Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Volání minulosti - 15. kapitola

18.05.2010 (19:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 6413×

15. kapitola

Z návštěvy Edwardovi rodiny jsem byla trochu nervózní. Sice jsem je viděla na plese a vlastně u nich i byla – tenkrát, když jsem omdlela v lese - ale teď je to jiné. Teď vím, že jsou upíři a navíc jsem Edwardova snoubenka.

Edward pro mě přijel po obědě kočárem. Jela jsem jen já. Nevím, čím jsem si tu důvěru zasloužila, ale neměla jsem žádnou gardedámu.

Cesta byla příjemná. V Edwardově přítomnosti největší nervozita opadla, hlavně díky jeho polibkům a dotekům. Ale všechno ve vší počestnosti.

Už jsme byli skoro na místě, když se mě Edward zeptal na dost podivnou věc.
„Jak je to vlastně s tvojí sestřenicí?“ Trochu zaskočeně jsem se na něj podívala. Proč se mě ptá na Victorii?
„Co s ní má být?“ odpověděla jsem otázkou.
„Je dost tichá. Máte spolu dobrý vztah?“ Povytáhla jsem obočí a přemýšlela. Jaký mám s Victorií vztah? Vlastně žádný. Vždyť jsme spolu snad nepromluvily ještě ani slovo.

Pokrčila jsem rameny.
„Já nevím. Nebavíme se spolu. Jak jsi řekl, je tichá a uzavřená. Ona se nikým v domě příliš nepřátelí. Ani s rodiči moc nemluví. Je zvláštní. Proč se vůbec ptáš?“ zajímala jsem se o tu nečekanou změnu tématu.
„To kvůli její mysli. Je prázdná. Prostě černo, pusto. Nikde nic, ani maličká myšlenka. Je to podivné,“ vysvětlil.
„Třeba jen nepřemýšlí, když je v tvé přítomnosti,“ zkusila jsem to nějak vysvětlit.
„Ne, ani když za tebou v noci chodím, je její mysl prázdná. Ani sny se jí nezdají.“
„Ale moje myšlenky taky neslyšíš. Tak je to třeba stejné,“ navrhla jsem rozumné vysvětlení.
„Není to stejné. K tobě do hlavy se vůbec nedostanu, ale k ní ano. Jen tam nic nemá. A nezdá se, že by byla nějak… nemocná.“ Kroutil nad tím nechápavě hlavou.
„Ne, to není. Já myslím, že je úplně normální. A není to jedno? Přeci si z Victorie nebudeme dělat hlavu.“ Usmála jsem se na něj a on mě políbil.
„Máš pravdu, nebudeme, jen mě to zarazilo. Za chvíli budeme na místě,“ změnil okamžitě téma hovoru.

S těmi slovy se mi okamžitě stáhl žaludek. Co když nebudu dost dobrá pro jejich syna, co když mě nebudou mít rádi, co když jim bude vadit, že jsem obyčejný člověk… bylo tolik co když.

„Láska, bude to v pořádku. Všichni se na tebe moc těší. Věř mi a navíc budu celou dobu s tebou.“ Dal mi krátkou pusu na čelo a usmál se svým okouzlujícím úsměvem.

---

Dům byl veliký, ne tak jako sídlo Cramptonů, ale když vezmeme v úvahu, že je Carlisle lékař, bylo to velkolepé sídlo. Při své první návštěvě jsem si toho nevšimla.

Byl postavený z šedého kamene, vedle vchodu stály mohutné antické sloupy - celý působil majestátně.

Edward mě vzal za ruku a vedl po cestě ke dveřím. Než jsme se k nim dostali, otevřely se a objevilo se v nich šest postav. Včele s Carlislem a jeho ženou Esmé.

Oba měli na tváři přívětivé úsměvy, vlastně všichni se smáli. V úsměvu jim zářily bílé zuby, vypadalo to trochu hrozivě.

„Isabello, vítejte,“ přivítal mě Carlisle v hale a naznačil políbení ruky. Nedalo mi to a musela jsem se rozhlížet kolem. Hala byla nádherně zařízená, sladěná do jemný nevtíravých tónů. Vedlo z ní lehce zatočené schodiště do patra a všimla jsem si, že mají elektriku.

„Děkuji,“ pípla jsem a začervenala se. Proč jen se mi to musí dít, dělá to celou věc ještě trapnější.
„Moc rádi vás všichni vidíme,“ dodala Esmé. „Co kdybychom šli do salónu?“ navrhla.

Celá rodina se jako na povel otočila a zamířila obloukovitým průchodem pryč. Já s Edwardem jsme šli poslední. Povzbudivě mi stiskl ruku a dal polibek do vlasů.

Nakonec návštěva dopadla lépe, než jsem očekávala. Jeho rodina byla opravdu velmi milá. Na pátek byl dohodnut zásnubní večírek, na který babička určitě pozve celé městečko, tedy hlavně ty, které uzná za vhodné.

Nebyla jsem velká milovnice takových akci, ale tentokrát jsem se těšila. Nemohla jsem se dočkat, až budu oficiálně Edwardova snoubenka, až se všichni dozvědí, že k němu patřím.

Dny pře oním důležitým večerem si byly všechny podobné, jako vejce vejci. Přípravy neměly konce a já trpěla jako kůň. Bylo to ještě horší než na můj uvítací ples. Tentokrát nám pomáhala Edwardova matka a sestry. Všechny tři i s babičkou nadšeně mluvily o květinové výzdobě, občerstvení, hudbě a podobných nesmyslech. Já tam seděla, jako páté kolo u vozu, zabořená v křesle a modlila se, aby ta nuda skončila co nejdřív.

S Edwardem jsme se v těch dnech vůbec nevídali, teda ne oficiálně. Samozřejmě za mnou chodil každou noc do pokoje.

Když už mluvím o tom, jak byly ty dny stejné, nezměnilo se ani to, že jsem každý večer našla ve svém pokoji něco po bratrovi nebo otci. Začínalo mi to nahánět hrůzu. Co to může znamenat? Kdo mi je tam dává? Odpovědi jsem bohužel neznala.

---

„Vítám vás, pěkný večer.“
„Dobrý večer, příjemnou zábavu.“

Tak podobné fráze už tady ze sebe sypu asi hodinu. Hosté stále přicházeli, jejich zástup se zdál nekonečný. S Edwardem po jednom a babičkou po druhém boku jsem vítala každého, kdo dnes večer přišel.

Dům praskal ve švech, všude plály svíce, zněla hudba z velkého sálu a bylo slyšet štěbetání lidí. Toužila jsem po jediném, zalézt si někam do koutku a tam se schovat, než to všechno skončí. Nechápu, jak jsem se na to mohla těšit.

Edward mi celou dobu nenápadně drže za ruku. Stáli jsme těsně u sebe a spojené ruce měli schované v mých mohutných sukních.

Měla jsem na sobě nádherné šaty fialové barvy, doplněné šperky s fialovými kameny. Edward byl oblečen do dokonale padnoucího obleku a byl krásnější než kdy dřív. Však jsem si všimla, jak po něm nejedna z přítomných slečen házela žádostivé pohledy, ale měly smůlu. Edwardův odteď patřil jenom mně.

Po vítacím ceremoniálu se šlo za zábavou. Tančilo se, jedlo, pilo a bavilo. Před půlnocí babička požádala o chvilku pozornosti.

„Ráda bych vám oznámila,“ začala, „že se moje vnučka Isabella Cramptonová zasnoubila se synem doktora Cullena Edwardem Anthonym Cullenem.“

Hned, jak to dořekla, propukl dav ve všeobecný jásot. Někteří, spíš některé, na mě házely kyselé obličeje. Pak zde byl ještě Emanuel s rodiči. Pralinierovi nebyly zrovna nadšení babiččiným oznámením. Emanuel byl ve tváři rudý, ale snažil se nedat nic znát a vyjít z toho se vztyčenou hlavou. Nakonec jsem se podívala na Sam, která po boku svého manžela nadšeně tleskala a šťastně se usmívala. Už mi pogratulovala, když jsem ji vítala.

Celý večer jsem tančila jen s Edwardem, nikomu jinému mě nepučil a nemůžu říct, že by mi to vadilo.

V noci, vlastně spíš ráno, jsem padla totálně vyčerpaná do postele. Ještě jsem si stihla všimnout předmětu na nočním stolku, ale už jsem neměla sílu ho nějak blíž zkoumat. Poslední věc, kterou jsem vnímala, byly Edwardovy studené paže, které mě vzaly do náruče a přitiskly na jeho kamennou hruď.

Dílek tentokrát ne moc dlouhý a nevím, řekla bych, že nic moc. Bylo to jen takové, aby něco bylo. Tak prosím aspoň o kritiku.

Na další si budete muset chvilku počkat, cca do příštího víkendu:)

14. kapitola     SHRNUTÍ     16. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Volání minulosti - 15. kapitola: