Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 13. kapitola

22.04.2010 (17:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6599×

13. kapitola

Čas s Edwardem neskutečně rychle letěl. Ani jsem nepostřehla jak, ale najednou jsem seděla na lavičce sama a zpoza rohu přicházela Annabel, aby mě odvedla na oběd.

U stolu už byla celá rodina a čekalo se jen na mě.

„Bello,“ oslovila mě babička. Stále jsem na ni byla rozhněvaná, za to, že mi nutí toho otravného Emanuela, ale nedovolila jsem si jí ignorovat.
„Ano, babičko?“ řekla jsem co nejmírnějším tónem.
„Na dnešní odpoledne jsem pozvala návštěvu. Přijde paní Pralineriová s Emanuelem,“ usmála se na mě, jako by mi oznamovala výbornou zprávu.

Slyšela jsem dobře? Nehádaly jsme se u snídaně na toto téma? Neřekla jsem náhodou, že návštěvu nechci? Zaskřípala jsem zuby.
„Ale já na návštěvu ještě nejsem připravená. Navíc bych si měla jít odpočinout, abych tu nohu příliš nenamáhala. Doufám, že mě u hostů omluvíš,“ snažila jsem se z toho vyvléct, ale marně.
„Bello, očekávám tě přesně ve tři hodiny v růžovém salónu. Uvidíš, že ti společnosti prospěje,“ stála si na svém, „a v o půl druhé má přijít doktor Cullen, aby tě prohlédnul. Jsem si jistá, že ti posezení s přáteli vřele doporučí.“

S přáteli, pche. To by musel přijít někdo jiný. Celý oběd jsem se pak modlila, aby mi doktor nakázal ještě ležet. Budu ležet klidně celý zbytek dne, jen, abych se nemusela setkat s Emanuelem.

Nakonec se celá situace vyvinula jinak, než se zpočátku zdálo. Pro mě mnohem lépe.

Přesně o půl druhé se ozvalo klepání na dveře a přišel doktor Cullen. K všeobecnému překvapení nebyl sám. Přivedl sebou svého syna Edwarda. Hned, jak jsem ho spatřila, se mi rozbušilo srdce a tělem mi projel nával radosti. Tohle je ta správná návštěva.

Celá usměvavá jsem se dobelhala do haly, kde se babička s doktorem a Edwardem vítala. Zastavila jsem se vedle ní. V rámci možností udělala pukrle. Edward vzal moji ruku a jemně ji políbil. Celá jsem se začervenala.

„Promiňte, že přicházíme tak neohlášeně, ale Edward nedal jinak, než že musí slečnu Bellu zase vidět. Na plese ho úplně okouzlila,“ omlouval se Carlisle.

Teď už jsem byla rudá jako rajče. Takže to znamená, že se o mě bude oficiálně ucházet?

„Nemusíte se omlouvat. Jsem ráda, že jste přišli. Pojďte prosím do salónu.“ Babička pod jejich úsměvy celá tála. Jako správná hostitelka jim nabídla čaj, avšak oba odmítli. Dobře jsem věděla proč. Babička přesto zavolala Annabel a pro sebe a pro mě čaj objednala.

Pak jsme si chvíli povídali. Babička se zdála být z Edwarda i jeho otce unešená. Nedivila jsem se. Nedalo se jim odolat.

„Asi bych měl jít slečnu prohlédnout, abychom vás nezdržovali od dalších povinností,“ prohlásil po půl hodině Carlisle.
„Ale vůbec nás nezdržujete. Doufám, že se zdržíte déle. Má přijít paní Pralineriová se synem, bylo by hezké, kdybyste se zdrželi.“

Na poznámku o synovi reagoval Edward trochu zlostným pohledem. Neuvěřitelně mě to zahřálo u srdce.

S Carlislem a babičkou jsme se přesunuli ke mně do pokoje. Edward zůstal v salónu.

Posadila jsem se na divan, babička do křesla. Doktor mi sundal obvaz z nohy. Po obou stranách lýtka jsem měla tenké proužky strupů. Vypadalo to skoro zahojeně. Doktor nohu lehce prohmatal. Některé doteky mě bolely, ale neřekla jsem ani slovo.

„Vypadá to dobře,“ řekl Carlisle. „Myslím, že už není nutné nosit ten obvaz, alespoň se vám to lépe zahojí. Kdybyste s tím měla jakékoliv potíže, pošlete pro mě. Nevyplácí se nic podceňovat,“ pokračoval.

Jen jsem přikývla, že rozumím.

Když jsme se vrátili do salónu, nezbývalo už mnoho času do další návštěvy. Carlisle se omluvil, že ho doma očekává žena a Edward se rozhodl ještě zůstat. Byla jsem ráda a doufala, že budeme mít alespoň chvilku o samotě.

Mýlila jsem se, ale to je lidské.

Přišli Pralinierovi, se všemi se přivítali a pak jsme se všichni usadili v salónu. Babička nechala udělat další čaj a pak se konverzovalo.

Babička byla zabraná do hovoru s paní Pralinierovou a já byla v obklopení Edwarda a Emanuela. Každého jsem měla z jedné strany. A oba mě bombardovali komplimenty, jako by to byla nějaká soutěž, který bude lepší. To bylo, „Slečno Bello, dneska vám to opravdu sluší. Ty šaty vám jsou krásně k pleti. Vaše oči jsou hluboké jako dvě studánky. Máte nádherné vlasy.“ A tak dále a tak dále.

Musím přiznat, že vedl Edward. Jeho lichotky mě rozechvívaly a krásně se poslouchaly. U Emanuela jsem měla dojem, jako by si je někde nacvičil a teď je pouze opakoval.

Procházku v zahradě, kterou navrhl Emanuel, jsem odmítla. Vzhledem k tomu, že jsem se stále belhala jak čertova babička, nebyl to nejlepší nápad, ale s Edwardem bych šla ráda. Bohužel to nebylo možné, buď oba, nebo žádný. Zapeklitá situace.

Chtěla jsem se Edwarda dotknout, políbit ho, ale neměla jsem ani tušení, jak to zařídit. On mě taky bombardoval pohledy plnými touhy. Svíral se mi z toho žaludek, motýli poletovali v břiše a dlaně mi vlhly. Vždy, když jsem takový pohled zachytila, sklopila jsem hlavu a rudla.

„Jste v pořádku, slečno?“ zeptal se Emanuel, když se to opakovalo už poněkolikáté.
„Ano, samozřejmě,“ odbyla jsem ho příkře.

Pak už radši mlčel. I přesto mi byl neuvěřitelně protivný.

„Emanueli?“ zavolala na něho jeho matka.
„Ano mamá,“ odpověděl poslušně.
„Měli bychom se rozloučit,“ oznámila mu a už se zvedala. Hned jak to řekla, se mi nesmírně ulevilo. Konečně.  Chtěla jsem taky vstát, abych je mohla s babičkou vyprovodit, ale stalo se něco nečekaného.

Emanuel se natáhl a sevřel ve své lepkavé dlani mou ruku, kterou jsem měla položenou v klíně. Nevěřícně jsem vykulila oči. Co si to dovoluje? Jeho dotek mi byl odporný. Jeho ruka byla teplá, vlhká, lepivá. Jednoduše nechutná.

Rychle jsem svoji paži vyprostila a obdařila ho ostrým pohledem.
„Tohle už nikdy nedělejte,“ zašeptala jsem, aby mě slyšel jen on, ale nepovedlo se. Edward vedle mě se usmál a bylo vidět, jakou má z vývoje situace radost.

Po dobu rozloučení jsem Emanuela probodávala zlostným pohledem.

Babička se pak posadila do salónu se mnou a Edwardem a pomalu podléhala jeho kouzlu. Vyptávala se ho na život, na rodinu, zkrátka na všechno. Kdyby tak věděla, s kým má tu čest.

Já jsem se pak už jen mračila. Nevypadalo to, že by babička chtěla byť jen na chvilku odejít. Chápu, že nemůžu zůstat s mužem, navíc tak mladým a krásným, sama, ale přesto…

A pak jsem dostala ten spásný nápad. Omluvila jsem se a odešla do knihovny, kde jsem na malý papírek napsala vzkaz, složila ho do malého čtverečku a jakoby nic, jsem se vrátila.

Edward se zanedlouho taky chtěl rozloučit. Podala jsem mu ruku, kterou mi opět, stejně jako babiččinu, políbil a já mu do dlaně vsunula onen papírek.

Jelikož do večeře zbýval ještě nějaký ten čas, zašla jsem za Annabel do kuchyně. Potřebovala jsem si s někým promluvit a ona se zdála jako ta správná osoba.

„Můžu vám s něčím pomoct, slečno?“ ptala se při mém příchodu. Záporně jsem zavrtěla hlavou a sedla si na židli u hrubého dřevěného stolu.
„Přišla jsem se na tebe jen podívat,“ usmála jsem se.
„Jak se vám daří s panem Edwardem? Teda pokud se můžu zeptat,“ ptala se a bylo vidět, jak hoří nedočkavostí.

Můj úsměv se ještě rozšířil.
„Je to skvělé,“ zašeptala jsem a dala si prst na rty, jako, že je to tajemství.
„Nebojte, já mlčím jako hrob.“
„Byli jsme spolu dopoledne v zahradě, bylo to krásné. On je tak pozorný a… je úžasný,“ básnila jsem. Annabel se usmívala a kývala hlavou, jako že je jí všechno jasné.
„A ještě ti řeknu jedno tajemství,“ ztišila jsem hlas, „ začíná se mi postupně vybavovat dětství, tedy v rámci možností samozřejmě.“
„Opravdu, no to je skvělé. Uvidíte, že zanedlouho budete vědět úplně všechno,“ povzbuzovala mě.
„Doufám, že máš pravdu, hlavně bych si chtěla vzpomenout na ten den, kdy byl zabit bratr s otcem,“ posmutněla jsem. Ty okamžiky pro mě byly stále zastřeny černým závojem.

„Vybavuji si pouze útržky, ale uvidíš, že já si vzpomenu a třeba tak zjistím, kdo to udělal,“ řekla sjem odhodlaně.

Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje, tak jsem se otočila a viděla ve dveřích stojící Victorii. Její oči, jindy prázdné, bez výrazu, byly plné obav, strachu a ještě něčeho, možná zloby.

Když zpozorovala, že se na ni dívám, rychle se obrátila a zmizela. Ona je opravdu zvláštní.

---

Ležela jsem v posteli a čekala. Ani na chvilku jsem nepochybovala, že Edward přijde. Tedy, hlavně jsem doufala.

Přemýšlela jsem o celém tom dlouhém dni. Byla jsem plná "zážitků". Nejdřív jsem zjistila, že je Edward upír. Pak jsem se jen utvrdila v tom, že Emanuel je naprosto příšerný. Budu muset nějak babičku přesvědčit, že opravdu není ten pravý. Že i když má samé sestry a je určitě dobře zabezpečen, není to důvod k tomu, abych si ho brala.

Z rozjímání mě vytrhly podivné zvuky. Vylekaně jsem se posadila a ozvalo se to znovu. Jakoby něco škrábalo na okno. Pořádně jsem zaostřila a zahlédla za dveřmi na balkon Edwarda.

Vyskočila jsem z postele a běžela mu otevřít. Zavřel za sebou a já mu skočila do náruče. Konečně jsem mohla dát průchod svým pocitům. Edward se zdál také nedočkavý, protože okamžitě vyhledal moje rty a naléhavě mě políbil.

„Celá se třeseš, měla by sis lehnout,“ řekl Edward, když se ode mě odtrhl. Ano, třásla jsem se, ale rozhodně to nebylo zimou.

Jako hodná holčička jsem Edwarda poslechla a přesunula se do postele. Nevím, co mě to popadlo, nepřemýšlela jsem, jestli je to vhodné nebo ne. Lehla jsem si víc do středu, aby se Edward mohl natáhnout vedle mě.

Jen se pousmál a už sem byla v bezpečném sevření jeho paží.
„To bylo chytré, napsat mi vzkaz,“ řekl pobaveně.
„Nic lepšího mě nenapadlo. Babička je jako ostříž. Ta si všimne všeho a chtěla jsem s tebou být o samotě. Dneska jsme neměli žádné soukromí.“ Při pomyšlení na dnešní odpoledne jsem se zamračila.

„Víš, že je tvoje babička odhodlaná tě za toho Pralinieriho,“ jeho jméno vyslovil pohrdavým tónem, „provdat?“
„Ano, vím, už mi o tom říkala. Já s tím nesouhlasím, ale ona si pořád myslí, že až ho lépe poznám, bude se mi líbit. To se ale plete, protože já jsem zamilovaná do konce života,“ prohlásila jsem a zvedla obličej k Edwardovi. Ten se trochu sklonil a vtiskl mi na rty lehký, ale neuvěřitelně vroucí a něžný polibek.

„A jak to vlastně víš ty? Nemyslím, že by o tom dnes mluvila,“ zajímala jsem se.
„No, víš, to jsem ti asi dnes zapomněl říct. Já čtu myšlenky.“
„Cože?“ Opět jsem vyletěla do sedu.
„Ano, někdy se u nás upírů projeví nějaký talent. Já čtu myšlenky, Alice vidí budoucnost a Jasper umí ovlivňovat emoce,“ vysvětlil.
„Takže čteš myšlenky,“ zopakovala jsem.
„Můžu přečíst myšlenky všem, jen tobě ne,“ řekl trochu smutně. To mě zaujalo. Já jsem výjimka?
„Mě ne?“
„Ne.“
„A proč?“ vyzvídala jsem.
„Nevím, ještě nikdy se mi to nestalo.“ Zněl frustrovaně.
„Mě to nevadí,“ ubezpečila jsem ho.
„To je mi jasné,“ zasmál se. „Ale mě trochu ano, občas bych si přál vidět ti do mysli.“

„A co přesně si babička myslí to tom klukovi?“ Když už čte ty myšlenky, třeba by se to dalo nějak využít.
„Je přesvědčená, že je pro tebe ten pravý. Že si ho nakonec ráda vezmeš a bude spolu mít spoustu dcer.“ Zašklebil se a řekla bych, že i trochu zavrčel.
„Nesmysl, jeho si nikdy nevezmu. Je příšerný,“ protestovala jsem.
„On by tě chtěl, dokonce hodně. Je zvyklý chovat se přesně podle etikety, to, jak tě dneska chytil za ruku, bylo něco, čeho by se normálně neodvážil.“
„To, jak mě dneska chytil za ruku, bylo pěkně nechutné.“ Otřásla jsem se jen při té představě.
„Jsem rád, že se ti to nelíbilo,“ řekl potěšeně Edward.
„To je mi jasné,“ vrátila jsem mu jeho vlastními slovy. „A co ty? Ty se mi teď budeš taky dvořit?“ zeptala jsem se s lišáckým úsměvem.
„Samozřejmě, proto jsem dnes přišel. Chci se ti oficiální, před celým světem, dvořit, tak, jak si to zasloužíš.“ To mě dojalo. Bylo hezké, že chce, aby byl náš vztah vidět, že to nechce tajit, jak by to třeba dělali jiní. On byl prostě skvělý. Dala jsem mu pusu na tvář.

„Mohl bys mi prosím podat ten čaj,“ požádala jsem ho.

Otočil se na noční stolek, kde stál bílý porcelánový hrníček. Jak ho jeho ruka nesla ke mně, přičichl k němu.
„Bylinkový, že?“
„Asi ano.“ Nevěděla jsem, že čeho Annabel vaří čaje.

Už jsem si hrneček přikládala ke rtům, kdy mě zarazila Edwardova ruka. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Nepij to,“ varoval mě.
„A proč?“ Netušila jsem, co to má znamenat. Vzal mi hrnek z ruky a znovu si čichnul.
„To nejsou jen bylinky. Kdo ti to přinesl?“ Připadala jsem si, jako bych spadla z višně. Vůbec jsem netušila, o čem mluví.
„Já nevím, když jsem si šla lehnout, už tady stál. Myslela jsem, že Annabel. Edwarde, co je s tím čajem.“
„Je v něm jed, nevím přesně. Myslíš, že bych to mohl vzít ukázat Carlislovi?“ zeptal se. Jen jsem přikývla. Já mám v čaji jed? Kdo by ho tam dával a proč?
„Jak jsi na to vůbec přišel?“
„ Jsem upír, nezapomeň, mám moc dobrý čich.“ Panebože. Není tady těch nehod, nebo náhod, nějak moc.

„Ježiši,“ dostala jsem ze sebe. Edward mě pevně objal a přitiskl k sobě.
„Kdo by to mohl udělat. Nevěřím, že Annabel, ta mě má ráda, vím to, a nikdo jiný k tomu taky nemá důvod. Proč se to děje? Pasti se tu prý už léta nepoužívají a já přece do jedné šlápnu. Kdo to dělá? Kdo mi to dělá?“ blábolila jsem jedno přes druhé.
„Zkus usnout, uvidíš, že to bude dobré, nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Dal mi pusu na rty, nos, čelo a nakonec na temeno.

Byla jsem sice rozrušená, ale oči se mi začaly samy zavírat a já nakonec přece jen usnula.

---

Ráno jsem byla v pokoji sama. Inkriminovaný hrneček byl pryč stejně jako Edward. Zavolala jsem Marii, aby mi pomohla s oblékáním, a pak jsem absolvovala rodinou snídani. O čaji jsem nikomu neřekla, jen jsem se zeptala Annabel, jestli mi večer nějaký dělala. Její odpověď byla záporná.

Odpoledne přišel zase Edward. Tentokrát sám. Babičce dnes nebylo nějak dobře, takže jsme měli novou gardedámu. Byla jí, k mému velkému překvapení, Victoria. Seděla u okna a nepřítomně hleděla ven.

Cítila jsem se v její přítomnosti trochu nesvá. Ale díky Edwardovi jsem na ni moc nemyslela.

Celé odpoledne uběhlo neuvěřitelně rychle. Bylo mi líto, že končí, ale Edward slíbil, že za mnou večer opět přijde. V to jsem doufala, protože jsem si s ním potřebovala promluvit o tom čaji, jestli něco zjistil od Carlisla.

Po jeho odchodu jsem se šla převléknout k večeři. Otevřela jsem dveře do pokoje, u toaletního stolku si sedla na taburetku a začala rozčesávat vlasy. Marie mi je bude muset znovu učesat. Většina pramenů mi z účesu během dne vypadala.

V odrazu v zrcadle jsem zahlédla něco, co tam určitě nepatřilo. Rychle jsem se zvedla a přešla k posteli. Na přehozu ležel dřevěný bílý kůň, byl docela veliký. Okamžitě jsem věděla, čí byl.

V duchu jsem viděla Thomase, jak s ním běhá po schodech, jako že skáče překážky, já jsem seděla na tom nejvyšším a nadšeně ho pozorovala a tleskala rukama.

Ale co dělá tady?

_________________________________________________________________________

Zajímá mě, jak se Vám to líbilo, tak mi prosím zanechte komentářík. Děkuju:))

(Ještě malé info, počet komentů nutných pro další kapču se zvyšuje na 30, jako je tomu u Opravdové lásky. Doufám, že se nezlobíte, ale Vy jste strašně rychlí a já skoro nestíhám psát:))

_________________________________________________________________________

12. kapitola     SRHNUTÍ     14. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 13. kapitola: