Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vítej v reality show! - 10. kapitola

09.09.2011 (13:15) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 37× • zobrazeno 4936×

„Tys to musela prásknout, co?“ vyštěkla na mě Mia, která stála ve dveřích. Rychle jsem ji očima prohlédla a nestačila se divit. Šaty lehce potrhané a vlasy do všech stran. Moc mi to k ní nešlo. Co se asi stalo?

„Prásknout?“ nechápala jsem. Co jsem komu měla říct? Vždyť jsem se za celý den nedostala z postele!

„Edwardovi!“ křičela na mě. Její ostře pronikavý hlas se mi vryl do hlavy. Sykla jsem bolestí a prsty si mačkala spánky.

„Vypadni!“ zareagovala Jess. Momentálně jsem ji zbožňovala.

„Ty mi nebudeš rozkazovat!“

Jess to nevydržela. Už na střední si vždy vydobyla svou i za cenu násilí. Vždy se prala obstojně, protože vyrůstala se svými dvěma bratry.

Silně stiskla Miin loket a vyvedla ji za dveře. Ty před ní zavřela a zamkla. Ještě chvilku se ozývalo bušení na dveře a nadávky na nás dvě, ale nic jsme si z toho nedělaly. Pouze se smály její vytrvalosti a blbosti.

„Co jsem měla říct Edwardovi?“ zeptala jsem se po chvilku. Jess to určitě bude vědět. Ta ví pokaždé všechno.

„Ty nic,“ usmála se a pokračovala. „Dara zavolala doktorovi a ten po cestě potkal Edwarda. Ten se k němu připojil. Pomáhal mu tě ošetřit. Jako jediná jsem s nimi byla s tebou nahoře a tak jsem jim rovnou vše řekla. Dnes ráno tě opět ti dva přišli zkontrolovat a byli s tebou v pokoji sami. Asi si myslí, že jsi jim to řekla.“

„Aha.“ Na nic jiného jsem se nezmohla a ani nic mě nenapadlo.

„Ještě tě to bolí?“ Zaťukala si na hlavu.

„Trošku,“ přiznala jsem. Ihned mi podávala prášek a sklenici vody.

„Já už si půjdu lehnout. Dobrou, Bello.“

„Dobrou, Jess. A díky!“ dodala jsem a pokusila se usnout.

***

Nevím, co to do mě vjelo. Nemohl jsem jí odolat. Nemohl jsem odolat jejím rtům. Lehce jsem se o ně otřel, ale hned se odtáhl. Bál jsem se její reakce, a tak jsem raději odešel. Dala by mi facku a křičela by na mě? Nebo by jí to nevadilo? Třeba by chtěla další a… Ne! Na co to, proboha, myslím? Anděl jako ona by nemohla mít něco s netvorem, jako jsem já.

Svou přirozenou rychlostí jsem doběhl domů. Jedna z výhod upírství. Můžu se během pár vteřin dostat na místo, kam by to normálnímu člověku trvalo několik minut.

Jen co jsem přišel, se na mě sesypalo ženské osazenstvo. Mluvily nahlas i ve své hlavě. Chtěl jsem jim přímo od plic říct, že je to moje věc, ale nestihl jsem to. Rozezvonil se telefon. Číslo na něj mají pouze holky z vily. Celé mé tělo se napjalo zvědavostí. Mé podvědomí mi říkalo, že se něco stalo. Něco strašného, ale nechtěl jsem tomu věřit. Ignoroval jsem ten hlásek a pokoušel si nalhávat, že volají Alice, aby jim s něčím pomohla.

„Ano?“ zvedl to Carlisle.

„Vy jste doktor?“ ozvalo se vyděšeně ze sluchátka.

„Ano, to jsem. Děje se něco?“

„Přijďte, prosím, co nejrychleji! Ona je v bezvědomí! Rychle!“ Podle hlasu jsem poznal, že volá Dara. V jejím hlasu byl poznat strach a beznaděj. Sem tam byl slyšet třmenný vzlyk.

„Dobře! Hned jsem tam!“ odpověděl pohotově.

„Jdu taky!“ Musím vědět, co se komu stalo. Doufal jsem, že to nebude Bella, ale čím blíž jsme byli, tím víc jsem si myslel pravý opak.

Bella spala až moc dlouho. Carlisle mě uklidňoval tím, že je to normální, ale i tak. Když nám Jessica řekla, co se stalo, tak jsem měl chuť zabíjet. V ústech se mi hromadil jed. Už dlouho, téměř půl století, jsem neměl takovou chuť na lidskou krev. Za to, co udělala andělovi…

Byl jsem štěstím bez sebe, když se probrala. Její hnědá očka zmateně koukala na Carlislea a poté na mě. Ovládla mě bezmoc, když jsem ji tam musel nechat. Teď, kdy mě potřebuje, tak musím jít, protože by to vypadalo nápadně…

V našem provizorním domečku ze mě byli na nervy. Esmé si o mě dělala starosti, Emmett si ze mě dělal srandu, Rose ho krotila a Jasper s Alice to nevydrželi a šli pryč. Přípravu na „rande“ jsem nechal na poslední chvíli. Nechtělo se mi tam. Zrušil bych ho nebo tam poslal Emmetta – ten by si s ní poradil. Ano… Dnes je na řadě Mia. Jak se k ní mám chovat? Dostal jsem jasně nakázáno, že tak, jakoby se nic nestalo. Jak to mám udělat? Vždyť ublížila Belle a ne málo. Jen co jsem si vzpomněl na chvíli, kdy jsem ji viděl ležet na zemi, udělalo se mi zle. Z hrudi se mi dralo vrčení.

„Edwarde!“ do pokoje vtrhla Alice. Byl jsem tolik zabrán do svých myšlenek, že jsem si nevšiml jejího a Jasperova příchodu. „Musíš se chovat slušně! Nikdo neví, jak moc máš Bellu rád. Vše bys tím pokazil. Tohle si obleč a pospěš si… Za deset minut tam máš být.“

Poslechl jsem ji. Asi ví, o čem mluví. Vždyť vidí budoucnost!

Vyzvedl jsem Miu ve vile jako Bellu. Neměl jsem náladu plánovat něco extra pro dnešní večer, takže se bude dít to, co včera s Bells.

„Jak ses měl?“ zeptala se mě něžně. Jedním okem sledovala krajinu před námi a druhým to, co dělám já. V její hlavě bylo pouze to, jestli taky dostane polibek a jestli nedostane něco víc… mě. Byla nechutná. Její mysl pracovala detailně. To, co si představovala… na to by neměl odvahu ani Emm a to už je co říct.

Večeřeli jsme… večeřela v klidu. Já jsem svou porci nenápadně házel za sebe. Pokaždé, když se mě na něco zeptala, tak jsem poukázal na plnou pusu a odpovídal až po chvilkách. Snažila se celý večer natahovat a být se mnou co nejdéle. Chtěla se vytáhnout před holkami a hlavně Bellou. Neměla ji ráda. Záviděla jí její přirozenost.

„Nechceš se jít projít?“ zeptala se.

„Proč ne,“ povzdychl jsem si a s obtížemi vstal. Nechtělo se mi nikam chodit… Tedy pokud se nepočítá doprovod k vile.

Chodili jsme po lese. Vyprávěla mi o svém životě a pár věcí si přibarvila a vymyslela. V hlavě jsem počítal každou vteřinu, kterou jsem s ní. Dohromady jsem v lese třicet dva minut a dvacet dva vteřin. V tu chvíli jsem ucítil její ruku na svém těle. Lépe řečeno blízko mého opasku.

„Jsi opravdu krásný… Víš to?“ naklonila se ke mně a šeptala mi do ucha.

„Vím,“ odpověděl jsem sebevědomě a přidal do kroku. Okamžitě mě doběhla a přisála se mi na rty. Bylo to… divné. Nebylo to tak hezké jako s Bellou. S ní to bylo přirozené a připadalo mi to, jako by naše rty k sobě pasovaly.

„Dost! Jsi pošahaná nebo co?“ vyjel jsem na ni. Zůstala na mě překvapeně koukat. Nevěděla, co udělala špatně. Nechápavě jsem kroutil hlavou.

„Pojď…. Odvedu tě do vily,“ řekl jsem jí a rozešel se. Myslel jsem, že půjde za mnou, ale ne. Její problém! Jestli tu chce zůstat, tak ať…

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vítej v reality show! - 10. kapitola: