Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vítej v reality show! - 6. kapitola 1. část

02.09.2011 (10:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 33× • zobrazeno 4300×

Ráno se mi vůbec nechtělo nic dělat. Tím nic, jsem samozřejmě myslela otevřít oči. Cítila jsem se zvláštně. Nemusela jsem ani sejít schody, abych věděla, kdo je na řadě. Trochu jsem se toho bála. Co když z něj taky budu úplně mimo, a budu se chovat jako nějaká poblázněná puberťačka? Sice se mi to stalo naposledy v šestnácti a to jsem byla ještě v pubertě, ale stejně…

Aniž bych chtěla, tak jsem musela na to myslet. Jsme na nějakém skoro opuštěném ostrově… Kam půjdeme? Co budeme dělat? Když jsem si vzpomínala, co měly na sobě holky a jak dopadla Dara… Myslím, že nebudou nejvhodnější elegantní šaty a boty na podpatku, na kterých stejně neumím. Vzala jsem si je jednou, když měl rodinný přítel pohřeb a můj kamarád Jacob a Jess se mi posmívali, protože jsem prý chodila jako tučňák. Takže si dnes nevezmu ani šaty ani boty na podpatku.

Z postele mě nakonec vyhnal hlad. Byla jsem naštvaná. Když se člověk snaží vyspat, tak ho všichni budí. Když se chce někdo válet v posteli, tak dostane hlad… Neochotně jsem v pyžamu došla do kuchyně a dala si cereálie s mlékem. Po cestě nahoru jsem potkala Zoe.

„Dobré ráno,“ pozdravila mě.

„Dobré… Kde jsou ostatní?“

„Mia ještě nevylezla z pokoje, Berta si šla zaběhat a Dara s Jess šly do moře. Já se jdu koukat na film. Přidáš se?“ zeptala se mě.

V ruce držela film Na sv. Valentýna. Ten film jsem viděla několikrát, tak jsem s díky odmítla a šla zpět do pokoje. Dala jsem se trochu do normálu, jinak by se mi to večer nepovedlo vůbec. Udělala jsem si na hlavě francouzský cop. Vyšla jsem na terasu a rozhlížela se kolem. Pohled se mi zasekl na malinké zahrádce. Ta už začala prorůstat plevelem. Bylo by škoda, kdyby zarostla…

Z poličky jsem popadla tepláky, staré tričko a vydala se dolů.

„Zoe? Nevíš, jestli tu jsou nějaké rukavice nebo něco podobného, s čím bych mohla vytrhat plevel ze zahrádky?“ Raději se zeptám. Nerada bych, aby se stalo něco nečekaného a já se dnes nemohla na rande dostavit, takže bych musela vypadnout…

„Nevím. Zkus se mrknout do garáže.“ Mrkla na mě.

„Garáž? Ona tu je? A k čemu? Vždyť tu stejně není silnice ani něco, co by ji připomínalo,“ divila jsem se. Ti lidé, co to stavěli, asi nebyli normální. Na skoro opuštěném ostrově bez silnic, postavit někomu garáž. Já bych se vztekala… Vždyť je to zbytečný. Místo toho mohl být další nějaký pokoj, i když teď jich tu je víc než dost…

„No jasně. Ale auta v ní nejsou. Jen nějaké staré krámy.“ Dál mi nevěnovala pozornost.

Vešla jsem do dveří, o kterých jsem si myslela, že by tam mohly vést a trefila jsem se. Nahmatala jsem světlo a rozsvítila. Přes všechno byly plachty. Strhla jsem je. Všude byly úhledně naskládané knihy, CD a pak cosi, co vypadalo jako nějaké historické artefakty z války. Procházela jsem mezi nimi a s obdivem je pozorovala. Až na konci řady jsem spatřila krabici. V ní byly zahradní nůžky, rukavice, hnojiva a různé přípravky na vyhubení škůdců. Popadla jsem rukavice a nůžky a dala se do úpravy. Naštěstí jsem s tím měla z domova nějakou zkušenost…

Připravovat jsem se šla až kolem šesté. Vzala jsem si na sebe pohodlnou, tmavě modrou sukni pod kolena, bílou košili a modro-černý korzet se zavazováním vepředu. Ten jsem si nechala u prsou trochu povolený. Jelikož nejsem zvyklá na tunu make-upu, tak jsem si vzala jen řasenku a lesk na rty. Než jsem vyšla z pokoje, tak jsem si rozpustila cop, lehce jsem pročísla vlasy, popadla boty do ruky a sešla schody. Holky na mě koukaly s otevřenou pusou. V jejich očích jsem spatřila zděšení.

„B-bello! Co to máš, proboha, na sobě?!“ vypískla Jess. Ještě jednou jsem se podívala na své oblečení a pak s úsměvem na ni.

„Oblečení,“ smála jsem se. Ve dveřích už jsem uviděla Jaspera, tak jsem šla k němu. Cestou jsem slyšela poznámky na můj nevhodný výběr oblečení. Ignorovala jsem je a nechala si zavázat oči. Poté chladný Jasperův dotyk. Opatrně jsem našlapovala vpřed a nechala jsem se vést…

„Jsme tady,“ zaznělo asi po deseti minutách chůze. Byla jsem na sebe pyšná – ani jednou jsem nezakopla. „Tady si sedni. Edward tu bude za chvilku a sundá ti pásku.“

Nastalo ticho. Neslyšela jsem ani jeho kroky. Pouze vlny narážející… do skal? Byla jsem strašně nervózní. Vůbec netuším, jak takové rande naslepo probíhá. O čem se budeme bavit a jak…

„Ahoj, Isabell,“ oslovil mě něžný hlas a páska zmizela z očí.

„Ahoj… A jen Bella,“ opravila jsem ho. Ještě jsem nesebrala odvahu se otočit a pohlédnout na něj. Seděla jsem na nějakém kmenu stromu, otočená k moři.

„Těší mě, Bello,“ odpověděl svým sametovým hlasem a vedle mě se objevila bílá ruka. Byla dlaní nahoru. Po chvilce váhání jsem natáhla ruku a přijala tu jeho. Jemně, ale přesto pevně ji stiskl a otočil si mě k sobě. Koukala jsem do jeho, jak jinak, zlatých očí. Měla jsem pocit, že jsou tak hluboké, že se v nich ztrácím… Jeden pohled mi stačil a nejspíš jsem propadla jeho kouzlu.

Našla jsem v sobě malinkou špetku sebeovládání a ustoupila o krok dozadu. Konečně jsem si ho mohla prohlédnout… Pokud nepočítám jeho bezchybnou tvář. Na sobě měl volnější tříčtvrťáky a černé upnuté tričko. To mu krásně zvýraznilo jeho vypracované tělo… Potlačila jsem povzdechnutí a znovu se mu podívala do tváře.

„Prohlídka dokončena?“ Pokřiveně se na mě usmál. Cítila jsem, jak se mi krev hrnula do tváře. Sklopila jsem hlavu a sledovala špičky bot. Takto nervózní jsem snad ještě nebyla…

Ucítila jsem, jak se jeho prsty jemně dotkly brady. Svými prsty mě donutil se mu podívat do tváře.

„Procházka?“ zeptal se.

„Proč ne,“ odpověděla jsem a pokusila jsem se o úsměv.

Nastavil mi své rámě, které jsem s radostí přijala. Byla to pro mě záchrana, kdybych náhodou padala… Němě jsme chodili po pobřeží a koukali se na západ slunce.

„Nádhera, co?“ prolomil ticho.

„To ano… Proč ta reality show?“ zeptala jsem se. Vrtalo mi to hlavou… Vždyť on to nepotřebuje!

„Co? Jak to myslíš?“ zastavil se a upřel na mě svůj medový pohled.

„Ty… Podíval ses do zrcadla? Vždyť to vůbec nepotřebuješ! Nechápu, proč podstupuješ takovouhle šaškárnu…“ vyklopila jsem to narovinu. Docela jsem se divila, kde se to ve mně vzalo.

„To mi řekni ty.“

„Já?“ nechápala jsem.

„Ano ty. Proč ses přihlásila? Peníze…“ prohlásil a nesouhlasně kroutil hlavou.

Šokovaně jsem zalapala po dechu. Nezná mě a hned soudí? Nechápala jsem to. Vypadal mile, ale teď…

„Co? Nechápu, jak můžeš někoho soudit, když ho neznáš! Už je pozdě. Měli bychom se vrátit!“ odsekla jsem naštvaně a otočila se.

„C-co?“ Rychle mě doběhl, stoupl si přede mě a překvapeně zakoktal.

„Měla bych se vrátit,“ řekla jsem podrážděně. Je mi jedno, co si o mně bude ten namyšlený, bohatý frajírek myslet. Je mi jedno, jestli mě hned zítra pošle domů. Proč bych se měla bavit s někým, kdo se se mnou baví jen proto, že musí? Na to kašlu. Jestli jsem si myslela, že by to mohlo být fajn, tak teď jsem se drsně přesvědčila o opaku. Mrzelo mě to…

„D-dobře… Řekl jsem něco špatně?“ nechápavě se mě ptal, ale vedl mě asi cestou, která vedla k vile.

„Ne, díky.“

Zbytek cesty probíhal mlčky. To jsem si opravdu naivně myslela, že to bude krásný a romantický večer? To se opravdu vyprávění od holek liší od skutečnosti? Nebo se před nimi přetvářel?

Zopakovala jsem gesto, které včera udělala Mia. Nezastavovala jsem se a šla rovnou do svého pokoje. Kašlala jsem na volání. Převlékla jsem se do pyžama a psychicky se připravovala na zítřejší návrat z pohádky do reality…

Snad se nezlobíte za kratší kapitoly... Ale berte to z té lepší stránky. Zatím tu máte kapitolu každý den, takže o nic nepřicházíte. ;)

Příští část bude vyprávět Edward. Dozvíme se v ní, proč souhlasil s reality show, jak je to s těmi kamerami a jeho pohled na rande s Bellou...

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vítej v reality show! - 6. kapitola 1. část: