Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 23. kapitola


Velké holky nepláčou - 23. kapitola

„Zkus se k ní jen přiblížit,“ šeptla jsem. „A buď si jistá, že tě roztrhám vlastníma rukama!“

„Kdo ztratí důvěru, víc ztratit nemůže." Publilius Syrus.

23. kapitola

Vytřeštěně jsem zírala do Edwardova obličeje, jehož jedinou reakcí na Nessieinu otázku bylo k sobě stáhnuté obočí. Chtělo se mi na něj zakřičet, ať tak hloupě nekouká a ať dá Nessie přednášku o cenosti lidského života, tak jak to dělával mně, nebo ať jí lže a řekne, že vůbec netuší, jak bych mohla získat nesmrtelnost, nebo prostě ať něco udělá. Cokoliv. Jenže on pořád jen zíral a k ničemu se neměl. Když zachytil můj upřený pohled a nepatrné kroucení hlavy, vsadila bych se, že se mu ulevilo. Nadechl se k odpovědi a-

„Nessie,“ pověděl Carlisle, čímž přerušil to - pro mě - nesnesitelné ticho. „Teď není správná doba řešit tuhle záležitost.“ Mile se usmál a počkal, až se k němu Renesmé otočí čelem. Nevěděla jsem, co můžu očekávat, ale tak nějak jsem věřila, že alespoň Carlisle narozdíl od Edwarda pochopil, že moje ne/smrtelnost není něco, co by se mělo rozebírat zrovna tady a teď.

„Proč ne?“ Renesmé zněla trucovitě. Ještě chybělo, aby si složila ruce na prsou a dupla si nožkou.

„Protože maminka se nejdřív musí plně uzdravit,“ odpověděl vlídným hlasem. Nessie se zarazila a podívala se zpátky na mě. Pak se dlouze zadívala na mé obvázané zápěstí a stáhla obočí k sobě tak jako Edward. Kdyby ta situace nebyla k pláči, tak bych se nejspíš hořce rozesmála.

„V pracovně mám spustu obvazů.,“ pokračoval. „Jestli chceš naučím tě obvazovat a pak můžeš tu ránu mámě převázat sama.“

„Opravdu?!“ V tu chvíli bych snad Carlisleovi vlepila pusu na tvář. Nessie doslova zářila nadšením, které pomalu přecházelo i na mě. Měla jsem co dělat, abych si zachovala svoji tvář. Naštěstí mi v tom pomohlo uvědomění si, že Carlisle tohle dělá už několik století. Jako doktor přece musí umět odvést pacientovu pozornost například od bolesti. A odvést pozornost malého dítěte... To je prostě maličkost, kterou zvládne každý. Tedy, zjevně kromě Edwarda.

„Samozřejmě,“ potvrdil. „A pokud budeš moc hodná, tak ti půjčím i svůj plášť a stetoskop“, házel další návnadu, kterou Nessie okamžitě polykala.

„To bude skvělý!“ jásala a aniž by se ohlížela na svou rychlost, skočila z postele rovnou do chodby, na kterou Carlisle těsně před tím otevřel dveře.

„Bude to skvělý,“ přitakal a než za nimi dveře opět zavřel, mrknul na mě. Už teď byl dědečkem k nezaplacení.

S cvaknutím dveří, jsem si schovala obličej do dlaní. Jedna situace se zvrátila díky Carliesleovi, ale ta druhá – na kterou jsem se vůbec netěšila – na mě právě čekala. Zhluboka jsem se nadechla a ruce si z tváří stáhla.

Pořád stál na tom stejném místě a opět mě sledoval se staženým obočím. Věděla jsem, že se nejspíš zlobí. Ale já jsem se zlobila taky. Ignorovala jsem tu část svého svědomí, která mi říkala, že je Edward v právu. Že já, kdybych byla v jeho situaci, bych už na něj dávno křičela a obviňovala ho, že mi zatajil tak důležitou informaci, jako to, že mám dceru.

Ale faktem bylo to, že mi lhal. A že mi ji vzal. Což bylo přesně to, čeho jsem se od té doby, co se opět objevil v mém životě, bála nejvíc.

A teď tu přede mnou stál, nic neříkal a čekal, až začnu sama. Jenže tu radost jsem mu nemínila dopřát. Nebudu tu po něm řvát. Ne, když je Nessie v doslechu. Protože tohle bychom měli vyřešit bez ní. A nejlépe i bez jeho dalších příbuzných.

Pomalu jsem se posadila a spustila nohy z postele. Potřebovala jsem odsud co nejdřív odejít a sehnat nové bydlení. Nedokázala jsem odhadnou, co teď bude. Leon utekl do Thajska. Je mezistátně hledaný, takže to byla jen otázka času, než někdo dorazí k mým dveřím a začne se vyptávat. Případně mstít. Záleželo na tom, jestli mě dřív najde policie, nebo někdo z Leonových lidí. A já měla takové špatné tušení, že první se u mě objeví Elisa, které jsem tentokrát nechtěla dát jedinou příležitost k tomu, aby mě odvedla pryč. Případně aby mě poslala za Leonem.  

„Kam jdeš?“ zeptal se Edward, když jsem se pokusila vstát. Nevyšlo mi to, a tak jsem se opět posadila a prodýchávala točící se hlavu.

„Domů.“

„Domů?“ zeptal se nevěřícně. „Nemyslíš si, že bychom si spíš měli promluvit?“

„Ne, to si nemyslím.“ Ne teď a ne tady.

„Děláš si ze mě legraci?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou. Edwardův výraz už nebyl jen nevěřícný; teď se v něm odrážel i hněv.

„Zatajilas mi-“

„A tys mi lhal, takže mně nic nevyčítej,“ zarazila jsem ho hned ze začátku. Musela jsem si dávat pozor, abych svůj hlas moc nezvedla a aby si Renesmé nemyslela, že se zde hádáme. Iluze o tom, že nic neslyší, jsem si nedělala.

„Nelhal jsem ti,“ prohlásil pevným a neochvějným hlasem. Jenže stejně tak zněl jeho hlas i tenkrát, když mě opouštěl. A to mi přece lhal, jak mi nedávno prozradil. Nebyla jsem detektor lži a neuměla jsem poznat nepravdu, takže jsem ani nevěděla, jestli mu mám věřit, nebo raději ne.

„Přišla jsem za tebou a ptala se tě, kde je a tys-“

„Řekl jsem ti pravdu,“ přerušil tentokrát on mě. „Vůbec jsem nevěděl, o kom mluvíš.“ Jistě! Upír a čtenář myšlenek k tomu a on nepozná, že má v domě bijící srdce!

„Jo, to určitě!“

„Říkám ti pravdu, Bello,“ přesvědčoval mě. „Nebyl jsem to já, kdo ti ji vzal.“ Zněl tak upřímně, že jsem mu to málem spolkla. Ale jen málem.

„To mi chceš říct, že si vás našla sama? Že jen tak mi utekla v parku, aby se dostala do vašeho domu. Nemluvě o tom, že musela ujít minimálně dvacet kilometrů, aby se sem dostala?!“ Svůj hlas jsem už nekontrolovala; prostě jsem na něj šeptem syčela. A díky vzteku se mi také podařilo vstát a nezavrávorat.

„Ne. Ale musíš mi věřit, že já ti ji nevzal.“

„Tak kdo, Edwarde? Kdo to byl? Carlisle? O tom silně pochybuju.“

„Nebyl to Carlisle.“ Ale dál nic neřekl. Byl rozhodnutý toho dotyčného chránit.

„Tak kdo?!“ zeptala jsem se už dopáleně. „Pověz, na koho si mám dávat pozor? Kdo je z vaší rodiny tak vyšinutý, že unese dítě?!“

„Byla to Rosalie.“ Edward nebyl ten, kdo mi to řekl. Mezi dveřmi z ničeho nic stál ten nejsilnější a nejveselejší upír, jakého jsem, kdy poznala. Jenomže teď se nesmál. Stál tam, zabíral celý prostor mezi zárubněmi a vypadal, jako by nesl tíhu celého světa na vlastních ramenou.

„To je blbost,“ řekla jsem a u toho kroutila hlavou, „Rosalii nezájímám. Nenávidí...“ Zastavila jsem se uprostřed věty. Rosalie by přece kvůli zášti neunesla Renesmé. Že ne? Jediné, na čem jí záleží, je její vlastní rodina. Nikdy by Cullenovy neohrozila. Ne tím, že by unesla dítě, které je... Které je i Edwardovým dítětem. A její neteří.  „...Mě.“

Emmett se mi pohledem omlouval a přitom lehce a zároveň smutně přikyvoval. Byla to Rosalie. Byla to Rosalie...

„Dobře,“ vydechla jsem. „O důvod víc, proč bychom tu s Nessie neměly zůstávat.“

„Bello, ty mě vůbec neposloucháš,“ řekl Edward a přistoupil ke mně. Jeho oči byly neústupné. „Já vás nenechám odejít.“

„Ale necháš,“ prohlásila jsem s jistotou; byla jsem o tom naprosto přesvědčená. Navíc jsem se s ním o tom nemínila dohadovat. A už vůbec jsem neměla v plánu vyjít z téhle diskuze a tohoto domu se sklopenou hlavou. Ne, když mi unesli dceru. „Pokud chceš svou rodinu udržet v bezpečí, tak nás odejít necháš.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se s očividným zmatením.

„O vlkodlacích z La Push.“

Ticho, které se po mé poslední větě rozprostřelo po celém domě a které bylo najednou tišší než to před pár vteřinami, mi mělo připadat strašidelné. Ale já se dokázala soustředit jen na to, že jsem našla jejich citlivé místo a že mi Jacob nelhal, když tvrdil, že Cullenovi mají z Quileutů respekt.

„Odkud víš, že-“

„Je úplně jedno, Edwarde, odkud to vím,“ přerušila jsem ho. „Ale vy byste měli vědět, že pokud se tu Nessie nebo mně něco stane, tak vaše dohoda padá.“ Trochu jsem přeháněla. Ale zase ne tak moc, aby to, co jsem řekla, nebyla pravda. Kdyby nás tu Cullenovi chtěli držet proti naší vůli, Jacob by se na nějakou smlouvu neohlížel. Otisk je mnohem důležitější než nějaká úmluva s upíry.

„Quileutové by neporušili dohodu kvůli člověku,“ řekl to způsobem, kterým se mi snažil dát najevo, že nevím, o čem mluvím. Jako by snad nadpřirozeno bylo součástí jen jeho světa. To, že jsem porodila poloupíra, nebylo relevantní.

„A kvůli poloupírovi už vůbec ne,“ dodal, aby mě přesvědčil. Měla jsem sto chutí se ho zeptat, jestli se o tom chce vsadit. Pak jsem si ale představila Jacobův výraz, kdy by mu Edward řekl to, co řekl mně. Byla jsem si jistá, že v ten moment by Jake ukousl Edwardovi hlavu. A vůbec by se nezdržoval přeměnou.

„Víš co?“ zeptala jsem s náhlým nápadem. „Půjč mi mobil. Zavoláme alfovi a zeptáme se ho.“ Edward se na mě díval, jako bych se zbláznila. Já to však brala jako jeho překvapení. A když jsem ho překvapila, znamenalo to, že jsem ho mohla nahlodat nejistotou.

„Nebo ne,“ pověděla jsem po chvíli. „V tuhle dobu je on i jeho smečka ve Vancouveru.“ Tedy, alespoň jsem v to doufala. „Možná, že když se zaposloucháš, uslyšíš jejich mysl.“ Můj hlas vůbec nezakolísal. Což se nedalo o říct o mém nitru. Dřív, ještě ve Forks, bych nikdy nechtěla vidět střet Cullenových s vlkodlaky. Ale teď jsem tu možnost vítala s otevřenou náručí. Jako člověk jsem proti Edwardovi neměla jedinou šanci. Ale se smečkou za zády... Děsila jsem sama sebe. Ale faktem bylo, že bych nedokázala litovat případných ztrát. Ne, když by tou ztátou nebyla Renesmé.

Edwardův pohled se ztratil v mém obličeji; svým darem pročesával blízké i vzdálené okolí a já jen doufala, že si udržím svůj přesvědčený výraz.  Věděla jsem, že minimálně Jacob už ve Vancouveru je. Jestli vzal s sebou někoho ze smečky, to jsem netušila. Ale předpokládala jsem, že když jsem mu řekla o všem – i o Cullenových – tak si nebude hrát na hrdinu a nepůjde sám proti sedmičlenému upířímu klanu.

Edward se po chvilce úlevně usmál a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. „Nikdy jsi neuměla blafovat, Bello,“ pověděl laskavým hlasem. V očích se mu odrážela škodolibá radost, která mě dráždila k nepříčetnosti. Avšak stále jsem měla na paměti, že Renesmé je v našem dosahu.

„Máš pravdu,“ přitakala jsem klidně a opřela se do jeho chladivé dlaně. „Neumím blafovat.“ Edwardův obličej prozářil překvapený úžas, který mě na okamžik vyhodil z konceptu. Bylo to až nesnesitelné, jak moc krásný byl... Ale krása není všechno.

„Ale taky neumím lhát.“ Trvalo to možná dvě vteřiny, než mu došlo, co jsem řekla. A další sekundu se měnily emoce v jeho očích, než si uvědomil, že všechno, co jsem mu pověděla, byla pravda, a že jsem mu v ničím nelhala. I když jsem se ho pokusila zmást.

„Odvez nás domů. Hned!“ Nečekala jsem na jeho reakci a otočila se na patě. Najít schodiště mi netrvalo nijak dlouho; pokoj, ve kterém uložili Renesmé se nacházel prakticky naproti němu. Když jsem sešla do přízemí, očekávalo mě tam pět upírů s jednou poloupírkou. Nessie seděla na gauči mezi svými prarodiči; Esmé měla obvázanou hlavu a Carlisle levou ruku. Všichni tři se uvolněně smáli a bavili. Připomnělo mi to ty proplakané noci, kdy jsem si přála, aby tohle byla skutečnost.

Jasper s Alicí stáli v objetí u okna a jakmile jsem vstoupila na poslední schod, vzhlédli ke mně s nečitelnými výrazy. Mohla jsem se jen domnívat, že moje varování nebrali na lehkou váhu a strážili všudypřítomný les před případným vpádem vlkodlaků.

Poslední, na koho jsem se podívala, byla Rosalie. Stála před hořícím krbem a s uhranutým pohledem sledovala moji dceru. Kdybych měla nelidskou rychlost a sílu, už bych ji strčila do šlehajících plamenů.

„Mami!“ vykřikla Nessie a vrhla se mi kolem krku. „Carlisle mě naučil obvazovat hoblinkama. Můžu ti pak převázat ruku, takže nebudeš muset jít k doktorovi.“ Celá zářila dětským nadšením a radostí z nové dovednosti. Já byla trošičku zmatená – hobliny?

„Nessie, ne hoblinkami, ale hoblinkovým způsobem,“ opravil ji Carlisle a mile se nás usmál.

„Tak hoblinkovým způsobem,“ opravila se a pohladila mě po zraněné ruce.

„To je skvělé! Jsi šikulka,“ pochválila jsem ji. „Ukážeš mi to, jakmile přijedeme domů, ano?“

„Domů?“ zeptala se zklamaně. „Ale já ještě nechci domů.“

„Nessie, už je moc hodin-“

„Ale mami,“ zakňučela. „Ještě chvilku,“ škemrala se smutnýma očima. Jenomže já nemohla ustoupit; ne dokud Elisa ví, kde bydlíme.

„Ne, Nessie,“ řekla jsem rozhodně. „Venku už je tma, vidíš?“ ukázala jsem na jedno z milionu oken, které tu měli. „A sama moc dobře víš, že-“

„Když je venku tma a hvězdy svítí na nebi, malé princezny chodí spát, aby do rána zkrásněly,“ zarecitovala odevzdaně a nafoukla tvářičky.

„Přesně tak,“ přitakala jsem a rozhlédla se po ostatních. Všichni na Renesmé koukali, jak na boží zázrak. Dokonce i Emmett s Edwardem stáli u paty schodiště s okouzleným výrazem.

„Ale já nechci být princezna!“ Nahněvaně si dupla nožkou, načež se Emmett rozzářil jak vánoční stromeček a měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas. I ostatní zadržovali tichý smích a já nikdy necítila větší vztek než v tuhle chvíli. Nessie nezdědila tvrdohlavost jen po mně. I Edward měl tvrdou palici. Dokonce i Charlie. A teď se to obrátilo proti mně. Cullenovi čekali na mou reakci; nikoho z nich nenapadlo postavit se na moji stranu.  Neuvědomovali si, že zde nejde o náš dospělácký spor; šlo tu o princip. O to, že se Nessie musí naučit poslouchat a respektovat dospělého. Jenže pro ně to byla jen zábavná atrakce – jak Renesmé skáče Belle po hlavě.

„Renesmé,“ řekla jsem varovně. „Já se tu s tebou nebudu hádat.“ Nessie se zamračila, ale stále nehodlala ustoupit. Naštěstí jsem měla tajné eso v rukávu. Tedy, alespoň jsem doufala, že Jacob, je stále mým esem. „Edward nás odveze domů. Tam na nás-“

„Myslíš tátu?“ skočila mi do řeči. Zvědavě na mě koukala, po předchozí vymrčovací etudě ani památky. Jestli jsem si myslela, že ta po hlavě skákací scénka bylo něco příšerného, tak to nebylo nic v porovnání s tím, že teď tu přede mnou stála a dožadovala se mého ujištění, že se jedná o jejího otce. To samo o sobě by se dalo ještě přežít, ale před nimi – před všemi Cullenovými – to bylo něco nepředstavitelného. Všichni stáli jako sochy, pozorovali mě a čekali, až přiznám to, co je očividné. Pro mě to nebylo jen obyčejné ano. Tím jednoduchým slůvkem bych přiznala Edwardův nárok na to mít dceru. Tím krátkým přiznáním bych jí kousek ztratila. Už by nebyla jen moje.

„Mami?“ zeptala se najednou starostlivě.

„Ano?“

„Je ti dobře?“ Jen jsem přikývla. Já ji nemůžu ztratit! „Strašně ti buší srdce.“

„To nic není,“ ujistila jsem ji. „Pojedeme domů, čeká tam na nás Jacob,“ řekla jsem tak rychle, jak to jen šlo. Nechtěla jsem riskovat, že mě opět přeruší tím slůvkem na t.

„Jake je tady?“ Byla překvapená, čemuž jsem se vůbec nedivila, protože Jacob měl přijet až po maturitě.

„Jo, je tady,“ přitakala jsem.

„To je skvělý,“ zajásala. „Tak pojď, honem, ať na nás nečeká!“ Najednou mě táhla za ruku ke dveřím. Ostatní její nadšení nesdíleli, ale Nessie si jich nevšímala. Jako by tady vůbec nebyli. Což se zase na druhou stranu nelíbilo mně – její chování bylo nezdvořilé a já ji takhle nevychovala. Renesmé uměla pozdravit, poprosit i poděkovat. Rozloučit se by pro ni neměl být problém.

„Nessie, na něco jsi zapomněla,“ řekla jsem klidně, když už šahala po klice.

„Na co?“ Zmateně se ke mně otočila.

„Nerozloučila ses.“ Na Cullenových bylo vidět jejich překvapení, nečekali, že Nessie zastavím. A už vůbec nečekali, že budu vyžadovat její slušné chování vůči nim. Plně se ukázalo, jak moc mě neznají. Nebo spíš, jak moc jsem se změnila.

V jednu vteřinu stáli roztroušení po obývacím pokoji a o zlomek sekundy později už stáli vedle nás. Jejich neviděný pohyb dokazoval jen rozvlněný vzduch, který nám lehce rozfoukal vlasy. Nessie nejdřív objala svou babičku, vtiskla ji hubičku na tvář a pokračovala k dalším členům své rodiny. Na Esmé bylo vidět, že se blahem rozplyne. Proto mě překvapilo, když se mi vrhla kolem krku a co nejjemněji mě objala. Její chlad mě donutil se otřást.

„Děkuji,“ zašeptala mi do ucha a opatrně mě pustila. Mojí jedinou odpovědí bylo strohé přikývnutí.

Cullenovi nechtěli Nessie pustit, celé loučení zdržovali, jak to jen šlo. Alice si dokonce dřepla a začala si s Nessie o něčem povídat. Nevím, jestli to byl její záměr, ale ve chvíli, kdy se kolem mě protahovala Rosalie, aby se dostala k mé dceři, jsem to neřešila. Chytla jsem blondýnino předloktí a tím ji zastavila. Alice ani Renesmé si nás nevšímali, což se nedalo říct o ostatních.

„Zkus se k ní jen přiblížit,“ šeptla jsem. „A buď si jistá, že tě roztrhám vlastníma rukama!“ Rosalie na mě hleděla nejdřív nevěřícně a pak, když zjistila, že to myslím smrtelně vážně, se její oči přelily do chladně černého odstínu. Nikdo z těch, kdo nás pozoroval, nic neřekl. Dokonce nezaznělo ani pobavené uchichtnutí nad tím, že člověk vyhrožuje upírovi smrtí. Renesmé s Alicí se stále bavily a my s Rosalie jsme na sebe nevraživě hleděly. Neměla jsem v plánu uhnout pohledem. A to ani tehdy, kdy mě už začaly pálit oči od nemrkání. Nikdy dřív jsem nebyla takhle odhodlaná si prosadit svou. Připadalo mi to jako věčnost, když jsem hleděla do jejího nelidsky překrásného obličeje...

Ale nakonec jsem to nebyla já, kdo sklopil pohled. Nevím, co se honilo Rosalii v hlavě. Ani nevím, jestli jí někdo něco řekl tou pro lidi neslyšitelnou hlasitostí. Faktem ale bylo, že ustoupila. A že poraženecky přikývla.

„Dojdu Nessie pro bundu,“ řekla, aby si zachovala dekorum. Pak zmizela v patře.

Když jsem se otočila k ostatním, všichni se na mě mile usmívali. Jejich výrazům bych věřila jedině tehdy, kdyby se ten úsměv odrážel i v jejích očích. Nicménně jsem to neřešila. Renesmé se rozloučila s Alicí a pak se otočila k Edwardovi. Nechala se od něj vzít do náruče a já na okamžik nedokázala skrýt svoje dojetí. Ohromně jim to slušelo...

„Připoutám Nessie do autosedačky,“ oznámil mi nejistě. Počkal, až přikývnu a pak se spolu vydali ven do tmy.

V jednu chvíli jsem si myslela, že budu chtít Cullenovým něco říct. Něco ve smyslu – ráda jsem vás viděla, ale teď sbohem. Avšak pak jsem si to rozmyslela. Nic z toho by nebyla pravda.

„Asi bych měla jít.“

„Jste pro nás důležitější než smlouva.“ S Emmettem jsme promluvili naráz. Jeho tvrzení bylo zřejmě pravdivé, ale mně to bylo jedno. Ani smlouva, ani vlkodlaci, ani upíři nebyly pro mě důležitější než má dcera.

„Bohužel, já tohle nedokážu říct o vás,“ odpověděla jsem.

„Bello...“ povzdychla si Alice. „Vážně nás tolik nenávidíš?“ zeptala se zoufale. I její výraz byl sklíčený.

„Není to nenávist, co k nám cítí,“ pověděl Jasper s pohledem přikovaným ke mně. Jeho úsměv zdobilo porozumnění, kterého byl jako empatik plně schopen.

„Opravdu?“ ujišťovala se Alice; hlas protknutý nadějí, oči stočené k mé osobě. Co jsem jí na to měla odpovědět? Že má Jasper pravdu, i když jsem si myslela, že ji nemá, ale když jsem se nad tím tak zamyslela, tak měl pravdu v tom, že nenávist v pravém slova smyslu toho slova to úplně nebyla? Nedokázala jsem to pořádně zdůvodnit a vysvětlit sama sobě. Tak jak bych to mohla být schopna objasnit Alici? Proto jsem raději mlčela.

„Bello,“ oslovila mě tentokrát mile a přátelsky. „Jsi si tím jistá? Jsi si jistá tím, co děláš?“

„O čem to mluvíš?“ Alice sice kolikrát mluvila z cesty, ale pokaždé jsem chod jejích myšlenek dokázala vystopovat. Jenže teď jsem se vážně nechytala.

„Já jsem v tomhle slepá,“ prozradila mi. „Nedokážu odhadnout co bude, ale jedno vím jistě...“ Ztichla s upřeným pohledem do mých očí. Přikývnutím jsem ji pobídla, aby pokračovala. Pokud to mělo mít něco společného s Leonem nebo Elisou chtěla jsem to slyšet. A následně využít ve svůj prospěch.

„... Vlkodlaci jsou nebezpeční.“ Trvalo to asi půl vteřiny, než jsem se rozesmála nahlas. Hořce a zoufale. Jak jsem mohla být tak pitomá? Pro ně – pro ty úžasné nadpřirozené bytosti – jsou nebezpeční pouze ti, kdo pocházejí z jejich světa. Hrozbu od člověka, i když jím je Leon Chester, za hrozbu nepovažují. Jak jsem si mohla jen myslet, že-

„Bello?“Alice zněla zmateně a možná i trochu zklamaně. Jenže ona nevěděla, co to zklamání je. Nikdy ho nezažila v plném rozsahu na vlastní kůži.

„Něco ti povím, Alice,“ řekla jsem náhle. „S Nessie jsme žily pod jednou střechou se třemi vlkodlaky a nikdy se nám nic nestalo.“ Její šok a možná i strach mě nelogicky těšil. A představa, že bych jí mohla ublížit, byla víc než lákavá. „Zato s upíry jsem šla jednou na baseball a pak jsem s nimi slavila narozeniny! Dopadlo to... neslavně. Takže si nejdřív zameť před vlastním prahem, než mi opět řekneš, že vlkodlaci jsou nebezpeční!“ upozornila jsem ji a s tím se otočila na patě a vyšla ven.

 

Tma za oknem ubíhala závratnou rychlostí, kterou jsem v pohodlném sedadle nevnímala. Jeli jsme po rychlostní silnici směrem na jihozápad. Světla Vancouveru jsem zatím neviděla, ale byla jsem si jistá, že každou chvíli bych je zahlédnou měla. Od té doby, co jsem nastoupila do Edwardova vozu, nikdo z nás nepromluvil.

V autě hrála pomalá klavírní hudba, která mi opět připomněla dávnou minulost. Snažila jsem se nevzpomínat ale i přesto...

„Měsíční svit?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ty znáš Debussyho?“ opáčil stejně překvapeně.

Seděla jsem na zadním sedadle vedle spící Renesmé; Beethovenova Měsíční sonáta ji i přes její nadšení z Jacobovy návštěvy ukolébala ke spánku. Hleděla jsem do ubíhající tmy a odmítala se podívat do zpětného zrcátka, přes které mi Edward svým pohledem vypaloval díru do obličeje.

„Alice to nemyslela zle,“ promluvil po chvíli.

„Alice to nikdy nemyslí zle,“ zamumlala jsem bez toho, abych se na něj podívala. Alice měla totiž vždycky ty nejlepší úmysly. Jen ve finále to nikdy neskončilo... dobře. Chudinka Alice...

Díky teplu v autě a všudypřítomné tmě jsem se začala cítit unavená. Chtěla jsem po tom všem, co se přihodilo, jen zavřít oči a spát. Jenže to jsem nemohla. Přede mnou seděl upír a otec mé dcery v jednom, v mém bytě na mě čekal otisknutý alfa, který se najednou dozvěděl vše, co se nikdy dozvědět neměl a aby toho nebylo málo, potřebovala jsem začít balit a hledat nové bydlení. Vlastně jsem si chtěla jen vzít pár věcí a pak i s Nessie jít spát do nějakého hotelu. Elisa přeci jen mohla přijít kdykoliv.

„Proč jsi mi nic neřekla?“ Nemusel tu otázku nijak specifikovat; čekala jsem ji už mnohem dřív. A taky jsem si na ni přichystala odpověď. Ale ještě před tím jsem se dotekem ruky přesvědčila, že nás Nessie neposlouchá a opravdu spí. Tma a ticho za jejími víčky mě uklidnily.

„Já chtěla,“ podívala jsem se pak do odrazu jeho očí. „Dokonce jsem ti i volala, psala zprávy, posílala e-maily, vloupala se do vašeho domu v domnění, že mě Alice uvidí... Jenže nikdo nepřišel.“

„Bello, jsem tady už čtyři týdny. Mělas-“

„No a?“přerušila jsem ho. „Myslíš si, že čtyři týdny napraví celý rok a půl? Myslíš si, že si najednou přijdeš sem, začneš si hrát na velkýho producenta a já ti skočím kolem krku se slovy – lásko, máme spolu dítě?! Vážně si myslíš, že bych ti dovolila se k ní jen přiblížit? Po tom všem?“

„Mám právo-“

„Nemáš žádný právo!“ utnula jsem ho vztekle. „Nejsi její otec, jsi jen dárce půlky chromozomů!

„Ale já o ní nevěděl!“ prohlásil také rozzlobeně. „Kdybych věděl, že jsi těhotná, nikdy bych neodešel. Naopak – vzal bych si tě a postaral se o vás obě!“

„Ano!“ přitakala jsem. „Zachoval by ses tak, jak ti káže tvá výchova. Prostě by ses přemohl-“

„O čem to, ksakru mluvíš?!“

„O čem? O čem?!“ opět jsem vypěnila. „Nehodíš se ke mně, Bello... Už mě nebaví předstírat...“ citovala jsem ho. „Nejsem člověk... Chci víc... Chci to zažít naplno, bez toho, abych se musel pořád kontrolovat...“ S každou větou, kterou jsem tu vzpomenula, jsem mu uštědřovala jeden políček za druhým. „A nejlepší nakonec – jsi moc lidská a mě to už prostě nebaví!“

„Byla to lež! Všechno to byla lež!“ bránil se.

„Opravdu? A co když je lež to, co říkáš právě teď?“ Neodpověděl mi. Zůstal mlčet, ale i přes to se na mě stále díval. A já se dívala na něj. Trvalo to nějakou chvíli, než se jeho oči vrátily ke světlému odstínu.

„Nemůžeš mi bránit se s ní stýkat,“ řekl bezmocně.

„Já vím,“ připustila jsem. Nešlo ani tak o to, co chtěl Edward. Faktem bylo, že Nessie se ho také vzdát nechtěla. Pro ni to byl táta... I když ho znala teprve pár hodin. Nemluvě o Cullenových; Esmé a Carlislea si zamilovala už tento večer. A já prostě neměla to srdce zakazovat jí se s nimi stýkat. Ale na druhou stranu...

„Takže?“ zeptal se, když jsme vjeli do Vancouveru.

„Takže nic,“ odpověděla jsem.

„Ale právě jsi řekla, že-“

„Že vím, že ti nemůžu bránit se s ní stýkat,“ přerušila jsem ho. „Neřekla jsem nic o tom, že ti to dovolím.“

„Bello-“

„Co po mně chceš, Edwarde?“ zeptala jsem se zoufale. „Chceš, abych ti ji dávala na každý druhý víkend v měsíci a abych ti u toho věřila, že mi ji v neděli vždycky vrátíš? Unesli jste mi ji a-“

„Unesla ji Rosalie, ne já!“ řekl stejně zoufalým hlasem.

„A co když je i tohle lež? Co když to je jen nějaké divadlo, které na mě hrajete?! Jak mám vědět, že i tohle není součást nějakého vašeho plánu? Co když mě chcete jen uchlácholit a pak, až vám začnu důvěřovat, se prostě seberete a zmizíte i s Nessie?“ Schovala jsem si obličej do dlaní a snažila se zadržet slzy. „Já prostě nevím, co mám dělat, Edwarde,“ zašeptala jsem se snahou skrýt bezmocný pláč.

„Tak nedělej nic,“ navrhnul po chvíli. Nevěřícně jsem se na něj podívala. „Já se budu snažit za nás za oba,“ slíbil odhodlaně a vjel do naší ulice.

Nevěděla jsem co na to říct. Pro mě to byla přijatelná varianta - nedělat nic a jen čekat, co bude. Míň nevěřit jsem mu už ani nemohla, takže tu byla docela reálná šance, že horší, než to bylo všechno do teď, to už být nemůže.

Jenže v okamžiku, kdy jsme zastavili před naším domem a kdy se dveře na straně Nessie otevřely neuvěřitelnou rychlostí, jsem věděla, že jsem se zmýlila.

Jacoba jsem zahlédla ve chvíli, kdy ho Edward odhodil asi dvacet metrů za nás.

 

Tak co? Líbí? Nelíbí? Chcete bitku?

Moc děkuji za komentáře, co mi tady necháváte a taky děkuji za hlasy v anketě. :-)

A jedno osobní poděkování - Domi, díky za shrnutí...


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 23. kapitola:

 1 2 3   Další »
28.09.2022 [7:53]

KethrinEdward by se měl jít vycpat. Vážně. Souhlasím s Bellou, co čekal, že když se bude snažit omluvit, vše se spraví? Kdybych neznala pravdu, vše co Edward řekl, mi znělo, že kdyby tehdy věděl, že je těhotná, zůstal by, ale jediným důvodem by byla Nessie. A taky jak se chová k Jakovi? To mu doufám Nessie nezapomene

28.08.2014 [1:46]

KateDenali11Páni, paráda... Naprosto úžasný, opravdu. Emoticon Edward reagoval an Jacoba přehnaně, i když ho chápu... On neví, jak je to s tím otiskem a tím vším. Každopádně se pak netěším na Jacobovu reakci a ten neskutečný kolotoč, které to dozajista roztočí. Emoticon Emoticon Nevím, co k tomu víc dodat. Každopádně bych byla ráda, kdyby tam bylo víc scének, kdy jde prostě o otce a dceru - o Edwarda a Renesmé. Emoticon Protože většinu času trávila Renesmé s ostatními Cullenovými a o Edwardovi jen mluvila. Emoticon
K.D.11

28. Any12
10.08.2013 [17:20]

Any12Prokrista! Další extra úžasná kapitola, stejně tak jako všechny předchozí extra úžasné kapitoly!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
No, ne že bych neměla ráda úplně všechno ( Emoticon ), ale když je tam Edward s Bellou a ještě více Edwarda s Bellou, tak to je něco pro mě... Emoticon Emoticon
Carlisle je prostě skvělý! Nedivím se Nessie, že si ho hned oblíbila! Emoticon Edward se nemůže divit, že mu Bella nevěří. Koneckonců, dala mu dost důkazů, proč tomu tak je. A teď bude jen na něm, jestli se to změní. Nejenom Edwardovi, dávala to znát taky celé rodině. Docela jsem zírala, když vmetla Alici do tváře, aby si zametla před vlastním prahem. Ne, že bych jí to zazlívala. Z každé věty, z každého pohledu či myšlenky jde vidět, jak se obrnila a vytvořila odstup. Že už s nima nechce mít nic společného. Jak se změnila... Což mě přivádí k části, kdy se snažila dostat Nessie domů... Úžasné, na to nemůžu říct nic jiného. Emoticon Emoticon Emoticon Opět se prokázala jako dokonalá máma, hlavně ve chvíli, kdy chtěla, aby se Ness rozloučila, i přes to, že měla vyhráno, i přes to, že oni jí to předtím neulehčili a nechali se s tím poprat. Emoticon Nemyslím si, že by to Rosalie vzdala jen tak sama od sebe, tu výměnu pohledů musel přerušit někdo další... Emoticon
Uvidíme, co bude dál. Ale teď ať si zkusí někdo něco říct proti Belle a zakroutím mu krkem! Myslím, že je na čase, aby začal Edward napravovat všechno, co stihl pokazit, a neudělal přitom žádnou další botu. Emoticon Jako třeba - aby se porval s Jacobem. Emoticon Emoticon
Naprosto perfektní kapitola! Ty rozhovory, výměny názorů...!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

09.06.2013 [18:26]

kikuskaV tomto tvojom príbehu proti Jacobovi zatiaľ nič nemám, ale štve a, že sa objavil v tom najlepšom. Ako inak predsa. No sama som zvedavá, čo bude ďalej, ale osobne si myslím, že sa to môže zaobísť bez nejakého vážnejšieho sporu. Nessie je predsa už doma, no nie?

26. Marvi
09.06.2013 [10:49]

MarviNo teda, to se mi moc líbilo, a jestli to nechá na Edwardovi mohla by udělat dobře, teď by mohla být řada na něm dát věci aspoň trošku do pořádku. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.06.2013 [23:19]

SemiskaMoc povedené, jsi šikulka. Emoticon No, jsem na chlapce teda zvědavá. Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

08.06.2013 [19:34]

barcinaTo bylo skvělý!!! Emoticon Emoticon Emoticon A doufám, že bitka bude. Emoticon Emoticon

08.06.2013 [16:34]

MaryAngelV tejto kapitole sa toho riadne teda zomlelo! Najskôr perfektné vy-out-ovanie Nessinej žiadosti, hádka s Edwardom, pri ktorej som ani nedýchala a nakoniec odchod.
Priznám sa ti, vôbec som neverila, že ju Edward nechá odísť, ale na druhej strane, čo mal iné robiť? Bolo to už aj tak napäté a ak si chce jej dôveru získať, tak sa chlapec musí poriadne snažiť. Emoticon
Čo ma ale naozaj prekvapilo, bol stret s Rose. Nie to, že po nej Bella vybehla - ale práve to, že barbie blond ucukla a hodila spiatočku! Vedela, že to prepískla a neskutočne sa mi rátalo, že Emmett sa postavil na tú správnu stranu. Emoticon Emoticon Emoticon
A ten koniec? Bitka? No ale ja mám teraz strach, čo si tí dvaja motáci dokaličia.
Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

22. Rena16
07.06.2013 [22:42]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

07.06.2013 [19:50]

marcelle Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2 3   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!