Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 17. kapitola

21.04.2013 (18:45) • BellaSet • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 4034×

17.    STRACH

To přece zvládneš. Prostě nádech – výdech, nabádala jsem se, když jsem, osprchovaná a převlečená, stála nad schody a nervózně přešlapovala na místě, neschopna se pohnout. Odkdy je takový problém ukázat se před rodinou? Krátce jsem zauvažovala. Ne že bych si přesně pamatovala, co jsem z polospánku říkala, ale byla jsem si jistá, že to mělo co do činění s Edwardem, mnou, Tanyou a vším kolem té zapeklité situace, takže ať to bylo sebeabsurdnější, to všechno slyšeli. Nemůžu se před nimi prostě jen tak ukázat.

Jenže jsem tu také nemohla vystávat věčně. Ať už jsem řekla cokoliv, oni o mých citech k němu určitě věděli, takže to nezměnilo situaci. Nebudou si ze mě utahovat, doufám.

„Budeš na těch schodech stát celý den, nebo plánuješ jít dnes do školy?“ vyrušil mě z mé vnitřní mluvy Emmettův zvučný hlas, který překypoval pobavením.

Šlehla jsem pohledem pod sebe. Stál u paty schodů a s dolíčky ve tvářích ke mně vzhlížel.

„Už jdu,“ zamumlala jsem. „Jen jsem se zamyslela.“ A jak se asi dnes bude chovat Edward? Vrhnu se na něj zase v jídelně? Řekla jsem včera v noci něco, co změní jeho názor na mě? Vyznala jsem mu ze spánku city? Bude se teď ode mě držet stranou?

Zatímco jsem šla za Emmettem do kuchyně, hlavou se mi honily děsivé myšlenky, které mě přiváděly do hysterických stavů, a já začala panikařit. Nejhorší na tom bylo, že já věděla, že mluvím ze spaní, takže bylo dost možné, že jsem opravdu Edwardovi řekla, že ho miluju.

Očima jsem vyděšeně těkala sem a tam, takže když jsem vešla do místnosti, zpočátku jsem si vůbec nevšímala, jestli na mě někdo kouká nebo ne. Posadila jsem se na barovou židličku a automaticky do sebe začala házet míchaná vajíčka, co mi Esmé ukuchtila. Někde vzadu v hlavě jsem si vynadala, že ani nepozdravím, ale nedokázala jsem tu část poslechnout. S vykulenýma očima a nejhoršími představami, co se mi promítaly v hlavě, jsem šla omýt talíř do dřezu, když jsem dojedla.

Náhle jsem ucítila ledový dotyk na rameni a vylekaně jsem se otočila.

Esmé se na mě ostražitě dívala očima plnýma starostlivosti. „Jsi v pořádku, zlatíčko?“

Freneticky jsem přikyvovala. „Jsem.“ Esmé po mně vrhla významný pohled. „Mami, co všechno jsem v noci říkala?“ zašeptala jsem.

Alice přitančila k nám. „Pospěš si. Kluci už vyrazili, než jsi přišla dolů, měly bychom také.“

Ale já ji nevnímala. Zírala jsem na Esmé a čekala, co mi poví.

„Řekl ti pravdu. Nic víc jsi, myslím, neříkala. Jen ses dokola omlouvala a pak jsi povídala něco o tom, že jsi nechtěla, aby trpěl, a že už to nikdy neuděláš. Ještě pár drobností, ale všechno se zjevně týkalo tvého snu. O čem se ti, proboha, zdálo?“

Žmoulala jsem si spodní ret. „O-o ničem. Jen takové… hlouposti.“

Alice, která postávala vedle Esmé, se na mě káravě podívala. „Bello, ty jsi z těch hloupostí byla úplně mimo. Přímo hysterická.“

Zavřela jsem oči. „Jak hrozné to bylo?“ Raději jsem nechtěla vidět jejich výrazy.

„Moc ne,“ řekla mi mamka uklidňujícím hlasem, ale já věděla, že pouze nechce, abych se trápila.

„Hodně jsi plakala,“ odpověděla mi po pravdě Al. Pak se zhluboka nadechla a ostře vydechla, než promluvila. „Edward tě chtěl z auta donést do pokoje a snažil se s tebou jít opatrně, aby tě neprobudil, ale když jste procházeli obývákem, začala ses hrozně kroutit a zmítat, tak se zastavil a posadil se s tebou na pohovku – chtěl se podívat, jestli jsi v pořádku. Náhle jsi vykřikla a otevřela oči. A začala jsi říkat to, co ti předtím Edward – a teď i Esmé – vyprávěli.“

Nechala jsem oči zavřené. „Opravdu jsem ho požádala, aby se mnou zůstal přes noc?“

„Ano,“ odvětila Alice po menším zaváhání. „Položil tě na postel a chtěl odejít, ale ty jsi začala křičet, a když se tě zeptal, co se děje, poprosila jsi ho, ať s tebou zůstane, ať tě neopouští.“

„Co na to řekl?“ zeptala jsem zvědavě.

Nastalo ticho. Pomalu jsem otevřela oči. Alice s Esmé se dívaly stranou, ani jedna se neměla k odpovědi.

„Co na to řekl?“ zopakovala jsem skrz zaťaté zuby.

Al pokrčila ledabyle rameny, ale byla příliš ztuhlá, aby se to dalo vykládat za obyčejný pohyb. „Neřekl nic. Jen s tebou zůstal, jak jsi chtěla.“

Zavrtěla jsem hlavou. „To mi nestačí. Pojeďme už, ale v autě chci slyšet všechny detaily. Co jsem řekla, co on řekl, jak se tvářil.“ Chovala jsem se jako puberťačka, která zjistila, že se líbí svému idolovi, a teď se snaží z kamarádky dostat přesný rozbor jeho výrazů.

Nečekala jsem, až odpoví, a vydala se za Rose k autu. Alice mi byla těsně v patách. Sedla jsem si automaticky dozadu a vyčkávavě se podívala na ty dvě.

Okázale mě ignorovaly; Rosalie slyšela, o čem jsme se bavily. Rosalie prudce sešlápla plyn svého kabrioletu, abychom tam byly co nejdříve.

„Tak?“ vypadlo ze mě, když jsem začínala být netrpělivá. Věděla jsem, že za chvíli budeme u školy, a byla jsem si jistá, že až tam budeme, ani já nebudu chtít vědět detaily, protože tam bude Edward.

Rose se na mě podívala do zpětného zrcátka. „Všechno už ti řekli. Byla jsi v polospánku, moc jsi toho nenamluvila.“

„A mluvila jsem v noci ze spaní?“ zeptala jsem se.

Spatřila jsem Alicino malé pousmání, než odvrátila hlavu, takže jsem na ni hned vypálila: „Říkala jsem něco, že jo?!“

„Opravdu jsi nic nepovídala. V noci jsi snad jednou řekla Edwardovo jméno, ale to bylo všechno.“

Zčervenala jsem a sklopila pohled. Právě jsme přijížděly ke škole. Bezva. To budou zase všichni kontrolovat, jestli spolu náhodou nejsme. Vylezly jsme z auta a přistouply ke klukům, kteří byli kousek od nás ve druhé řadě. Holky se samozřejmě automaticky přitulily k Jasperovi a Emmettovi a já se váhavě přiloudala k Edwardovi. Potom snu jsem se bála, že bych ho mohla tak snadno ztratit. Nechtěla jsem promeškat jedinou chvíli s ním, teď když se ještě nerozhodl.

Stoupla jsem si těsně k němu a předstírala, že prostě čekám, až se ti čtyři dostatečně přivítají, abychom mohli pokračovat do třídy. Chvíli jsem je netrpělivě pozorovala, jak si zamilovaně koukají do očí a něco si šeptají, ale pak jsem otráveně vydechla a pokusila se nenápadně se podívat na Edwarda. Dost jsem se snažila jeho pohledu vyhnout, nejen proto, že jsem se obávala jeho možného znechuceného a odtažitého pohledu, pokud jsem říkala něco o svých pocitech k němu, ale také proto, že by se mohla dostavit ta trucovitost a to naštvání z minulého týdne – přesněji z toho, že mě nedokázal poznat. Nechtěla jsem k němu chovat takové city, ale když na to přišlo, nedokázala jsem je potlačit.

Všechna nenápadnost byla tatam, když jsem viděla jeho výraz. To se snad ani nedalo popsat slovy. Jeho tvář hyzdila bolest, která se míchala s rozzuřením tak silným, že by to každého člověka vyděsilo. Ale mě víc dostala ta bolest.

Bez přemýšlení jsem se k němu otočila a dotkla se dlaní jeho paže. „Co se děje?“

Prudce se mi vytrhnul a odstoupil ode mě stranou. Ani se na mě nepodíval, stále koukal do země a v jeho obličeji převažovala zuřivost nad ztrápením a bolestí. Všimla jsem si, že se na nás podívali ostatní, ale byla jsem příliš vyděšená jeho odmítnutím, abych tomu dokázala věnovat větší pozornost.

Šokovaně jsem od něj ustoupila a oči jsem strachem vykulila. Z toho se dal vyvodit jeden jediný výsledek – nechce mě, odmítl mě. Bolestně jsem zkřivila tvář a silně se kousla do rtů, abych vydržela zadržet slzy ještě pár vteřin.

„Já – já,“ koktala jsem roztřeseně. „Půjdu už na hodinu,“ zašeptala jsem. „Uvidíme se u oběda.“ Hlas se mi zlomil. Rychle jsem se otočila a nechala slzy, ať mi smáčejí obličej. Hlavu jsem držela skloněnou k zemi, ale byla jsem si jistá, že to, že pláču, nikomu neuniklo. Překvapilo mě, že přesto, co jsem si myslela, jsem stále měla naději – čekala jsem, že uslyším své jméno jeho sametovým, dokonalým hlasem, viděla jsem, jak se ke mně rozejde, chytne mé ruce do svých a řekne, jak mě miluje. Zatřepala jsem hlavou, abych ty bolestivé představy odehnala, ale přihnala se vzpomínka na jeho slova, která pronesl ráno. Vlastně… bylo to víc než příjemné. Proč by se mě měl teď štítit, že se mnou v noci ležel natisknut tělo na tělo, když ráno říkal, že se mu to líbilo? Vůbec jsem se v něm nevyznala.

V učebně angličtiny jsem se šla rychle posadit na své místo a podívala se z okna, doufajíc, že mi tak půjde lépe ignorovat zvědavé pohledy, které se mi zabodávaly do obličeje. Náhle vedle mě vrzla židle a já si s hrůzou uvědomila, že angličtinu mám společnou s Edwardem. Minulý týden v pondělí prý byla nějaká schůzka ohledně toho plesu, kde se musel každý zapsat, za co půjde, aby nešlo víc stejných kostýmů. Šel tam ale jen ten, kdo to ještě nenahlásil.

Bolestně jsem se zatvářila, ale doufala jsem, že si toho nevšiml. Pokusila jsem se dostat své emoce pod kontrolu, a byla jsem velmi překvapená, když se mi to povedlo. Nasadila jsem klidnou, nic neříkající masku a podívala se před sebe, aniž bych mu věnovala jediný pohled. Periferním zrakem jsem viděla, jak mě sleduje, ale ani za boha bych to nezkontrolovala.

„Trable v ráji?“ zaslechla jsem z první lavice a odolávala pokušení podívat se, kdo o nás zase drbe. Lidé by normálně neslyšeli tak dobře.

„Takže už věříš, že se spolu opravdu líbali v jídelně?“ zeptal se další hlas.

Nastala chvíle zvažování. „Nevím, čemu mám věřit, ale sama vidíš, že mezi nimi je něco víc, než jen sourozenecký vztah.“

Přitiskla jsem si dva prsty na spánky a zavřela oči. Potřebovala jsem chvíli odpočinku, která mi tady ovšem nikdy nebude přístupná. Nemohla jsem se dočkat, až budu doma. Dám si horkou vanu, plánovala jsem.

Hodina začala se zpožděním, ale uběhla neskutečně rychle. Viděla jsem, jak po mně chvilkami střílí pohledem, ale potom se zase zamyšleně odvrací a zírá do prázdna, jako by se hádal sám se sebou. Když zazvonilo, měla jsem pocit, že chce něco říct, ale zmizela jsem ze třídy dřív, než se k něčemu odhodlal.

Potřebovala jsem Alici nebo Rose, abych se jim mohla bezstarostně vyplakat na rameno. Klidně i Esmé, ale ta je bohužel zaměstnaná jinde. Nesnášela jsem pondělky už z toho důvodu, že jsem s nimi neměla ani jednu hodinu. S nikým z nich. Když jsem kráčela na čtvrtou hodinu, potkala jsem Emmetta, který o něčem uvažoval. Jakmile mě spatřil, mávnul na mě a došel ke mně.

„Bells, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Ano, jsem,“ řekla jsem a doufala, že vydržím být v klidu. No, nepovedlo se, protože jsem se rozplakala. Emmett si mě k sobě přitáhl a objal mě. Já jsem mu zabořila obličej do hrudi a otřásala jsem se vzlyky.

„Ne, nejsem v pořádku, Emmette,“ šeptala jsem. V tu chvíli mě nezajímalo, jestli tuhle scénu někdo vidí, přestože to nebylo pravděpodobné; byli jsme stranou od davu studentů. „Proč to udělal?“

Emmett vzdychl. „To ti musí vysvětlit on sám.“

„Já se ho na to ptát nebudu,“ zabručela jsem umanutě, odtáhla se od něj a otřela si tváře a oči.

Emm pokrčil rameny. „Musím do třídy. Uvidíme se u oběda, ano?“

Přikývla jsem a pozorovala, jak mizí v houfu. Zhluboka jsem se nadechla a šla do třídy.

Když jsem vkročila do třídy před pátou hodinou, už jsem byla relativně v pohodě. Plakat se mi chtělo pořád, ale bylo lehké slzy ovládnout a odsunout smutek někam pryč. Aspoň na chvíli.

Šla jsem ke své lavici, když jsem ucítila, jak mě někdo plesknul přes zadek.

„Hej!“ obořila jsem se na neznámého kluka, který se usmíval jako měsíček na hnoji. Vůbec jsem ho neznala a on samozřejmě neznal mě.

„No co? Nemáš to dávat na obdiv v tak úzkých kalhotách,“ zaculil se.

Obrátila jsem oči v sloup a nevěřícně zavrtěla hlavou nad tímto pubertálním chováním. Přišlo mi to vtipné… ovšem jen do té doby, než mě plácnul další pacholek.

Párkrát jsem se nadechla a zase vydechla, abych neudělala něco neuváženého, co by nás mohlo prozradit, načež jsem se posadila do lavice a nenuceně se rozhlédla po třídě. A právě díky tomuhle lhostejnému gestu jsem si toho chlapce všimla dříve, než ke mně stihl dojít.

Hnědovlasý, střední postava, hubený s nervózním výrazem v obličeji, který dobře skrýval svou sebevědomou chůzí. Opřel se o mou lavici a mrknul na mě.

Zdvihla jsem obočí a potlačovala smích. „Copak potřebuješ?“ zeptala jsem se ho přesládlým hlasem.

„No, myslel jsem, jestli bys… nechtěla bys se mnou jít ven?“ Podrbal se na zátylku.

Krátce jsem se zasmála. „Páni!“ řekla jsem s hraným obdivem, a pak jsem nasadila skeptický výraz. „Ne, nechtěla.“

Chlapcovým sebevědomím to zjevně dost otřáslo, protože na mě překvapeně vykulil oči. Beze slova odkráčel zpátky ke svým kamarádům, kteří se smáli jeho neúspěchu.

Byla jsem nanejvýš překvapená, když se o minutu později u mé lavice objevil další kluk, který tentokrát byl velmi nervózní. Zeptal se mě podobně jako ten před ním.

„Ne, děkuju za pozvání,“ odbyla jsem ho a otevřela si učebnici, abych předstírala učení a odradila tak další nápadníky. Moje snaha byla totálně zbytečná, protože třetí v pořadí se posadil vedle mě a začal se mnou konverzaci stylu: „Co se učíš?“

Chvíli jsem mu normálně odpovídala a začal se mě zmocňovat pocit, že jsem se spletla a on se třeba pokouší jen seznámit a skamarádit, ale jakmile se zeptal, co dělám v pátek večer, zavřela jsem hlučně učebnici a vyhrkla: „Co to s vámi dneska sakra je?“

Ten kluk vedle mě, co se představil jako Trevor, pokrčil rameny a sledoval své ruce. „Po škole se říká, že jsi volná. Prý s Edwardem Cullenem nechodíš.“

Šokovaně jsem na něj zírala. „Tak jste si všichni řekli, že to zkusíte?“

Přikráčel k nám další chlapec, podobný jako ten první. „Tak nějak,“ odpověděl mi na mou otázku.

Hlouček kluků, z něhož mě předtím dva plácli, nás bedlivě sledoval. A pár holek, které si ještě před chvílí nerušeně povídali – a jakmile zaslechly jméno Edward Cullen, zpozorněly – se na nás teď také dívaly. Všichni čekali, co řeknu.

„No,“ protáhla jsem a ironicky se usmála. „To je mi líto, ale já jsem zadaná.“ 

„Chodíš s ním?“ zeptala se jedna z těch dívek.

„A není to jedno?“ opáčila jsem se zdviženým obočím.

Ostatní zabručeli, ale šli si hledět svého.

Po cestě na oběd se vedle mě najednou nachomýtl Edward. V obličeji udržoval klidný výraz, ale když viděl, jak se ho snažím ignorovat, přiblížil se blíž ke mně.

„Bello,“ oslovil mě. „Chci se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě dnes ráno zachoval. Bylo to velmi hrubé.“

Zamrkala jsem, když jsem spatřila jeho kajícný pohled. „Proč jsi to udělal?“ Zmohla jsem se sotva na šepot.

Zaváhal. „Někteří kluci měli dost… nemístné myšlenky. Některé byly opravdu nechutné, byl jsem příliš ponořený do jejich myslí. Omlouvám se.“

„Přišlo mi, že tě něco trápí.“

„Ehm, ano. Bál jsem se, že… tě budou otravovat.“ Všimla jsem si, že chtěl říct něco jiného a někde v koutku mysli jsem si byla jistá, že vím co, a i on na mě viděl, že to vím.

„Aha,“ vyhrkla jsem najednou rozčileně a sarkasticky. „Tak díky za tvou starost. Příště se nemusíš obtěžovat.“ Byla jsem tak zoufalá, že neřekl to, co chtěl říct, totiž že bych přijala jejich nabídku. Byla jsem stoprocentně přesvědčená, že přesně tohle měl na jazyku, ale bůhví proč to nakonec neřekl.

Otočila jsem se k němu zády a vykročila ke dveřím, ale byl velmi rychlý, takže jsme vstoupili do jídelny společně. Samozřejmě ti, co byli přítomni u mého oznámení, že jsem zadaná, si své nové poznatky nenechali pro sebe, takže když jsme vešli dovnitř, všichni se na nás zkoumavě podívali. Pro jednou mi to bylo jedno, a tak jsem si rovnou stoupla do fronty, Edwarda těsně v patách.

Holka před námi se na nás otočila a přejela Edwarda toužebným pohledem. Byla jsem si dobře vědoma toho, jak tady na Edwarda berou holky, a snažila se potlačit žárlivost. Když ta dívka zakotvila pohledem na mě, zdvihla jsem obočí a kývla hlavou dopředu, abych jí ujasnila, kam se má dívat.

Posunula jsem se ve frontě, ačkoliv jsem stále byla příliš daleko, abych už přišla na řadu. Pak jsem si vzpomněla na hyperaktivitu zdejších kluků a bezděky jsem zmučeně vydechla.

„Co se stalo?“ ozval se za mnou sametový hlas a můj krk ovál jeho ledový dech, jak se naklonil dopředu.

Nevěděla jsem, proč mu to říkám, ale taktéž jsem neměla jediný důvod, proč mu to neříct.

„Jen jsem přemýšlela nad tím, co všechno jsem dneska dostala – tři pozvání na rande, dvě plácnutí přes zadek. Už jsem jim i řekla, že jsem zadaná. Teď si musím vymyslet nějakého imaginárního přítele, aby mi dali pokoj.“

„Hm…,“ protáhl. „Já mám mnohem lepší nápad.“

Odfrkla jsem. „Samozřejmě,“ odvětila jsem sarkasticky, stále k němu otočená zády. „Ty vždycky. Jaký je to tentokrát?“

„Tenhle.“ A pak, rychlostí ne větší než jakou by při tomto pohybu použil normální člověk, mě na sebe otočil a hladově se přisál na mé rty.

Přestože jsem byla velmi překvapená, nezaváhala jsem ani na okamžik. Byla jsem tak šťastná, že to udělal, že jsem si to chtěla pořádně vychutnat. Obmotala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se na jeho tělo. Jeho ruce nedočkavě sjížděly po mých bocích.

„Slečno Cullenová, pane Cullene – nechte si to na doma,“ napomenul nás hlas Bannera. Oba dva jsme se na něj podívali. Nespokojeně se zamračil a pokračoval v cestě. Napadlo mě, jestli si řekl, že jeho slova mají větší význam než normálně.

Pak jsem se otočila na Edwarda a sundala z něj ruce.

„No,“ vydechl obdivně, zjevně překvapený sám sebou. Pak se krátce zasmál. Možná si uvědomil, že řekl to samé, co já tenkrát, když jsem se na něj vrhla u stolu…

Stále se usmíval, když bral jídlo pro nás oba a vedl mě k našemu stolu, dlaň položenou na mém kříži. Neměla jsem slov, jen jsem ho fascinovaně pozorovala, rudá až po kořínky vlasů. Slyšela jsem hlasy lidí, kteří viděli naší líbací scénu, ale v hlavě jsem vnímala spíš bzučení, než slova. Byla jsem příliš šokovaná, příliš nadšená, příliš šťastná. Ale teď zjistit… jak to sakra myslel s tím lepším nápadem?

Autor: BellaSet (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 17. kapitola: