Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Velké holky nepláčou - 16. kapitola

31.12.2012 (17:15) • Inoma • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 4078×

Jakmile jsem ta slova vyřkla, chtěla jsem je vzít zpátky. Ne proto, že by to nebyla pravda a já si tu žádost rozmyslela. Bylo to proto, že s Edwardem se stalo něco divného. Najednou se přestal hýbat. A to úplně – žádné zvedání hrudi, které už měl tak zautomatizované, žádné mrkání, žádná mimika. Jen prázdný výraz s pohledem upřeným na mě, ale bez toho, aby se na mě díval.

Sobecky jsem tento jeho stav – který jsem později označila za šok – využila ke svému útěku. Nechtěla jsem čelit jeho zjištění, že ho chci využít jako nájemného vraha, který mi za tuto službičku zařídí nový život, ve kterém bych pro něj neměla místo. A hlavně jsem nechtěla čelit jeho výrazu, kdy by si uvědomil, že už ho opravdu nemiluji. Samozřejmě, vždycky ho budu mít svým způsobem ráda; přece jen je to otec mého dítěte a moje první láska. Ale jen to, že jsem si troufla po něm chtít právě tohle, docela jasně poukazuje na to, co k němu cítím. Protože člověka, kterého milujete, by jste přece o vraždu nežádali.

A tak jsem radši vzala nohy na ramena, abych se vyhnula případné hádce, ke které by se po tom mém prohlášení jistě schylovalo. Z hotelu jsem vyběhla v těch lehkých modrých šatech a prakticky okamžitě jsem naskočila do linkového autobusu. Měla jsem štěstí, že nás Edward nezavezl do jednoho z těch hotelů v turisticky atraktivní oblasti. Tam bych na autobus narazila opravdu velmi těžko.

Docela dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám jet k Leonovi, nebo raději domů. A i když ta druhá možnost byla mnohem lákavější, rozhodla jsem se pro tu první. Důvodů bylo víc než dost. Za prvé, bylo to nepsané pravidlo, na kterém jsme se dohodli už dávno, že po každé noci, kterou strávím jinak než doma nebo s Leonardem, se budu u něj hlásit, aby se ujistil, že jsem jeho.

Za druhé, pokud bych teď jela domů a on se to později nějak dozvěděl, měla bych šílený průšvih, který jsem si nemohla dovolit.

A za třetí, bylo mi jasné, že po včerejšku – po jeho prohře a pokoření navždy-sedmnáctiletým upírem – bude už tak dost rozčilený, takže bych neměla chtít naštvat ho ještě víc. Nemluvě o tom, že mi určitě bude chtít spočítat ten malý bezúspěšný vzdor.

Byla jsem vystrašená. Ostatně tak jako vždycky, když jsem měla jít k němu s vědomím, že to, co mě čeká, nebude zrovna dvakrát příjemné. Prošla jsem hlavní chodbou a zabočila ke schodišti. Vítala jsem jakoukoliv možnost, jak to střetnutí oddálit.

Vyšla jsem dvě poschodí a snažila se uklidnit tím, že tam možná nebude. Třeba ještě dospává včerejší večer.

Když jsem vycházela zpoza rohu, byla jsem tou myšlenkou tak nadchnutá, že jsem jí málem věřila. Na zem mě vrátila Elisa. Srazily jsme se; jen tak tak jsem to ustála.

„Jen pokračuj,“ doporučila mi povýšeně. „Už na tebe čeká.“ Obešla mě a za doprovodu svých podpatků si odkráčela pryč.

S bušícím srdcem jsem prošla její kanceláří a zastavila se na prahu té jeho. Naposled jsem si v mysli vybavila obličej Renesmé. Dělám to kvůli ní, jenom kvůli ní... Pak jsem zaklepala na dveře.

Čekala jsem, že se ihned rozletí dokořán. Nebo, že mi okamžitě dá povolení vstoupit. Ale rozhodě jsem nečekala, že by se nikdo neozval. Po krátkém zaváhání jsem to riskla a otevřela.

Leon seděl jako obvykle ve svém křesle. Co už tak obvyklé nebylo, byl jeho vzhled. Vlasy, které vždycky nosil svázané v culíku, měl rozpuštěné. Blonďaté urousané prameny mu padaly do obličeje. Oči i výraz měl notně unavené. A na sobě měl jen obyčejné červené triko; kalhoty jsem díky stolu neviděla.

„Užs zšpátky,“ konstatoval a nejistě si stoupnul. Byl namol. Totálně. A já nevěděla, jestli to je dobře, nebo ne.

„Ano,“ odpověděla jsem a porozhlédla se. Na malém gauči v rohu místnosti, který si sem nechal dát před nedávnem, byla pohozená deka. Na konferenčním stolku stála poloprázdná flaška.

„Čekalsem ntebe, viš?“ zeptal se a pomalu se šoural ke mně. I když se mu pletly nohy, nepřestával mě sledovat.

„Tos nemusel,“ odvětila jsem pokorně. Byla jsem si jistá, že jindy na mě nečeká. Naopak, nechává mě dusit se a svůj příchod oddaluje, jak to jen jde. Jednou dokonce nepřišel vůbec.

„Povz mi, Isablo,“ natáhnul ruku a ztěžka se dotknul mojí tváře, „užlas sis večer?“ Druhou rukou si mě přitáhl těsně k sobě. Automaticky jsem přestala dýchat. Nebylo to poprvé, co si mě k sobě přitáhnul opilý chlap; zbytky kolínské, pot a odér lihových promilí mě vždycky nutily odtáhnout se. Což bylo nežádoucí. Proto jsem si dobrovolně odstavila přívod vzduchu.

„Já...“ váhala jsem s odpovědí. Pokud řeknu, že ano, vztáhne to na Edwarda a na noc strávenou s ním. Pokud odpovím ne, vztáhne to na sebe a na to, jak mě vzal do klubu. Ani jedno by mě nenechal vysvětlit.

„Nejsi nmě naštvná, holšiško?“ Holčičko? Naštvaná? Nedíval se na mě. Beze studu sledoval můj hrudník; prstem mi začal přejíždět přes prsa. Malinko jsem se nadechla. 

„Mělas bys byt na mrozzlobná,“ pověděl a tlačil mě k pohovce. „Jednl sem stebou jaks věcí.“ Na to že měl těžkopáný krok, dokázal svou sílu využít přesně tak, jak zamýšlel. Nebránila jsem se a posadila se na konferenční stolek, kam mě směroval. Dlaněmi mi vešel pod šaty a vyhrnul mi je. Pak mi roztáhnul nohy od sebe.

„Nezlobím se,“ špitla jsem a dál ho upřeně sledovala. Hlavu sklonil mezi má stehna, nosem mi přejížděl po pokožce sem a tam. Musel si kvůli tomu kleknout na zem.

„Toj dobže,“ zamumlal. Kdybych řekla, že jsem byla zmatená, byl by to hodně slabý výraz pro to, co jsem cítila. Leon měl na mě křičet a být hrubý. Určitě se neměl mazlit s mýma nohama. Ale kdo jsem, abych si ztěžovala? Upřímně, tohle jeho chování bylo mnohem příjemnější variantou než to, co jsem si představovala v mysli.

V tom se na mě zprudka podíval. Ten přítulný Leon byl ty tam. V očích mu plál šílený hněv. Víc než jeho rukou, kterými mi najednou rozepínal a svlékal šaty, jsem se lekla toho mstivého záblesku v ledově modré. Byl rozčílený. A tím pádem nepředvídatelný.

„Jenžtys nštvala mě!“ zasyčel. Šaty ze mě začal trhat hrubou silou, přes hlavu mi je přetáhnul jen napůl. Společně s tou látkou totiž tahal i moje vlasy. Zapomněla jsem si je svázat. A na to já nikdy nezapomínám. Aby mi připomněl mou chybu, přitáhnul si za ně můj obličej k tomu svému. Neodpovídala jsem; tohle byl trest za mou drzost.

„Přště se zmé prhry tak nerduj,“ doporučil mi s chabou artikulací a prudce mě od sebe odstrčil. Abych zabránila  svému pádu, zapřela jsem se rukama o desku stolu. Mýlila jsem se, tak strašně moc jsem se mýlila. Nešlo mu o ten můj vzdorovitý projev; celé to bylo o Edwardovi. A mých reakcí na něj.

Než jsem si byla jistá svou rovnováhou, serval ze mě podprsenku. Pak se ke mně natáhnul, obličej v úrovni toho mého.

„Užš,“ odsekával.

„Nikdy.“ Do ruky vzal tu prázdnou lahev.

„Mu.“ Otočil ji vzhůru dnem tak, že ji držel za hrdlo.

„Nepdávej.“ Rozpřáhl se.

„Ruku.“ Prásknul s ní o desku stolu, kterou zvětšiny zakrývaly mé prsty.

Výkřik jsem spolkla společně s bolestným stenem. Malé střípky jsem měla zařezané v prstech, třpytily se jako zledovatělý sníh, který se postupně zbarvoval do jasně rudé.

„Užš nikdy se nněj nesměj!“ Zleva přilítla jeho dlaň, kterou mi uštědřil políček. Leonard věděl, jak způsobit bolest bez později viditelných následků.

Svalila jsem se nabok.

Než jsem začala mít cit v levé půlce tváře, byl ve mně.

Jediné, na co jsem dokázala myslet, byl Edward.

-oOo-

Ještě neoblečenej a neumytej jsem se vydal do kuchyně. Po včerejšku by to chtělo kafe. A to docela silný. Ale věděl jsem to ještě před tím, než jsem otevřel kredenc a zkontroloval kávovar. Nikde ani zrnko kofeinu. Tak jsem aspoň mrknul do lednice. Kromě nedojezený pizzy, kterou jsem si objednával, tuším, ve čtvrtek, a číny, která už chytala nechutnej odstín zelené, tam nic nebylo.

Hlavně že to je furt keců, jak budeme dobře zásobovaný a že nám nebude nic chybět. Hovno leda. Tohle je poslední akce. Příště až za mnou přijde Lynn s tím, že má pro mě prácičku, tak ji pošlu do prdele. Teda pokud mi nezakroutí to svou prdelkou před ksichtem a já jí zas všechno neodkejvám.

Celej zmoženej jsem se natáhnul do džínsů a trika. Jedinou útěchou mi bylo to, že už to dlouho nepotrvá. Ještě týden, maximálně dva. A pak si vezmu dovolenou; po třech letech strávených v těchto sračkách, bude i zasloužená. A přesvědčím Lynn, aby si vzala volno taky. Pojedeme na Tahiti a tam mi může tím zadečkem vrtět třeba na klíně. Tolik ke vztahu šéfová a podřízenej.

Koupelnou jsem prolítnul jen tak zběžně a už jsem se hrnul ke dveřím. To kafe si dám dvojtý. A k němu nějakou dobrou koblihu. Jo, tak se pozná policajt – litry kafe a sladká buchta. Už jsem skoro zamykal, když jsem si všimnul toho mobilu. Naposledy jsem s ním mluvil před měsícem, ani jsem si neuvědomil, že je to tak dlouho. I když mně to teda přišlo jak pár dní. Ale jemu – rodičovi – to muselo připadat jako věčnost. Po ne moc dlouhým váhaní, jsem ten telefon hodil do bundy.

Na rohu ulice jsem si koupil dvojtý esspresso a nugátovej koblih. Pak jsem se svou snídaní přesunul ven. Obsadil jsem první lavku, kterou jsem našel a zapálil si cigaretu. Teprve pak jsem se najedl a napil. A potom jsem si zapálil další.

Ten mobil jsem vytáhl, až když jsem si zapaloval třetí. Číslo jsem namačkal zpaměti; nikdy jsem si nic, co souviselo s mým skutečným já, do telefonu ani jinýho přístroje neukládal. Na to jsem až moc dobře věděl, jak lehce vystopovatelný tyto věcičky jsou. Zlatý časy, kdy jsme zprávy z akcí ťukali na psacím stroji.

„Swan,“ zabručel.

„Tady Miles,“ pověděl jsem a opět v duchu kroutil hlavou nad tím jménem. Já ho nevymyslel, to Lynn. Prý se tak jmenuje postava detektiva z nějakýho praštěnýho seriálu o hluché agentce FBI, kterej se jí děsně líbí. Ten chlap, ne ten seriál.

Na druhé straně nastalo půl vteřinový ticho, než se z Charlieho začaly hrnout takový ty typický otázky, jaký maj všichni rodiče, když se jim ztratí děcko, o kterým se pozdějc dozví, že si vydělávaj tak, jak jeho dcera.

„Zadrž,“ zastavil jsem ho dřív, než nabude špatný mínění o tom, proč mu volám. „Je v pohodě. Viděl jsem ji včera večer.“ O tom, že odcházala s tím zrzkem radši pomlčím.

„Opravdu?“ ujišťoval se. Málem jsem protočil oči v sloup.

„Jo. Je živá a zdravá.“

„Díkybohu,“ zamumlal na druhé straně. Já bych spíš děkoval tomu, že je na ni Chester takhle zatíženej a že ona udělá všechno, co jí přikáže. Ale řekněte to jejímu tátovi... To bych ho od Vancouveru tuplem neudržel.

„Vlastně ti volám, že už to nebude dlouho trvat,“ oznámil jsem mu.

„Jak dlouho je dlouho?“ zeptal se okamžitě.

„Týden? Dva?“ Na druhé straně se ozvalo radostný zakňučení. Překvapilo mě to – Charlie Swan a takhle otevřená emoční reakce? To mi k němu nesedí. Na škole se nevyjadřoval vůbec. A když říkám vůbec, tak to tak i myslím. Když se nám podařilo nasrat Farmera a my tak schytali tři kolečka navíc, tak jsme pěkně nadávali. Všichni, kromě Charlieho. Ten prostě vyběh a než jsme se my blbečci odhodlali začít, tak on už byl skoro v půlce. To stejný platilo i o tom, když jsme náhodou dostali jeden den volna. Všichni jsme křičeli radostí a skákali na sebe jak kašpaři. Zase kromě Chalieho. Ten si sbalil věci a šel na kolej.

Ale jinak byl naprosto v pohodě. V hospodě se s náma vždycky napil a když něco hodil do placu, tak to stálo za to. Buď se každej lámal smíchy pod stolem (zatímco on si prostě popíjel pivo), nebo, když šlo do tuhýho a bylo potřeba zchladit hlavy, tak se po jeho jediné větě každej stáhnul. Strašně mě tím sral. A to hlavně proto, že aniž by se nějak snažil, tak se kvůli tomu na něj lepily ty největší kočky. No jo, na bad boye jako jsem já, ženský letěj jen v určitým věku, ale na tichýho chlapa, z kterýho autorita čpí jak chlast z alkoholika letěj vždycky.

„Kdy mi ji dovezeš?“ Samozřejmě věděl, že zajištění důkazů, výpovědi svědků a obětí nějakou dobu trvají. Nemluvě o tom, že jestli se prokáže, že jí hrozí nějaké nebezpečí, tak se to celé protáhne i na několik dalších měsíců.

„To záleží na tom, jak to dopadne příští týden.“

„Co tím myslíš?“ V hlase mu zněly jasný obavy.

„To ti nesmím říct. Porušil bych-“

„Předpisy?!“ přerušil mě se zuřivým posměchem. „Odkdy se ty zajímáš o předpisy? Pokud vím, tak tě přijali právě proto, že na ně kašleš. A když už jsme u toho – já je kvůli tobě porušil snad milionkrát,“ valil to do mě a já si jen prohraboval vlasy. Sakra! Měl pravdu – nebejt jeho, tak mě z akademie vyrazili v ten stejnej den, kdy jsem tam poslal přihlášku. Nemluvě o těch testech, kdy mi půjčil svou moč kvůli detekci omamných látek. Co na to říct – nikdy jsem nebyl abstinent.

„Chester byl před nedávnem v Thajsku,“ začal jsem a rozhlídnul se kolem sebe. Ne, že by mě snad někdo sledoval. Na to jsem se nepotřeboval rozhlížet; po těch letech jsem to už dokázal vycítit. Jen jsem se chtěl ujistit, že na jméno toho bastarda nikdo z kolemjdoucích nezareaguje. Protože bohužel pro nás – je veřejně známej.

„A?“ Charlie byl netrpělivej.

„Příští týden by měly do Kanady dorazit nějaký kontejnery s hadrama. Ale-“ Nevíme do jakýho přístavu přesně ta zásilka dopluje. Navíc, jestli se tohle nějak posere a nevyjde to, tak můžu na Tahiti zapomenout. Buď schytám nějakou kulku, nebo dostanu toho zmrda do basy a s ním i velkou část kanadské mafie. Nemluvě o té thajské, ale tu si vyříděj Asiati.

„Ale?“

„Podle všeho má prsty v nelegálních přistěhovalcích.“

„Děláš si srandu?!“ zasyčel na druhé straně. Ani nepočkal na mou odpověď a pokračoval dál. „Okamžitě ji odtud dostaň, slyšíš mě?! Jestli jede v tomhle tak pak jede i v drogách. A bůhví v čem dalším. Dostaň ji odtud, Wille, nebo přísahám, že si tam pro ni dojedu sám a-“

„Zadrž, Charlie,“ snažil jsem se ho uklidnit.

„... a bude mi úplně fuk, jestli vám pokazím nějakou akci. Já-“

„Charlesi!“ zavrčel jsem.

„... ji v tom nenechám. Protože pokud dováží lidi sem, tak pro něj nebude problém odvézt ji tam a-“

„Kurva, Charlie!“ křiknul jsem, až se na mě pár lidí pohoršeně podívalo. Nahodil jsem drzej úsměv a čekal, až si zase začnou všímat svýho. Když tak udělali, pokračoval jsem.

„Jí se tohle vůbec netýká. Tím, co dělá, si tohle svinstvo drží dost daleko od těla.“ V překladu – píchání s Chesterem vylučuje píchání do žíly.

„Jak to myslíš?“ zeptal jsem opatrně. Frustrovaně jsem zaúpěl.

„To je jedno, Charlie,“ zkusil jsem to.

„Řekni mi to!“ přikazoval. Zhluboka jsem se nadechl a přemýšlel o vysvětlení, který by neobsahovalo slova jako kurva, děvka a šukat.

„Prostě ber to tak, že, když zahřívá Chesterovi postel, tak-“

„Mluvíš o mé dceři, Wille!“ zavrčel. „Bacha na to, co řekneš,“ varoval mě. Málem jsem se mu omluvil. Fakt ale jenom málem.

„Tys to chtěl vědět,“ odvětil jsem a doufal, že už to nebude chtít rozebírat.

„Máš pravdu,“ povzdechnul si. Já se zaradoval, že mu to nemusím dál vysvětlovat. Už tak bylo dost hrozný, když jsem si uvědomil, že to je jeho dcera. Ne, že bych ji nějak znal. Ale znal jsem jejího tátu a věděl jsem, že je to dobrej chlap, kterýho by to, kdyby se jí něco stalo, zabilo. A to by zase nějak ovlivnilo mě. Proto jsem se k ní choval mile. Protože to byla Charlieho dcera.

„Pověz mi o ní něco víc,“ požádal mě. V duchu jsem si povzdechnul. Ale pak jsem mu pověděl vše, co jsem se dozvěděl. Řekl jsem mu, že příští týden začíná zase natáčet. Že to bude tentokrát horor a že to mají zaplatit nějací Evropani. Dokonce jsem mu pověděl o tom, jak jsem si toho Cullena nechal prověřit a že jsem na něj nic nenašel. Kromě toho, že vyrůstal ve Francii, kde taky začal před pár lety podnikat a že mu tam to natáčení nevyšlo, protože nenašel vhodnou herečku.

„... obávám se, že ani teď to nenatočí vzhledem k tomu, jak blízko k Chesterovi a tím pádem i tvojí dceři jsme,“ dopověděl jsem, poměrně překvapenej, že mi za celou dobu nepoložil jedinou otázku.

„Wille, seš si jistej?“ ujišťoval se. Docela mě tou nedůvěrou urážel.

„Jo, Charlie, jsem si tím na devadesát devět procent jistej.“ To jedno procento jsem si pro radši nechal pro sebe – vždycky se může něco posrat.  

Autor: Inoma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Velké holky nepláčou - 16. kapitola: