Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 14. kapitola

Volání minulosti - 14. kapitolaProstě další díl:)

14. kapitola

Stále jsem držela koníka v ruce, když mě zezadu objaly něčí ruce a dostala jsem ledový polibek na krk.

„Co je to?“ zeptal se Edward se zájmem.
„To bylo mého bratra,“ zašeptala jsem. „Někdo mi to sem dal.“
„Třeba někdo z rodiny nebo Annabel.“
„Nevím, zítra se zeptám.“ Rozhodla jsem se nezabývat se tím teď, když je tu konečně Edward.

Položila jsem koně na noční stolek, otočila jsem na Edwarda a objala ho kolem krku. Sklonil se a na okamžik přitiskl své rty na mé.

Hned jak se odtáhl, vypálila jsem na něj první otázku.
„Tak co bylo v tom čaji?“
„Byl v tom jed. Carlisle to ještě studuje, ale vypadá to na náprstník,“ odpověděl podmračeně. Věděla jsem, že tohle je vážná situace. Ale co s tím?

Začaly se mi klepat ruce.
„Bello, to bude dobré, nedovolím, aby se ti něco stalo. Budeme teď dávat pozor.“ Hladil mě po zádech a tím mě neskutečně uklidňoval.

Vzal mě do náruče a lehl si se mnou do postele, kde jsem nakonec usnula.

Ráno jsem se probudila brzy a už jsem nebyla schopná usnout. Edward u mě nebyl, tak jsem vstala a oblékla se.

Na toaletním stolku ležel složený list papíru. Otevřela jsem ho a četla.

Lásko,

odpoledne Tě musím nechat samotnou, jedeme s rodinou na lov. Budu u Tebe co nejdřív to bude možné. Opatruj se. Dávej na sebe pozor.

Miluji Tě

Edward

Trochu zklamaně jsem list schovala do šuplíku a sedla si na stoličku, abych se mohla učesat. Bylo mi líto, že Edward dnes nepřijde. Už jsem si na jeho přítomnost příliš zvykla a teď mi každá minuta strávená bez něj přijde jako mrhání časem. Ale na druhou stranu jsem chápala, že lov je nutností. Jeho oči byly včera večer tmavě hnědé, skoro černé. Nechtěla jsem, aby v mé přítomnosti trpěl víc, než je nutné.

Celé dopoledne se neuvěřitelně vleklo. Strávila jsem ho v zahradě na lavičce. K mému velkému překvapení dnes svítilo slunce. Jeho hřejivé paprsky se lehce dotýkaly mé pokožky.

Zavřela jsem oči a užívala si to nezvyklé počasí.

„Maminko, svítí sluníčko,“ křičela holčička s dlouhými hnědými vlásky a poskakovala přitom mezi záhony barevných květin.
„Bello, podívej se, kam šlapeš, budeš celá špinavá. Pojď sem?“ mluvila k ní trpělivě matka.
„Ale já chci, aby na mě sluníčko dosáhlo. Musím vyskočit co nejvýš a dotknout se ho,“ vysvětlovala matce důležitě. „Kde je Phillip nebo tatínek. Oni mě vyzvednou až k nebi,“ hulákala dál.
„Jsou na lovu, vrátí se až večer,“ odvětila matka a s úsměvem dceru pozorovala.

Dítě se zarazilo a podívalo se na matku. „Proč s nimi nemůžu jezdit taky?“ zeptalo se a obočí svraštilo v hloubavém pohledu k sobě.
„Jsi ještě moc malá a navíc tohle není činnost pro mladé dámy. Ty se budeš učit vyšívat a malovat.“
„Ale já chci jet s tatínkem a Phillipem na lov. Nechci vyšívat a malovat,“ trvala dívenka na svém.
„Dobře. Uděláme dohodu, ano? Ty se naučíš vyšívat a malovat a pak budeš smět jít s otcem a bratrem na lov. Ale až budeš větší. Souhlasíš?“ navrhla matka řešení.

Děvčátko se urputně mračilo a přemýšlelo nad nabídkou. Neznělo to špatně, ale bude trvat ještě hodně dlouho, než vyroste a ona chtěla jít lovit hned.

A pak jí něco napadlo.
„Dobře, souhlasím.“ Pokývala hlavičkou, až se jí lokýnky roztančily po zádech. „Smím si jít teď hrát?“
„Ano, ale nechoď daleko, aby ses neztratila,“ upozornila ji matka. „Půjdu se podívat za babičkou a pak tě přijdu zkontrolovat.“ Otočila se a odešla.

Přesně na tuhle chvíli holčička čekala. Hned, jak matčina záda zmizela ve dveřích, rozběhla se směrem k lesu.

Nožičky se jí občas zapletly do sebe a ona spadla, ale to jí vůbec nevadilo. Vždycky vstala a nebojácně utíkala dál.

Byla rozhodnutá najít v lese bratra s otcem a přidat se k nim při lovu.

Ve vysoké trávě na kraji lesa si vyhrnula sukýnku šatiček a už našlapovala opatrněji. Přes kořeny lesních stromů šla už opravu pomalu. Bála se, aby se nezašpinila, protože to by se pak maminka zlobila.

Netušila, kde hledat, ale věděla, že nesmí křičet. Otec jí jednou vyprávěl o lovu a říkal, že křik vyplaší zvěř. Nechtěla, aby se na ní hněval, tak byla potichu jako myška.

V lese bylo šero. Husté koruny stromů nepropustily ani paprsek slunce. Ťapala dál a dál. Rozhlížela se kolem sebe, ale nic neviděla. Všude jen tlusté kmeny borovic, dubů a dalších stromů, které nedokázala pojmenovat.

A pak to spatřila. Pár desítek metrů od ní stál otec a Phillip. Chtěla se k nim rozběhnout, ale všimla si, že tam nejsou sami. Tak se zastavila a čekala, až s tou osobou dokončí rozhovor a bude za nimi moci jít.

Prudce jsem otevřela oči. Přerývaně jsem dýchala. Bylo to tak živé. Jako bych se znovu ocitla na tom místě a všechno se odehrávalo znovu.

Ano, chtěla jsem si vzpomenout na to, co se tam přesně stalo. Jestli onen člověk zabil mého otce a bratra, ale vždycky, když se mi něco vybavilo, popadl mě strach a sevřel srdce v ledových pařátech. Spolu se vzpomínkami přicházela panika, která mě chtěla celou pohltit.

Raději jsem se zvedla a vrátila se do domu, tam nic takového nehrozí.

Rozhodla jsem se, že odpoledne navštívím Sam. Už jsem jí dlouho neviděla a toužila jsem si s někým popovídat o svém štěstí. Věděla jsem, že jí můžu říct všechno a nebude mě odsuzovat.

Její penzion nebyl daleko, ale babička mi nařídila vzít si kočár. Měla bych prý šetřit nohu. Nehádala jsem se s ní a ve dvě hodiny jsem vyjížděla otevřeným kočárem z brány domu.

Protože byl dnes hezký den, bylo v městečku dost rušno. Někteří si vyšli na procházku, jiní na projížďku kočárem, či na koni. Dámy držely slunečníky všech druhů i barev.

Já jsem svůj zapomněla doma. Kdyby se to babička dozvěděla, dostala bych pěkně vyčiněno. Objednala mi totiž celou řadu slunečníků a já ještě ani jeden nepoužila. Hlavně z toho důvodu, že v místních klimatických podmínkách k tomu nebyla příležitost, a když byla, což bylo dnes poprvé, já na to zapomenu.

Zrovna jsme míjeli kočár jedné lady, kterou jsem poznala na plese, když kočár nadskočil a pak se najednou zhoupnul ke straně, na které jsem seděla. Pevně jsem se držela, abych nevypadla.

Kočí hned zastavil a přišel mi pomoct ven. Dívala jsem se, co se stalo, a jedno kolo kočáru jsem spatřila ležet na cestě pár metrů za námi.

Bylo velké štěstí, že byly ulice tak přeplněné a my jeli pomalu. Kdyby tomu tak nebylo, nevím, jak by to dopadlo.

---

Večer jsem se chystala ke spánku, Edward zatím nepřišel, tak jsem se rozhodla na něj počkat a měla jsem v úmyslu lehnout si do postele s knihou.

Vzala jsem lem peřiny, abych ji odtáhla a něco na mě bliklo. Pustila jsem ji a roztřesenými prsty uchopila tu věc. Byly to zlaté kapesní hodinky. Ze zadní strany měly vyrytý monogram Ch. J. C. Jejich zdobený kryt házel ve světle svíčky barevná prasátka.

Netušila jsem, co tu dělají. Včera Phillipův koník, dnes otcovy hodinky.

Neváhala jsem a běžela do kuchyně, abych se na to zeptala Annabel. Měla jsem štěstí, že jsem jí ještě zastihla. Zrovna zhasínala svíčku a chystala se jít do své komůrky spát.

„Annabel, to jsem ráda, že jsem tě ještě zastihla,“ vydechla jsem úlevou.
„Co se stalo, slečno?“
„Hmm… já… jen jsem se chtěla zeptat, kde jsou věci mého otce a bratra.“ Zkusím to takhle. Nechtěla jsem jí děsit. Kdyby o tom nic nevěděla, asi by bylo divné, kde se ty věci berou.
„Jsou zamčené v truhlách na půdě. Už dlouho tam nikdo nebyl. Chcete se na ně podívat?“ zeptala se.
„Ne, jen mě to zajímalo. Děkuji. Už tě nebudu zdržovat. Dobrou noc.“ Otočila jsem se, nechala tam udivenou Annabel stát a spěchala zpět do pokoje.

Opravdu zvláštní. Jak je možné, že se mi v pokoji objevují věci, na které nikdo léta nešáhl, a jsou někde zamčené?

---

Následující dny byly jeden jako druhý. Dopoledne jsem trávila s Edwardem v zahradě. Jednou, když bylo zase náhodou slunečno, mi ukázal, proč nemůže chodit na slunce. Byl to neuvěřitelný zážitek. Nikdy jsem neviděla nic krásnějšího. Vypadal jako dokonale vybroušený diamant a přitom byl hladký jako mramor.

Odpoledne vždycky chodil na návštěvu a večer, nebo spíš v noci, zavítal ke mně do pokoje.

Taky jsem každý den našla něco z věcí otce nebo bratra. Svěřila jsem se s tím Edwardovi a vůbec se mu to nelíbilo. Hodně se o mě bál a rozhodl se, že s tím něco udělá. Neměla jsem nejmenší tušení, co chce dělat, ale nechala jsem ho.

Jeho čin byl pak pro mě velkým překvapením. A vlastně nejen pro mě, ale pro celou rodinu.

Jedno odpoledne přišel jako vždy. V salónu s námi byla babička, která s Edwardem živě konverzovala. Hodně si ho za poslední týdny oblíbila. Já je jen tiše pozorovala a užívala si pokojného odpoledne.

Pokojné bylo proto, že jsme tu byli jen takhle ve třech. Jednou za týden totiž přijela paní Pralinierová se synem. Nevím, jestli byl tak neodbytný on, nebo ho stále zvala babička, v každém případě mi to bylo pokaždé hodně nepříjemné. Ještě jednou se mě pokusil dotknout, ale vyletěla jsem jako čertík z krabičky a to pěkně nahlas a víckrát si to nedovolil.

Dnes měli přijet také, ale paní Pralinierové se udělalo nevolno a synek asi neměl odvahu přijet sám. Tím lépe pro mě.

Nesledovala jsem, o čem si povídají, proto mě zarazilo, když se na mě oba obrátili.

„Bello, co na to říkáš?“ oslovila mě babička, když jsem delší dobu mlčela. Přeskakovala jsem očima z jednoho na druhého a nevěděla, co říct. Edward si všiml, jak jsem zmatená a zacukaly mu koutky úst.

„Ehm, a o čem jste mluvili?“ zkusila jsem se zeptat.
„Isabello,“ vyjekla babička. Když mi říká celým jménem, musela jsem přijít o něco důležitého. „Chceš mi říct, že ani nevíš, že mě tento mladík právě požádal o tvoji ruku? Kde je tvoje slušné vychování?!“ zahromovala. Vím, byla to jen řečnická otázka, ale měla jsem chuť odpovědět. Ovšem tušila jsem, že bych si vykoledovala jen dlouhé kázání, tak jsem to nechala být. Raději jsem se zamyslela nad smyslem toho, co mi oznámila.

Edward požádal o mou ruku? On si mě chce vzít? Budeme manželé? Otázky se hromadily jedna za druhou a moje rty se při tom roztahovaly do obrovského a navíc šťastného úsměvu.

Ano, ano, křičelo moje srdce. Otočila jsem se na Edwarda a obdařila ho zářivým úsměvem.

„Takže Bello, jaký je tvůj názor?“ zeptala to znovu babička. Věděla jsem, že o můj názor tu ani tak moc nejde. Je na ní, komu dá svolení, ale když ho chtěla slyšet…
„Ano, byla bych moc ráda,“ řekla jsem a můj hlas zněl až moc nadšeně. Začervenala jsem se a pohled sklopila na své ruce, před chvílí ještě uvolněně položené v klíně. Teď jsem si žmoulala prsty.

„To jsem ráda, protože já s tím také souhlasím. V pátek uspořádáme zásnubní ples a oficiálně oznámíme vaše zasnoubení. Pokud s tím souhlasíte, Edwarde,“ začala plánovat.
„Jistě, bude mi potěšením.“ Usmál se na babičku a ta roztála jako vosk.
„Děti, když mě na chvíli omluvíte, musím jít zařídit spoustu věcí. Za čtvrt hodiny sem pošlu Victorii. Nashledanou Edwarde,“ rozloučila se. Bylo od ní milé, že nám nechá chvilku o samotě. Zlatá babička. I když s ní občas nesouhlasím, uvnitř ji mám moc ráda.

Edward se zvednul, políbil jí ruku, a když byla pryč, otočil se na mě. Na nic jsem nečekala a skočila mu kolem krku. Pevně mě sevřel ve svém objetí a zatočil se se mnou dokola.

„Proč jsi mi nic neřekl?“ ptala jsem se celá bez dechu.
„Mělo to být překvapení,“ pokrčil rameny a usmál se.
„To se ti opravdu povedlo,“ vyplázla jsem na něj jazyk a pak ho políbila.

Ani jsme se nadáli a přišla Victoria. Zase jsme si spořádaně sedli vedle sebe na pohovku a povídali si. Edward mě pozval na zítřejší odpoledne k nim, abychom spolu oznámili naše zasnoubení jeho rodině.

V pět hodin se rozloučil, a když se k nám Victoria otočila zády, políbil mě rychle na ústa a do ucha zašeptal, ať nechám otevřené okno.

---

Na posteli jsem tentokrát našla dětskou pohádkovou knihu. Byla otevřená na pohádce o Sněhurce a sedmi trpaslících. Samozřejmě jsem ji znala. Byla Phillipova.

Edward v tom viděl nějaké skryté poselství. Nebyla snad Sněhurka otrávená jablkem? Asi půl hodiny mě nabádal, abych si dávala pozor. Určitě by pokračoval, ale už mě to přestalo bavit. Byl teď mým snoubencem a já si to chtěla užít. Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na rty. Hned zmlknul a polibek prohloubil.

Když se odtáhl, vesele se na mě zazubil.
„Smím něco udělat?“ zeptal se a v očích mu přitom jiskřilo.
„Jistě,“ odpověděla jsem bezelstně a čekala další příval polibků nebo něčeho podobného.

On mě však pustil ze své náruče a klekl si na jedno koleno. Z kapsy kalhot vytáhl krabičku a otevřel ji. Na sametových polštářcích ležel zlatý kroužek, který se ke středu rozšiřoval a byl posázen třemi modrými kameny. Byl nádherný.

„Isabello Swanová Cramptonová, prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou?“ Jeho zlaté oči, které mě upřeně pozorovaly, přetékaly láskou, něhou, štěstím, oddaností, prostě všemi krásnými pocity.
„Ano,“ odpověděla jsem prostě a Edward mi na prsteníček levé ruky navlékl ten prsten. Seděl dokonale.

Pak se postavil a políbil mě. Tak něžně, že to bylo, jako by se mě dotýkala peříčka. Vhrkly mi slzy do očí a já se štěstím rozbrečela jako malé dítě.

_________________________________________________________________________

Tak jak se Vám další díl líbil? Prosím komentář:)) Děkuju

PS: děkuju Všem za komentáře k předešlé kapitole, mám z nich ohromnou radost :D

_________________________________________________________________________

13. kapitola     SHRNUTÍ     15. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!