Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 13. kapitola - Plán A a plán B

11.02.2012 (17:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1822×

To není možné. Určitě se to musí dát vysvětlit i nějak jinak. Jak, to jsem nevěděla, ale jedno bylo jisté - nemohla jsem být těhotná.
Rázně jsem zavrtěla hlavou a na vteřinku zavřela oči. Když jsem je znovu otevřela, opět jsem pohlédla do zrcadla. Ne, ta podivná vyboulenina tam stále byla.      
Těhotenství by vše vysvětlovalo: mé výkyvy nálad, nevolnosti, neustálou únavu, fakt, že s radostí jím grep, který jsem předtím nemohla ani vidět…
Stála jsem uprostřed pokoje ve flanelovém pyžamu, přičemž tílko jsem měla vyhrnuté, abych mohla prozkoumat své, včera ještě dokonale ploché, břicho.  
Opatrně jsem se jednou rukou dotkla té boule mezi boky a lehce do ní zatlačila. Pod svou vlastní teplou kůží jsem ucítila něco velmi tvrdého. Něco tak pevného a tvrdého jako kamennou upíří kůži.
„Proboha,“ vydechla jsem, jelikož toto mě utvrdilo v tom, že jsem zcela vzhůru. A hlavně v tom, že ve mně opravdu roste něco mezi poloupírem a upírem. Něco silnějšího než já.       
Zatočila se mi hlava, nebyla jsem si jistá, jestli se mi udělalo na omdlení z toho zjištění, nebo za to mohl můj momentální stav. Odvrávorala jsem k posteli a posadila se na její okraj. Nepráskla jsem sebou na matraci, jak jsem to měla ve zvyku, podvědomě jsem se pohybovala mnohem rozvážněji a opatrněji. 
I když jsem byla stále v šoku, představa, že by se tomu malému něco stalo, se mi nelíbila. Musela jsem ho ochránit, starat se o něj, jak nejlépe toho budu schopná.
Netušila jsem, kde se ve mně berou ty mateřské pudy. Děti jsem nikdy neměla ráda. Jistě, když nevřískaly, až z toho uši zaléhaly, byly ti malí človíčkové celkem fajn, ale problém byl v tom, že většina mimin jednoduše nevydrží být příliš dlouho potichu.
Mně ale vlastní podvědomí vykreslilo v hlavě nádhernou představu – viděla jsem samu sebe s malým dítětem v náručí. Ten drobek v mé představě byl sotva odrostlý kojeneckému věku, na hlavě mu trčely blonďaté vlásky všemi směry a oči zářily nádhernou azurově modrou barvou. Barvou, jakou měly Christianovy duhovky, když byl ještě člověk.
Christian…
Přísahala jsem si, že jej jakýmkoli způsobem vystrnadím z mysli, že už pro něj neuroním ani slzičku. Ne poté, co za mnou přišel a oznámil mi, že je konec. Ani se neobtěžoval s kecy typu: „Zůstaneme přátelé...“ nebo „Bude to takhle lepší…“.  
Jenže teď jsem s ním čekala dítě. S někým, kdo mě odkopl, když jsem si téměř sáhla na samé dno, místo aby mi podal ruku a pomohl mi vstát.
Byla jsem si čím dál tím více jistá tím, že za to vše může Angelica. Už jenom proto, jak oblíbená byla. Bylo tak snadné zamilovat si ji. Byla krásná, vtipná a milá. Očividně jsem byla jediná, kdo v ní neviděl anděla.
Tak zoufale jsem si přála přijít na to, co se to kolem mě děje a jaký na to má vliv právě ta drobná rusovláska s nevinným úsměvem. 
Nemohla jsem ji ani vystát, už jenom proto, že ji téměř všude následovali Chris s Felixem. A to, jak se na ni oba dívali… S takovou oddaností mohl sledovat snad jenom otisknutý vlkodlak svou vyvolenou. Byli by ochotní na místě jí postavit a zasvětit chrám, protože pro ně byla očividně středobodem vesmíru ona.
A nikdo jiný kromě mě to očividně neviděl. Nebo možná nechtěl vidět, tím jsem si nebyla jistá. Aro mě za mé myšlenky káral, jako bych byla malé dítě, které závidí své kamarádce novou hračku. Marcus byl jako obvykle ztracený ve svém světě a můj otec zaujímal stejný postoj jako Aro. Zraňovalo mě, že spíše věří nějaké cizí upírce než své vlastní dceři. Jaká to je spravedlnost? Kde jsou ty velkodušné sliby o tom, jak začneme znovu?
Z mých úvah mě vyrušilo naléhavé zaklepání na dveře. Bleskově jsem si stáhla tílko a ještě přes sebe přehodila župan, aby nebyla vidět ta boule na mém břiše, která se pod tenkým flanelem moc výrazně rýsovala.
„Dále.“
K mému úžasu do mého pokoje vtrhla jako vichřice Heidi. Vypadala dost zmateně, jako by ani nevěděla, proč za mnou přišla.
„Heidi?“ oslovila jsem ji váhavě a vstala. Ještě jsem neviděla upíra, aby se takhle tvářil. Oči jí těkaly sem tam, jako by měla problém zaostřit na můj obličej.
„Musím ti něco říct,“ vypravila ze sebe naléhavě a popadla mě za předloktí. Znělo to jako zmatené mumlání šílence, a to mě děsilo.          
„Co mi musíš říct?“ zeptala jsem se jí co nejmileji a pokusila se ruku vykroutit z jejího ocelového sevření. Svírala mě příliš pevně. 
„Ne… Já nemůžu… Nesmím… Nesmím to nikomu říct…“
„Heidi, co se děje? Jsi v pořádku?“ Už jsem se opravdu začínala bát, protože Heidi vypadala, jako by jí přeskočilo. 
„Ona… ona mi to zakázala… Nemám s tebou mluvit,“ pokračovala ve svém šíleném monologu.
„Ona? Jaká ona?“ nechápala jsem, ale vzápětí mi to došlo. „Angelica? To ona ti zakázala se mnou mluvit?“ naléhala jsem na ni.
„Já… nesmím.“
„Nesmíš, chápu. Ale řekni mi, má s tím něco společného? Zmanipulovala tě? Prosím, Heidi. Je to moc důležité. A ona se to nedozví, slibuji.“ Věděla jsem, že bych neměla tolik tlačit na pilu, ale konečně jsem cítila, že mám šanci se někam ve svém pátrání pohnout. Heidi byla jasným důkazem toho, že Angelica rozhodně k oblbování lidí nepoužívá pouze přirozené charisma. Je ale možné, aby někdo měl tak mocný dar a dokázal si z lidí doslova dělat své loutky?    
„Nemůžu ji neposlechnout… Prosím, pochop mě,“ škemrala a vypadalo to, že nemá daleko k hysterickému záchvatu. Cítila jsem, jak se jí ruka, kterou mě drží za předloktí, třese, což taky nebylo u upírů normální. 
„Uklidni se, Heidi. Ano, chápu tě, ale ona ti přece nemá co poroučet. Máš přece svou vlastní vůli. Nejsi ničí loutka ani otrok,“ přesvědčovala jsem ji a k mému potěšení roztřeseně přikývla a pevně semkla víčka, jak se snažila vymanit z moci Angeličina daru.
Když je otevřela, stále ještě působila zmateně, ale mluvil už podstatně souvisleji. Sice usekávala věty, jako by jí nestačil dech, ale přece jen to bylo přínosnější než těch několik zmatených slov, která dokola opakovala jako hračka na klíček, která potřebuje natáhnout.  
„Chce tě zničit. Úplně. Psychicky a pak i fyzicky. Nevím, co chystá, ale hraje nebezpečnou hru. Má strašnou moc. Podrobila si snad všechny. Kromě tebe a Jane,“ chrlila ze sebe jako v transu a ve mně by se krve nedořezal – jak to tak vypadá, mým jediným spojencem je moje úhlavní nepřítelkyně.
„Dobře, Heidi. Moc ti děkuju, ale teď raději jdi zpět a chovej se tak, aby nikdo nepoznal, že jsi tady byla, ano?“
Heidi šťastně přikývla a vyřítila se z mého pokoje. Zjevně se jí ulevilo, že splnila svou povinnost vůči mně jakožto své kamarádce, ale současně úplně neporušila žádný rozkaz Angelicy. 
Zato já se cítila hrozně. Angelice šlo o to vyřadit mě ze hry. Byla jsem pro ni hrozbou, mohla jsem odhalit tu její hru plnou přetvářky a manipulace. Jediným řešením bylo udeřit dříve, než to udělá ona. Výhodou pro mě byla Jane, která mi spolu se svým darem mohla velmi pomoct, třeba i přimět Angelicu, aby zrušila účinky svého daru. Nepochybovala jsem o tom, že přátelský rozhovor by nic nevyřešil.               
Ale Jane neměla jediný důvod pomáhat mi. Ne poté, co ji kvůli mně Demetri opustil. Ne poté, co kvůli mně umřel. Nenáviděla mě, tím jsem si mohla být stoprocentně jistá.
Možná by ale existoval způsob, jakým ji přimět ke spolupráci… Kdyby se mi podařilo ji přesvědčit, jak moc by si jí Aro vážil poté, co by de facto zachránila celý náš klan, mohlo by to jít.
Rozhodně jsem ze skříně vytáhla obyčejné tmavě modré rifle, tričko a hodně volnou mikinu. Vlasy jsem si stáhla do culíku a byla pevně rozhodnutá, že pokud plán A (přesvědčit Jane, aby do toho šla se mnou) selže, vrhnu se na plán B, který jsem ještě neměla moc promyšlený, ale sestával se z hrubého fyzického napadnutí Angelicy a velmi bolestivého výslechu.
Pro sebe jsem se pousmála – plán B se mi moc líbil, možná více, než by měl.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 13. kapitola - Plán A a plán B: