho a věděla, že je to tady. Rychle jsem se posadila na pohovku a soustředila se, jestli ucítím nějakou bolest. Pár okamžiků se nic nedělo, ale pak mě ochromila taková bolest, až jsem zakřičela. Dvě vteřiny poté ke mně přiběhl Alex a ptal se mě, co se děje. Když uviděl mé mokré tepláky a můj bolestí stáhnutý obličej, došlo mu to. Okamžitě mě vzal do náruče a pospíchal se mnou z našeho bytu. Když mě posadil do auta, znovu jsem bolestně zakřičela a snažila se zhluboka dýchat.

„Miláčku, bude to dobré, neboj. Za chvilku budeme v nemocnici a tam se o vás postarají,“ uklidňoval mě Alex a já mu věřila.

Alex

Stál jsem u oltáře a kdybych byl člověk, asi bych se nervozitou celý třásl. Byly to jen dva měsíce od doby, co jsem Lilly požádal o ruku, a už to tu bylo. Moje drahá se chtěla vdát dřív, než se naše malé narodí. Bříško už měla velké, ale podle Alice si vybrala šaty, které to prý dokonale zamaskují.

„Klid, Alexi,“ řekl mi Edward a poplácal mě po rameni.

„Doufám, že neutekla, nějak jim to trvá,“ konstatoval jsem a on se zasmál.

„Víš, jsem rád, že si Lilly našla zrovna tebe. Přijmeme tě do rodiny velice rádi,“ svěřil se mi a já se na něj usmál. Na místě svědka stál Lukas a za ním Alec. Usmívali se a ukazovali na mě palec nahoru. Chtěl jsem Edwardovi něco říct, ale Rosalie začala hrát svatební pochod a já nervózně vyhlížel svoji nevěstu. Viděl jsem několik malých holčiček, jak na zem hází okvětní lístky růží, a za nimi šla Alice v modrých šatech, Bella v zelených šatech a Nessie v růžových. Když jsem si vzpomněl, jak kvůli té barvě vyváděla, musel jsem se usmát.

Podíval jsem se zpátky na uličku, která vedla k oltáři, a zalapal jsem po dechu. Ta dokonalá blondýnka, co se drží svého otce, nemůže být moje sladká Lilly. Bílé šaty, které byly pod prsy podpásané a přes bříško volné, jasně ukazovaly, jak je nádherná. Vlasy měla spletené do drdolu, ze kterého jí vedl dlouhá závoj. Jemné líčení dokazovalo, že je od přírody krásná, a vůně, která z ní byla cítit, mě naprosto ochromila. Ta doba, než ke mně přišla, mi přišla dlouhá jako roky. Když byla konečně u mě, pohladil jsem ji po tváři a slíbil jí, že bude navždy šťastná a nic se jí se mnou nestane.

Jenže teď seděla na sedadle spolujezdce a bolestně naříkala. Věděl jsem, že tomu nepomůžu, ale snažil jsem se ji uklidnit konejšivými slovy. Trochu to pomohlo, ale když se bolestně prohnula a zakřičela, moje slova byla k ničemu. Když jsem stavěl u nemocnice, Carlisle už čekal u vchodu s vozíkem v ruce. Než jsem stihl pořádně zastavit, už ji bral do náruče a posadil ji do vozíku. Rychle jsem zaparkoval a pospíchal za nimi. Tichou nemocniční chodbu naplňovaly její bolestné steny a hlasité oddechování.

„Miláčku, za chvilku to přejde,“ slíbil jsem jí a políbil ji na čelo.

Lilly

Jenže nepřešlo. Bolest se stupňovala, a když mi děda řekl, že musím ještě nejméně hodinu počkat, málem jsem se zhroutila. Bolest naplňovala celé mé tělo a já se modlila, aby to už bylo za mnou. Alex mě držel za ruku, šeptal mi slova útěchy a lásky a napomínal naše miminko, aby mě tak nezlobilo.

Ta hodina, kterou jsem čekala, než mě vzali na porodní sál, byla ta nejdelší, jakou jsem kdy zažila. Bolest mě tak vysílila, až jsem pochybovala, že to zvládnu. Alex mě držel za ruku a otíral mi zpocené čelo.

„Tak, Lilly, a teď zatlač,“ rozkázal mi děda a já ho poslechla. Bolest byla ještě větší a já začala pochybovat, že to přežiju. Posílala jsem Alexe do horoucích pekel a slibovala mu, že bude první vykastrovaný upír. Tlačila jsem, seč mi síly stačily, a za několik minut porodní sál naplnil dětský pláč. Unaveně jsem se položila na lehátko a usmála se. Alex držel v rukou plod naší lásky a usmíval se na něj. Když mi ho podával, viděla jsem, že kdyby mohl plakat, celou tvář by mu zdobily slzy.

„Je to holčička,“ řekl mi a podal mi naši dceru. Na hlavičce měla blonďaté chmýří a plakala. Když otevřela očička, usmála jsem se. Byla to zvláštní barva modré, která zářila a okouzlovala.

„Ahoj, Rose,“ zašeptala jsem a podívala se na Alexe. O jménu jsme se ještě nebavili, ale já vždycky chtěla Rose. Jméno ženy, kterou jsem milovala a obdivovala.

„Vítej na světě, Rose.“ Pohladil ji po čelíčku a mně po tváři stekla slza.

Alex

Držel jsem v rukou naši malou dceru a děkoval Bohu, že jsou obě v pořádku. Lilly usnula hned poté, co jsem přivítal naši malou na světě a její děda mě vyhodil s tím, že ji potřebuje ošetřit. Prohlédl svou pravnučku a pak mi ji vrátil. Malá v mé náruči spinkala a vypadala dokonale, přesně jako její matka. Cítil jsem takové štěstí, že bych ho mohl rozdávat. Tak statečnou ženu, jako je Lilly, jsem snad ještě neviděl. Zrovna jsem pozoroval, jak se moje žena usmívá ze snu, když se malá probudila. Chtěla plakat, ale když jsem ji pohladil po tváři, zvědavě se na mě podívala a plácla mě po tváři.

„Ahoj, princezno. Já jsem tvůj táta,“ pověděl jsem jí a ona na mě hleděla velkýma modrýma očima.

„Dej mi ji,“ zašeptala Lilly a já se na ni podíval. Musela být vzhůru jen chvíli, protože měla oči ještě napůl přilepené k sobě. Zvedl jsem se a donesl jí Rose.

„Jsi to nejkrásnější stvoření, které jsem kdy viděla,“ zašeptala a já si uraženě odfrkl. Ona ke mně zvedla pohled a já nasadil hraný naštvaný pohled.

„Promiň, ale mám pravdu,“ řekla s úsměvem na tváři a vyplázla na mě jazyk. Sedl jsem si na postel k ní a obě dvě jsem objal. Chtěl jsem něco říct, ale než jsem stihl otevřít pusu, do pokoje se vřítila celá rodina a okamžitě se hrnuli k malé Rose. Nikdo kromě Alice a Edwarda nevěděl, jak se malá bude jmenovat, takže po nás házeli zvědavé pohledy a čekali, s čím přijdeme.

„Chci, aby se moje dcera jmenovala po ženě, které si nejvíce vážím. Po ženě, která kvůli mému životu málem zemřela. Tak rodino, představuji vám Rosalii Marry Cullenovou,“ zašeptala a její matka potichu vzlykla. Všichni byli spokojení a šťastní.

Lilly

Seděla jsem na verandě našeho domu a objímala se s Alexem. Červené paprsky večerního slunce dopadaly na naše bledá těla, která lehce zářila. Ano, byla jsem úplný upír. Po porodu naší poslední dcerky jsem na tom byla zdravotně špatně, tak mě musel Alex proměnit. Nelituji toho, právě naopak. Jsem silná a rychlá stejně jako můj muž a celá naše rodina. Tedy až na naše děti, které kromě Rose byly poloupíři. Moje nestarší dcera byla jen třetinový upír, ale její růst se zastavil na dvacítce. Mysleli jsme si, že bude stárnout jako normální lidé, ale již několik let se nezměnila.

Od doby, kdy se narodila, se toho hodně změnilo. Přestěhovali jsme se s Alexem do domku nedaleko vily, kde žila naše rodina, a užívali jsme si společného života. Užívali jsme si ho asi dost, protože se nám do roka narodila dvojčata. Alex a Edward. Dva chlapci tak podobní mému muži, že jsem si je někdy pletla. Nakonec se narodila Karin. Jméno se mi nejdřív moc nelíbilo, ale nakonec jsem si ho zamilovala.

Seděla jsem v náruči svého muže a prožívala svůj sen. Karin běžela v modrých šatičkách a Alex jí vzal plyšáčka, kterého jsem jí dala. Edward ho vzal svému bratrovi a smál se, že mu ho vzal. Nakonec přiběhla Rose, vrátila hračku své malé sestře a řekla mi, že jsem se natrápila až dost, ať si odpočinu.

„Vidíš? Máme dokonalé děti,“ řekla jsem Alexovi a políbila ho.

„S dokonalou ženou nejde nemít dokonalé děti,“ zasmál se a polibek mi oplácel.

„Mamíííí.“ Přiběhla k nám Karin a skočila nám do náruče. Zasmála se a oba nás objala. Nadechla jsem se její dokonalé vůně a spokojeně si povzdychla.

„Až tě zase budou Ed s Alexem zlobit, schovej jim mobil,“ zašeptal jí do ucha Alex a já se zasmála.

„Ty je teda učíš věci.“ Dloubla jsem ho do ramene a on si ho bolestně třel.

„Podívej se na to.“ Prstem ukázal na zahradu a já následovala dráhu jeho prstu. Edward se pral s Alexem a Rose se jim smála. Když to uviděla Karin, okamžitě se rozběhla za svými sourozenci a při běhu se smála.

„Miluju tě,“ zašeptal můj muž a políbil mě na šíji.

„Taky tě miluju,“ odpověděla jsem a usmála se. Byla jsem spokojená a šťastná.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno bude dobré - Epilog: