Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vlčí srdce - 22. kapitola

14.02.2011 (09:30) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2532×

Kate:

„Promiň, bylo hnusný to, co jsem ti řekla, ale viděla jsem to jako jedinou možnost, jak tě donutit proměnit se,“ omlouvala jsem se Sarah, zatímco jsem se jí prohrabovala v modrobílých chlupech na zátylku. Lehce přikývla. „Samozřejmě jsem to nemyslela vážně,“ ohrazovala jsem se. Sarah zapředla na souhlas. Hlavu jsem si opřela o její záda. Stále jsem nebyla schopná proměnit se. Oči se mi začínaly zavírat únavou, když se Sarah prudce zvedla.

„Sarah?" oslovila jsem ji. „Děje se něco?“ ptala jsem se a také se zvedla - nabrala jsem dostatek energie, aby mi to nedělalo moc problémů. Sarah se otočila v lese kolem své osy a pak se rozeběhla. „Sarah?!“ zakřičela jsem na ni. Neotočila se, akorát obíhala po obvodu pomyslené kružnice asi o průměru dvaceti metrů. Přeskočilo jí? zeptala jsem se sama sebe. Protočila jsem oči a natáhla se na zem. Sarah se po chvíli vrátila a lehla si vedle mě a vrtěla ocasem.

„Nechci tu vést monolog, takže by ses mohla přeměnit a povědět mi, co se stalo,“ nabídla jsem jí. Zavrtěla hlavou v nesouhlasu. „Fajn!“ zaprotestovala jsem a založila si ruce na prsa. „Nemůžeme pokračovat dál v cestě? Ještě se nedokážu přeměnit,“ ptala jsem se a Sarah zase zatřásla hlavou. „Umíš něco jiného?“ ptala jsem se sarkasticky. Zase zavrtěla hlavou v nesouhlasu. Uchechtla jsem se a opřela se jí o bok. Zavřela jsem oči a usnula.

Probudila mě až Sarah, když se zase zprudka zvedla. Rozespale jsem se vytáhla do sedu a mžourala do tmy lesa. Sarah tiše vrčela a otáčela se kolem své osy. Viděla jsem, jak se něco hýbe mezi stromy. Začala jsem se chvět strachem. Vrčení ještě zesílilo, a když se Sarah rozeběhla vpřed, připomínalo to spíš štěkot. Mžourala jsem do tmy, kam Sarah před chvílí zmizela, a čekala. Co jiného jsem asi měla dělat? Co já vím, co se jí děje v té její chlupaté hlavě!

Nevím, do jaké míry Sarah myslela vážně to, co mi předtím řekla - to s Paulem, že jsem se s ním nemilovala -, ale asi měla pravdu. Paul to očividně chtěl a já mu nevyhověla. Není náhodou součástí otisku i to, že vlk své polovičce splní každé přání? Ale jak je to, když je otisk oboustranný? Nebo to bylo tím, že Paula chci - chci ho hodně a dlouho -, ale jen mi na to nepřišla vhodná doba? A pak také... je tu to se smečkou. Víc než špatná doba mi jde o to, že když se to stane, tak to hned budou vědět všichni do nejmenšího detailu od toho, jaké to bylo, do toho, jakou jsme použili značku kondomů! Nebo nad tím vším moc přemýšlím!

Z mého usilovného přemýšlení mě vyrušila až Sarah, která se přihnala zpátky s obrovským jelenem v tlamě. „Bezva, ale syrového ho jíst vážně nebudu!“ namítla jsem a zašklebila se na zakrvácené maso. Sarah šťouchla čumákem do batohu, který jsme dostaly od Aleca. Vyhrabala jsem v něm zapalovač. „Chci ti jen připomenout, že jsem od přírody blond!“ ušklíbla jsem se na ni a zamračila se směrem, kterým odešla - pravděpodobně pro dřevo. Naskládala přede mne hromádku větví, pod kterou jsem škrtla zapalovačem. Sarah ,naporcovala' jelena a přeměnila se v člověka. „Konečně si nebudu připadat, jako bych mluvila sama se sebou!“ vytkla jsem jí s úsměvem, který mi oplatila.

„Omlouvám se, ale nemohla jsem se přeměnit,“ zašeptala a začala opékat kus masa.

„Jediný, kdo by se měl omlouvat, jsem já!“ namítla jsem. Nechápavě se na mě podívala. „To všechno, co jsem řekla, byla blbost! Všechno jsem si to vymyslela, ale věděla jsem, že je to jediná možnost, jak tě naštvat!“ Naštvaně jsem rozhazovala rukama a cítila, jak mi vlhnou oči.

„Katie,“ oslovila mě, „nemáš se za co omlouvat! Já vím, že jsi to nemyslela vážně, a navíc už ses mi omlouvala, když jsem byla vlk,“ odpověděla klidně a s úsměvem. Pevně jsme se objaly.

„I když si říkám, že jsi možná měla pravdu,“ přiznala jsem tiše.

„S čím?“

„Že to Paul chtěl a já mu nevyhověla - odmítla jsem ho!“ vysvětlovala jsem.

„Ale v podstatě jsi ho neodmítla,“ vyvracela mi to.

„Už čtrnáct dní je takový... odtažitý,“ zakňourala jsem a lehla si do vlhké trávy.

„Dává ti čas! Víš, Jake to na mě taky několikrát zkusil a vždy jsem ho odmítla,“ svěřovala se. Od té doby, co jsme vlci, si toho tolik neříkáme, ale dokážeme si uchránit alespoň část myšlenek - takže si stále máme co říkat. „Víš, mám pocit, že ještě úplně z hlavy nevypustil Bellu. Není to proto, že jsi to řekla, ale mám ten pocit už dlouho. Připadá mi, jako by by měl pocit, že by mu ona mohla dát víc než já. Ale na druhou stranu je do mě otisklý... Vlastně se v tom nějak neorientuji,“ zasmála se. „Ale to odbíhám od tématu. Paul tě miluje jako nic - a nikoho - na světě. Když si to tak vezmeš, má jenom tebe a už když tě viděl, chtěl jenom tebe. Proto od začátku nic nezkoušel a trvalo mu to asi čtrnáct dní, než se rozhoupal k té první puse - nechtěl riskovat, že tě ztratí!

Teď je to to samé - nechce nic uspěchat, chce nechat rozhodnutí na tobě a nechce tě do ničeho tlačit. Takže buď převezmeš iniciativu ty, nebo počkáš, až to udělá on, ale nevíš, kdy to bude,“ radila mi. Celou dobu jsem ji bedlivě poslouchala. Já prostě nemůžu za to, že si nedokážu udržet svoje vztahy - hlavně, že jsem se motala do vztahu Jacoba a Sar. „A stejně mám pocit,“ pokračovala, „že pouto mezi tebou a Paulem je silnější, než mezi mnou a Jakem. Asi protože byl Paul otisklý od začátku. Jacob se do mě otiskl až po tom, co jsem se proměnila, a myslím, že předtím mě bral spíš jen jako záplatu na to, co mu udělala Bella,“ uvažovala nahlas.

„Jacob tě miloval už od začátku, jenom mu to muselo dojít,“ ujišťovala jsem ji a vzpomněla si na tehdejší rozhovor s Jacobem - ten den, kdy jsem viděla Paula poprvé jako vlka, ten den, kdy se Sar s Jakem pohádala kvůli Belle.

„Jsi si tím jistá?“ ptala se nevěřícně.

„Ano, jsem si tím jistá. Kdybys ho poslouchala, když jste se hádali...“ Zarazila jsem se - o tom přeci neví!

„Jo, přiznávám, že se mi to snažil vysvětlit, ale neposlouchala jsem ho,“ přiznala tiše. Uf!

„Myslíš, že nás najdou?“ měnila jsem téma.

„Už nás hledají,“ odpověděla tiše. „Ale nejsou si jistí, kde vlastně jsme. Prý nemáme nikam chodit a zůstat tady,“ konstatovala skutečnost.

„To jsi mi to nemohla říct dřív?“ vyletěla jsem.

„Promiň, nějak mě nenapadlo, že o tom nevíš.“ Pokrčila rameny. „Asi bychom se měly vyspat,“ navrhla.

„Asi jo, dobrou,“ odpověděla jsem jí a natáhla se na hrbolatou zem. Během několika vteřin jsem o sobě nevěděla.

Vzbudilo mě už slunce vycházející mezi stromy. Byla jsem celá polámaná z tvrdé země. Sarah zase byla ve vlčí podobě a dívala se kamsi do lesa a vrtěla ocasem. „Dobrý ráno, vlku,“ pozdravila jsem ji s úšklebkem. Ani se na mě nepodívala. Vstala jsem a zkoušela se proměnit, ale prostě nic. To jsem pořád tak slabá? Zpátky jsem si dřepla na zem a zírala na nebe. Bylo bez jediného obláčku, blankytně modré. Určitě jsme nebyly poblíž La Push. Kdy nás asi najdou? ptala jsem se sama sebe, protože se Sarah stejně nemělo smysl mluvit.

Vzala jsem do ruky láhev vody a trochu upila a zjistila, že jsem dopila úplný zbytek. Vzpomněla jsem si, že jsem nedaleko viděla řeku - a dokonce byla i trochu slyšet. Nemohla být dál než 100 metrů od místa, kde teď jsme.

„Jdu pro vodu,“ oznámila jsem Sarah, která se na mě krátce podívala a nechala mě jít. Měla jsem pravdu, řeka opravdu nebyla daleko a vypadala čistě. Nabrala jsem do dvou lahví vodu a chystala se k odchodu, když jsem nedaleko slyšela kroky. Ztuhla jsem a pomalu se rozhlížela okolo sebe. Nikde jsem nic neviděla a kroky utichly.

„Haló? Je tu někdo? Sarah?“ volala jsem do lesa. „Haló?“ zavolala jsem znovu. Jen co jsem ztichla, slyšela jsem zase kroky. Ale ten, komu patřily, běžel, a to směrem ke mně. Začala jsem panikařit. Co mě to napadlo? Volat do lesa? Znovu jsem se rozhlížela kolem sebe a pomalu jsem se sunula směrem k Sarah. Už potřetí jsem se otáčela okolo své osy, když jsem za křovím viděla obrys postavy. Podle siluety bych řekla, že to byl muž, ale víc jsem poznat nedokázala. Když mě viděl, zase se rozběhl ke mně. Začala jsem couvat, ale teď už jsem věděla, že jsem v háji. Dlouhých několik vteřin mi trvalo, než jsem ho poznala.

„Paule?!“ vyjekla jsem překvapením, upustila lahve s vodou a skočila mu do náruče.

„Katie,“ vydechl úlevou a ještě pevněji mne objal. Tiskla jsem se k němu, jak nejvíc jsem mohla, a nechtěla ho pustit - nikdy. Ani jsem si tolik neuvědomovala, jak moc mi chyběl, dokud jsem ho tu neviděla.

„Ostatní...“ chtěla jsem se zeptat, ale skočil mi do řeči.

„Jsme tu všichni,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. „Strašně jsem se o tebe bál,“ šeptal. „Miluju tě.“

„Myslela jsem, že už tě nikdy neuvidím,“ svěřovala jsem se mu tiše. „Nedoveš si představit, jak jsem teď šťastná a jak moc tě miluju.“ Paul se trochu odtáhl, aby mi viděl do očí, ze kterých se mi řinuly slzy štěstí.

„Nedovedeš si přestavit, jaký jsem o tebe měl strach,“ zašeptal s pohledem upřených do mých očí. „Už nikdy tě nenechám zmizet. Nedovolím, aby se ti něco stalo.“

„Nehnu se od tebe ani na krok,“ usmála jsem se na něj a políbila ho. Všechna jeho odtažitost byla ta tam. Jednou rukou mi vjel do vlasů a druhou mě objímal okolo pasu. Ruce jsem mu obmotala okolo jeho krku a přitáhla se k němu co nejvíc. Vydrželi bychom takhle hodiny, ale někdo nás přerušil hlasitým odkašláním - Edward. Nevěděla jsem, že tím všichni myslel i je.

Předchozí < Kacennnka = Pegas99 > Další

Kacennnka & Pegas99

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vlčí srdce - 22. kapitola: