Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčnost je jen začátek - 18. kapitola

Alice,Bella,Jacob


Věčnost je jen začátek - 18. kapitolaZaražení sourozenci. Edwardův plán. Ředitel. Esmé. Bella s Edwardem se bezvýhradně milují, touží po sobě, ale stále hledají výmluvy, proč by spolu neměli být. Je to složité. :-) Hezké čtení.

 

  1. 18.    DOHODA

„Takže vy jste…“ začala Alice, ale byla přerušena Emmettem.

„No, to vám to ale trvalo,“ vyhrkl a usmíval se od ucha k uchu.

Rose se na nás usmála. „To jsme rádi, že jste si to konečně vyřešili.“

Zdvihla jsem vzhůru obočí. „Kdo řekl, že jsme spolu?“

Do obličeje se mi zabodly čtyři nechápavé páry očí. Edwardovi vedle mě cukaly koutky. Krucinál, taky by mohl být trochu nápomocný! V Denali mu nevadilo hned zamítnout náš vztah, tak proč teď nemůže něco říct?!

„A nejste?“ zeptal se Jasper.

Zavrtěla jsem hlavou a rychle zahnala smutek, který se mi prohnal tváří.

„No…“ protáhla Al a uhnula pohledem stranou. „Ale celá škola si teď myslí něco jiného.“

Pootočila jsem se, abych se podívala kolem, a ve stejnou chvíli to udělal i Edward, takže jsme byli oba natočeni na stejnou stranu a dívali se po místnosti. Opravdu po nás koukalo hodně lidí a s několika jsem se setkala pohledem, a tak jsem se zase otočila dopředu a zasténala.

„To snad není možné,“ zahuhlala jsem, jak jsem si složila obličej do dlaní.

Edward konečně promluvil. „To mi povídej.“

Zvedla jsem oči ke zbytku rodiny. Všichni na nás dva koukali nevěřícně a zmateně.

„Tak nám teda, sakra, vysvětlete, proč se pořád líbáte, když nejste spolu?“ zeptal se Emmett a vypadalo to, že je snad rozčilený.

Pokrčila jsem rameny. „Minule to bylo… takové… popadla mě… byla to…“

„Touha?“ navrhl mi Jazz.

Hryzla jsem se do rtu a chtěla to zamluvit, ale koneckonců, měl pravdu, tak nač lhát. „Ehm, jo. Touha.“ Podívala jsem se stranou, cítila jsem se tak trapně.

„No, a dnes to byla…,“ ani Edward nenacházel slova,“… výpomoc.“

Střelila jsem po něm pohledem. „Výpomoc?“ procedila jsem skrz zuby.

„Jo,“ řekl nevinně. „Říkala jsi, jak tě dnes všichni zvali na rande a osahávali tě, a že už jsi řekla, že jsi zadaná, ale jen toho přítele nemáš, tak jsem to… vyřešil.“

„To jsi to teda vyřešil,“ prskla jsem po něm ironicky. „Skvěle. Uvědomuješ si, že teď nám nedají pokoj? Budou nás sledovat o to víc, aby se ujistili, že to není žádná hra. A poznají to, jelikož nejsme spolu.“

Naklonil se ke mně blíž, rukou se opřel o sedadlo mé židle. Opřela jsem se pořádně do opěrky, ale nedokázala jsem se mu vytrhnout. „Nedáme jim důvod k pochybám,“ zašeptal.

„Takže… ehm, jako… co teda…“ Zavřela jsem oči, abych se mohla soustředit. „Co tedy navrhuješ?“ Otevřela jsem víčka.

Alice se vyklonila za Edwardem, který měl obličej těsně u mého, aby byla vidět, a zvedla ruku vzhůru, jako by se hlásila. „Mohu podat návrh já?“

Edward po ní šlehl pohledem, ale zůstal stále blízko mě. Nedalo mi to a podívala jsem se na jeho rty. A zase – bum! Touha tak neovladatelná, že jsem se málem svíjela na zemi. Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu vydechla, abych nad sebou získala pořádnou kontrolu.

„Myslím, že teď, když si všichni myslí, že jste spolu, byste to už neměli měnit, jestli nechcete, aby vás pořád řešili,“ začala. „Navrhuju, abyste je nechali, ať si myslí, že spolu chodíte. A snažili se, aby to bylo důvěryhodné.“

Emmett odfrkl a obrátil oči v sloup. „Anebo se krucinál prostě dejte konečně dohromady, tohle je vážně únavné.“

Ale nikdo ho neposlouchal.

„Přesně tohle jsem chtěl říct, Alice,“ pokýval hlavou Edward a znovu se natočil ke mně. „Souhlasíš?“

Uvažovala jsem. Co ztratím? Svou zuřivost, co se týče toho, že mě nepoznal, určitou hrdost,… Moc toho není, je víc toho, co naopak získám – každodenní přístup k jeho rtům, budu ho moct bez rozpaků držet za ruku, dělat prostě všechno, co bych dělala, kdybych s ním skutečně byla. Ovšem jen ve škole, doma zase nic. Odpověď byla jasná.

Dobrá,“ řekla jsem nakonec. „Takže můžu udělat třeba… tohle.“ Pohladila jsem ho po tváři, po krku a sjela až k jeho ramenu.

V Edwardových očích tančily šibalské jiskřičky. „A já můžu udělat… tohle.“ Odhrnul mi z očí vlasy a chytil za zátylek.

„A tohle je taky povolené…“ Naklonila jsem se k němu blíž, naše rty od sebe byly jen pár milimetrů.

„Potom tohle už je automatické,“ zašeptal a spojil naše rty v polibku. Přišlo mi to skoro směšné! Co si to tu sakra nalháváme? Vždyť se chceme, já ho miluju… ale nevím, jestli i on mě, přestože to všechno nasvědčuje tomu, že ano. Možná mě chce jen kvůli fyzické touze. Kdo ví?! Hodlala jsem ovšem všechny mé nové možnosti naplno využít.

Odtrhla jsem se od něj po chvíli a spokojeně se usmála. Odtáhl se a opřel se zpátky do své židle. Vzal si ode mě ruku a pohrával si s mými prsty.

„Tohle je úplně… směšné!“ vyhrkl Emmett a já se uchechtla, protože použil přesně to slovo, co já v mysli. „Vždyť se na sebe podívejte! Ty vaše pohyby jsou tak automatické, že to snad ani nemusíte hrát. Proč prostě nemůžete zapomenout na svoji paličatost a umanutost, zapomenout na to, že jste na sebe vlastně i navzájem naštvaní, a být šťastní? Spolu.“

Na to jsme ani jeden neměli odpověď. Pustila jsem se do jídla a pořád se usmívala; byla jsem šťastná, i přesto, že on ke mně možná nic necítí. Třeba je to opravdu jen sourozenecká výpomoc.

 

Šli jsme vedle sebe na biologii a ignorovali ty zvědavé pohledy. Bylo zvláštní, že teď, když jsem byla s ním, jsem si jich dokázala lépe nevšímat. Bylo to snadnější než dřív. Edward si se mnou propletl prsty, aby to ještě dotvrdil. Podívala jsem se na něj a zářivě se usmála. Možná si řekl, že mi to hraní jde opravdu dobře, ale to jsem musela dát za pravdu Emmettovi – byly to úplně automatické pohyby.

Před učebnou biologie jsem ho zatáhla za roh budovy. Byly tam keře, takže jakmile jsme se opřeli o zeď, bylo na nás vidět pouze ze stran – ale proč by někdo chodil k zadní části budovy? Přirazila jsem ho ze zdi a okamžitě zaútočila na jeho rty. Chytila jsem ho pevně za zátylek a tiskla blíž k sobě. Jeho ruce mi spočinuly na bocích. V duchu jsem si nadávala, co se to se mnou děje, ale vzhledem k tomu, jak jsem se na něj minule vrhla, už mě nic nepřekvapilo. Když jsem po něm tak toužila a teď jsem ho ještě ke všemu mohla líbat kdykoliv se mi zachtělo… tak proč ne?

„To aby ti zvědavci věděli, že to myslíme vážně,“ zamumlala jsem mu na vysvětlenou, ačkoliv pravý důvod byl úplně jiný.

Když zasténal, málem jsem rozpustila blahem. Najednou se ode mě ale snažil odtrhnout. „Bello…“ Popadl mě za ruce a jemně je ze sebe sundával.

„Bello, myslím, že sem jde…“ Jo, kdo asi? Alice? Nebo Emmett?

Nevšímala jsem si ho a znovu přitiskla své rty na jeho. Tentokrát použil větší sílu, a když jsem se od něj nedobrovolně odtáhla, abych zjistila, co mu vadí, pohladil mě po tváři.

„Co je?“ vyprskla jsem naštvaně.

„Jde sem ředitel,“ oznámil mi. „Nevěděl jsem to, ale nainstalovali sem nově kamery, protože sem hodně studentů chodí místo vyučování.“

Vytřeštila jsem na něj nevěřícně oči. „Ještě ani nezvonilo, tak na mě prosím tě s takovými řečmi nechoď, ano?“ A znovu jsem se po něm začala sápat. Kdyby to bylo kdykoliv jindy, neřeknu ani slovo, ale teď, když jsem všechny ty možnosti mohla využít a jemu to nevadilo ani v nejmenším, se to prostě nehodilo.

„Bello,“ vyhrkl překvapeně a káravě a pokusil se mě ze sebe sundat, ale v tu chvíli zahřměl ředitelův hlas: „Cullenová, Cullen – do ředitelny!“

Otočila jsem se na něj. Greene postával u rohu budovy a rozhněvaně se na nás díval.

„Za co?“ zeptala jsem se.

„Pan Banner už vás dnes jednou napomínal, abyste si tohle to nechali na doma, a vy jste to nevzali na vědomí. Do. Ředitelny. Hned!“

Edward se přede mě postavil. „Líbání je zakázané?“

„Od teď už ano. A teď mě následujte.“

Otráveně jsem vykročila za ním, ruku v ruce s Edwardem. Když jsme procházeli kolem biologie, spolužáci zvědavě nakukovali ze dveří.

„Co to má znamenat?“ zašeptala jsem Edwardovi.

„Myslí si, že našel něco na ´dokonalé Cullenovy´. Chce ukázat, že nejsme zase tak perfektní. Jeho myšlenky jsou více než pyšné.“ Zavrtěl hlavou. „Nevím, co to do něj vjelo. Počkej chvíli.“

Kousek před ředitelnou se ke mně Edward nahnul blíže a zašeptal mi do ucha: „Esmé odmítla zaměstnat jeho dceru. Greene si myslel, že by Esmé nevadilo, když je ta architektka, ji zaučit, ale ona do toho nechtěla ujít už z toho důvodu, že svou práci ráda dělá sama. Ale ten fakt, že jsme upíři, měl na jejím odmítnutí také velký podíl.“

Šokovaně jsem zamrkala. „Takže si řekl, že nás teď půjde seřvat do ředitelny, že se líbáme na školním pozemku, aby jí to… oplatil?“

Edward pokrčil rameny. „Dá se to tak říct. Opravdu nechápu, proč to prostě nemůže překousnout. Navíc, jeho dcera už je dávno zaměstnaná v Port Angeles. Akorát tím marní čas – sobě i nám.“

Nevěřícně jsem vydechla. Pak jsem se znovu podívala na Edwarda, který nabručeně koukal dopředu, a uvědomila si, že jsme spolu mluvili úplně normálně. Žádné hádky, žádná umanutost – prostě jako bychom spolu doopravdy byli. Ta myšlenka mi na tváři vytvořila úsměv, přestože nedokázala tak úplně smýt rozhořčení, které jsem cítila k řediteli.

Vkročili jsme do jeho kanceláře a on nám rukou naznačil, ať se posadíme. Bylo to naprosto absurdní. Věděla jsem, že na nějakých školách je líbání v budovách školy zakázané, ale tahle škola se k tomu stoprocentně nevyjadřovala, což sice neznamenalo souhlas, ale ani zákaz. Navíc jsme nijak nepohoršovali okolí, nikdo nás neviděl… kromě pana ředitele, který si nainstaloval kameru přímo nad naše hlavy.

„Co plánujete udělat?“ zeptala jsem se ho rádoby mile, když se sám posadil do velkého křesla. Vážně mě zajímalo, jaké jsou jeho myšlenky. Záviděla jsem Edwardovi, že ví přesně, co se mu honí hlavou.

Pan Greene mi věnoval významný pohled a důležitě, jako by si myslel, že mě tím zastraší, nám oznámil: „Jdu zavolat vaší matce. Doufám, že vám dá ponaučení, abyste něco podobného už příště neprovozovali. Alespoň ne na školních pozemcích.“

Bylo divné, jak to řekl – vaší matce. Milovala jsem kluka, se kterým jsem měla společnou matku, ačkoliv jeho matka to tak docela nebyla. Fakt parádní.

„Pokud vím, na této škole žádný zákaz o líbání na pozemcích školy není.“

„Už je,“ usadil Edwarda ředitel s přísným pohledem, který by zastrašil kohokoliv, ovšem ne upíra či poloupíra.

Ředitel vzal do ruky sluchátko a v malém notýsku vedle telefonu listoval, dokud nenašel písmeno C.

„Klidně jsme vám to číslo mohli nadiktovat,“ utrousila jsem otráveně.

Greene mě zpražil varovným pohledem a já sklouzla víc do křesla. Ohlédla jsem se po Edwardovi. Mračil se na své ruce, ale když zaregistroval můj pohled, opětoval mi ho a jemně se pousmál. Nemohla jsem uvěřit, že se chováme… takhle. Bez předsudků a všechno, bez čeho jsme se doteď neobešli.

Náhle se přiklonil k mému uchu. „Hrozně rád ti takhle pomáhám, i když z toho zjevně vychází jenom problémy.“

Já si skoro neuvědomovala, že je to jen hra, tak proč on ano?

Ředitel začal mluvit do sluchátka, a tak jsme oba našpicovali uši, abychom slyšeli celou konverzaci.

„Vyžaduje to neodkladně mou přítomnost?“ zeptala se Esmé a bylo poznat, že se snaží vykroutit z návštěvy ředitelny. Určitě ji napadlo, že je v tom nějaký podvod, protože my jsme nikdy nedělali žádné problémy.

Greeneho rysy zbrunátněly. „Ano, vyžaduje. Vaše děti porušily zákaz školy.“

Esmé vzdychla. „Mohu vědět, o jaké z mých dětí se jedná a jak že nevhodně se to chovaly?“ Měla plno práce; měla dvě rozpracované zakázky, kterým se věnovala pokaždé, když to jen trochu šlo, a navíc dneska u nás doma byli ti chlápci na ten bazén.

Ředitel byl z jejího lehce otráveného tónu doslova rudý vzteky, ale odpovídal klidněji, než bych podle jeho výrazu čekala. „Jedná se o Isabellu Cullenovou a Edwarda Cullena. Nachytal jsem je, jak se líbají na školním pozemku.“

Na druhé straně nastalo hrobové ticho. To bude zase vysvětlování… Esmé nevydala žádný zvuk několik dlouhých vteřin, načež byla tak vyvedená z míry, že se zasekávala, když mluvila. „O-ovšem. Jste si jist, že to byli… zrovna tihle dva?“

„Jsem si naprosto jistý,“ odvětil jí ředitel.

„Dobrá tedy,“ zamumlala Esmé, myšlenkami očividně jinde. Určitě už plánovala, jak nás vidí spolu – šťastni a bez starostí, přesně takoví, jací jsme teď, přestože je to jen hra. „Za moment jsem tam.“

Ředitel položil sluchátko, založil si ruce na hrudi a podíval se na nás. „Tak co s vámi? Po školu?“

„Smím mít námitku?“ zeptal se Edward, nečekajíc na odpověď. „Přijde mi více než neférové, že jsme – jak říkáte – porušili zákon, o kterém ani jednoho z nás nikdo neinformoval. Na téhle škole líbání zakázané není. Pan Banner nás sice požádal, abychom to odložili, až budeme ze školy, ale neviděl v tom nic víc, než jen důkaz něčí lásky, nikoliv pohoršení studentů.“

Zírala jsem překvapeně na Edwarda. To jsem netušila, že je takový řečník. By mohl být právník…

„Nechme tyto věci, až k příchodu vaší matky.“

Poklepávala jsem si netrpělivě prsty o koleno, dokud mi na mou neklidnou ruku Edward nepoložil svou dlaň. Mělo to hodně výhod, to trčení v ředitelově kanceláři – třeba, žádná biologie, což se rovná žádným zvědavcům.

Založila jsem si ruce na prsou – Edward nechal svou ruku položenou na mém koleni - a zírala do prázdna. Nechápala jsem smysl téhle hry – pokud byl naštvaný na Esmé, jeho dcera už svou práci dostala, tak proč to teď prostě nenechá být? Stejně všechno jeho snažení vyjde vniveč. Stěží si dokážu představit Esmé, jak nám dvěma dává ponaučení, že se nemáme líbat ve škole. Při té myšlence mi uklouznul pobavený úšklebek.

Ředitel si zapisoval něco do nějakých desek, zatímco jsme všichni tři čekali, až mamka přijede.

Za pár minut se otevřely dveře kanceláře a dovnitř vešla Esmé v celé své kráse. Nebyla udýchaná, zpocená, nepůsobila dojmem, že by toho měla až nad hlavu a byla otrávená z toho, že její děti něco provedly… jako by asi každá jiná lidská žena vypadala.

Slyšela jsem, jak se Greenemu na vteřinu zastavil dech a silněji rozbušilo srdce, ale pak se to snažil zamaskovat svým normálním pracovním výrazem, aneb jsem ředitel této školy, tak si raději sedni na zadek a mlč. Vtipné bylo, že to mohl zkoušet na kohokoli kromě Esmé nebo Carlislea.

„Dobrý den, paní Cullenová,“ pozdravil ji zdvořile.

Esmé zmateně nakrčila obočí, když spatřila Edwardovu ruku, která byla stále položená na mé noze. Vypadalo to, že si teprve teď všimla, že jí ředitel něco řekl. „Ach, dobrý den, pane řediteli. Nerada bych jakkoliv narušovala vaši autoritu, ale opravdu pospíchám zpátky. Mohli bychom tedy rychle prodiskutovat možná řešení a následky, a já bych se potom vrátila k mé práci?“

Pan Greene byl její prosbou zaskočen; obočí mu vylétlo vzhůru. V tu chvíli zjevně zapomněl, že je na ni rozzlobený. „Ale ovšem.“ Odmlčel se…  a už nic víc neřekl.

Esmé se na něj vyčkávavě podívala, a když se ani po minutě a půl k ničemu neměl, zeptala se sama: „Řekl byste mi, co vás vedlo k tomu obvinění?“

„Samozřejmě,“ vykoktal ředitel a poprosil ji, aby se posadila. „Zjistil jsem, že nějací studenti místo vyučování chodí za školu – doslovně. Kolem zadní části budovy jsou keře, tudíž tam není vidět ze silnice, a jsou tam pouze dvě okna. Rozhodl jsem se tam tedy nainstalovat kameru, abych měl lepší přehled. Dnes jsem tímto způsobem načapal vaše děti.“

Esmé chápavě přikývla, načež podezíravě přimhouřila oči. „Moje děti byly za školou? Teď to nemyslím doslovně. Chci říct, ulily se z hodiny?“

Potlačila jsem vítězný úsměv.

„Ehm, no, to zrovna ne,“ koktal Greene a překvapeně mrkal – nedokázal na ni být ani trochu nepříjemný, jak měl určitě v plánu. Nedivila bych se, kdyby za ní začal běhat jako ocásek a dělal vše, co by si řekla. To by se ovšem zase nelíbilo Carlisleovi a paní Greeneové.

Mamka přitlačila. „Na této škole je zákaz líbat se ve školních prostorách?“

„Ne. Tedy ano.“ Ředitel si rezignovaně povzdychl. „Ten zákaz jsem…zavedl teprve nedávno.“

Slyšela jsem, jak vedle mě Edward potichounku zamručel, aby to slyšela i Esmé, takže to byla jistojistě lež.

„Takže studenti zatím o nových změnách nebyli informování?“ dovtípila se.

Ředitel sklopil pohled; věděl, že Esmé má vyhráno. „Zatím ne, ale přesto… pan Banner je už dnes jednou napomínal v jídelně, aby si to nechali na vhodnější chvíli…“

A Esmé nasadila poslední příčku. „A oni ho poslechli. Pane řediteli, hrozně se omlouvám, jestli vás mé děti nějak rozrušily, ale nemyslím si, že udělali něco, za co byste je měl trestat. Dostaly vynadáno, poslechly – konec příběhu.“

Trochu jsem povykulila oči; netušila jsem, že ho Esmé dokáže takhle usadit. Stále mluvila klidným hlasem, který v sobě nesl ten podtón omamování, tudíž ředitel neměl nejmenší šanci.

„To já se omlouvám vám, paní Cullenová, že jsem vás kvůli takové hlouposti obtěžoval,“ vycouval rychle pan Greene, když po něm Esmé hodila jemný poloúsměv. Oba se postavili a potřásli si rukama. „Mimochodem,“ dodal ještě ředitel. „Anna dostala práci v Port Angeles – nevím, jestli se to k vám doneslo. Je u jedné velmi vážené firmy a je tam více než spokojená.“

„Ano, já vím,“ přikývla Esmé. „Udělala jsem, co jsem mohla.“

„Prosím?“ otázal se zmateně.

Esmé se provinile usmála. „Měla jsem výčitky, že jsem ji odmítla, když potřebovala pomoct, a tak jsem volala do Port Angeles, abych vychválila vaši dceru. Vůbec neváhali a okamžitě po mně žádali její telefonní číslo.“

Bylo jasné, že Esmé ihned poslechli. Kdo by nedal na radu takového profesionála? Zaskočilo mě to. Takže Esmé vlastně napravila své chyby, přestože neudělala nic špatného, a on se jí ještě chtěl pomstít… Blbec.

„Opravdu? Páni. Tedy, paní Cullenová, já nevím, jak vám mám poděkovat. Netušili jsme, jak se o ní dozvěděli, ale jsem velmi rád, že jste mi to řekla. Mockrát děkuju. Kdybyste něco potřebovala…“

„Potřebovala bych se opravdu vrátit zpátky domů. A byla bych moc vděčná, kdyby moje děti mohly zpátky na hodinu.“

„Ovšem, samozřejmě, jak si přejete,“ blekotal ředitel a šel mamce otevřít dveře. My s Edwardem jsme se vydali za nimi. Když jsme vyšli na chodbu a ředitel zapadl, rozpaky celý rudý, zpátky do své kanceláře, Esmé se na nás otočila, čekajíc na vysvětlení.

„Takže už jste konečně spolu?“

„Ne tak docela,“ pípla jsem a hryzla se do rtu.

Edward to vysvětlil. „Bellu otravují kluci, protože si myslí, že je volná. Všichni řeší, jestli spolu chodíme nebo ne, a tak jsme to dneska vyřešili.“ Pokrčil nenuceně rameny.

Esmé se na nás zaraženě dívala. „Tím, že to budete předstírat?“

Pomalu jsem přikývla.

„No, víte, co si o tom myslím,“ řekla. „Ale teď už opravdu pospíchám. Uvidíme se později.“ Zamávala nám a odběhla ke svému autu.

Podívala jsem se na Edwarda a úplně bezděky jsem se k němu naklonila, abych ho políbila – automatický pohyb, jak řekl Emmett.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ oslovila jsem ho váhavě.

Pokrčil rameny. „Samozřejmě.“

„Vím, že nejsme vlastní sourozenci a děláme to kvůli tomu, abychom pořád nemuseli poslouchat ostatní, jak sledují, jestli spolu jsme nebo ne, ale nevadí ti… no, nevadí ti, že se líbáš se mnou?“

Uchechtl se. „Sama jsi řekla, proč to děláme. Rád ti pomůžu od otravných kluků, navíc ať chceme, či ne, občas se před nimi líbat musíme. Mimoto, Bells, už jsme se spolu i milovali, takže jestli se sem tam políbíme, na tom už nesejde.“

Začervenala jsem se, když mi to připomněl. Hrozně se mi líbilo, jak to řekl. Obyčejní kluci by řekli: už jsme spolu spali, nebo vždyť už jsme spolu měli sex, ale on ne.

A v tu chvíli zazvonilo. Konec hodiny.

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Věčnost je jen začátek - 18. kapitola:

 1 2   Další »
11. Luna
09.05.2013 [23:21]

MOc se mi líbí tvá povídka :)vždy pravidelně sleduji jestli už nepřibylo nové číslo :) už se nemůžu dočkat další Emoticon

10. Seb
09.05.2013 [17:19]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

9. Jsim
09.05.2013 [17:07]

prostě super Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8. ja
09.05.2013 [15:47]

To je uplně suprový :-):-):-):-):-):-):-):-D:-D:-D:-D:-D:-D:-D

7. lulemimi
09.05.2013 [12:58]

Emoticon

09.05.2013 [8:35]

JanaZ Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon
skvělá kapitola

5. Niki
08.05.2013 [23:21]

Krásné akorat Ed už by se mohl rozhoupat k tomu aby jí to řekl :DD

08.05.2013 [22:37]

jesikata Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. michyseji
08.05.2013 [22:12]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. martina946
08.05.2013 [21:56]

Skvělí.No musím řict že jsem měla na Edwarda vzteka, když jí řekl že s tím polibkem to byla výpomoc. Blbec. Ach jo já se z tebe picnu, vždy když si řikám že je to na dobré cestě a že se v přištím dile dají konečně dohromady, tak ono zas nic. Ale zas musím řict že mě tohle natahování docela baví Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon A jak už pravil Emmet, tohle je naprosto směšné, jako myslím s tím předstíraním. Bože vždyť nic předstírat ani nemusejí,stačí aby odhodily hrdost a je to. No jo jenže na to jsou až moc paličatý. Oba dva. Esmé byla naprosto suprová jak usadila toho ředitele, taky si je do té ředitelny bere kvuli každému prdu. moc pěkné nic tomu nechybělo. Prostě krása. Docela jsem zvědavá jak se ty dva budou k sobě chovat doma tak prosím rychle piš Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!