Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu duše 2

31.12.2012 (20:00) • Gabbe • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1517×

Dvojí nenávist

Den pozvolna předcházel večer, pod našimi okny se již rozprostíraly rozsáhlé peřiny sněhu a mráz ničil všechno živé. V takovém počasí nikdo nevycházel ven, ani kdybychom museli. Táta seděl s Katt na klínu u krbu jako každý večer a popíjel kořalu. Ten pohled máma nesnášela, viděla jsem to na ní už od mala. Pokaždé, když se otec naklonil pro měchýř, šlehla po něm pohledem tak ostrým a plným jejího nespokojení, že bylo skutečně těžké podvolit se. To byla ale další věc, kterou táta zvládal dokonale. Uměl si vypěstovat odstup od všeho, co mu nebylo po vůli.

Zapalovala jsem další svíce na policích, když jsem z venku zaslechla něčí křik. Vyděšeně jsem se rozhlédla po místnosti, ale jako by jej nikdo neslyšel.

Přešla jsem k oknu a snažila se mezi černými stíny zahlédnout něco, co by mi mohlo napovědět.

Na protějším zápraží domu, kde už léta žila rodina Boylů, hořelo pět loučí a osvětlovalo cestu do středu města. Mimoděk jsem si všimla čerstvých stop saní. A rozhodně sáně projely kolem našeho domu více než jednou. Stará paní stála na prahu dveří a k ústům si tiskla červený šátek, sledovala cestu. Jak jsem se dívala na další domy… I jejich obyvatelé stáli na prazích a chladně odstrkovali své děti a posílali je zpět do domu. Jako by nic, co cestou projde, neměli vidět.

„Co se děje, Bello?“ Máma si všimla mého zájmu a přišla ke mně. I jí za chvíli došlo to samé jako mně.

„Charlie,“ oslovila otce s ledovým klidem a hlasem pevným jako skála. „Mohl by ses, prosím, podívat na zápraží?“ Existovaly i takové chvíle, kdy ani můj táta nedokázal říct ne. Maska, nemaska.

Okamžitě vyskočil na nohy a Katt zabalil do sněhově bílé kožešiny. Ve vzduchu bylo jasně cítit, jak jej žene jeho vlastní zvědavost a můj strach. Byla to jedna ze zim, která začala příliš brzy a končila za celých šestnáct úplňků. A pokud se jednalo o náš kraj a především o naši zemi… Tak dlouhé zimy se nikdy neděly pro nic za nic. A kromě sněhu, vichřic a ledových námraz s sebou přinesly i jiné nebezpečí z pustých lesů.

A pak, kdy jsem zapalovala poslední svíčku na odřeném rozvrzaném stolu, plíživým krokem se kolem našeho domu pohybovaly sáně. Matka v tu chvíli upustila na zem utěrku a roztřesenýma rukama se snažila vyvléci hřebík z dřevěného prkna, aby mohla okenici otevřít.

V tu samou chvíli, kdy jsem doběhla k oknu, jsem zaslechla výkřik paní Boylové. A pak jsem uviděla ty sáně. Nevezly nic jiného než těla, bylo jich šest. Starého koně, který saně táhl, vedl Jasper. A v tu chvíli se mi srdce zastavilo úplně. Chtěla jsem vyběhnout z domu a zjistit, co se stalo. Máma ale jako vždy vycítila můj záměr a pevně mi sevřela zápěstí a donutila mě posadit se ke stolu. Sedla si na druhou židli.

„Tak přece je to pravda, je to zase tady.“ Nechápala jsem, o čem mluví. Stále jsem před očima viděla ty sáně… Věděla jsem, že nebyly jedny… A nebyly poslední. A nedokázala jsem si ani představit, co se mohlo stát.

Dnes v lesích žádní muži nepracovali, Mánové pracovali sice v Stříbrných dolech, ale jim přeci nemohlo být ublíženo…

„Co se děje, mami?“

Jako by Katt pochopila závažnost té chvíle a vycítila z nás naši úzkost, dala se do strašného pláče. Máma k ní okamžitě běžela a houpala ji v náručí, jak dlouho jenom mohla.

„Myslím, že se minulost opakuje, Bello… Nemůžu tomu uvěřit.“

„Minulost?“ V tu chvíli se dveře prudce rozrazily a silný vítr sfoukl plamen svící u našeho stolu. Táta neřekl jediné slovo, jenom matce němým přikývnutím potvrdil její domněnku.

„Panebože.“ Přitiskla si Katt blíž k hrudi.

„Řekneš mi, prosím, co se děje?“ Byla jsem rozklepaná jako osika, nevěděla jsem pořádně, za čím si stojím. A ze všeho nejvíce mě vyděsila myšlenka, která vzpomínala na chvíli, kdy jsem spatřila Jaspera u těch saní. Bůhvíproč se mi ulevilo, že jsem na nich uviděla Edwarda… Nemohla jsem na něj zapomenout. Nemohla.

„Vlkodlaci. Jednou za několik let se vždy objeví kolem naší vesnice. A když je zima tak drsná… Pochybuji, že odejdou tak brzy. Přišli se na nás živit. Jako pokaždé…“  Zdála se z toho tak nešťastná a byla snad i vylekaná. Zatímco já umírala strachy z představy, kdo na těch saních mohl naposledy jet, moje matka byla myslí úplně někde jinde.

„Teď to bude jiné, mami. Upíři jsou všude kolem nás, co by se mohlo stát? Nebudeme pár dnů vycházet a časem odejdou…“

„Bello,“ přerušila mě a dívala se při tom tak nevěřícně. „Copak nevíš, co to pro nás všechny znamená? Copak jsem tě za ta léta o Mánech nic nenaučila?“ Pravda byla, že mě o nich ledascos naučila, především mě dokázala přesvědčit o jejich nebezpečnosti. Někdy jsem si myslela, že je skutečně nenávidí, nikdy o nich nemluvila jako o hrdinech, vždy to byla šedá šmouha na bílém plátnu…

„Pokud budou muset upíři bojovat s vlkodlaky a chránit naši vesnici, nebudou pracovat v dolech, nebudou nám moc zajistit tak bezpečný život… Protože se budou muset neustále držet při síle.“ Podívala se na mě s jasným znamením, kterému jsem nerozuměla. Nerozuměla jsem jí.

„Budou potřebovat více krve, kterou nebudou moci získat v lesích, protože tam už teď číhají ta zvěrstva… Kde si myslíš, Belly, že ji získají? Kde se mohou bez úhony napít? A kdo jim dá sílu?“

„My.“ A najednou všechny matčiny obavy dávaly smysl. Staneme se potravou pro upíry, jak už se to kdysi dávno stalo.

„Nebude to lehké… Naše vesnice bude muset přinést oběť. Tyhle války nikoho nezničí, Belly. Upíři nebo vlkodlaci, jejich kořeny sahají tak hluboko, že by bylo směšné myslet si, že se jich někdy můžeme zbavit. Tyhle války zahubí nás, lidi.“

Po těle mi běhala husí kůže, v uších jsem slyšela vlastní tlukot srdce, nedokázala jsem si ani představit, jak velká hrozba se před nás staví.

„Nikomu nedovolím, aby někomu z nás ublížil. To slibuju, Bello.“

Když jsem se ten večer dívala do jejích očí, ani na vteřinu jsem nezapochybovala o tom, že má pravdu. A věřila jsem jí. Naprosto všechno.

Ten večer táta nepřišel domů u krčmy. Ale máma byla bůhvíproč klidná, tušila, kde táta je. Podezírala jsem ji, že se s tím darem snad narodila, nikdy se na nic neptala a nikdy jí nikdo nic nemusel vysvětlovat, byla jako chodící kniha… Takže když se těsně před rozedněním před naším domem ozvaly dunivé rány, klidně vstala, přehodila si přes ramena rudý šál a pomohla namol opilému otci vyjít tři schody do světnice.

„Promiň mi to,“ zahučel sotva slyšitelně. „Ale zapíjeli jsme ztrátu kamarádů…“

„Já vím,“ uklidnila jej matka a pomohla mu svléct kožich. Katt se na matčině prázdné posteli nespokojeně převalila. Byla jí zima. Zaluskala jsem na ni prsty a nadzdvihla svou přikrývku. Usmála se jako sluníčko a v tom okamžiku byla u mě v teple.

Matka uložila otce u krbu, v tu chvíli se místností rozneslo těžké oddychování. Usnul. Matka už za námi nahoru nedošla, převlékla se do denního a šla postavit na polévku. Ani já už nemohla spát. Od božího rána jsem měla v hlavě jednu tvář, kterou jsem na smrtelném lůžku vystlaném černými kůžemi viděla i ve snu. Nemohla jsem usnout. Edward mi nedopřál ani chvíli spánku.

Když jsem slézala již obléknutá dolů do kuchyně, voda v hrnci vřela. Vzala jsem matce zpod rukou kořínky a pomohla je drtit. Obě dvě jsme mlčely. V tomhle jsme si naprosto vyhovovaly, ani jedna z nás se nenutila do povídání o nepříjemnostech. Avšak přeci tu jedna nepříjemnost byla. A tou byla moje zvědavost.

„Včera jsem u doktora viděla Edwarda. Skoro jsem zapomněla, jak vypadá. Myslela jsem si… Že snad odešel z vesnice nebo… Ani nevím, nemohla jsem ale uvěřit tomu, jak se změnil.“

„To nikdo z nás, Belli.“ Matka byla lehce překvapená, když jsem zmínila Edwardovo jméno. Snad také musela zavzpomínat.

„Nevíš, co se s ním stalo? Proč je tolik nemocný?“ Na chvíli se matčiny ruce zastavily a její pohled se upřel někam do neurčita, jak v mysli hledala odpověď na mou otázku.

„Zdá se mi to tak dávno… Víš, je to jedno velké tajemství. Doktor ani jeho žena o tom nemluví. Chápu jejich bolest, pro matku je strašné vidět svoje dítě na smrtelné posteli a nemoci mu nijak moct.“

„Ale třeba ještě neleží na své smrtelné posteli. Třeba jej doktor dokáže vyléčit. Kdo jiný by mohl?“ Matka s povzdechem vstala od stolu a přisypala do hrnce rozdrcené kořínky.

„Cožpak jsi jej neviděla? Pokud tohle není smrt, pak už si s ním ani Bůh nebude vědět rady. Doktor se mu pomoct určitě snaží, tomu věř, ale pokud to ani on nedokázal, pak už mu není pomoci…“

Náhle se mi z té představy sevřelo hrdlo, celé mé tělo ovládl chlad a mysl probodla ostrá dýka. Jak by mohl být ke mně osud tak krutý a v tu samou chvíli, kdy mi jej přivedl do cesty, jej zase touto cestou odvést? Viděla jsem jej takovou chvíli a přeci to stačilo k tomu, abych oživila svoje staré vzpomínky. Kdybych tak tenkrát tušila, že se k němu někdy dostanu takhle blízko, kdybych to jenom věděla… Nevěřila bych tomu. Tak nedostupný a tak nádherný. A teď na prahu života a smrti.

„Ale abych ti řekla pravdu, holčičko, netuším, zda je to vše pravda. Už mám za sebou nějaká léta, abych poznala, že takhle dlouho se neprojevuje žádná nemoc. Až na jednu. A na tu hledá doktor už dlouhá léta odpověď…“

„Jaká je to nemoc?“ Matka prudce vydechla. V tu chvíli někdo třikrát zlehka zaťukal na naše dveře, matka se tak polekala, že upustila ošatku s chlebem. Tak jemně na naše dveře nikdy nikdo neťukal.

„Otevřu,“ oznámila jsem matce. Ve vichřici oděná v dlouhém hnědém plášti s kožešinou kolem krku stála Esme. V rukou držela košík překrytý bílým plátnem.

„Mohu dál?“ optala se a jako by snad i čekala, že ji každou chvílí vyhodím ven.

„Jistě.“ Odstoupila jsem ze dveří. Matce se na tváři objevilo zděšení, když spatřila Esme. Já ji měla ráda. Byla to hodná žena strašného doktora. A především to byla matka Edwarda…

„Renée, já přišla poděkovat za bylinky… Charlie v krčmě prý říkal, že nevyjdete se dřevem… S tím ti pomoct nemůžu, ale tohle zahřeje spolehlivě.“ Matka nedůvěřivě vzala košík a nahlídla dovnitř. Teprve to ji dokázalo trochu obměkčit.

„Děkuju, to se vždycky hodí. Prosím, sedni si.“ Ukázala na židli, kde jsem ještě před chvílí seděla.

Esme skromně zakroutila hlavou. „Nebudu vás dlouho zdržovat… Ale taky jsem přišla kvůli tobě, Bello.“ Obrátila se na mě a v jejích očích byl ten nehynoucí žár, který dokázal rozehřát i ty nejzatuhlejší ledy.

„Provedla snad něco?“ podivila se máma.

„Ne,“ ujistila ji s úsměvem Esme.

Hořela jsem nedočkavostí, toužila jsem znát odpověď na otázku, která nesla dokonce i jméno. Edward. Co když se po mně třeba…

„Edward se po tobě ptal. Nevím, čím jsi jej dokázala tak oživit, ale celý minulý den byl při vědomí a pořád nad tebou přemýšlel. Prý jsi mu něco připomněla… Něco, na co už dávno zapomněl.“

„Jenom jsem jej chtěla donutit jíst. Omlouvám se, jestli jsem mu nějak ublížila…“

„Právě naopak, Bello. Jsem ti vděčná, že jsi jej alespoň na chvíli udržela při životě a co je hlavní, snědl vše, co jsi mu dala. To neudělal s nikým jiným předtím…“ Odmlčela se a zoufale se rozhlédla po místnosti. Já i moje matka jsme stály naprosto ochromeny. Nevěděly jsme, co nešťastné Esme říci.

Malý hlásek uvnitř mé hlavy se vyděsil. Co když mi přišla říct, že Edward zemřel?

„Zkrátka budu upřímná. Můj muž chce vyzkoušet poslední lék, který pro Edwarda vymyslel. Ale jeho tělo jej nebude moci přijmout, dokud nezíská trochu síly, dokud nebude jíst. Edward je ale tvrdohlavý a smířený se smrtí, čeká na ni každý den. Každý večer, než jdu spát, se se mnou loučí, jako by tam už ráno neměl být. A to mi trhá srdce…“ V těch nádherných zelených očích se najednou objevily slzy, a když Esme sklopila hlavu k zemi, jedna se líně kutálela svou cestou po její hebké sněhově bílé pokožce.

„Můžu pro něj něco udělat?“ Opatrně jsem vzala jednu její ruku do svých a jemně ji stiskla, byla ledová jako kámen a třásla se, jak se v sobě snažila udržet vzlyky.

„Za dva dny prý vypukne za branami našeho města válka. Já i můj muž budeme mít plný dům zraněných lidí… Nedokážu se starat o zraněné a zároveň o Jaspera a Edwarda. Budu potřebovat pomoc. On bude potřebovat tvoji pomoc. Pokud se ti do něj podaří dostat trochu jídla, můžeme mu zkusit ještě zachránit život.“

V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, co říkají moji rodiče a co by mělo nebo mohlo být správné. Věděla jsem, že jej musím znovu vidět. Musím zjistit, co se to se mnou stalo, když jsem jej znovu spatřila.

„Kdy mám přijít?“ Esme vyplašeně rozevřela své velké oči a nevěřícně zakroutila hlavou… „Kdy jenom budeš chtít.“

„Dobře,“ přikývla jsem a rychle sáhla po modrém plášti, který ležel na komodě. „Jdu ihned. Mami, vrátím se k večeru.“

Máma byla zmatená jako já. Za jiných časů by mi tak rychlý odchod z domu ihned z rána a bez práce nedovolila. Jí ale leželo na srdci něco tak těžkého a důležitého, že to v přítomnosti Esme nemohlo počkat už ani chviličku. Přikývla a znovu Esme nabídla židli k posazení. A když Esme viděla, že jsem ochotná za Edwardem utíkat ve vánici, v mrazu i v zimě, ale především, že s ním budu a že mu pomůžu, posadila se a poslouchala.

V tom rychlém shonu jsem se nestihla ani pořádně rozloučit.

Strach mě přepadl už před doktorovým domem, věděla jsem, že bylo něco špatně. Ten dům působil mnohem ponuřeji, než tomu bylo kdysi, a já se obávala, co se stane, když zaklepu. Znovu jsem železným kruhem udeřila třikrát do dveří. A znovu mě ve dveřích přivítal Jasper.

„Bello.“ Jeho hlas byl ještě překvapenější než minule. Ale tentokrát se mu v očích rýsoval úsměv tak jasný a zřetelný, že nemohlo být pochyb o jeho dobrém dni.

„Jdu za Edwardem, tvoje máma mě posílá.“ V ten okamžik mu úsměv pohasl, ba naopak on celý zesinal. Barva jeho pokožky nabrala jasnou křídovou bleď a ty jasně žluté vlasy potemněly.

„Neříkal jsem ti snad něco minulý den?“ Teď už se skutečně hněval a jeho slova i oči pálily tak moc, že jsem jim musela utéct. Svlékla jsem si plášť a přehodila jej přes houpací křeslo, které nově stálo u komody.

„Nedělám to proto, abych tě zlobila, věř mi. Ale tvoje matka mě přišla poprosit a já jí vyhověla. Kdybys jenom věděl, jak moc velký žal měla v očích vepsaný, Jaspere.“ Podivil se.

„Žal? Proč žal?“ A v tu chvíli jsem se zase podivila já.

„Proč by ne? Vždyť mluvila o svém synovi, který jí před očima umírá!“ Nedopatřením jsem zvýšila hlas, a když jsem poté vydechla, polekala jsem se, že bych tak snad k sobě mohla přivolat foktora, který mrtvé lidi řezal někde v horních patrech domu. „Jsi doma sám?“ ptala jsem se zkroušeně.

„Vlastně ano. Můj bratr už není člověk,“ odsekl stroze. Takového Jaspera jsem nepoznávala, o svém bratrovi téměř nemluvil, ale kdysi před lety to byl pro něj nejlepší přítel.

Jasper prudce hrábl po kožešinovém kabátu visícím na osamělém stojanu ze světlého dřeva.

„Nic jiného ti matka neřekla?“

„Ne.“

„Ani tvoje matka s otcem? Nic, co bys mi chtěla říct nebo se na to zeptat?“ Stál přede mnou oblečený a tak nejistý a jiný… Nevěděla jsem, co říci, abych jej tím nerozohnila ještě víc.

„Nic mi neřekli. Měli snad?“ Z útrob domu jsem zaslechla ošklivý kašel, který pozvolna přecházel v dusivé dávení. Chtěla jsem se za ním okamžitě rozběhnout, ale Jasperova tvrdá ruka mě zarazila.

„On to přežije,“ odseknul mi. „Jen se k němu nepřibližuj moc blízko. Brzo pochopíš. Musím do dolu a vrátím se až v noci, doufám, že tě tu tak dlouho otravovat nebude.“ Než jsem stačila cokoliv říct nebo namítnout, práskl dveřmi tak silně, až se police na zdích kolem mě otřásly. A já s nimi.

Co se to s ním jenom stalo? Proč tolik otázek? Proč se k němu nemám přibližovat? A proč svého jediného bratra ze srdce nenávidí?

Ten ukrutný kašel se ozval podruhé a tentokrát mě žádná ruka nemohla zastavit. Ležel přesně v té stejné místnosti a vypadal ještě hůř než posledně. Ležel na boku, u úst přitisknutý můj kapesník a dýchal tak přerývavě a nepravidelně… Znovu mě ten pohled vyděsil. Roztřásla jsem se. Najednou byl každý můj pohyb špatný, moc hlasitý, neohrabaný, mohl jej probudit.

Když jsem se pečlivě rozhlédla po místnosti, spatřila jsem u krbu dřevěný tác s mísou té podivné tekuté kašovité hmoty. Snad jako kdyby Esme věděla, že přijmu nabídku, že za Edwardem skutečně půjdu. Nebo to možná byla jenom náhoda.

Potichu jsem přišla k jeho posteli. Jak spal, zdál se uvolněný a naprosto bezstarostný, jako by mu bylo jedno, že smrt pomalu pohlcuje jeho tělo a že se hladina života nad ním doslova uzavírá. Klekla jsem si a chvíli si dovolila jenom dívat se. Vstřebat každý jeho rys. Byl skutečně tak krásný a omračující, jak jsem si jej pamatovala. I přes to všechno.

Opatrně jsem k němu vztáhla ruku a dovolila si nevídaný požitek. Když jsem mezi prsty ucítila hebké, měkké, poddajné vlasy, srdce mi poskočilo jako malému dítěti. Docela jistě jsem vnímala zvláštní chvění, které obklopilo moje tělo. Cítila jsem se tak zvláštně. Nikdy předtím mi žádný dotyk nevyčaroval v duši to, co dokázal ten drobný dotyk.

Edward si lehce povzdechl. A já se usmála. Možná mě cítil. Pokračovala jsem lehkými dotyky po jeho čele. Pokožku měl hebkou, horkou, jako by trávil u ohně hodiny. Horečka mu určitě stoupla. Pak jsem se zlehka dotkla jeho obočí a to už měl otevřené oči.

Byla jsem připravená vysvětlit, že nejsem jeho matka a že jej tu jenom pohlídám a pomohu mu jíst.

„Cizinko,“ zašeptal zhrublým hlasem. „Vrátila ses.“ Neodkázala jsem uvěřit úkazu, který se přede mnou odehrál. Usmál se. Lehce, pokřiveným úsměvem. Docela jistě jsem věděla, že se tak smál i v tom lese. A že se tak smál na Jessicu.

„Někdo se o tebe musí postarat.“ Trpce se usmál a jak se jeho hruď pohnula, zkřivila se jeho tvář v bolesti.

„Myslel jsem, že ti Jasper jasně řekl, kdo je ten poslední, co si zaslouží pomoc.“ Ranilo mě to ještě víc, Edward věděl o Jasperově podivném chování. A zdálo se, že je s ním naprosto smířený.

„Nevysiluj se, nemluv.“ Ale ve skutečnosti jsem chtěla, aby mluvil, tolik jsem chtěla stále dokola slyšet jeho hlas, ale pouze tehdy, pokud nebude říkat tak strašné věci.

„Bude tě sledovat, nenechá tě se mnou chvíli samotnou. Budeš mít peklo na zemi, cizinko… Ale přesto jsem rád, že jsi tady.“ Mluvil najednou tak rychle, až jsem zapochybovala o tom, že mu je skutečně tak zle.

„I já tě ráda vidím, Edwarde.“ Věnovala jsem mu úsměv, jistá si tím, že je to to poslední, oč by stál. Nehodlala jsem marnit ani kousek času, který nám byl dán. Polévka ještě nevychladla. Byla příjemně vlažná.

„Opravdu jsi mě přišla krmit,“ povzdychl si. Když jsem se obrátila s polévkou v ruce, pokoušel se posadit. V rukou měl ještě pořád trochu síly, ale na to, aby se sám dokázal vzepřít, odsunout polštář a znovu se přikrýt… Tolik jí neměl.

Pomohla jsem mu, když jsem jej přikrývala, mračil se a odstrkoval moje ruce, které mu až přehnaně chtěly pomoc. Ani nevěděl, jak moc mě to od něj bolelo, jak to v srdci zapíchalo.

„Nech toho, nepotřebuju druhou matku.“ Jeho hlas byl podrážděný a hrubý. „Jednu mám… A není to zrovna štěstí.“ Jak mohl o Esme takhle mluvit? Čím víc jsem doktorovu rodinu znala, tím víc jsem byla přesvědčená o tom, že ta rodina není správná…

„Ale já tu nejsem proto, abych ti dělala matku. Přišla jsem, protože… Protože mě vyděsilo, jak dlouho jsem tě neviděla a jak moc ses od té doby změnil. A kromě toho, chci ti jenom pomoc.“

„Nepotřebuju tvoji pomoc. Sama budeš za pár dnů víc nešťastná, než jsem teď já. A věř mi, zatímco ty budeš se svým neštěstím žít celou věčnost, já tu dlouhou dobu nebudu.“ Zúžil oči do útočných malých štěrbinek a na čele mu vyvstaly kapičky potu. Ohromeně jsem zůstala zírat do jeho očí… Nepoznávala jsem ten chlad, kde se jenom mohl brát v tak zuboženém člověku.

Nabrala jsem první lžíci. Když jsem se ji chystala přiložit Edwardovi k ústům, promluvil poprvé jinak. Tak, jak jsem si starého Edwarda pamatovala.

„Modrá mašle ve vlasech za levým uchem, že je to tak?“

„Prosím?“ Zprvu jsem vůbec nerozuměla jeho řeči.

„Seděla jsi za starým dubem a levou nohou jsi dělala důlky do bláta pod nohama. Charlie tě napomínal, ať to neděláš, ale neposlouchala jsi ho. Když sis myslela, že tě nikdo nevidí, ráda jsi tancovala. Slušelo ti to při tom. Často jsi splétala ruky nad hlavou a přeskakovala přes pařezy. Byla jsi jako ve svém vlastním světě.  A nikdo tě nesměl vyrušit, protože jakmile jsi nahlas řekla jediné slovo, které by třeba mohlo slyšet víc lidí, styděla ses. Nevěřila sis vůbec v ničem. I když jsem si myslel, že jsi jenom malá holka, co má ještě pravý smysl života před sebou, už v tu chvíli jsem uvažoval, že s tímhle malým tělíčkem a tichou řečí nikdy nemůžeš nikoho oslovit… Promiň mi tuhle odpornou upřímnost, ale byla jsi trochu jako ošklivé káčátko. V davu snadno přehlédnutelná, ale přesto tak odlišná, když ses dostala na výjimečné místo… A teď tu klečíš u mé postele, zatímco bych to měl dělat já. Ani si neuvědomuješ, jak jsi zkrásněla, jak ses změnila… Věř mi, pohled na tebe už není tolik prázdný, jako kdysi býval. Jsi snad někým úplně jiným. A já nevím co ani proč mě nutí nad tebou přemýšlet stále dál a dál. Jsi jedna obrovská studna tajemství, Bello.“ A to bylo poprvé, co mě Edward oslovil jménem, a bylo to poprvé, co jsem se při pohledu do jeho jasně zářících zelených očí červenala a nestyděla se to skrýt. On o tom moc dobře věděl.

Jak si jenom mohl pamatovat tolik kousků z mého dětství?

„Ty znáš moje jméno?“ užasla jsem. A jeho laskavé oči se najednou zúžily, rozzlobily se.

„Po tom všem, co jsem teď o tobě řekl, se divíš? Pamatuju si víc, než si myslíš, krásná Bello.“ A znovu ta nevítaná červeň.

Edward se na mě němě díval a jeho oči nebyly jenom pouhými studnami holého neštěstí jeho nemoci. On mě pozoroval, jako by sledoval každý kousek mé tváře a… A co, Bello?

„Promiň mi, jenom mě to překvapilo. Nikdy se mi nezdálo, že by sis všiml někoho, jako jsem já.“

Jeho bílá ruka se pomalu zvedla do vzduchu a já sledovala, jak odvážně směruje k mé tváři, a věděla jsem, že je to přesně to, co chci. Chtěla jsem cítit jeho dotyk, tak, aby mi nebyla hanba. Když už byl téměř u mé tváře, zavřela jsem v očekávání oči. Edward mou odpověď na jeho dotyk musel vidět, ale já jí bůhvíproč nedokázala a ani nechtěla skrýt.

„Byl jsem slepý, tak moc slepý. Ale vždycky jsi byla a budeš víc než kamarádka mého bratra. Jak bych se na tebe mohl podívat jinak?“ Srdce mi vynechalo několik životně důležitých bouchnutí. Jak upřímný najednou byl. Jako by všechnu jeho nemoc vysálo moje tělo. Protože vedle v posteli ležel silný muž. Silný hlasem, silný svou myslí. Kdežto já nebyla schopna jediného rozumného slova ani rozumné myšlenky.

„Proč by ses měl dívat jinak. Nikdy jsi se se mnou nechtěl bavit, přehlížel jsi mě. A já tě sledovala, Edwarde. Koneckonců… Která dívka tě nesledovala.“ Pokusila jsem se o úsměv, ale špatně jsem odhadla kousek radosti, který jsem mu tím chtěla přinést. Naopak. Zase jsem jej rozzlobila.

„Proč stále hraješ hru i poté, co známe vítěze?“ Najednou byl jeho hlas zase ostrý jako břitva, nevěděla jsem, co si s ním jenom počít, byl stejně proměnlivý jako počasí.

„A kdo je vítězem?“ Jakmile jsem se zeptala, litovala jsem. Edwardovy oči se zúžily ještě víc, pokud to bylo jenom možné.

„Jasper.“ Chvilinku jsem jenom mlčela, neodkázala jsem mu říct vůbec nic, jak bych jenom mohla urovnat spor mezi dvěma bratry. Jak se mohou tak nenávidět?

„Proč mám, Edwarde, pocit, že tě znám celou věčnost?“ Pak jej moje slova zaujala, konečně se na mě podíval s otázkou v očích, ne s nenávistí. „Od první chvíle, kdy jsem tě spatřila ležet na posteli… Nerozumím tomu, co se mohlo stát, že z tak silného člověka se…“

„Mohlo stát tohle,“ znechuceně si odfrkl a podíval se na své jasně bílé slabé ruce. „Ani já tomu nerozumím. Ale vím jedno, nebude to na dlouho. Nezůstanu takhle. Jasper mě bude nenávidět o to víc, ale půjdu si za svým. Půjdu za tebou, Bello. Už se mě nezbavíš, na to jsi měla myslet dřív, teď je příliš pozdě.“

Autor: Gabbe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu duše 2: