Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 3. kapitola

05.05.2012 (08:30) • kajka007, eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 49× • zobrazeno 4571×

Od této kapitoly budeme mít jedno pravidlo, abyste se v tom vyznaly. Kapitoly budou psány jak z pohledu Rose, tak Belly. Pohled Belly neznamená tělo Belly, ale mysl Belly. Snad chápete. :D 

Pohled Belly:

V noci se mi zdály až děsivě živé a prapodivné sny. Běžela jsem po lese, tedy alespoň jsem si to myslela, jistá jsem si ale nebyla. Bylo to spíš, jako bych jela v nějakém rychlém autě, které se perfektně vyhýbá stromům i v obrovské rychlosti. Vše jsem viděla jasně… dalo by se říct, že naprosto dokonale. Všechny ty barvy, o kterých jsem ani nevěděla, všechny tvary, které jsem viděla do nejmenších detailů…

Najednou se ale všechno začalo rozmazávat a já musela chtě nechtě opustit tento dokonalý svět a vrátit se do své kruté reality.

Ještě, než jsem stihla otevřít oči, tak se vedle mě někdo začal smát. Znělo to dost ujetě. Rychle jsem otevřela oči, abych zjistila, co se děje.

„Zlato, ty… ty jsi usnula?“ soukal ze sebe mezi návaly smích Emmett… Počkat Emmett? Co ten dělá v mé ložnici? Celá jsem se instinktivně zakryla pod deku, ale aniž bych chápala, co se stalo, tak mi v rukách zůstaly dva kusy roztrženého prostěradla.

„Rose, jsi v pohodě?“ zeptal se, tentokrát už byl jeho tón o poznání ustrašenější. Aha, tak on se bojí? A co pak asi dělám já?

„Já… co? Jo, ne, nevím… Počkej,“ dostala jsem ze sebe nakonec a rozhodla se vydat se do koupelny. Až teď jsem si všimla, že rozhodně nejsem ve svém pokoji. Vypadalo to tu jako v nějakém luxusním hotelu.

Vyskočila jsem na nohy a u toho se mi podařilo rozbít rám postele. Vyvalila jsem oči a rozběhla se k prvním dveřím. Byly ode mě vzdálené asi deset metrů, ale já u nich byla během setiny vteřiny. Nechápala jsem to, vůbec jsem to nechápala… Je tohle vůbec možné? To mě jako v noci unesli a píchli mi něco s nadpřirozenou mocí a… ukrutným pálením v krku?

Málem se mi povedlo prorazit dveře, ale naštěstí jsem to stihla ubrzdit. Klika na tom ale byla o poznání hůř. V tuto chvíli mě to ale ani krapet nezajímalo. Vběhla jsem do modře dekorované místnosti. Jo, byla to koupelna, ale její velikost byla asi dvakrát větší než celý můj pokoj.

Co nejrychleji jsem se s přivřenýma očima zase nějak přemístila k nejbližšímu zrcadlu. Opřela jsem se o umyvadlo a to se pod náporem mých rukou v polovině rozlomilo. Vyděšeně jsem vykřikla a konečně otevřela oči.

„Né!“

To bylo jediné, na co jsem se při pohledu do zrcadla zmohla. Přede mnou stála Rosalie, ano, ta Rosalie, která mě nenávidí a kterou jsem včera naštvala. Nikdy jsem si o ní nemyslela nic dobrého, ale čarování bych do ní neřekla. To mě tímhle chce jako za ten včerejšek potrestat? Vždyť se nic tak strašného nestalo, ne?

„Zlato, jsi v pořádku?“ ozvalo se za dveřmi pobaveně.

„Jo, jasně… Jdi pryč, prosím.“ Stále jsem se pozorovala v zrcadle, byla jsem nahá, ani jsem nechtěla vědět, jak došlo k tomuhle.

„No tak, Rose, nedělej fóry a vylez, ještě musíme na lov,“ řekl trochu naštvaně. Aha, takže Cullenovi jsou myslivci, no tak to je další věc, kterou bych do nich neřekla.

„Jo, jo… Mám tady takovej holčičí problém,“ zkusila jsem a pořád nespouštěla zrak ze zrcadla. V co jsem doufala? Že se všechno rozplyne a já se v klídku proberu ve svém malém pokojíku?

„Kdybychom nebyli upíři, tak si normálně myslím, že jsi dnes posnídala vtipnou kaši.“ A zase se začal smát. Není on nějak psychicky narušený?

Slyšela jsem vzdalující se kroky a oddechla jsem si. Z věšáku jsem vzala župan a sedla si na vanu. Párkrát jsem se nadechla a vydechla, divné bylo, že v tom nebyl žádný rozdíl. Děsilo mě to, opravdu… V tu chvíli mi začal docházet význam Emmettových posledních slov.

„Kdybychom nebyli upíři…“ Upíři?! Je možné, abych se přeslechla? Ne, asi ne, vzhledem k tomu, že slyším úplně všechno. Slyším ptáky, jak cvrlikají na stromě, slyším, jak Emmett něčím šustí v pokoji, a taky skřípění pneumatik před domem.

Hlavu jsem si složila do dlaní a nechala své tělo, aby si dělalo, co chtělo. Začala jsem plakat, tedy přesnější řečeno vzlykat, žádné slzy nebyly.

Postupně jsem si začala skládat věci dohromady. Všechno vidím čistě a jasně, všechny zvuky, ať už jsou jakkoliv daleko, slyším jako by byly pár centimetrů ode mě, v krku mě pálí, jako kdybych měla tu nejhorší angínu na světě a ještě k tomu se nemohla napít, jsem neskutečně rychlá a mrštná, ta tam je má nešikovnost. A v neposlední řadě nemusím dýchat. Co jsem…?

Připadalo mi to jako nějaká hádanka pro malé dítě, které odpověď ví, ale chce si hrát na hloupé. Upír? Nechápala jsem to, ale když to Emmett vyslovil, tak to neznělo, jako kdyby si ze mě dělal dobrý den. Dovolila jsem si jednu, úplně malinkou myšlenku na krev a reakce mého těla byla neskutečná. Ty plameny v krku někdo rozdmýchal a všechno se zbarvilo do šedých odstínů.

Musela jsem zatřepat hlavou, abych ty myšlenky zaplašila. Bylo to docela snadné. Nebylo to jako předtím… Když jste člověk a někdo vám řekne, ať nemyslíte na duhového slona, na co budete myslet? Na duhového slona. Tak tohle bylo ale něco úplně jiného. Všechny nervy v těle, každičký pohyb, jakékoliv pohnutí mysli jsem měla perfektně pod kontrolou. Super, tak aspoň něco.

Stále jsem ale byla úplně mimo. Jediné, čím jsem si byla jistá, bylo to, že se tohle nesmí nikdo dozvědět. Existují blázince pro upíry? Jestli ano, tak bych ani nemrkla a už bych byla další pacient, kterého by pravděpodobně dopovali nějakou geneticky upravenou krví z konzervy. Ble.

Vzala jsem do ruky hřeben a začala si pročesávat ty nádherné, jemné blonďaté vlasy. Ty jsem jí vždy záviděla. Za chvíli jsem ale měla hotovo a už nemohla nalézt další činnost, která by se dala v koupelně dělat.

Vystrčila jsem hlavu ze dveří a rozhlédla se po pokoji. Nebyl tu. Oddychla jsem si a rozhodla se najít nějaké oblečení. Jeden krok, druhý krok, třetí…

„Rosie, tak co? Problémy vyřešeny?“ zasmál se za mnou Emmett. Ještě, než jsem se na něj otočila, ústy jsem naznačila jedno velmi neslušné slovo, ruce zaťala v pěst a nakrčila obočí.

„Jasně,“ snažila jsem se o uvolněný tón. „Jsem…“ zasekla jsem se. Já to věděla, věděla jsem, že se nemám otáčet. Docela Rose lituju, nechtěla bych přítele exhibicionistu, co chodí po domě… nahý. 

Váš zájem nás opravdu neskutečně moc těší. ♥

Jen nás trošku mrzí, že od první kapitoly opravdu klesl počet komentářů, téměř o dvacet. Snad to tak nepůjde dál, protože doufáme, že vás tato povídka baví alespoň z poloviny jako nás. :)

V minuté kapitole bylo, řekněme, připomenutí, že je v této povídce až příliš moc vtipu. Upřímně řečeno my tuto povídku píšeme pro radost, pobavení a oddychnutí jak pro vás, tak pro nás, takže smutné či příliš vážné kapitoly nečekejte. Snad až v budoucnu. ;)

kajka007 a eMCullen ♥

P.S.: Jsem ráda, že se vám líbil trailer.  

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), eMCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 3. kapitola: