Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 1. kapitola - Zase je všechno na mně

16.07.2011 (15:00) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3445×

„Tak, tohle je poslední.“ Felix postával ve dveřích s velkou krabicí v náručí.

„Díky, polož mi to na stůl,“ usmála jsem se a nepřestala pátrat po těch dvou fotkách. Kam jsem je, ksakru, dala? Sice jsem měla jenom tři krabice, ale v žádné jsem je nemohla najít.

„Pěkné kytky,“ ušklíbl se Felix.

„Co?“ zeptala jsem se roztržitě. Felix jenom protočil oči a ukázal na rudé růže ve váze.

„Aha, díky.“ Doufala jsem, že nebude dál rýpat, ale měla jsem vědět, že Felix dokáže být pěkně otravný.

„Jsou od Demetriho, že?“

„Jo,“ potvrdila jsem a propálila je pohledem. Proč mi tohle dělá? Proč mě pořád miluje? Věděla jsem, že za to nemůže, ale nechtěla jsem ho znovu a znovu odmítat a zraňovat.

„Asi už půjdu,“ oznámil mi.

„Čau,“ rozloučila jsem se rychle.

„Emmo, můžu tě o něco poprosit?“ Otočil se ve dveřích a tázavě mě sledoval.

„Jasně,“ přikývla jsem a čekala, co řekne.

„Příště mi řekni, než utečeš, jo? Chtěl bych se s tebou rozloučit.“ Přešla jsem k němu a lehce ho objala.

„Neboj, budeš první, kdo se to dozví,“ slíbila jsem mu s úsměvem.

„Už jsem ti řekl, jak mi připomínáš Lucy?“ zeptal se mě smutně. Lucy byla jeho mladší sestřička. Vím, že ji měl moc rád. Když jsem přišla do Volterry, zrovna oplakával její smrt.

„Říkáš mi to pořád,“ usmála jsem se. Brala jsem ho jako staršího bratra, který mi vždycky pomohl.

„Já vím, ale chci, abys věděla, že se mi můžeš kdykoli svěřit,“ připomněl mi a odešel.

Povzdechla jsem si a vydala se na průzkum poslední krabice. Neměla jsem náladu, znovu se zabydlovat v pokoji, jenom jsem ji otevřela a hledala oba rámečky s pro mě nejcennějšími fotkami. Samozřejmě tam byly.

Na první byli zvěčněni členové jedné naší úspěšné výpravy, která se konala asi před dvěma roky. Vepředu jsem dřepěla já, za mnou stáli Jane, Alec, Demetri, Felix, Nick, Joe, Mary, Robert a Caius.

Na druhé jsem stála já a Demetri. Felix nás vyfotil na loňském plese. Bylo nezvyklé vidět samu sebe v temně rudých šatech a Demetriho ve smokingu. Chvíli jsem se na ni dívala a poté ji položila zpátky do krabice.

Na stolek jsem si postavila pouze tu první. Demetri je minulost. Já se s tím smířila, ale on ne. Pořád se o mě snažil bojovat.

„Jak se ti líbily růže?“ ozvalo se ode dveří. Na chvíli jsem stiskla víčka, ale poté jsem se podívala na Demetriho opřeného o futra.

„Neměl jsi mi je posílat,“ povzdechla jsem.

„Zkouším, jestli nezměníš názor,“ odpověděl s úsměvem.

„Deme, proč mi to děláš? Jenom plýtváš časem. Já názor nezměním. Nefungovalo to a ani nebude,“ zkusila jsem to znovu.

„Je snad na mně, jak trávím svůj volný čas, ne? Ty tomu říkáš plýtvání, ale mně to tak nepřijde,“ usmál se.

„Nechci tě pořád od sebe odhánět,“ vydechla jsem a sedla si na postel.

„Co mám udělat?“

„Deme, chyba není v tobě, ale ve mně. Teď potřebuju chvíli na vzpamatování se.“

„Dobře. Vlastně sem nejdu jenom kvůli našemu vztahu. Pořádá se menší oslava, samozřejmě přísně tajná,“ mrkl na mě spiklenecky.

„Kdy?“ zeptala jsem se.

„Začne to v devět,“ usmál se nadějně, že se začínám chytat.

„Na dnešní večer už něco mám,“ přiznala jsem.

„Aha.“ Vypadal překvapeně.

„Bohužel. Jdi,“ vybídla jsem ho. Chvíli uvažoval a poté mizel. Zavřela jsem dveře a podívala se na hodiny. Bylo sedm. Mám hodinu. Hodinu, než předstoupím před vládce a manželky a přiznám svoji identitu. Děsila jsem se toho, co na to řeknou.

Krátce jsem se osprchovala teplou vodou, abych alespoň trochu zklidnila své splašené srdce.

Nebála jsem se pouze reakce vládců, ale hlavně mých přátel, Felixe a Heidi. Co řeknou na to, že jsem před nimi něco takového tajila? Skončí naše přátelství?

Znovu jsem pohlédla na hodiny a rychle si oblékla černé džíny a bílé tričko místo vytahaných tepláků a šedého volného trika. Přes to jsem si přehodila plášť a pomalu se vydala směrem k hlavnímu sálu.

Přede dveřmi jsem se na chvíli zastavila a s úderem věžních hodin oznamujících celou hodinu jsem si dodala odvahu a stiskla kliku. Zatáhla jsem a bytelné dveře se pomalu otevřely.

Jindy ta pomalost popouzela moji trpělivost, ale teď se mi to zdálo příliš rychlé.

Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila.

Na trůnech seděli všichni tři vládci a u opěradel dvou z nich postávaly krásné plavovlasé upírky.

V koutě stála Renata a Jane. Renata mě sledovala zvědavě, zatímco Jane nasadila svůj obvyklý zarputilý výraz zabijáka.

Odvrátila jsem od nich pohled a upřela jej na pět osob přede mnou. Lehce jsem sklonila hlavu na znamení pokory.

„Renato, Jane, myslím, že vás tady potřebovat nebudeme,“ ozval se Aro. Renata okamžitě zmizela, ale Jane zůstala na místě.

„Ona tady smí zůstat?“ zavrčela svým andělským sopránkem. Vůbec se mi nelíbil tón jejího hlasu.

„Ano, jelikož se to týká i mě,“ odpověděla jsem jí mile. Moji odpověď nikdo nevyvracel, tak po mně jenom střelila nenávistivým pohledem a během vteřiny už bylo v sále o osobu méně.

„Caius nás informoval o tom, že nám musíš něco říct a že je to pro nás dosti důležité,“ ujal se slova Aro. Naštvaně jsem pohlédla na svého otce. Takhle jsme to nedomluvili. Nepadlo ani slovo o tom, že bych měla zrovna já něco vysvětlovat. On po mně jenom vrhnul omluvný pohled.

„Dobrá tedy, asi to vezmu velmi stručně a poté nechám prostor na dotazy,“ rozhodla jsem. „Jak všichni víte, jsem poloupírka, což znamená, že moje matka byla člověk, zatímco mým otcem je upír,“ začala jsem a cítila jsem, jak mi srdce zrychluje. Mnohem raději bych teď bojovala s Rumuny. Klidně bych se postavila celé armádě.

„Moje matka se jmenovala Anna Thompsonová. Mým otcem je,“ zadrhla jsem se. „Caius Volturi,“ vymáčkla jsem ze sebe jeho jméno.

V sále se rozhostilo hrobové ticho, ve kterém byly slyšet pouze údery mého splašeného srdce a můj pravidelný dech. Jejich aury jsem viděla rozmazaně, byly zmatené, dokonce i Marcova, obvykle šedá, se teď změnila a zajiskřila zájmem.

Jako první se vzpamatoval Aro a okamžitě popadl Caia za paži. Během vteřiny jej zase pustil, když se z jeho myšlenek dozvěděl, že je to pravda. Střelil pohledem ke mně, poté k němu a zase ke mně, jakoby nás porovnával. Stejná barva vlasů a podobné rysy, ty jediné jsem zdědila po Caiovi. Oči, postavu a tvar obličeje jsem měla po matce.

„Je to pravda?“ vydechla Sulpicia, Arova manželka. Aro pouze přikývnul.

„Je Caiovi podobná,“ podotkla ještě Sulpicia, ale přerušilo ji hlasité zavrčení. Athenodora kolem mě profičela rychlostí kulového blesku a s vyceněnými zuby a hrozivým zavrčením a opustila sál. Dveře hlasitě třískly a opět nastalo tíživé ticho.

„Já se teď raději vzdálím,“ pípla jsem a udělala několik kroků ke dveřím.

„Počkej,“ zarazil mě ten, od koho bych to nejméně čekala – Marcus.

„Jak je to možné?“ zeptal se Caia Aro.

„Asi před sedmdesáti lety jsem se na jedné misi potkal s lidskou dívkou – Annou. Nevěděl jsem vůbec nic o poloupírech a nenapadlo mě, že by to mohlo mít nějaké následky.“

V ten okamžik jsem ztuhla. Mně tvrdil, že ji opustil nedobrovolně a že ji snad i miloval, ale toto vyznělo, jakoby mu šlo pouze o jedno.

Toto celé se mi přestávalo líbit a měla jsem sto chutí utéct do svého pokoje a zamknout se tam.

Útěk je až ta poslední možnost. Musíš se snažit bojovat za každých podmínek. Nejde před vším utéct. To mi vždycky říkal Robert a já se snažila tím řídit. Teď mi to ale dělalo značné problémy.

Přála jsem si, aby mě někdo poslal pryč, klidně i na severní pól, ale v této společnosti jsem nechtěla strávit ani minutu navíc.

„Alespoň se tím vysvětlil ten zvláštní vztah mezi tebou a mým bratrem,“ zabručel Marcus potichu. To mě zarazilo. Chtěla jsem Caia poznat jako svého otce, ale nic jsem k němu necítila. Spíše jsem jej nesnášela. To jeho arogantní chování, to, že nechal moji matku samotnou, jeho krutost vůči těm, jež porušili zákon, to vše mluvilo proti němu.

Ale i tak jsem nedokázala odejít. Zjevně jsem přece jen něco cítila, jinak bych už dávno vyrazila do Ameriky a nehnila tady - na starém hradě. Hledala jsem na něm náznak čehokoliv dobrého, něčeho, co by mě ujistilo, že můj otec není takový grázl, jakým se jeví. Hodně dlouho to nepřicházelo a jedinou možností se mi zdál útěk od toho všeho.

Teď tady opět stojím jako solný sloup a vře to ve mně, pomyslela jsem si trpce. Nikdy jsem necítila tolik rozporuplných pocitů. Všechno se na mě řítilo jako lavina.

Demetri, Felix, Heidi a v neposlední řadě můj otec.

„Smím se, prosím, vzdálit?“ opakovala jsem svou prosbu. Mlčení jsem si vyložila jako souhlas a co nejrychleji vystřelila ze sálu.

Rozběhla jsem se přímo do tělocvičny, kde v této době nikdo nebyl. Většina hradu se slezla na Demetriho party. Ráno budou úplně namol, pomyslela jsem si. Alkohol upírům otupuje smysly a zpomaluje jejich reakce. Jistěže to není tak silné jako u lidí, ale opilci na tréninku obvykle dostanou pořádný výprask. Například Demetriho, kterého jsem zatím jenom třikrát porazila, pod vlivem alkoholu srazím jediným kopem.

V tělocvičně jsem spěšně rozsvítila a zavřela dveře. Nakopla jsem první věc, která mi ležela v cestě. Byla to jedna z ocelových koulí o velikosti fotbalového míče, s kterou mohli novorození hrát vybíjenou a podobné hry. Zvedla jsem těch pět kilo jednou rukou a mrštila s ní přímo do okna. Můj provizorní míč se od neprůstřelného skla neškodně odrazil a rychle mířil zpět k zemi. Těsně nad parketami jsem jej chytila a znovu s ním hodila, tentokrát do stěny.

Toto jsem opakovala tolikrát, dokud mě nezačaly bolet paže a nedostavil se pocit únavy po těžké práci. Spánek jsem v tuto chvíli vítala a vydala se směrem ke svému pokoji.

Tam jsem sebou práskla na postel, až dřevo nebezpečně zaskřípělo a sama pro sebe se usmála.

Skopla jsem si z nohou boty a přehodila přes sebe deku. Po chvíli se mi povedlo usnout.

Probudila jsem se až ráno a včerejší pocity sice stále byly někde ve mně, ale povedlo se mi je nacpat až někam dolů a mojí momentální největší starostí bylo nasnídat se.

Po krátké sprše jsem si oblékla světle modré džíny a černé tričko.  Vlasy jsem si gumičkou stáhla do copu a vydala se směrem ke kuchyni.

Tam jsem si z ledničky vytáhla pomerančový džus a udělala si několik toastů, které jsem pomazala tlustou vrstvou marmelády a hladově je do sebe naházela. Poté jsem uvažovala, jestli nemám zajít za otcem, ale usoudila jsem, že poté, co mě v tom včera nechal namočenou, si raději zajedu do města.

V podzemních garážích mě zdržel jakýsi nováček ve světle šedém plášti.

„Jméno, příjmení a čas, po který budete pryč,“ vyštěkl na mě.

„Proč to chceš vědět?“ zeptala jsem se ho nevrle.

„Máme bojovou pohotovost, došlo k povstání rumunského klanu,“ informoval mě.

„No jistě, Rumuni určitě nakráčejí přímo do hradu,“ poznamenala jsem sarkasticky.

„Je to rozkaz!“ zdůraznil mi.

„Emma Thompson Volturi, jedu na Havaj a vrátím se za pár měsíců,“ zavrčela jsem a rychle se vydala směrem ke svému autu.

Ten kluk na mě ještě něco zakřičel, ale to už jsem neslyšela přes předení motoru mého milovaného Porsche. Sešlápla jsem pořádně plyn a rychlostí vystřelené kulky se řítila k centru města.

Zaparkovala jsem poblíž parku a vydala se směrem ke knihkupectví. Knihy jsem neustále někomu půjčovala a občas si je dotyčný i nechal. To mi nějak nevadilo, taky co jsem taky měla dělat? Honit dotačného po hradě se zapalovačem v ruce kvůli jedné knihy?

Bohužel měli zavřeno, tak jsem mrzutě bloumala uličkami, dokud jsem neucítila pach jiného upíra. Nebyl to nikdo od nás, tak jsem napnula všechny smysly a pátrala po případném nebezpečí.

Nikde jsem nic neviděla ani neslyšela a vítr pach roznesl po celé tržnici. Procházela jsem kolem stánků s ovocem a snažila se najít nějakou stopu, ale marně. Zklamaně jsem se vydala zpět k autu.

Asi v polovině cesty jsem v jedné z postranních uliček zahlédla pohyb. Chvíli jsem mžourala do tmy, než jsem zaostřila na upíra sklánějícího se nad krkem drobné dívky.

Se zavrčením jsem na něj zaútočila.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 1. kapitola - Zase je všechno na mně: