Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 27. kapitola

30.12.2013 (15:00) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 3617×

27. kapitola

Bylo až neuvěřitelné, jak lehce jsem si zvykla na život u Cullenových. Zatímco na Leona a na novou kariéru jsem si těžce a s brekem zvykala několik měsíců, na bydlení u Cullenových jsem si zvykla za pár dní.

Ovšem, Renesmé byla tím největším důvodem. Ale kromě ní a toho, že tam měla svou rodinu a pokojíček, který si pomalu ale jistě začala za pomoci Esmé předělávat k obrazu svému, tu bylo i pár dalších maličkostí. Jako například pocit bezpečí. Už dlouho jsem se necítila takhle chráněná. Nebylo to jen tím, že obyvateli domu byli upíři; mělo to hodně společného i s tím, že za zdi jejich domu ke mně nepronikly spáry reality. A dokud můj mobil mlčel, jakože mlčel už několik dní, mělo tomu tak být i nadále. 

Proto jsem naše stěhování neustále odkládala. Každé ráno jsem si říkala, že večer se podívám po nových bytech, domech, pronájmech… Avšak dosud jsem se k počítači nepřiblížila, natož abych ho zapnula a něco na něm vyhledávala. Každý den jsem si dokázala vymyslet minimálně pět důvodů, proč se nestěhovat; na to, abych vymyslela důvod, kvůli kterému bychom se přestěhovat měly, jsem se nezmohla.

I když jeden důvod pro to, abychom se přestěhovaly (ne přerušily styky s Cullenovými), jsem měla – chtěla jsem soukromí. Chtěla jsem, aby nikdo neslyšel každý můj nádech, každé polknutí, mrknutí. Chtěla jsem, aby nikdo nevěděl, že jsem v koupelně, nebo že mluvím ze spaní. A proto, že už jsem nechtěla být upír, jsem si přála nemožné. Chtěla jsem, aby Cullenovi byli lidé…

Jinak bylo všechno naprosto perfektní. Téměř takové, jaké jsem si to vždycky představovala.

Edward nespustil z Nessie oči. Carlisle a Esmé převzali roli prarodičů naprosto bravurně. A ostatní byli také skvělí. Emmett stále tahal Nessie na lov a stále mi dával přednášky o tom, která krev je nejlepší. Dokonce do téhle diskuze zatáhl i Jaspera, který mě jednou ovlivnil natolik, že jsem s nimi souhlasila a jednou jedinkrát tak dovolila Nessie opravdový lov.

Po tom, co se mi z něj vrátila s naraženou rukou (kterou si údajně zranila o strom, ne o lovenou zvěř), jsem se Jasperovi vyhýbala obloukem a Emmetovi jsem zakázala brát Nessie na výpravy samotnou. Vždycky tam s nimi musel být někdo třetí (samozřejmě kromě Jaspera). A tak se stalo, že se k nim nejčastěji přidávala Alice.

Po tom mém malém výstupu, za který jsem se jí ještě neomluvila a za který jsem nevěděla, zda se jí vůbec omlouvat chci, jsme se spolu vůbec nebavily. Naše rozhovory se skládaly z jediného – z domlouvání času, kdy se mají vrátit domů.

Pak tu byla Rosalie, která se naopak obloukem vyhýbala mně. Byla jsem ráda, že mi šla z cesty. Alespoň nevznikaly zbytečné problémy a napjaté situace, které by mě nutily přemýšlet nad důvody, kvůli kterým bychom si měly sbalit kufry.

A proto, že jsem žádné padné důvody nevymyslela, se Jacob musel smířit s tím, že návštěvu Nessie a mě bude muset spojit i s návštěvou upířího doupěte.

„Kdy už tu bude?“ S Nessie a Edwardem jsme stáli na peronu a čekali na Jakobův příjezd. Ten měl čerstvě po maturitě a po noční hlídce, takže místo auta, či vlastních čtyř tlap se rozhodl vyzkoušet mezinárodní vlakovou dopravu.

„Ještě pět minut, Nessie,“ odpověděl jí Edward a lehce se usmál nad jejím svraštěným čelem. Byla netrpělivá a nebavilo ji čekat. Navíc byla natěšená jako nikdy. Jacob jí slíbil, že jí přiveze další dárek, takže jsem se nedokázala rozhodnout, na co se těší víc. Na Jacoba? Nebo na záhadný dar?

„To jsi říkal před pěti minutami,“ odpověděla sklesle a zároveň podrážděně.

„Ne, to jsem říkal před třiceti vteřinami,“ oponoval jí její otec.

Bylo to zvláštní. V mých myšlenkách jsem tak Edwarda dokázala nazvat, ale nahlas jsem to ještě neudělala. A to i přesto, že se jako její táta choval ve všech směrech – hlídal ji, vychovával, učil… A já ho i tak před Renesmé nazývala Edwardem.

V zákrutě se objevil přijíždějící vlak a Nessie div nevylétla z kůže. Málem samým nadšením vibrovala a poskakovala, než jí Edward oznámil, že to ještě není ten vlak, na který čekáme.

Renesmé nakrčila obočí a založila si ruce na prsou. Byla frustrovaná a dočasně zklamaná.

„Ještě chvilku vydrž,“ utěšoval ji a podíval se na mě. Nevím co viděl, ale tázavě na mě zvedl obočí.

„Co?“ zeptala jsem se.

„Usmíváš se,“ odpověděl.

„A?“

„Moc často to neděláš.“

„Častokrát nemám důvod.“

„A teď jsi ho měla?“ Popravdě jsem si ani neuvědomila, že se usmívám. Ale když jsem si to zpětně přehrála, tak jsem věděla naprosto přesně, co mě donutilo se cítit spokojeně a šťastně. Slovní výměny mezi Edwardem a Nessie byly… skutečné. Takové jaké mají v rodinách být. Připomínaly mi mě a Charlieho, když jsem byla dítě a domáhala se letních prázdnin v Kalifornii.

Edward se na mě stále díval a čekal na moji odpověď. A tak jsem mu ji dala.

„Ano, teď jsem ho měla,“ přikývla jsem.

Než se stihl zeptat na něco jiného, vjel do zákruty další vlak. Tentokrát to byl ten, na který jsme čekali. Renesmé se však raději pro jistotu zeptala, jestli to je už on. Když jsme jí s Edwardem přikývli, měli jsme co dělat, abychom ji udrželi na místě. Nekonec jsme ji každý chytil za jednu ruku a čekali, až kolem nás projde masa lidí, která vystoupila z vlaku.

Jacob vystoupil jako poslední. Byl o hlavu vyšší než ostatní, ale to nebyl ten důvod, proč jsem se při pohledu na něj zarazila. Jeho vlasy byly dlouhé. Tedy, delší než obvykle. Místo krátkého sestřihu mu teď padaly přes uši.

„Jakeu!“ Nessie se nám vyškubla a běžela ke svému Alfovi. Ten ji hned vyzdvihl do náruče, aby se mohli pozdravit. Edward vedle mě zavrčel. A já se na něj tázavě podívala.

„Promiň,“ pověděl a opět se podíval po své dceři. „To je z něj vždycky takhle…“ Nevěděl jak to nazvat, tak k nim jen mávl rukou. Nessie tahala Jakoba za vlasy a on se jen smál a u toho něco vykládal.

„Někdy je to horší,“ přiznala jsem. Edward se na mě podíval s děsem v očích. „Zvykneš si,“ zasmála jsem se.

„To si nemyslím,“ zamumlal a opět se na ně podíval.

Nevnímali nikoho a nic kolem sebe. Povídali si a pomalu ale jistě se k nám blížili. Pro náhodného kolemjdoucího vypadali jako hodně mladý otec s dcerou, nebo jako hodně starší bratr se sestrou. Jen ti, kdo věděli pravdu, cítili to prazvláštní pouto, co je spojovalo.

„On ji tak nevidí,“ pověděla jsem se snahou bránit Jacoba. „Nevidí ji jako ženu.“ Edward ihned střelil pohledem ke mně.

„Já vím,“ přitakal rychle. „Vím, jak ji vidí. Jen… Jednoho dne se to změní.“

„Ale to platí i pro Renesmé. Jednou to pro ni už nebude jen Jacob.“

„Právě,“ souhlasil. „Je to…“ Opět zakroutil hlavou v nevědomém gestu.

„Osudové,“ doplnila jsem ho. „Přesně takové, jaké to být má.“

„Opravdu to tak vidíš?“ zeptal se zvědavě. Bez váhání jsem přikývla.

„Nedokážu si představit, že by si Nessie jednoho dne našla upíra, nebo jen člověka. Ona potřebuje někoho, jako je ona. Někoho, kdo je napůl lidský a napůl nadpřirozený. Jen tak budou v rovnováze. A otisk to vše jen jistí,“ vysvětlila jsem mu svůj názor.

Edward se na mě chvíli díval a uvažoval nad tím, co jsem řekla. Nakonec semknul rty a zakroutil hlavou.

„Ne,“ pověděl. „I kdyby si jednou domů přivedla upíra nebo člověka, cítil bych se zrovna jako teď.“ Nevydržela jsem to a pobaveně se zasmála. Edward se na mě jakože ublíženě podíval.

„Tatínkova holčička,“ zamumlala jsem se smíchem.

„Přesně tak,“ přitakal. „Asi bych si měl pořídit pistoli,“ prohodil tentokrát s tajuplně ďábelským úsměvem. Opět jsem vyprskla smíchy, momentálně kvůli jeho šíleně otcovskému výrazu.

„Nezapomeň ji pak před Jacobem vyčistit,“ navrhla jsem. „Třeba to vlkodlaka vyděsí.“

„Dobrý nápad,“ poznamenal. „Když to fungovalo na mě...“

„Nelži,“ lehce jsem ho zarazila.

„Nelžu,“ odporoval. „Nebyl jsem strachy bez sebe, ale byl jsem ve střehu.“ Jeho hlas už nenesl stopy vtipu, ale přesto se jeho  bezkrevné rty zkroutily v mírném úsměvu.

„Ty jsi byl vážně ve střehu kvůli Charliemu?“ optala jsem se pochybovačně.

„Ne,“ pověděl vážně. „Kvůli Charliemu ne.“ Sice mi neodpověděl přímo, ale jeho úpřímné oči to řekly za něj. Byl ve střehu kvůli mně, protože nikdo jiný, kdo by byl lehce zranitelný, tam nebyl.

„Edwarde…,“ vydechla jsem najednou tak nějak rozesmutnělá. Nevěděla jsem, co mu chci říct, ani jak mu to chci říct, ale potřebovala jsem, aby věděl, že minulost se nedá vrátit.

„Ne, Bello,“ pověděl, jako by přesně věděl, na co myslím. „I my dva můžeme být v rovnováze... A moje neměnnost to jenom jistí.“

Než jsem mu stihla odpovědět, Nessie s Jakem došli k nám.

-oOo-

Tlačil jsem na ni.

Byl jsem si toho plně vědom, ale i přesto jsem si nedokázal pomoct. Zkrátka jsem potřeboval, aby věděla, co k ní citím, i když ona to samé necítila. To jsem pro změnu zase věděl já. Ne jen díky Jasperovi, ale také kvůli tomu pohledu, kterým se na mě vždycky podívala pokaždé, když jsem se neudržel a prostě to řekl. Nebo naznačil.

Cítil jsem se kvůli tomu jako ten největší padouch na světě. Protože jsem jí slíbil, že ji do ničeho nebudu nutit, že s ní nebudu manipulovat a už vůbec na ni nebudu tlačit. Ale pak jsem to ze sebe vždycky nějak vychrlil, i když to třeba ze začátku nebyl ani můj záměr, a tím jsem udělal přesný opak toho, co jsem jí slíbil.

Ale jak jsem řekl – nedokázal jsem si pomoct.

Pokaždé, když se usmála - i když to moc často nedělala -, nebo když si skousla ret, dohadovala se s Emmettem, nebo třeba jen četla knížku, podobala se víc na Bellu z Forks než na Marii Masonovou, kterou jsem poznal v Kanadě. A čím víc jsem v ní opět viděl její sedmnáctileté já, tím víc jsem nedokázal držet jazyk za zuby.

Bože, to je smrad! Tuhle myšlenku jsem teď slýchával často. Jak od vlkodlaka, tak od upírů. Nebyl jsem si jistý, jestli by tohle – vlkodlačí host a upíří dům – mohlo dohromady fungovat. Ale kvůli Belle a Renesmé jsme nikdo z nás neřekl ani půl slova. Dokonce i Rosalie mlčela, i když ta v těchto dnech mlčela prakticky pořád. A i když jsem věděl, proč tomu tak je, nezabýval jsem se tím.

Jakob se opět převalil na posteli a snažil se nedýchat. Moc dlouho to nevydržel, protože on na rozdíl od nás, vzduch potřeboval. Tak si přes pusu a nos přetáhl svoje triko.

„Už ses rozmyslel, který vybereš?“ Alice seděla vedle mě na gauči a četla si časopis; já sledoval televizi.

Už pár dnů jsem si pohrával s myšlenkou, že bych měl Belle koupit dům.

Ne, že bych snad chtěl, aby se odstěhovala, ale viděl jsem na ni, že se tu přestává cítit dobře. Našel jsem na internetu dva domy, které by se mi líbily. A které by se líbily i Renesmé, protože to podle jejich představ jsem zadával kritéria parametrů.

Ano, přiznávám, podváděl jsem. Když se Esmé vyptávala Nessie, jak by chtěla, aby vypadal její pokojíček, jen tak mimochodem jsem se zmínil o tom, že bych chtěl koupit dům, ale že nevím jaký. No, a v tu ránu jsem to uviděl v Nessieně hlavě - menší domek s kastlovými okny a dřevěnými okenicemi. Kolem pobíhali Sněhurka a sedm trpaslíků…

A tak jsem je našel – adepty číslo jedna a dva. Vypadaly skoro stejně až na to, že jeden měl dřevěnou verandu a kachlový krb. Ten druhý vypadal díky kamennému komínu a cestě mnohem chladněji a neosobněji. Přesto měl své kouzlo.

„Ještě ne,“ odpověděl jsem. Nebylo to kvůli tomu, že bych si nedokázal vybrat; já už svého favorita měl. Ale Bella ještě o ničem nevěděla a já naopak nevěděl, jak jí to říct. Bál jsem se její reakce.

„Měl by sis pohnout,“ šeptla Alice. „Za pár dní už třeba nebudou v nabídce.“ To jsem taky věděl a proto jsem si povzdechl.

Než jsem jí stihl přikývnout, prolítl kolem nás Jacob. Za chůze si svlékal triko.

„Budu spát venku, kdybyste mě hledali,“ pověděl a prolítnul dveřmi do májové noci. Alice se zachichotala a Emmett v ložnici se rozesmál nahlas. Já protočil oči. Tolik k tomu, jak by to mělo fungovat…

Když jsem vyšel ven na terasu, našel jsem Jacoba sedět v křesle. Rozvazoval si boty.

„Jestli chceš, odvezu tě do nějakého hotelu,“ nabídnul jsem mu.

„Chceš se zbavit vlkodlaka?“

„Přiznávám, že někdy mám chuť tě roztrhnout vejpůl,“ pověděl jsem napůl vážně, napůl žertem.

„Nápodobně,“ přitakal ve stejném rozpoložení.

„Ale ne,“ zvážněl jsem. „Jen chápu, proč tu nedokážeš spát. Proto ti to nabízím.“ Taky bych nedokázal klidně ležet, zatímco by kolem mě lítala smečka vlkodlaků. Pudy jsou prostě pudy. A náš instinkt nám velí jediné – zabít jeden druhého.

„Solidární upír, to tu ještě nebylo.“ Jacob byl nepříjemný. Přičítal jsem to nedostatku spánku a přílišné koncentraci upířího pachu.

„Budu dělat, že jsem to neslyšel,“ řekl jsem smířlivě.

„Jak chceš,“ odsekl a vrhl se na druhou botu. Když si ji sundal i s ponožkou, znovu se na mě podíval. Nechápal, co tu ještě dělám.

„Pořád čekám na tvou odpověď,“ vysvětlil jsem mu. Hlasitě si povzdechl a v duchu se uklidňoval. Chtěl celou tuhle věc vyřešit v klidu, ale prostě mu ujížděly nervy.

„Budu spát tady!“ řekl to dost jasně, ale i tak ten tón, který použil by se dal považovat za neurvalý. „Ale díky za nabídku,“ řekl o trochu shovívavěji. Přesto mu hlavou prolétla jedna kousavá myšlenka - možná bys ji měl dát Belle.

„Co tím myslíš?“ zeptal jsem se.

„Bože!“ zaúpěl. „Nelez mi do hlavy!“ Povytáhl jsem obočí a prostě čekal. Neměl jsem v plánu odejít. A Jacob to zřejmě pochopil.

„Podívej, nechci strkat nos do vašich věcí,“ začal nejistě, ale i přesto dost podrážděně. „Ale Bella se tu prostě necítí. Ne, že by se vás bála, to ne. Ale je člověk,“ řekl to tak, jako by to slovo – člověk – všechno vysvětlovalo. Problém byl v tom, že tomu tak bylo. Být člověk a žít s upíry je prostě… Zkrátka a jasně, Bella měla právo se tu s námi necítit.  

„Já vím. Už na tom dělám,“ přiznal jsem.

„Vážně?“ zeptal se skepticky.

„Jo.“

„Dobrá,“ odpověděl a sešel z verandy. „Jo,“ vyjekl a otočil se ke mně, „něco jsem ti přivez. Ráno mi to připomeň.“

Byla to malá zežloutlá obálka. Nejdříve jsem nechápal, co tomá být, ale pak, když jsem ji otevřel, pochopil jsem.

„Bella o nich neví,“ řekl Jacob a myslel to jako varování. Já nebyl schopen odpovědět, protože jsem byl naprosto uchvácen mojí dcerou, přesněji její miminkovskou podobou. „Bála se, že by ji někdo mohl poznat a šel pak na policii,“ Jacob pokračoval ve vysvětlování a já se nedokázal odtrhnout od dvaceti tří malých obrázků.

Renesmé zabraná zblízka, zdálky, jak si hraje na koberci s dřevěnými kostkami, jak chová panenku, jak jí nějakou kaši, jak sedí na klíně Jacobova otce, zatímco on jí čte z pohádkové knížky… Kdybych byl člověk, plakal bych dojetím.

Na dvou fotkách byla i Bella. Od pohledu bylo jasné, že netuší, že ji někdo fotografuje. Na prvním obrázku seděla u ohniště, Nessie měla na klíně a bavila se s nějakým mladým klukem – Sethem, tak ho nazval Jacob.

Druhá fotografie byla pořízena na pláži. Nessie už byla starší. A s Bellou sbírali kamínky nebo mušle.

Nevěděl jsem co říct - děkuji bylo strašně málo.

„Opovaž se mě obejmout,“ řekl Jacob, když spatřil můj výraz. Nezbylo mi nic jiného než se usmát.

„To jsem v plánu neměl,“ pověděl jsem.

„To doufám,“ odvětil a pak se opět podíval na ty fotky. „Můžeš si je nechat. Doma mám kopie.“ Tentokrát jsem mu poděkoval. Upřímně a vroucně.

„Jo, jasně,“ mávl rukou a odpochodoval pryč. Byl rád, že to měl za sebou. Ode mě nechtěl vůbec nic; jediné, o co mu šlo, byla Renesmé. Podle něj si totiž má dcera zaslouží, abych ji znal i jako malé miminko. A já s ním nemohl nesouhlasit.

Trvalo nějakou chvíli, než jsem se dostal zpátky do domu, Jacob mi tu obálku chtěl předat, aniž by o tom kdokoliv věděl. Bál se, že by nás někdo zaslechl a chtěl vidět, co jsem dostal, a pak by vznikl rozruch, kterému se chtěl v prvé řadě vyhnout.

A z toho důvodu jsem nezachytil celý rozhovor Alice a Belly.

Tedy, až na jeho konec.

-oOo-

Když mi Jake poslal zprávu, že přijede, nevěděla jsem, zda se mám těšit, nebo spíš děsit. Přece jen jsme se nerozešli v dobrém a zůstalo mezi námi spoustu nevyřčeného. Jenže ve chvíli, kdy mi na nádraží řekl ahoj, jsem věděla, že je mezi námi zase všechno v pořádku. Takhle jsme prostě fungovali. Já něco řekla, Jake to odmítl a pak odešel. Když to vstřebal, tak se vrátil a naše přátelství mohlo fungovat dál. I když tentokrát jsme si nesedli, abychom si o tom v klidu popovídali. Chápala jsem to. Pokud Jacob nechtěl nic vědět o Marii Masonové od Marie Masonové, respektovala jsem to. A taky jsem věřila, že mě chce znát jen jako Bellu Swanovou, za což jsem mu byla nesmírně vděčná.

A tak jsme tedy navázali tam, kde jsme před tím skončili. Jacob přijel za námi na návštěvu. Nessie přivezl fialový iPod a nehnul se od ní na krok. Edward tancoval kolem nich a ostatní Cullenovi se tvářili, že jim vlkodlak v domě vůbec nevadí.

Dělalo mi to radost. Ne to, že upíři a vlkodlaci si navzájem nevoní a já zrovna toho nejvyššího vlka pozvala k nim domů, ale to, že jsem kolem sebe měla skoro všechny, které jsem kolem sebe mít chtěla. Působili jsme jako rodina.

Celé dopoledne jsme všichni vydrželi v jedné místnosti, i když upíři se drželi na jedné straně a vlkodlak s poloupírem a člověkem na straně druhé. Odpoledne se většina upírů rozhodla jít ven. A Jacob s Nessie je následovali. Já zůstala doma. Za prvé bych jim fyzicky nestačila a za druhé jsem nechtěla vyjít ven z domu, který mě chránil před realitou.

Tak jsem se uvelebila na gauči s knížkou a prostě si četla.

„Bello?“ Alice nepatřila do té většiny upírů, co se rozhodla jít provětrat.

„Hm?“ zamumlala jsem.Oči jsem od knížky však neodlepila. Ne snad proto, že by to čtení bylo nějak extra zajímavé, ale pro to, že mě Alice iritovala, jen když jsem ji viděla. Nevěděla jsem, co se se mnou dělo, ale prostě, kdykoliv se Alice objevila v mé blízkosti, pociťovala jsem potřebu otočit se k ní zády.

„Mohla bys, prosím, odložit tu knížku?“ požádala mě. Měla jsem sto chutí něco zabrblat, ale naštěstí jsem se včas zarazila.

„Co potřebuješ, Alice?“ zeptala jsem se a knížku opravdu odložila. Stála vedle mě a když viděla, že jsem ji poslechla, spokojeně se usmála.

„Jen jsem ti chtěla říct, že se na tebe nezlobím,“ pověděla a vypadala, že na něco čeká. Já naopak nechápala, o čem to mluví. Ona se nezlobí na mě?! Za co? Proč? „No víš, za to jak jsi na mě vylítla,“ dodala, když viděla mé nehrané zmatení.

„Neměla bys tohle říct až potom, co bych se ti omluvila?“

„Jenže ty nemáš v plánu se mi omluvit.“

„To teda rozhodně nemám,“ potvrdila jsem. Ano, mohla jsem jí přiznat, že jsem na ni vylétla neprávem a že jsem špatně předpověděla to, co mi řekne. Ale ve finále ten můj pyžamový výstup nebyl nic v porovnání s tím, co provedla ona.

„Chápu,“ odpověděla a tvářila se jak nakopnuté štěně.

„Nechápeš,“ odsekla jsem.

„Tak mi to vysvětli, jsme přece kamarádky-“

„Byly jsme kamarádky, Alice. Byly!“

„Co jsem udělala, že už kamarádky nejsme?“ zeptala se tím žadonícím hláskem.

„Ty se ještě ptáš?“ Ve tváři neměla jedinou stopu viny. Jen čirou zvědavost.

„Hm… jo,“ odpověděla. „Vidím budoucnost, ne minulost.“

„A co ti ta budoucnost, kterou vidíš, říká?“ Neptala jsem se proto, že by mě to zajímalo. Já odpověď na tuhle otázku znala.

„Že už kamarádky nebudeme.“ Přesně tak. Nebudeme, protože já o její přátelství už nestála.

„Tak proč neposlechneš své vize a mluvíš se mnou?“

„Protože nechci, aby to tak bylo. Já chci být tvoje kamarádka.“

„Alice, nemůžeš být moje kamarádka. Protože to, co jsi udělala, si kamarádky nedělají.“

„O čem to-“

„O všem, Alice,“ přerušila jsem ji. Pomalu ale jistě jsem ztrácela nervy. Vadilo mi na ní všechno – její ztrápený výraz, její nadpozemsky krásný hlas i ta červená halenka, co měla na sobě. „O všem, co jsi provedla. O tom, že si vždy uděláš všechno po svém a neohlížíš se na to, jestli tím někomu ublížíš!“

„Ublížila jsem ti?“zaptala se zmateně. „Jak?“

„Tím, že vůbec jsi!“ vypěnila jsem. V duchu mi opět prolétlo všechno, čím jsem si za posledních osmnáct měsíců prošla – strach, těhotenství, Victoria, bezmoc, porod, vlkodlaci, Leon… Stačilo jen, aby se zachovala jako kamarádka a nic z toho se mi nikdy nemuselo stát!

„Můžeš mi dát, laskavě, konkrétní příklad?“ otázala se. Začala jsem mít pocit, že Alice nebyla zrovna nejbystřejší. Ano, byla krásná, chytrá a po upírsku dokonalá, ale co se empatie týkalo, byla na tom mizerně. Možná právě proto, měla za manžela Jaspera…

„Nedala jsi mi vědět a přitom jsi věděla, že to přijde,“ začala jsem. „Raději si utekla a schovala se před tím, co jsi způsobila, než aby ses mi ozvala a alespoň se mi omluvila, případně se mi pokusila pomoct zachránit situaci!“

„Já stále nechápu-“

„Moje narozeniny, Alice!“ Teprve teď pochopila, o čem mluvím. A když jí došlo, o které části, respektive počásti, oslavy mluvím, slova z ní začala řinout nevídanou rychlostí.

„Musela jsem být s Jasperem! Přece bys mě nenutila vybrat si mezi tebou a mým manželem! Tys byla v pořádku, zatímco-“

„Nenutila bych tě si vybírat!“ přerušila jsem ji, když se začala obhajovat místo omlouvat. „Stačilo zvednout telefon, Alice a dát mi vědět, že se něco děje! Do háje, dokonce jsi se mnou ani nemusela mluvit, stačilo poslat blbou zprávu!

„Edward nechtěl, abych-“

„Taky nechtěl, abych se cokoliv dozvěděla o přeměně a stejně jsi mi to ve Phoenixu vyklopila! Jsi sobecká a sebestředná mrcha, Alice! Protože, kdybys taková nebyla a kdybys alespoň jednou dokázala krotit ty svoje maniakální stavy a poslouchala mě, když jsem říkala, že žádnou oslavu nechci, nikdy by se nestalo to, co se stalo, a Edward by mě nikdy neopustil!!!“

-oOo-

 „Alice, mohli bys nás na chvíli nechat o samotě?“ zeptal jsem se, když jsem vešel do ztichlého domu. Má sestra pořád stála na místě a nevěděla co říct. Bellina slova ji zasáhla. Ale hlavně ji rozhodil Bellin hněv a nenávist. „Prosím,“ dodal jsem, když se na mě podívala. Alice nechtěla odejít. Naopak chtěla si to s Bellou všechno vyříkat a vysvětlit, ale pak dospěla k názoru, že vlastně neví, co by měla ještě říct. Přišla se s Bellou usmířit. Místo toho odchází zraněná a s pocitem viny.

„Bello,“ pověděl jsem tiše, když Alice opustila pokoj.

Stála u pohovky, ruce měla zatnuté v pěstích a v očích se jí hromadily slzy, které nechtěla nechat přetéct. Vypadala strašně naštvaně a zároveň zranitelně. Ale já jí to potřeboval vysvětlit, protože jinak by to pořád stálo mezi námi.

„To že jsem odešel, nebyla Alicina chyba,“ začal jsem. „To já se rozhodnul… A dřív nebo později bych si našel důvod, proč odejít.“ Protože tehdy mi to přišlo jako to nejlepší, co jsem pro ni mohl udělat.

„Neodešel bys,“ pověděla šeptem.

„Odešel.“

„Ne, neodešel!“ řekla už o dost hlasitěji. Chtěl jsem jí opět říct, že bych ji opravdu opustil, ale ona mě nepustila ke slovu. „Ne potom, co bych ti řekla, že jsem s tebou těhotná. To bys zůstal! A postaral se o mě. O nás. Možná bys byl vyděšený a chtěl před tím utéct, ale neodešel bys!“ Její hlas se nesl celým domem. Stejně tak jako její pláč, který se jí vetřel do hlasu. Slzy, kterým se bránila, jí z řas stékaly po tvářích.

„Máš pravdu,“ přiznal jsem. „Kdybych to věděl, neodešel bych.“ To byla pravda; nemohl bych ji nechat samotnou.

„Chtěl by sis mě vzít!“ pokračovala chvějícím se hlasem.

„Ano.“ To byla další pravda.

„Řekla bych ti ne!“

„Já vím.“ Srdceryvně plakala a mě to trhalo na kousíčky. A když jsem si představil, že jsem ji nechal samotnou a těhotnou ve Forks… Kolikrát takhle plakala, když pod srdcem nosila moje dítě? Kolikrát jí tahle myšlenka, že kdybych zůstal, tak bych si ji vzal, mučila? Kolikrát ji vědomí, že mě už nikdy neuvidí, rozdrtilo nitro?

„A teď?“ zeptal jsem se. „Potom všem? Stále bys mi řekla ne?“ Doufal jsem, že teď už to napravím. Jenže Bella uhnula pohledem a já zahlédl tu hromadu slz, které jí vyhrkly z očí. Třemi kroky jsem byl u ní. O zlomek sekundy později jsem ji donutil se na mě podívat. Držel jsem v dlaních její tvář. I její slzy.

„Vezmi si mě, Bello,“ zašeptal jsem. „Prosím.“ Intenzivně jsem hleděl do jejích uplakaných očí a v duchu jí sliboval, že tohle je naposledy, kdy pláče kvůli mně.

„Nemiluji tě,“ odpověděla.

„Já miluju dost za nás oba,“ nedal jsem se.

„Chceš, abych si tě vzala z nesprávných důvodů.“ To rozhodnutí oddalovala, jak to jen šlo. A to mě nutilo pokračovat, protože kdyby mě nechtěla, řekla by mi ne.

„Jsi matka mého dítěte. Neexistuje správnější důvod pro svatbu.“ Po tomto argumentu zavřela oči. I přesto z nich ale vyhrkla spousta slz, které mi sklouzly do rukou.

„Prosím, Bello,“ žadonil jsem. „Dovol mi udělat aspoň něco správně… Prosím.“ Nedokázal jsem se té představy vzdát. Bella jako má právoplatná manželka. Jako má nevěsta v šatech a se závojem.

Moje myšlenky byly jako velký třesk – jedna představa se rozpínala do milionu dalších. Svatební dort, kytice, prstýnky, hudba, tanec, polibek, spousta polibků…

Jenže Bella mi myšlenky číst neuměla a tak nevěděla o ničem, co se mi honilo v hlavě. Pořád stála naproti mně, pořád mě nechala, abych ji držel a pořád plakala se zavřenýma očima. Ale hlavně pořád mlčela, což mě přivádělo k tichému šílenství, protože jsem nevěděl, co bych měl ještě říct. Všechny argumenty jsem už vyčerpal. Tedy až na jeden, jenže ten mi přišel nemístný a hloupý. Ale bylo to to jediné, co jsem ještě neřekl.

„Vezmu si cylindr,“ navrhl jsem nejistě.

V tu ránu se na mě podívala.

Skočila mi kolem krku.

A zároveň smějící se i plačící mi řekla ano.

Moje milé čtenářky, doufám, že jste předvánoční šílenství zvládly s pevnýma nervama a že jste svátky nakonec prožily se svými milovanými. Do nového roku Vám přeji hodně štěstí, zdraví, lásky a osobní spokojenosti...

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 27. kapitola: