Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 17. kapitola

13.01.2013 (07:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 4073×

17. kapitola

Otevřela jsem oči do jasné sluneční záře. Teplé paprsky se dotýkaly mojí pokožky na odhalených rukou a obličeji. Příjemně hřály.

Ležela jsem na měkké zelené trávě, která se vlnila v letním vánku a kterou se místy proplétaly úzké stonky drobných kvítek. Jejich barvy – světle fialová, máslově žlutá a slonovinově bílá – v té nefritové krásně vynikaly. Vzduch voněl začínajícím létem.

Zvedla jsem se na loktech a porozhlédla se. Ihned jsem to místo poznala. Ten pravidelný kruhovitý tvar, v jehož středě jsem ležela, bych si nikdy nedokázala splést. Vysoké stromy, jeden těsně vedle toho druhého, pravidelně lemovaly okraje jako obranná hradba, která má skrýt tuto nádheru před zbytkem světa. Pohledem jsem přejížděla po silných kmenech pokrytých mechem; v tom slunečním jasu mi louka nepřišla tak otravně zelená jako samotné Forks. Možná za to mohlo i blankytně modré nebe s jemně bílými mraky, v jejichž tvarech jsem rozeznala tlamu krokodýla a botu s podpatkem.

Chtěla jsem si opět lehnout se složenými rukami za hlavou a pozorovat pohyblivé obrázky, když k mým uším dolehl tichý smích. Otočila jsem se a zahlédla bronzovlasou skvrnu, která právě vyběhla z lesa. Edward se zastavil ještě ve stínu stromů, čelem k stromové hradbě. Stále se ještě hlasitě smál. Za okamžik za ním vylítla druhá, pomalejší a menší, bronzovovlasá postava. Nessie se odrazila na hranici stromořadí a skočila mu přímo do náruče. Její dětský smích byl oproti tomu jeho vyšší a jemnější.

Když se otočili a záhledli mě, zarazili se. Dokonce se přestali i smát. Ztěžka jsem vstala na nohy, abych se k nim rozešla. Něco v Edwardově postoji a obezřetném pohledu, mi utáhlo kolem krku smyčku, která mi znemožňovala se pořádně nadechnout. Aniž by ze mě spustil oči, pověděl něco Nessie, která mu přikývla a s jeho pomocí mu z náruče přelezla na záda. Zlá předtucha do mě narazila jako beranidlo.

Udělala jsem jeden krok vpřed a opřel se do mě zvedající vítr. Slunce muselo zajít za jeden z mála mraků, protože ta ostrá jasnost najednou vybledla a vzduch se prudce ochladil. Edward se na mě díval s tvrdou tváří a černýma očima. Po jeho předchozí veselosti nebylo jediné stopy. Chtěla jsem se zeptat, co se stalo, proč se na mě dívá takhle. Ale než jsem stihla otevřít ústa, otočil se na patě a rozběhl se zpátky do lesa.

„Edwarde! Edwarde!“ volala jsem za ním; panika prosákla do mého hlasu. Neotočil se a pomalu i s mojí dcerou se ztrácel v lesním porostu.

„Edwarde, prosím!“ žadonila jsem. „Neber mi ji, prosím!“ Běžela jsem tak rychle, jak mi to jen silný vítr dovoloval. Soustředila jsem se na to, abych kladla nohy jednu za druhou tak, abych ani špičkou nekloplýtla o nerovný povrch. Horké slzy mě pálily v očích.

Vběhla jsem do temného lesa, který tmavnul tím více, čím dále jsem byla od louky. Bezmocně jsem se zalykala a hledala cestu, kterou mohli jít. Jenže po jejich stopách nebylo ani památky. Trávu a mech za chvilku nahradily spadlé větve a vystouplé kořeny. Prodírala jsem se hustým podrostem a i když jsem věděla, že jsem nijak nezměnila směr, měla jsem pocit jako bych chodila stále dokola - mé okolí se nijak neměnilo. Obíhala jsem mohutné kmeny, vyhýbala se kluzkým kořenům a překračovala propadliny mezi nimi. Nepřestávala jsem plakat. A nepřestávala jsem křičet jeho jméno. A to ani tehdy, kdy mi tma znemožňovala vidět na dva kroky dopředu. Začala jsem klopýtat a tím pádem i padat. Brečela jsem, ale nehodlala jsem se vzdát. On mi ji přece nemůže takhle vzít! Nemůže mi ji odvézt! Nemůže-

Probudila jsem se do setmělého pokoje. Tohle byla čtvrtá noc, kdy mě vzbudila ta stejná noční můra. Ještě se slzami v očích, silně bušícím srdcem a svíravým pocitem na hrudi jsem se vyhrabala z postele a pospíchala zkontrolovat Nessie. Věděla jsem, že je v pořádku, že klidně spí a že ji nikdo a nic neruší.

Ale i tak jsem co nejtišeji otevřela dveře jejího pokoje.

Ležela na boku, čelem k oknu. Vlasy měla volně rozhozené na polštáři, pokrývku srolovanou u pasu. Plyšový Jacob ležel na zemi skoro pod postelí; musel jí spadnout. Přešla jsem k ní a vlka jí opřela o čelo postele. Nedokázala jsem si představit, že bych ji neměla, že by mi ji vzali.

Sklonila jsem se a jednu její dlaň si opřela o tvář. Čekala jsem na její barevné sny, jejichž bezstarostnost mě uklidňovala mnohem víc než horké mléko s medem. Netrvalo to dlouho a před očima se mi začal vytvářet její snový svět. Nezdálo se jí o skutečných věcech, i když sem tam jsem zahlédla svoji, Jacobovu nebo Rachelninu tvář.  Vidět svět jejíma očima bylo něco neskutečného. Ovšem vidět její sny se nedalo popsat slovy.

Mezi krátkými a bezvýznamnými událostmi předcházejícího dne jsem se propadala do pohádkového světa. Vznášela jsem se ve vzduchu nad zářivě zeleným ostrovem, slaný vítr mi cuchal vlasy. Na severní straně se k nebi tyčily vysoké skalisté hory, jejichž vrcholky se ztrácely v nebeské výši. Západní břeh ostrova chránily ohnivé sopky. Zato na východě byl ostrov vykrojený a zatopený azurovým oceánem. Vzduchem se nesly všechny možné vůně – moře, slunce, oheň, stromy, orchideje... Za mnou se ozýval šťastný smích a hlas volající mé jméno – Renesmé, Renesmé...

Teprve pak jsem si uvědomila, že tento obrázek znám. A kdybych si to neuvědomila, postava vznášející se po mém boku, by mi to určitě objasnila. Byl to Petr Pan ve svém zeleném oblečku. Chytil mě za obě ruce a pomalu jsme se začali točit. Okolí začalo splývat v jednu velkou modrozelenou šmouhu. A mně se to líbilo, strašně moc.

Pustila jsem její ruku a složila ji k té druhé. Už celkem klidná, jsem jí vyhrnula deku až ke krku. Nessie zamumlala něco nesrozumitelného a koukty úst se jí vyhouply nahoru. Než jsem stihla dojít ke dveřím, měla přikrývku opět shrnutou.  

Na spánek jsem už mohla samozřejmě zapomenout. Tak jsem jako ta předchozí brzká rána vytáhla ze zamknutého šuplíku toaletky složku s kroužkovou vazbou. Kolonka název na přední straně byla stále prázdná. Scénář a popis jednotlivých scén jsem přeskočila, nezajímaly mě. Naopak to, co mě  děsilo ze všeho nejvíc, byl časový plán. Nemalovala jsem si žádné vzdušné zámky o tom, jak s ním strávím na place co nejméně času. Bylo mi více než jasné, že si tuhle příležitost nenechá ujít. Ale tak nějak jsem doufala, že po tom našem posledním střetnutí, se stáhne. Cožpak je objednávka vraždy málo?

Zřejmě ano, protože ho to nikterak neodradilo od toho, aby mě na místě natáčení držel od rána do večera. Měla jsem sice mezi jednotlivými scénami nekrátké přestávky, avšak hodina a půl (což byla nejdelší pauza) by mi nestačily na to, abych odjela domů za Renesmé a pak se včas vrátila zpátky.

Musela jsem si přiznat, že Edward si umí tvrdě jít za tím, co chce. Nejen, že si mě udrží blízko sebe, ale také tím dostane Leona od mé osoby. Nemluvě o té poslední – a mě nejvíce rozčilující – věci. Odtrhne mě od Nessie na celých jedenáct dní, kdy bude probíhat natáčení.

-oOo-

S narůstajícím neklidem jsem se rozhlížela po tom obrovském prostoru. Čekala jsem cokoliv, na co jsem byla zvyklá – hotelový pokoj, případně apartmán, se třemi kamerami mířícími na postel, nebo někam tím směrem. Pár lidí povídajích si mezi sebou a malý kamrlík, do kterého se vtěsní koupelna, šatna a maskérna ve stejnou dobu. Rozhodně jsem nečekala tohle.

Už když jsme sem s Leonem přijížděli, zdálo se mi podezřelé, že místo do města míříme směrem ven. Byla jsem dokonce připravená na nějakou starou průmyslovou halu. Ale ne na oplocený pozemek s lidským hlídačem, v jehož středě stálo obrovské natáčecí studio. Přiznávám, prvně jsem si myslela, že je to letištní hangár, ale po vystoupení z auta jsem zjistila, jak moc jsem se mýlila.

Vnitřní obvod toho obrovského prostoru lemovala kovová konstrukce, na níž pár lidí připevňovalo světla a kamery. A to i na strop. Další hlouček smrtelníků pracovalo na natažení zelených plachet, kterými v tom hangáru vytvářely menší místnůstky, a jiný dav zase dovnitř nosil různé rekvizity – nábytek, textilie, umělá okna. Bylo to šílené. Bylo to velkolepé. Bylo to Cullenovské.

Prohlížela jsem si všechno a všechny, nedokázala jsem se na ten nimraj nedívat. A vůbec jsem si nedokázala představit, že bych před všemi těmito lidmi měla dělat to. Protože takhle to bylo vždy – na ty neerotické scény se nikdo dívat nechodil, zato na ty ostřejší...

„Úžasné, že?“ Emmett se najednou zjevil vedle mě. S očima jako talíře jsem se na něj vyděšeně podívala. Úžasné?

„Nech ji, Emmette!“ Edwarda jsem dřív slyšela, než viděla. Prošel zezadu kolem mě a postavil se vedle svého bratra. Ten mezitím brblal něco o tom, že jsem mu to mohla alespoň pochválit, když ten hangár stavěl celou noc. Edward protočil oči a pak rychle nelidskou hlasitostí něco pověděl. Jeho slova jsem neslyšela úpně přesně, ale jejich význam byl jasný – Emmett měl vyklidit pole. Což také udělal.

Tak jsem tam stála před Edwardem Cullenem, otcem mého dítěte, a snažila se o nicneříkající výraz. Už před tím jsem se rozhodla, že se budu držet stranou. Nehodlala jsem s ním mít nic víc společného, než už mám. To bylo řečí, jak moc mě miluje a jak mi zařídí nový život. Ano, byla jsem nespravedlivá, ale už jen jediný pohled na něj mi připomínal všechno to špatné, co se mi dosud stalo. Victoria, Leon, noční můry, permanentní strach z toho, kdy se dozví pravdu a jak na ni zareaguje. Nemluvě o nedostatku spánku, neschopnosti se pořádně najíst, protože jsem byla s nervama tak v háji, že se mi jídlo příčilo v krku, a hlavně o tom obrovském zklamání.

Ta jeho nabídka mi totiž nechtěně začala vířit hlavou a já si najednou začala snít o malém domečku na kraji Londýna s velkou zahradou. Přihlásila bych se na večerní kurzy a dodělala si maturitu. Nessie bych učila doma a až by se její růst zpomalil, přihlásila bych ji do nějaké dobré školy. A pak za pár let bychom se přestěhovaly zpátky do Států. Navštívily bychom Charlieho a mámu. A-

A nic takového se nikdy nestane, protože Edward Leona nikdy nezabije.

„Co se ti stalo?“ Edward mě vzal za ruku a svými prsty přešel po zarudlých stroupcích. Nebolelo to. Už ne.

„Nic!“ vytrhla jsem se mu a porozhlédla se. Přesně jak jsem čekala - Leon stál pár metrů od nás ve společnosti Gregoryho Hansona a upřeně nás s Edwardem sledoval. Sklopila jsem pohled a doufala, že si z toho co viděl, nevyvodí mylné závěry. Další aférku s flaškou bych si opravdu nerada zopakovala.

„Nevypadá to jako nic!“ zasyčel a opět mě popadl za ruku. Přela jsem se s ním o svou končetinu, ale zkuste bojovat s upírem. Byla jsem na pokraji sil. Nemohla jsem vystát jeho přítomnost natož jeho dotek. Nikdy bych nevěřila, jak moc se mi bude Edward jednoho dne hnusit. A přitom za tohle všechno mohl jen on.

„Nemuselo se to stát, kdybys...“ zmlkla jsem. Vážně jsem se ho právě pokusila obvinit z toho, že Leona nezabil?

„Kdybys?“ pobídl mě. Z jeho výrazu jsem ale poznala, že konec věty poznal.

„Pane Cullene,“ Leon ho pozdravil hlubokým hlasem, ve kterém víc než obyčejná slušnost zaznívala hrozba. Prudce jsem svou ruku vyprostila z ledového sevření a postavila se po boku svého manažera, který se tu objevil jak na zavolanou. Edward mu na oplátku přikývnul, ale pohled z mé ruky nespustil. Zbaběle jsem ji schovala za záda.

„Marie se nešťastnou náhodou pořezala o rozbitou skleničku,“ vysvětloval vlídným hlasem a falešně milým úsměvem můj manažer. „Snad kvůli tomu nechcete dělat rozruch,“ kroutil rádoby pobaveně hlavou.

„Neštastnou náhodou?“ zasyčel. Edward se nenechal oklamat. Nevím, co přesně proběhlo Leonardovi hlavou, ale bronzovlasému upírovi náhle zčernaly oči a z jeho místa se ozvalo dusivé vrčení.

„Všechno v pořádku?“ Carlisle se zjevil za Edwardovými zády. Položil mu ruku na rameno a já mohla jen hádat, jestli se ho tak snaží uklidnit, nebo zadržet na místě.

„Ano,“ odpověděl Edward a představil svého otce blonďákovi po mém boku. Leonard si s Carlislem potřásli rukama a Edward opět zavrčel.

„Rád vás poznávám.“ Carlisle byl slušný jako vždy. „Marie,“ kývnul mi.

„Dobrý den,“ zamumlala jsem a málem protočila oči. Tahle hra už byla únavná. Nestačilo, že jsem předstírala před svou dcerou, Rachel, Jacobem a celým La Push, že se živým jako makléřka. Teď se k té přetvářce přidá ještě toto. Budu klamat v tom, o čem už klamu. Skvělé! A kdo za to může? Jeden všetečný upír, který si myslí, že může vše a snaží se brát tam, kde už vážně nic není.

Ti tři se mezitím dali do řeči, ze které jsem pochopila, že Leonard půjde s Edwardem podepsat nějaké papíry a já půjdu s Carlislem, aby se mi podíval na tu ruku.   

„Jak se ti to stalo?“ zeptal se upíří doktor, když mě odvedl do jedné ze tří prosklených buňek, které díky staženým žaluziím poskytovaly dostatečné soukromí.

Posadil mě na lehátko, které v této provizorní ordinaci stálo podél zdi, a ihned mi ruku začal kontrolovat. Už mě to nebolelo. Jen ty šrámy nevypadaly moc esteticky.

„Zakopla jsem.“ Carlisle se na mě ihned podíval jasně pochybovačným pohledem. Nevím, co si myslel, ale snad nedoufal, že mu povím pravdu. Tak naivní být vážně nemohl.

„A vysklila jsem okno?“ zeptala jsem se drze, když svůj výraz nijak nezměnil a očekával, že mu všechno povím.

Vím, nebylo to fér tohle moje jednání. Ale zloba je vždycky lepší než strach. A já si strachu užila dostatek za celý ten týden, než začalo samotné natáčení. Všimla si toho dokonce i Nessie. A to mě štvalo. Dítě by nemělo vědět, že je jeho rodič na pokraji nervové zhroucení. A čím více se přibližovalo samotné natáčení, tím horší to bylo. Špatné sny, málo spánku, rozklepané ruce a ten hnusný tíživý pocit v žaludku, který mi nedovolil nic pozřít. Bylo mi hrozně.

„Edward říkal něco jiného,“ nadhodil Carlisle. Ostře jsem se na něj podívala. To jméno – Edward – pro mě bylo něco jako červený hadr pro býka.

„Je mi jedno, co říká Edward!“ zasyčela jsem a zeskočila z lehátka dolů. Ke dveřím to byly tři kroky. Překonala jsem je jako nic a rozrazila dveře. Potřebovala jsem na vzduch a potřebovala jsem uklidnit svoje už tak rozjitřené emoce. Jak se mám držet stranou, když tak strašně toužím na Edwarda nakřičet, jak moc ho z duše nenávidím?!

Chtěla jsem zmizet co nejrychleji, abych pak před Leona nastoupila jakž takž v pohodě, ale osud se zřejmě spiknul proti mě. Přede dveřmi stála Esmé. Neusmívala se, smutně mě pozorovala těma stejně zlatýma očima a ve mně to ten vztek živilo víc a víc. Jak se opovažují mi znova lézt do života?!

„Bello,“ zašeptala.

„Jsem Marie!“ odsekla jsem. „Žádná Bella tu není!“ Rázně jsem ji obešla a vyšla ven z Carlisleovy ordinace.

Rozbrečela jsem se až venku u toho nejzadnějšího plotu.

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 17. kapitola: