Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 12. kapitola - Něco tady nehraje...

24.01.2012 (07:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1846×

Vždycky jsem snila o tom, jak mě jednou ráno probudí sluneční paprsky pronikající skrze závěsy, já se otočím a vedle mě bude v posteli ležet muž, kterého nadevše miluju. Dnes se mi to do puntíku splnilo a já se po dlouhé době opět cítila šťastná. Potěšilo mě, že Chris zůstal u mě, ačkoliv on spánek, na rozdíl ode mě, nepotřeboval. Nezazlívala bych mu, kdyby šel v době, kdy jsem spala třeba za Felixem nebo Emmettem, s kterými si skvěle rozuměl a ještě raději se s nimi pral.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě s rozpustilým úsměvem. Prohlížel si mě, jako bych byla ta nejúžasnější bytost na světě, i když jsem určitě nevypadala zrovna nejlépe s rozcuchanými vlasy a rozespale přimhouřenýma očima.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se jej, jelikož pravé italské sluníčko se do okna opíralo poměrně velkou silou.

„Něco po osmé. Nechtěl jsem tě budit, byla jsi legrační.“

Nadzvedla jsem obočí. „Legrační?“

„Jo, ani na chvíli jsi nezavřela pusu,“ přisvědčil a pobavené jiskřičky v očích mi napověděly, že jsem zjevně říkala něco, co se mu líbilo. Přitáhla jsem se k němu a plně si vychutnávala jeho blízkost.

V ten okamžik se ozvalo diskrétní zaklepání na dveře. Strnula jsem a vzápětí jako neřízená střela vyskočila z postele a začala ve spěchu sbírat své oblečení, které skončilo v několika kusech všude možně po pokoji.

„Moment!“ zařvala jsem velitelsky, když návštěvník opět a o poznání netrpělivěji zaklepal, a rychle otevřela skříň a oblékla si první džíny a triko, které mi padly pod ruku. Chris neměl s oblečením takový problém jako já, jelikož vážnější újmu utrpělo pouze jeho tričko. Měl s sebou ale mikinu, takže to stejně nevadilo.

„Dále.“ Spěšně jsem si ještě stáhla vlasy do culíku a upravila oblečení, ale to už vstoupil jeden z gardistů, jehož jméno jsem neznala, protože byl pouze něco přes rok starý. Pohledem sklouzl z rozházené postele přes naše nepříliš upravené zevnějšky a brzy mu došlo, co se tady nejspíše dělo, než přišel. Zatvářil se rozpačitě a stručně mi oznámil, že se mám dostavit do hlavního sálu.

„Jistě, jenom se trochu upravím…,“ přisvědčila jsem a udělala krok ke dveřím do koupelny, abych si alespoň mohla vyčistit zuby a učesat se, ale gardista mě přerušil.

„Už teď máte zpoždění,“ oznámil mi věcně. S povzdechem jsem se natáhla po balíčku mentolových bonbonů, které jsem měla na stolku, a vydala se za Chrisem a plavovalasým gardistou. Za chůze jsem rychle kousala bonbony a uvažovala, co se může dít. Proč nás volají do sálu? Koná se snad nějaký soud nebo se chystá mise? Upřímně jsem doufala, že po včerejší noci nehodlá otec uskutečnit svou výhružku a opravdu Chrisem vysklít nějaké okno.

Dveře do sálu byly zavřené a chodba, až na naši tříčlennou skupinku, prázdná, což znamenalo, že všichni už nejspíše budou uvnitř. Dochvilnost bohudíky nikdy nepatřila mezi mé nejvýraznější povahové rysy, tak jsem doufala, že můj pozdní příchod nikdo nebude komentovat. Chris mi krátce stiskl ruku na znamení podpory a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila a společně jsme vešli do sálu.

On zamířil ke stěně k ostatním gardistům, já proběhla středem sálu kolem jakési ženy k trůnům a postavila se za ten otcův. Žena uprostřed sálu byla zjevně host, zdvořile se usmívala, ale byla na ní vidět stejná nejistota jako na každém, kdo do sídla vládnoucích upírů už někdy zavítal. Byla mimořádně hezká, podobným způsobem jako Heidi – tělo topmodelky, nádherný obličej s jemnými rysy, alabastrová kůže a temně ryšavé, dokonale rovné vlasy sahající jí až po pas.

Brzy jsem z rozhovoru Ara a upírky zjistila, že se jmenuje Angelica a přišla nám předat vzkaz od svého bratra, který pro nás za přehlédnutí jakéhosi prohřešku pracoval jako špion. Ara novinky velmi potěšily a souhlasil s tím, aby Angelica zůstala několik dní ve Volteře.

Mně osobně se ta dívka - nebo spíše žena - příliš nelíbila. Přesněji její aura. Byla složená ze silných barev, ale byla černě orámovaná, přesně jako aura někoho, kdo přespříliš používá svůj dar. Přimhouřila jsem oči a pokusila se pátrat dále, ale ona se na mě podívala a já si připadala, jako bych dostala ránu do tváře. A poté její aura zmizela. Jako by se kolem ní vytvořila jakási bublina čiré energie, přes kterou jsem nemohla proniknout.

Zamračila jsem se, jelikož toto dělala ona. Blokovala mě. Upřeně jsem se na ni podívala, ale ona se dál přátelsky usmívala a mluvila s Arem, jako by si nebyla vědoma toho, že kolem sebe právě vztyčila mentální zeď a očividně něco tají.

„Jak se ti líbí Angelica?“ otázala jsem se šeptem Christana, když jsme o deset minut později mířili do kuchyně, abych se mohla nasnídat. Snažila jsem se, aby to nevyznělo, jako bych proti ní něco měla. Možná si své moci není vědoma a udělala to nevědomky.

„Celkem sympatická, proč?“ Zaváhala jsem a poté mu podrobně vylíčila vše, co jsem viděla a cítila. Lehce se mračil a poté se zastavil uprostřed prázdné chodby.

„A není možné, že tvůj dar prostě na chvíli vypnul? Vím, zní to divně, ale pochybuju, že by ta holka měla nějaké nadání. To by s ní Aro mluvil úplně jinak.“

„Nejspíš ano, ale i tak se raději Ara zeptám. Pokud ho má, tak dost riskuje, ta její aura byla vyčerpaná. Pár upírů, kteří to takhle se svými dary přepálili, se úplně zbláznilo,“ namítla jsem a nepřítomně hleděla na naše spojené ruce a propletené prsty.

„Zeptej se, ale podle mě neumí nic speciálního.“

„Dobře, asi máš pravdu, ale i tak… Mohl by ses od ní držet dál?“ Kupodivu se nevysmál mé podezíravosti nebo spíše paranoie. Jenom se na mě podíval pohledem, který mě ujistil, že mě bere naprosto vážně a přikývl.

Objala jsem ho a opřela mu hlavu o hruď. „Díky.“

O týden později

Zamířila jsem do tělocvičny, ale asi v polovině jsem se stala svědkem něčeho, z čeho mi dolní čelist spadla málem až na podlahu. Felix, Chris a Angelica spolu kráčeli chodbou a smáli se nějakému Felixovu vtípku. Dokonce i ve volných džínách a tričku vypadala Angelica jako bohyně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem je, když byli pouze několik kroků ode mě.

„Jé, ahoj. No nic, já už půjdu,“ vyhrkla spěšně Angelica.

„Nechtěla jsi ještě vidět zahradu? Klidně ti ji ukážu,“ nabídl se Felix a mně na vteřinku přišlo, jako by s ní flirtoval. Vzápětí jsem ale zavrtěla hlavou – má přece Heidi. Miluje ji, to jsem věděla zcela jistě.

Angelica se zasmála. „Ne, oba dva jděte za svými přítelkyněmi, nechci vám dělat křena.“

Na konci se na nás všechny široce usmála a půvabně odběhla chodbou pryč. Její auru jsem tentokrát viděla naprosto zřetelně – žádný černý stín, ani náznak jakékoli zvláštní schopnosti. I tak se mi ale nechtělo věřit, že by se mi to celé v sále prostě zdálo nebo bych si to celé vsugerovala. A už vůbec to nebyla mé selhání, protože já nedělala chyby skoro nikdy.

„Už je ti lépe?“ zeptal se mě Chris, když se od nás Felix oddělil. Věděla jsem, že jsem ho svou nevolností vyděsila více než sama sebe.

„Jo, asi jsem jenom něco špatného snědla. Já bohužel nejsem dokonalý upír,“ uklidňovala jsem jej s úsměvem. Taky se pousmál, ale tvářil se nezvykle vážně, jako by o něčem vážně přemýšlel.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jej opatrně, jelikož po několika minutách mě začala jeho nezvyklá zamlklost zarážet. Zvedl ke mně oči a chvíli otálel s odpovědí.

„Myslím, že se pleteš. Angelica nemá žádný dar.“

Klidně jsem přikývla. „Aro mi tvrdí to samé, dokonce se naštval, že se tak vyptávám. Já ale vím, že tady něco nehraje a nebudu v klidu, dokud nevypadne z Volterry.“

„Nepřipadá ti, že se chováš trochu paranoidně?“

„Paranoidně?“ zopakovala jsem po něm, jako bych nevěděla, co to znamená.

„Ano, paranoidně,“ přisvědčil a zatvářil se, jako by jej nesmírně obtěžovalo bavit se se mnou. Překvapeně jsem zamrkala a rozhodla se stáhnout.

„Chrisi, já se s tebou nechci hádat. Nemůžeme toho nechat?“

„Neutíkej od každého vážnějšího rozhovoru! Takhle je to totiž vždycky. Ani Demetrimu jsi nikdy nedokázala říct, že je konec.“ Zmínka o Demetrim bolela mnohem více než to, když na mě téměř zařval, ať neodbočuju od tématu.

Během vteřiny jsem pustila jeho ruku, kterou jsem až doteď držela, a skoro utekla do svého pokoje. Byli jsme až moc blízko knihovny a hrozilo, že by mě někdo z gardy nebo dokonce starců viděl brečet.

Zbytek dne jsem strávila ve svém pokoji, stočená v klubíčku uprostřed postele a částečně čekala, až zaslechnu vrznutí dveří, co pokoje vstoupí Chris a omluví se mi. Ještě nikdy jsem jej neviděla, aby se na někoho díval tak nevraživě. Děsilo mě to o to víc, že se takhle díval na mě.

Po několika dnech se mi navíc vracely výčitky svědomí – co když měl přece jenom pravdu? Co když jsem to Demetrimu neřekla dost jasně? Kdybych mu dala jasně najevo, kde jsou hranice, dopadlo by to jinak? Smířil by se s tím a začal si všímat Jane, které už jednou svým odchodem ublížil, a která jej měla stále ráda?

„No tak, neblbni, vždyť to byla jenom hádka,“ uklidňovala jsem samu sebe a v té chvíli mi neskutečně pomáhalo slyšet svůj vlastní hlas. Nikdy jsem nebyla ten typ, který se schoulí někde v koutku, potichu brečí a lituje se. V tento okamžik jsem ale přesně to dělala.

Nakonec se mi sice podařilo usnout, ale probudila jsem se po několika minutách. Bylo mi hrozně špatně od žaludku a celkově jsem se cítila slabá a malátná. Raději jsem se přemístila do koupelny a o několik vteřin později jsem do záchodové mísy opravdu vyprázdnila obsah svého žaludku.

„Skvělý, ještě dostanu chřipku. Jako by toho nebylo málo,“ postěžovala jsem si svému odrazu v zrcadle poté, co jsem si opravdu důkladně vyčistila zuby a ledovou vodou opláchla obličej. Z čtvercového zrcadla na mě hleděla značně pobledlá dívka s rozcuchanými světle blond vlasy a zmučeným výrazem odkopnutého štěněte.

Možná by mi bylo lépe, kdybych alespoň tušila, co to se mnou je. Nebo, co se to kolem mě jenom děje.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 12. kapitola - Něco tady nehraje...: