Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 6. kapitola

12.03.2013 (13:00) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2595×

Nastal čas, abych změnila místo pobytu, ale nemohla jsem se k tomu přinutit. Něco uvnitř mě nabádalo, abych vyhledala Edwardovu rodinu. Byla jsem sama a neměla jsem ke komu směřovat svoji pozornost. Výsledkem bylo, že jsem měla v hlavě guláš. Myšlenky všech v okolí mě zastihovaly nepřipravenou. Nemohla jsem se soustředit a dělat správná rozhodnutí. Rozhodla jsem, že s tím chaosem ve svojí hlavě musím zatočit. Jediným řešením je vyhledat rodinu Cullenů. Nejsem společenský typ. Ten nápad se mi nelíbil, ale musela jsem překonat svoji averzi.

V duchu jsem se vracela k Edwardovým slovům. Rodina mu pomohla pouze svou přítomností, ale naučit se žít se svým břemenem v podobě čtení myšlenek se naučil sám. Tak proč bych ho měla jít hledat a trávit s ním svůj čas? Je v tom možná něco víc? Rozhodla jsem se, že se žádným hlubším smyslem nebudu zaobírat a vyhledám ho proto, abych se naučila žít v přítomnosti lidí a upírů. Ostatní zůstane na mých bedrech.

Ani ne tak náhodou, jako vlastním přičiněním, jsem stála před obchodním domem a dívala jsem se na tři ženy, které měly kolem sebe tucet tašek. A navíc, každá měla svých tucet tašek. A navíc, byly upírky, můj cíl. Nejmenších z nich si podupávala nožkou a tvář měla protkanou frustrací. Když jsem se podívala jen letmo jejich směrem, okamžitě mě zaplavily myšlenky třech upírek a ostatní myšlenky jsem přestala vnímat a poslouchala pouze myšlenky nejmenší upírky, která připomínala lesního tvora - elfku. Neohroženě jsem se vydala jejich směrem. Nebála jsem se upírek, myšlenky měly čisté, neublížily by ani kuřeti. No, jsou vegetariáni, kuřeti by ublížili. Měla jsem na mysli člověka. On nelhal, lidumilové ve všech směrech. A tak lidští. Rozum mi nad tím stál. Ale na druhou stranu potlačovali svoji přirozenost jako… já. Nemohla jsem si pomoct, usmála jsem se a úsměv mi zůstal, když jsem pochopila, proč se elfka mračí.

„Dobrý den,“ začala jsem nejistě, ale pak jsem získala zpět ztracenou odvahu, „ráda bych znovu viděla Edwarda, máme spolu nějaké nevyřízené účty. Můžu se k Vám připojit a povídat si s Vámi? I když kvůli Edwardovi to zvládnu i beze slov! Alice, kvůli mně nevidíš budoucnost, takže jestli ti to vadí…“ Šokovaní se na mě dívaly, viděly pouze člověka a musely prvně zpracovat všechno, co jsem jim v rychlosti vyklopila na talíř.

„Edward se baví s člověkem?“ ohrnula blondýnka spodní ret.

„Kdybys mohla, cítím se strašně nesvá,“ promluvila Alice ve stejnou chvíli a podívala se nakvašeně na Rosalii.

„V pořádku, stáhla jsem svůj štít. Ne, já nejsem pouhý člověk, Rosalie. Právě myslíš na svého Emmetta a dumáš nad tím, proč Edward mešká, aby Vás vyzvedl.“ Další myšlenky od Rosalie jsou na mě dost, neubráním se chichotání: „Víte, že vás Edward šetří? Rosalie dokáže myslet na stejně nechutné věci jako Emmett.“ Pak vybuchuji smíchy, když slyším další sled myšlenek a dívám se do překvapených tváří Alice a Esme. Kdyby se Rosalie mohla červenat, tak je rudá až za ušima.

„Co jsi zač? Jak se jmenuješ?“ vyštěkla Rosalie na obranu.

„Znovu viděla na Edwarda?“ zopakuje Esme s dvojsmyslem a oči svítí nadějí. Ráda by svého syna viděla s nějakou dívkou, zatímco Rosalie soptí vzteky.

„Bella Swanová. Ale požaduji, abyste se ani slovem o mě nezmínili Volturiovým.“

„Ona se zbláznila. To je nemožné! Proč máme mlčet? Oni nás kvůli tobě popraví?! Odcházíme,“ řekla Rosalie rezolutním hlasem. Vážně, ony se otáčely, i když měly smutný, pouze Alice a Esme, výraz v obličeji.

„Neodcházejte, zapřísahávám vás. Mám fyzický a psychický štít a s ním dokážu zaštítit osoby i na dálku,“ vykřikla jsem za nimi nepříliš tiše, zoufalost v mém hlase byla patrná.

„Vážně?“ otázala se Rosalie, ve skupině žen zastávala nepsanou funkci vůdce, i když se zdálo, že Alice má svoji hlavu a rozum, Esme se rozhodla podřídit většině, i když jsem ji zaujala nejvíc ze všech třech upírek.

„Jsem poloupír, i když mi bije srdce, dokážu se o sebe postarat. Nebudu nikomu z vás dělat starosti. Edward použil na mě svůj dar a já prostřednictvím svého štítu převzala jeho dar a můžu vám číst myšlenky stejně, jako to dělá on.“ Víc jsem nestihla říct, zastavilo u nás luxusní auto.

„Kdo to…, Bello?“ Překvapený Edward zůstal stát na místě a bez ostychu na mě civěl, když vystoupil z prostorného, krásného Volva. Alice se zachichotala a jako jediná si začala nakládat tašky do auta. Podle vize viděla, jak to dopadne. Rosalie a Esme se dívaly o něco déle, poté, jako druhá, Rosalie protočila oči a naložila své tašky s drahými oblečky do kufru za taškami od Alice. Alice a Rosalie naložily jen pár tašek Esme do auta, ale Esme vzala Edwarda za ruku a přitáhla ho k nám, aby ho nejspíš vyzpovídala.

„Edwarde, proč jsi nám o ní nic neřekl?“ zeptala se ho mírně káravě, nepřestávala se usmívat, i když měla vyčítavý tón. Z Esme láska přímo tryskala ve velkých gejzírech na sto kilometrů.

„Proč bych měl? O nevychované poloupírce, která vraždí upíry na potkání? Málem jsi přišla o syna!“ řekl Edward, jeho hlas nebyl obviňující, ani laškovný, jeho slova se mě velmi dotkla.

„Vážně, Bello?“ Esme jsem vůbec neznala, ale zrada v jejím hlase se mě dotkla víc než Edwardova hloupá slova nevychovaného, nevycválaného teenagera.

„Ano, jsem vrah. Ale vy také, zvlášť Edward. Edward se zřejmě snažil být ironický, ale nepodařilo se mu to, vůbec to tak nevyznělo. Na mou obranu, zabíjím pouze červenooké upíry, když po dlouhé sledovací době zjistím, že si vybírají bezbranné ženy, děti, muže. Lovem jsou posedlý, loví pro zábavu, ne obživu, někteří jsou po své dlouhé existenci napůl šílení. Někteří smrti vzdorují, někteří ji vítají s otevřenou náručí.“ Mluvila jsem čistou pravdu.

„Proč jsi přišla?“ zeptal se kajícným tónem Edward, svůj přehmat se snažil zakrýt úsměvem, který nešel od srdce, byl nervózní, neoplatila jsem mu ho a dál ho zachmuřeně pozorovala. Udělala jsem správnou věc?

„Neudělala jsem správnou věc,“ odpověděla jsem si nahlas na svou myšlenku a otočila se k nim zády, připravená k odchodu.

„Omlouvám se. Zaujala si mě a já vypustil z úst nesmysl. Nechápu to, já takovým nejsem. Proč jsi přišla?“ Dívala jsem se mu do očí. Překvapivě říkal pravdu. Škoda jeho slov. Zavřela jsem oči a nechala padnout štíty. Edward překvapeně zamrkal řasami a užasle se díval přímo do mých hnědookých očí.

„Dobře, dobře,“ zopakoval dvakrát po sobě, a pak mi otevřel dveře od auta, „můžeš s námi zůstat, jak dlouho budeš chtít.“ Já se na něj podívala, tentokrát jsem překvapeně zamrkala já. Co se tady děje? Vypadá, jako kdyby na něj někdo seslal kouzlo. Naráz byl tak milý.

„Opravdu? Nebudu vám na obtíž?“ Musím se ujistit, nechci, aby si to doma rozmysleli a vyhodili mě jako spráskaného psa.

„Nebudeš. U nás jsou návštěvy vítané, zvlášť příjemné návštěvy. Host do domu, Bůh do domu. A navíc, Esme by ti neodpustila, kdybys odmítla. Už teď tě má ráda, ale budeš nám o sobě muset vyprávět.“ Edward se na mě zakřenil. Na jeho obličeji bylo vidět, že tenhle výraz nepoužívá příliš často. Zajímavý poznatek. Nerandí s děvčaty? Zřejmě ne! Musela jsem se pousmát nad tou myšlenkou. Stoletý panic? I když, co já mám právo říkat, jsem na tom stejně.

„Nemusíš se bát. Počítám s tím,“ ujistila jsem ho a konečně nastoupila do auta. Ostatní upírky byly dávno v autě a dávaly nám prostor na soukromý rozhovor, i když polovinu rozhovoru slyšely se bystřenými, upírskými smysly.

Silnice byly děravé jako na každé vytížené dálnici, ale auto jelo bez nejmenšího vychýlení z cesty a neustálého natřásání. Jízda byla nadmíru pohodlná, dlouhou dobu jsem se nevezla v žádném autě. Když jsem byla ponořena do svých myšlenek, vzpomněla jsem si, že jsme na Edwarda musely čekat. Jako první jsem si na to vzpomněla.

„Přijel jsem pozdě, protože mě zdržel Emmett. Doufám, že jste nemusely čekat dlouho," odpověděl všem, ale otázku jsem mu v duchu položila já. V autě nastalo pozdvižení. Rosalie se zdála být naštvaná, Alice zaúpěla a Esme nasadila přísný výraz, který hned poté zjihl. Nedokázala se hněvat dlouho.

„Co rozbil?" zeptala se Esme jednoduše a připravovala se na nejhorší.

„Překvapivě nic, ale musel jsem zůstat, dokud nedohrají zápas v baseballu Mariners proti Rangers. Mariners ze Seattlu jsou slabí, vítěz byl jasný, ale protože jsem chtěl odejít dřív, Emmett mě zastavil nevybíravý způsobem a donutil mě se dodívat až do úplného konce s celým zněním národní hymny," Edward si zničeně odfoukl a dál věnoval pohled vozovce před námi.

„Nevybíravým způsobem? Která váza?" Esme byla uvolněná, ale při slově nevybíravým znovu zpozorněla.

„Váza, kterou jsme dostali od Volturiových. Ale přiznejme si to, nikomu se nelíbila." Esme pouze tipovala, ale tipovala správně, zřejmě často přichází o náhodné kusy nábytku. Edward se na mě v odrazu zrcátka lehce usmál. Jeho úsměv mě přivedl na jednu myšlenku.

„Když u Vás můžu zůstat na návštěvě, nechcete ode mě něco jako dárek? Něco, co pro Vás můžu udělat?" zeptala jsem se a postupně jsem se po každém podívala.

Alice přispěchala s odpovědí jako první: „Říkala jsi, že jsi štít. Mohla bys nás obalit štítem, aby nám Edward nemohl číst myšlenky?"

„Ano, to je dobrý nápad, i když… kdo nás varuje před Emmettovými vtipy?" připustila Esme, ale zaobírala se myšlenkou, že za chvíli to odskáče celý dům a ne pouze jedna, ubohá váza, když Emmett bude mít neomezené pole působnosti.

„Emmett je v pohodě, jenom trochu hravý. Hrát si s medvědem! To může napadnout jenom Emmetta. Ale ještě máme Alici, byl to její nápad, takže ona  bude hlídat Emmetta a na chvíli naše myšlenky budou zase jenom naše myšlenky."

„Hlasování na rodinné poradě,“ převzal vedení Edward, hlas měl lehce frustrovaný. Tipovala jsem, že si na čtení myšlenek zvykl jako jeho součást. Už jsme zastavovali před jejich domem. Aspoň myslím, žádný jiný dům v deseti kilometrech se tady nenacházel. Jenom jeden velký, skleněný, přenádherný dům uprostřed ničeho - vlastně, uprostřed řídkého lesa.

„Vítej u nás doma, Bello,“ přistoupila ke mně Esme a vzala mě kolem ramen, „Edward je někdy nezdvořilý, nevšímej si ho, chovej se u nás jako doma. Nikoho z nás se nemusíš bát.“ Obrátila jsem své oči k té nádheře a nechala se zavést do obývacího pokoje. Kde se jako pára nad hrncem zjevili upírskou rychlosti další tři upíři. Vlastně dva, jeden tam už byl a vyřvával něco nad fotbalovým zápasem, který běžel v televizi.

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 6. kapitola: