Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 26. kapitola

08.11.2013 (19:45) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 3730×

26. kapitola

Lidský život je plný událostí. Některé jsou lehce předvídatelné a jisté, jako například smrt. Jiné jsou nečekaně očekávané a jiné jsou jako blesk z čistého nebe. Oslepí vás, ohromí svou mocí a než se z toho vzpamatujete, jste vděční za to, co máte.

Upíří existence je v tomhle jiná. Lehce předvídatelné je pouze to, že máte čas. Spoustu času. Proto se za ničím nehoníte. Proto jsem za celých sto let nehledal tu, kterou moje rodina tak netrpělivě očekávala. Díky vědomí, že mám věčnost, jsem se nechal unášet vlnami času a užíval si toho, co mám – rodinu, hudbu, knihy…

A pak se najednou jako blesk z čistého nebe objevila ona. Bella. Zkřížila mi cestu a než jsem se stihl vzpamatovat z jejího jasu, podmanila si mě. Propadl jsem jejímu bytí a i když jsem se snažil ji ochránit před věčnou žízní, neuspěl jsem.

A teď jsem byl za to vděčný.

Stál jsem v hostinském pokoji a opět ji sledoval při spánku. Poprvé jsem si uvědomil a současně se nad tou myšlenkou zděsil, že Bella nemá čas. Ne tolik, kolik ho mám já. Její pokožka byla bledá jako kdysi. Teď z ní ale vyzařovala spíš únava než energie, která by se u skoro dvacetileté ženy dala právem očekávat. Pod očima měla tmavé kruhy, které mi teď přišly mnohem výraznější a kolem rtů se jí objevily vrásky. Nebyly to ty od smíchu, spíš ty od zatnuté čelisti, abyste při bolesti nekřičeli nahlas. Poprvé jsem si uvědomil, že Bella byla strhaná. Stále mě však dokázala oslnit. A otevřít mi oči. I před tím, co jsem tušil, ale nechtěl to vědět.

Stačilo nahé tělo a tři jizvy. A ta rovnice, jejíž neznámou jsem tolikrát zahnal do úplného koutu své mysli, se vyřešila sama. A já ji již dál nemohl ignorovat.

Mou první reakcí byl vztek. Na sebe. I na Bellu. Proč si nechala tak moc ubližovat?! Ale pak jsem uviděl obrázky Nessie. A já si uvědomil, že jsem Bellu za sebou zanechal víc zranitelnou, než když jsem ji vůbec potkal.

Renesmé byla středem Bellina vesmíru. A mým středem vesmíru byly ty dvě. Miloval jsem je obě. Každou jinak… Ale stejnou měrou.

Na noční stolek jsem položil sklenici s vodou, kdyby se Bella náhodou probudila a měla žízeň. Ne že bych se to snad díky Alici nedověděl předem, ale takhle, když to bylo mojí iniciativou, jsem měl mnohem lepší pocit.Chtěl jsem o Bellu pečovat ve všech směrech. Chtěla jsem jí vynahradit úplně všechno. Chtěl jsem znát její názor, který bych před samotným rozhodnutím vzal opravdu v úvahu. Chtěl jsem slyšet její přání a respektovat její postoj. Včetně zákazu styku s Nessie pro Rosalie.

„Ať tě to ani nenapadne!“ zašeptal jsem ostře, ale srozumitelně. Rosalie se zarazila před dveřmi do Nessieina pokoje a v duchu nepěkně zaklela. Ignoroval jsem její duševní prosby a spílání. Chápal jsem její postoj i neutuchající touhu. Dokonce jsem rozuměl i její naivní představě, že mě převede a nepozorovaně vnikne do ložnice mojí dcery. Ale i přesto jsem neustoupil. Ještě jsem varovně zavrčel a pak se do toho vložil Emmett a odvedl si svou manželku někam pryč.

„Bylo to opravdu nutné?“ zeptal se Carlisle a pomalu vešel za mnou do pokoje.

„Ano,“ přikývl jsem. V žádném případě jsem neměl v plánu zrušit Bellin zákaz. To by byl opak respektu, který si ode mě právem zaslouží.

Takže nemá cenu tě ani přesvědčovat? Carlisle odpověď na tuto otázku znal, ale i přesto v duchu doufal.

„Co bys na mém místě udělal ty?“ zeptal jsem se, aniž bych odtrhl pohled od spící Belly. Ležela klidně uprostřed postele, zakrytá až po bradu, jako by ji ten kousek látky dokázal ochránit před vším zlým a nebezpečným.

Chápu. Carlisle mlčky přikývl. Věděl, proč to dělám. A svým způsobem byl vlastně rád, že jsem to nedovolil.

Jsem rád, že jsi ji – je – přivedl.

Tentokrát jsem to byl já, kdo přikývl. Jeho radost se nemohla rovnat té mojí. Dostal jsem druhou šanci. Dostal jsem zpět to, co jsem tak bezhlavě a nerozumně zahodil. A ještě jsem k tomu dostal něco navíc. Něco, co jsem si nikdy nemyslel, že bych mohl mít. Něco, o čem jsem ani nepřemýšlel, že bych někdy chtěl mít. A teď když to mám, nedokázal bych si představit, že bych to už neměl. Dítě. Vlastní dítě. Mojí krve – jedu. Část mé duše, jak řekla Bella.

Tiše jsem se zasmál nad tím paradoxem – já, upír, mám duši. A tentokrát jsem to myslel vážně a ne sarkasticky. Měl jsem duši. Prostě jsem ji měl. A Bella to věděla už od úplného začátku. Moje Bella…

„Spí tak klidně,“ zašeptal jsem. Alespoň to jsem jí za to vše, co pro mě udělala, mohl dopřát. Klidný spánek.

Proč by neměla klidně spát? Nevěřícně jsem se na Carlislea podíval. Odpovědí na jeho otázku bylo hned několik. Například to, že je člověk a spí v „jámě lvové“. Nebo proto, že se bála, abych jí nesebral Nessie. Nebo proto, že se děsila toho, že ji najde Chester…

Bella ti může tisíckrát říct, že ti nevěří, Edwarde. Ale její podvědomí mluví jinak. Kdyby ti opravdu nevěřila, nikdy by ti nedovolila, abys je sem přestěhoval. To stejné platí o jejích citech.

„Bojí se Chestera,“ odporoval jsem. Bylo by tak jednoduché tomu uvěřit. Snadné jako dýchání. Jen ta představa, že by ke mně mohla po tom všem ještě něco cítit… Zatřepal jsem hlavou. Není možné, aby ke mně cítila něco sapoň trochu pozitivního.

Carlisle se otcovsky pousmál.

Dicam veritatem temporis.

Pravdu ukáže čas.

-oOo-

Nevím, jak to bylo dlouho, co jsem spala tak tvrdě. Jistá jsem si byla jen tím, že se mi nic nezdálo. Tedy, pokud jsem ten sen nezapomněla.

Ležela jsem na posteli a zírala do bílého stropu. Tělo jsem měla příjemně odpočaté a uvolněné. Bylo to až nereálné, když jsem si uvědomila, že naposledy jsem si takhle mohla pospat ještě ve Forks. Jenže tam jsem se spánkem moc nezdržovala. Snažila jsem se držet krok s jedním upírem…

Ještě chvilku jsem si dopřála ten luxus si jen tak poležet v posteli a o ničem nepřemýšlet. Z hlavy jsem vytěsnila všechny špatné myšlenky a vzpomínky. Neodpočinula jsem si jen fyzicky. Zjistila jsem, že po včerejšku, po té mé upřímné chvilce, jsem se cítila lehčí i na duši. Jako bych ze sebe setřásla vše, co mě tížilo.

A pak jsem vstala. Ne že by se mi chtělo. Ale bylo by nanejvýš trapné zůstávat celý den v posteli, když zbytek osazenstva domu slyšel, kdy přesně jsem se probudila.

Chtěla jsem se převléknout do něčeho pohodlného, tak jsem zamířila do šatníku. Ramínko s nachystaným oblečením – bílým trikem a džínami, které jsem si chtěla původně vzít – mi dokázali, že jsem ze sebe nesetřásla všechno. Alice a ta její vtíravost!

Tvrdohlavě jsem ignorovala své vlastní oblíbené oblečení a z tašky vytáhla úzké kalhoty a mačkanou tuniku. Nebyla jsem malé děcko. Od svých tří let se oblékám sama. Nepotřebovala jsem posedlou upírku, aby mi diktovala, co si obléct.

V koupelně jsem se umyla a pak jsem s hlubokým nádechem opustila svůj dočasný pokoj.

Myslela jsem si, že na někoho narazím už na chodbě. Ale nejen že jsem nikoho nepotkala, já nikoho ani neslyšela. Napadlo mě, jestli nešli náhodou na lov, ale jakmile jsem sestoupila do přízemí, našla jsem je v obývacím pokoji.

Nessie a Edward seděli na zemi u konferenčního stolku. Ostatní postávali okolo nich a se zájmem sledovali desku stolu. Nikdo z nich na mou přítomnost nereagoval a to i přesto, že museli vědět, že tam stojím.

„… A tohle je mamka. A tohle je táta. A tohle je děda. A tohle je babička…“ Renesmé vyjmenovávala jednotlivé osoby. Při tom výrazně gestikulovala rukou a ukazovala na obrázek, který jsem neviděla.

„Tohle jsem já?“ zeptala se Esmé.

„Jo,“ přikývla Nessie. „Jen jsem ti musela udělat oranžové vlasy, protože hnědou pastelku jsem někde ztratila.“ Neztratila ji. Jen ji zapomněla v našem bytě. Přesněji řečeno v kuchyni, když malovala Jacoba v srsti.

Všichni se lehce zasmáli nad Nessieiným vysvětlením.

„A proč mám já černé vlasy?“ zeptal se Edward. Nessie se zamračila a pak odhodlaně řekla:

„To nejsou vlasy. To je cylindr.“

„A proč mám na sobě cylindr?“

„Proto, abys vypadal jako ti pánové z máminých knížek.“

„Jakých knížek?“

„No z těch od paní Austenové. Máma jich má plnou polici a čte je pořád dokola. Tak budeš mít na hlavě cylindr, až budete mít s mámou svatbu.“

V tu chvíli, kdy Nessie řekla poslední slovo, se na mě náhle upíralo sedm párů zlatých očí. Jejich šok nebyl nic v porovnání s tím mým. Ještě jsem si ani nestačila zvyknout na to, že Renesmé říká Esmé a Carlisleovi babičko a dědo. Svatba byla… Vlastně nebyla ani v plánu. Budu si o tom muset s Nessie promluvit. Ale až později, až se trochu proberu ze spánkového oparu.

„Dobré ráno,“ řekla jsem současně s Nessieiným zvoláním:

„Že jo, mami, že chceš, aby měl táta na svatbě cylindr?“ Pěknou chvíli jsem koukala do jejích nevinných očí, než jsem se rozhodla odpovědět. Spánkový opar mě ne a ne opustit.

„Já…“ Nervozně jsem si prohrábla vlasy. Co říct? Ano, zlatíčko, to by bylo fajn? A dát ji tak falešnou naději, která by ji později ohromně bolela. Nebo celou tu záležitost odmítnout a smazat jí z tváře to dětské nadšení, které mě tolikrát drželo nad vodou?

I přes mé vnitřní úvahy jsem se ale nedokázala zbavit obrázku Edwarda s cylindrem. Slušel by mu, tím jsem si byla jistá. Narodil se v době, kdy se nosily a… A prostě by mu slušel. Bože, zaúpěla jsem v duchu, na co to myslím?!

No přece na Edwarda v tmavém redingotu, vestě a bílé košily. A cylindrem na hlavě, odpovídala jsem sama sobě.

Upíři v místnosti na mě stále koukali a čekali na mou reakci. Jenže jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl obrázek Edwarda v mé hlavě – cylindr, redingot, vesta, košile a kravata - a pár skutečných jantarových očí, které se mi snažily dostat do šedé kůry mozkové. Jen z té představy, že by Edward mohl vidět to, na co myslím, mi bylo horko. Vůbec tomu nepomáhal ani fakt, že Jasper věděl, jak se momentálně cítím a že tuhle jeho myšlenku si Edward mohl přečíst.

A tak se i stalo, usoudila jsem z Edwardových náhle cukajících koutků.

Zrudla jsem. Po tom všem, co jsem zažila, jsem celá zčervenala kvůli jedné zbloudilé a naprosto nehanebné myšlence.

„Jedla jsi?“ vyžblechtla jsem první rozumnou (a slušnou) větu, co mi přišla na jazyk.

„Měla francouzské toasty s ovocem a čokoládovou polevou,“ objasnil mi otec mojí dcery. Smích byl v jeho hlase patrný, ale všimla jsem si, že nikdo jiný kromě Jaspera neví, proč se Edward směje.

„To zní dobře,“ přikyvovala jsem jak naprostej idiot. Jak by to nemohlo znít dobře. Francouzské toasty… To zní vždycky dobře.

„Udělal jsem jich pár i pro tebe,“ pověděl a vstal. Pomalu šel ke mně a já si nemohla nevšimnout, že by mu ten kabát perfektně seděl v ramenou. A v pase.

Edward zřejmě moc dobře věděl, co dělá, protože když jsem se od jeho hrudníku dostala k obličeji, vědoucně se uculoval.

Ihned jsem pohled sklopila k zemi. Špičky uší mi zřejmě musely vzplanout, protože v tom domě měli fakt strašný horko.

„Dala by sis?“ Bože, nezněla ta otázka dvojsmyslně, že ne?

Do výhledu se mi dostaly černé boty. Chlad z jeho tělo sálal až ke mně, ale i přesto mi bylo stále teplo. Bála jsem své odpovědi. Ano, dala – neznělo moc dvojsmyslně, ale v souvislosti s jeho otázkou…

„To by bylo fajn,“ zamumlala jsem na konec. Do jeho obličeje jsem se ale dobrovolně nepodívala. Tomu pomohly až jeho prsty, které mě donutily zvednout bradu.

„Takže fajn,“ zašeptal tiše a pohladil mě po tváři. V jeho obličeji bylo něco, co mě donutilo se zarazit. A zadržet dech.

Později, po snídani, kdy jsem si milionkrát vynadala do krav a hormonálně nevyrovnaných slepic, jsem se rozhodla, že celá ta záležitost byla jen důsledkem mého dobře vyspaného mozku a faktu, že přitažlivost je vlastně obyčejnou upíří vlastností. Takže ve finále jsem za to ani nemohla. Jak že mi to kdysi Edward vysvětloval?

Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mně tě vábí – můj hlas, můj obličej, dokonce můj pach.

A já byla momentálně velmi dobře vyspaná a tím pádem jsem si všímala věcí, kterých jsem si za poslední čtyři týdny díky únavě a stresu vůbec nevšimla. A-

A melu kraviny.

Jediný důvod, proč jsem tak reagovala, byl mnohem jednodušší – Edward se mi prostě líbil. Pořád. A když k tomu přidal tuhle flirtující hravost, která na první pohled vypadala naprosto nevinně… Opět jsem mu propadala. A opět mě to neděsilo. Což bylo… děsivé.

Znechuceně jsem nad sebou zakroutila hlavou a podívala se na Esmé, jak obléká Nessie bundu. Všichni Cullenovi, kromě Carlislea, se rozhodli jít na lov. Odůvodňovali to tím, že už nějaký potřebují, já je ale podezírala z toho, že mi spíš chtěli nechat soukromí. Carlisle mě chtěl prohlédnout. A upřímně, já chtěla, aby mě prohlédl, protože po té transplantaci mě žádný doktor ještě neviděl.

„Nessie!“ zavolala jsem na ni, když chtěla vyběhnout z domu. Zarazila se a tázavě se na mě podívala. „Žádní živí medvědi.“

„Ale, mamííí!“

„Ne, Nessie. Medvědi jsou moc velcí.“

„Ale-“

„Když ti ho někdo uloví, tak ho mít můžeš. Ale sama…“ Jen ta představa, že si sama rozběhne proti medvědovi a skočí mu po krku, když jí to zvíře může zranit těmi ostrými drápy, mě strašila k nepříčetnosti. „V žádným případě.“

„Ale no tak, Bello.“ Emmett se postavil k Nessie a tou svojí tlapou ji obejmul. Vypadali jak obr a trpaslík. „Víš ty vůbec, jak nechutná je krev mrtvého medvěda?“ zeptal se naprosto filozoficky. Chtěla jsem mu říct, že vím, jak chutná krev mrtvého člověka, ale radši jsem si to nechala pro sebe.

„Jak, Emme?“ zeptala jsem se, protože na to vyloženě čekal.

„Nechutně,“ odpověděl. „Není v ní,“ rukou udělal ve vzduchu uvozovky, „život. Tobě by tak chutnal tři dny starej francouzskej toast.“ Vykolejeně jsem na něj hleděla, než jsem si uvědomila, že nemluví dvojsmyslně, ale jen se mu podařilo udeřit na – pro mě – citlivé téma.

„V tom případě máme štěstí, že tu kromě medvědů žijí i ostatní – menší - zvířata, že?“ opáčila jsem.

Emmett chtěl něco namítnout, ale přerušil ho Edward.

„Já na ni dám pozor. Žádní medvědi nebudou,“ řekl to tak zlehka bez autoritativního tonu, že jsem nevěděla, jestli to myslí opravdu vážně, nebo si přede mnou jen snaží hrát na otce a jakmile bych byla z dosahu, dovolil by Nessie ulovit i dinosaura.

„Edwarde,“ chytila jsem ho za rukáv. „Já to myslím vážně. Žádní medvědi.“ Naléhavě jsem se mu dívala do očí, aby pochopil, že nevtipkuju. Pohled mi oplácel strejným způsobem. Ani on nevtipkoval, když mi poté řekl, že nedovolí, aby se jí něco stalo.

A tak jsem je nechala jít, doufaje, že se mi vrátí v pořádku. Oba.

Dům Cullenových ve Vancouveru se hodně podobal tomu ve Forks. Byl světlý, vzdušný a jeho zadní strana byla taky ze skla. Samozřejmě, našla jsem pár odlišností. Jako například schodiště. Ve Forks vedly schody na verandu, zde byly dominantou obývacího pokoje.

Nebo kuchyně, ve Forks byla z tmavého dřeva a nerezu, zde byla čistě bílá ve vysokém lesku.

Proto mě překvapila Carlisleova pracovna. Čekala jsem, že bude podobná té předchozí, ale když jsem do ní vešla, vrátila jsem se do minulosti. Všechno v ní bylo naprosto stejné. Stůl, křesla, vysoké police s knihami. Obrazy. Londýn Carlisleova mládí, podzimní krajina, noční patroni umění…

„Ještě pořád tam žijí.“ Carlisleův hlas byl tichý a melodický, přesto ve mně vyvolal další pocity deja-vu. Připadalo mi to jako věčnost, kdy jsem stála s Edwardem před tímto obrazem. Jen tentokrát jsem neměla v hlavě spoustu otázek, kterými bych ho chtěla neustále přerušovat.

„A ještě pořád se živí lidmi.“ Nehádala jsem, byla jsem si tím jistá. Starého psa novým kouskům nenaučíš. A jedny z nejstarších upírů na Zemi určitě taky ne.

„Bohužel,“ zalitoval Carlisle.

Otočila jsem se k němu a posadila se do nabízeného křesla. Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou. Ale hlavně jsem chtěla vědět od odborníka, že jsem naprosto v pořádku.

„Edward mi naznačil, že-“

„Vzali mi ledvinu,“ netaktně jsem ho přerušila. Nechtěla jsem slyšet žádné teorie ani spekulace. V otázce zdraví byla upřímnost nejlepším řešením.

Carlisleova tvář na okamžik zkameněla a teprve pak se zeptal kdy.

„Před pěti dny.“

„Před pěti dny?“ zeptal se zhrozeně. Jen jsem přikývla. „Kdy naposledy tě viděl doktor?“

„Ten den, kdy mě Edward přivezl za Renesmé.“ Ten den, kdy jsem málem umřela strachem o své vlastní dítě, než kvůli tomu, že by mi chyběl nějaký orgán.

„Nemáš bolesti?“ Zakroutila jsem hlavou.

„Nessiein jed mi hodně pomohl.“ Tak jako vždycky. Sice to pekelně bolelo mít ho v krvi, ale vždycky jsem se pak cítila jinak. Silněji. Zdravěji. I když prvotní pocity mi spíš připomínaly přizabití než znovuvzkříšení.

„Ano, Edward mi říkal o těch jizvách,“ přitakal. „Mohl bych je vidět?“

A tak začala moje prohlídka. Carlisle mi zkontroloval téměř vše. Dýchání, srdce, prohmatával mi břicho a záda. Po milionu otázek ohledně Nessieina uzdravujícího jedu a mém zdravotním stavu, mi vzal ještě krev a vybavil mě zkumavkou na moč. Když jsem se s ní vrátila, doufala jsem, že už je konec. Jenže Carlisle měl připravený ještě poslední soubor otázek.

„Kdys naposled menstruovala?“ Odpovědět na tuto otázku nebylo nijak zvlášť těžké, pokud bych mluvila s doktorem, který by si mé odpovědi zapisoval do počítače nebo na papír. Jenže Carlisle díky své dokonalé paměti žádnou záložní nepotřeboval a tak mu nebránilo nic v tom, aby se díval přímo na mě.

„Nemám menstruaci,“ odpověděla jsem nakonec.

„Chodíš na injekce,“ hádal. Špatně, nutno říct.

„Ne,“ zatřepala jsem hlavou. „Od porodu jsem menses neměla.“ Opět se na mě podíval takovým tím vážným a ustaraným pohledem.

„Udělám ti ještě hormonální profil,“ prohlásil.

„Což znamená?“ zeptala jsem se okamžitě. Kdybych řekla, že jsem se nebála, lhala bych. Přežila jsem všechno možné, absence menstruace mě přece ohrozit nemohla. Jenže z Carlisleova pohledu jsem usuzovala něco zcela jiného.

Carlisle si zřejmě uvědomil, že mě tak trochu vyděsil, tak se chlácholivě usmál.

„Jen ti za pár dní vezmu opět trochu krve.“ Odlehlo mi. Ale jenom trošku.

Po mém zdravotnickém vyšetření jsem se odebrala zpátky do svého pokoje. V domě nikdo kromě mě a Carlislea nebyl, takže jsem si nepřipadala blbě, když jsem se natáhla na postel. Potřebovala jsem si všechno promyslet.

Zde, v tomto domě, jsem si připadala, jako by vše zlé z mé minulosti nikdy nebylo. Žádné služby, žádný Leon, žádné filmy. Jenže já věděla, že se to stalo a také jsem tušila, že tam venku, mimo tyto zdi, jsou lidé, kteří mě doženou. Ať už to byl Leon nebo Elisa. Jednoho dne, v nestřežený okamžik, si mě najdou. Proto jsem nemohla polevit ze své ostražitosti. Proto jsem si nechala svůj starý mobil, na který mi ještě nikdo nezavolal. Což ale neznamenalo, že bude němý i nadále. Jednou přijde den, kdy zazvoní. A já to budu muset vzít.

Také jsem věděla, že bych nám měla začít hledat nějaké bydlení. Ale rozhodla jsem se ještě chvíli počkat. Za prvé kvůli Nessie, která se své nově nabyté rodiny ještě dost nenabažila, a za druhé kvůli sobě, protože jsem se zde cítila bezpečně. Edward měl pravdu v tom, že by nás dokázal ochránit.

Jenže to neplatilo o mámě a tátovi.

A proto budu čekat na ten den, kdy mi zazvoní telefon a já vylezu ze svého úkrytu s vědomím, že má dcera je v bezpečí.

Z toho všeho přemýšlení o nepříjemné budoucnosti jsem musela usnout, protože jsem se probudila do tmavého pokoje.

„Vyspaná?“ ozvalo se za mnou. Edward seděl v křesle v rohu místnosti, jako to dělával kdysi ve Forks. Otázku typu – co tady děláš – jsem okamžitě zahnala. Byl to jeho/jejich dům. Mohl si sedět, kde chtěl.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem hlasem zhrubnutým od spánku.

„Bude devět.“ Proboha!

„Nessie?!“

„Už dávno spí,“ odpověděl s lehkým úsměvem. „Emmett a Jasper ji utahali.“

„Kdy jste se vrátili?“

„Asi před hodinou.“ A to mě nemohli vzbudit?! „Chtěl jsem tě vzbudit, ale Nessie řekla, že tě mám nechat spát.“

„Aha.“ To mě překvapilo. „A Nessie… Jedla něco?“ Edward se tiše zasmál.

„Ano. Esmé objednala nějaké kuře a hranolky. Zbylo i pro tebe.“

„Nemám hlad,“ odmítla jsem jeho nabídku a hlasitě zívla. Jak to, že jsem byla unavená, když jsem se sotva probudila?

„Tak běž zase spát, ať doženeš spánkový deficit,“ poradil mi. Okamžitě jsme na jeho radu kývla. Ale před tím jsem ještě potřebovala něco udělat.

„Ještě se převlíknu a zkontroluju Nessie.“

Renesmé spala v pokoji vedle mě. Ležela na posteli, peřinu opět zkopanou na zemi, plyšový Jacob balancoval na hraně matrace. Jednou rukou jsem ho zachránila před pádem na podlahu a druhou jsem vytahovala Nessienu přikrývku. Zakryla jsem ji a políbila na čelo. Tiše oddechovala, hrudník se jí zvedal v pomalých, mělkých nádeších a já se na ni nedokázala vynadívat. Každým dnem byla krásnější a dospělejší. Děsila jsem se toho, že si dětství - kvůli jeho délce - moc neužije. Proto jsem byla přesvědčená, že jsem udělala správnou věc, když jsem Edwardovi dovolila nás sem přestěhovat. Emmett a Jasper jí svými střeštěnými nápady dětství prodlouží.

Pomalu jsem se vyplížila z pokoje, abych ji nevzbudila. Tiše jsem zavřela dveře a když jsem se otočila, málem jsem vylétla z kůže.

Alice stála dva metry ode mě a rovnala obraz na zdi. Rychle jsem se chytila za srdce a držela se zuby nehty, abych jí neřekla něco nepěkného.

„Promiň, Bello. Nechtěla jsem tě vyděsit,“ omluvně se usmála.

„Neslyšela jsem tě,“ řekla jsem. „Chodíš jako duch.“

„Jako upír,“ opravila mě. Na to jsem vážně neměla co říct, tak jsem jen přikývla a rozešla se do svého pokoje. 

„Bello?“ zastavila mě. „Tvoje pyžamo…“ Prstem ukázala na mé flanelové, růžové pyžamo s potiskem usmívajícího se psa. Nebylo to nic, co by si na sebe Alice kdy oblékla. Vlastně bych byla přísahala, že kdyby mohla, tak by takové věci zakázala vyrábět.

„Já vím, Alice, že to není nic z módního katalogu!“ pověděla jsem ostře. Jak by taky mohlo? Ale proto, že jsem ho měla od Renesmé, bylo pro mě tím nejoblíbenějším kouskem oblečení. Dior a Gucci se mohli jít zahrabat. A Alice a její modní přednáška taky!

„Taky vím, že to na sobě nemá žádnou přehnaně drahou značku a že něco takového nebylo snad nikdy moderní. A proto bys mi nikdy – kdyby to na tobě záleželo – nedovolila si něco takového obléct. Ale něco ti povím, Alice! Tohle pyžamo jsem dostala od Nessie k Vánocům a proto ho budu nosit! Protože mi ho dala moje dcera, která ho pečlivě vybírala, pak balila do vánočního papíru a pak s napětím očekávala, jak ho přijmu, takže, doufám, že ti je jasné, že ať je tvůj názor jakýkoliv, tak mě nezajímá! Rozumíš?!“

Alice stála naproti mně jak opařená. Viditelně takovou reakci nečekala, ale co si myslela?! Že budu její oblékací panenka a že mě teď sepsuje kvůli tomu, co nosím na spaní?!

„Hmm,“ zamumlala nerozhodně. „Jen… Jen jsem ti chtěla říct, že ho máš naruby.“

Jestli v tom jsou gramatické chyby, tak se za ně omlouvám... A za to, že přidávám kapitoly tak strašně nepravidelně s velkými časovými odstupy, taky.

A děkuji za komentáře a hlasy v anketě... :-)

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 26. kapitola: