Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 9. kapitola

11.03.2010 (09:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2993×

9. kapitola

Začal mě ovládat vztek. Zcela pochopitelně. Nebyla jsem schopná myslet, rudá clona obalila vše okolo, zůstala jen nenávist a touha po pomstě. Tyhle dva pocity zastínily vše ostatní, ovládaly mě. Doslova, sotva jsem vnímala, co dělám. Možná kousek mého já vzdoroval tomu, co jsem se chystala provést, ale většina zastínila ten ubohý zbyteček.

Necítila jsem zhnusení na sebou, necítila jsem kapku lítosti. Možná tomu tak dříve bylo, ale teď jsem byla krutá, mé nové já nelítostné… Nač rozdávat milost ostatním, když mně tuhle možnost nikdy nikdo nenabídl? Ani jedinkrát… Nikdo se se mnou nepáral, nikdo neměl slitování. Tak proč já bych si měla hrát na svatou? Není důvod a navíc, nestojím o to. Díky, nechci. Vyhovuje mi to tak, jak to je…

Pomalu, ale jistě jsem se blížila k té šťastné rodince. Budu mít snad někdy lepší šanci? Odpověď je jasná – ne. Proto toho musím využít, hned. Jak moje tělo, tak moje mysl prahly po pomstě. Opět jsem si zcela jasně vybavovala, jak moc mi ublížil, jak mi prachsprostě lhal, dokonce přímo do očí…

Nevím, jak jsem mohla zapomenout. Nebo spíš, jak jsem to mohla zasunou tak daleko,  nejspíš na samý kraj mysli, že jsem skoro zapomněla…

Naneštěstí zábrany opadly a na mě zase útočily ty příšerné vzpomínky, pocity, všechno, na co jsem chtěla tak moc zapomenout. A to mě hnalo dopředu. Už nebylo nic, co by mě zastavilo. Nic…

„Zdravím,“ pozdravila jsem mladou ženu, když se i s kočárkem vzdálila od své „drahé polovičky“. Trhla sebou, nejspíš kvůli tónu mého hlasu. Říci, že byl mrazivý, by bylo značně nedostačující.

„Do-brý den,“ zakoktala ta chudinka přede mnou. Přemohla jsem nutkání se škodolibě zasmát, bylo na ní patrné, že se bojí. Místo toho jsem se jen falešně pousmála.

„Přejete si?“ řekla už jistějším hlasem. Že by ji povzbudil ten úšklebek tak málo podobný úsměvu?

„Mohla… Smím se podívat? Děti mě… fascinují,“ odtušila jsem a nebyla daleko od pravdy. Na dětech bylo fascinující, jak krásně chutnaly. Sice jsem měla čest jich ochutnat jen hrstku, ale stálo to za to…

„Ale jistě. Klidně si ji i pochovejte. Pardon, ale… Nebude vám vadit, když si na chvíli odskočím a nechám vám jí tady? Bude to jen minutka. Nebojte se, je hodná,“ řekla s milým úsměvem ve tváři. Musela jsem uznat, byla hezká, hezčí než já za lidských let, tedy aspoň podle mého. Nikdy jsem nevynikala krásou, byla jsem obyčejná. A jen jedna osoba mě vehementně přesvědčovala o opaku…

Přikývla jsem a sledovala, jak rychlým krokem míří k nedaleké samoobsluze. Byla tak naivní, až to přímo bilo do očí. Ale teď jsem měla díky ní působiště volné, nic a nikdo mě nerušil…

Vzala jsem si do náručí ten malý, růžovou dekou zabalený uzlíček. Takže holčička, předpokládám. Ale vždyť je to fuk. I kdyby to byl kluk, měl by stejný osud…

Hned, jak vycítila pohyb, zachvěla se jí víčka a ona otevřela pomněnkově modré oči. Byly jako nebesky čistá obloha, hluboké a hypnotické. Možná kvůli těm překrásným očím jsem se rozhodla skončit to rychle.

Silně jsem si ji přitiskla k hrudi. Sice jsem cítila slabý odpor, ale neuvolnila jsem sevření. Netrvalo to dlouho a já cítila, jak její malé tělíčko ochablo. Ani jsem se na ni nepodívala a položila ji opět do kočárku. Část pomsty vykonána…

Netrvalo dlouho a přiřítila se zpět ta drobná brunetka, před pár momenty ještě šťastná matka…

„Děkuji vám. Moc jste mi pomohla. Nezlobila?“ S posledním slovem, otázkou, se naklonila nad kočárek. Chvíli nad ním zůstala skloněná a pak se s nechápavým pohledem odklonila a podívala po mně.

„Stalo se něco? Stalo se jí něco?“ ptala se mírně hystericky.

„Dá se říct že ano. A něco dalšího se ještě stane,“ odpověděla jsem a s těmi slovy se k ní přiblížila. Ucouvla, za zády schovávajíc kočárek. To na mé tváři vyvolalo úsměv, jako by jí to pomohlo…

„Žádný strach, bude to rychlé.“ Mohla jsem slyšet, jak se jí srdce rozeběhlo o pár obrátek rychleji. Můj úsměv se prohloubil. Takhle se mi to líbí...

„Co chcete? Co jsem vám udělala?“ Tentokrát nebyla hysterická jenom mírně, spíš už přes míru. Jakoby tušila, co se jí stane.

„Co chci? Pomstu,“ odpověděla jsem. Je to přece slušnost, ne? Byla jsem tak vychovaná, tak to bylo, tak to je a tak to bude.

„Já… Nechápu.“

„To ale vůbec nevadí,“ odvětila jsem ironicky přeslazeným hlasem. Rozhodla jsem se to dále neprodlužovat, mohlo se stát, že by se tu objevil někdo nepovolaný a všechno mi zkazil. Dnes byly na seznamu jenom tři oběti, nikdo víc, nikdo míň.

Nehledě na její vytřeštěný výraz, evidentně strachem ochrnuté hlasivky a zoufalý lesk v očích, jsem se k ní naklonila a svými rty lehce přejela po jejím krku a následně se zakousla.

Odezvou byl krátký, přesto pronikavý výkřik. Zařezával se mi do uší, zanechával za sebou takřka hmatatelnou stopu, ale i tak jsem nedokázala litovat. Nešlo by to, ani kdybych chtěla. A to jsem nechtěla…

Druhá oběť je odklizena, zbývá už jen jedna. Ta hlavní… Ta nejdůležitější, kvůli které tohle vlastně dělám. Ta, která mi připomněla zasunuté vzpomínky, které mě málem donutily padnout na kolena pod tíhou bolesti, která mi stahovala hrudník. Kdybych si už nezvykla z prvních let po přeměně, nevím, jak bych to vydržela. Takhle jsem dokázala zůstat na pohled ledově chladná a krutá, uvnitř to však jen vřelo, emoce střídala emoci, vzpomínka vzpomínku, jen bolest zůstala stejná – obrovská.

Uslyšela jsem přibližující se kroky. Nemusela jsem být vědma, abych věděla, kdo přichází. Bylo to logické. A taky přesně na tohle jsem čekala.

„Co tu děláte? Co je s mou že…“ Nestihl to ani dopovědět, vrhla jsem se na něj dřív, než to stihl dopovědět. Nesnesla bych to…

Nepozastavovala jsem se nad tím, že moje zuby proťaly až moc snadno jeho krk a že se mi ústa zaplnila krví. Kousek mysli pochopil, že tohle nebyl „on“, že jsem se pomstila nesprávné osobě, ale nějak mi to bylo jedno. Hlavní byla pomsta, i když směřovaná na špatné osoby. Pomsta jako pomsta, ať jakkoli velká…

Když už nezbyla ani kapička krve, nepočítaje tu, co byla na zemi, odhodila jsem jeho tělo a pořádně si ho prohlédla. Teď jsem si plně uvědomovala, jak moc jsem se mýlila. Jak moc mě ovládl vztek, že jsem nebyla schopná rozlišit ty maličkosti, kterými se od sebe lišili. Například oči. Zatímco „jeho“ byly zlaté, předtím, podle vyprávění, zelené, tvář toho mladého, mrtvého muže zdobily oči stejné barvy jako té maličké. A lícní kosti neměl tak vystouplé, zato měl vyšší čelo a jinak tvarované rty. A trochu křivý nos. Vystouplou dolní čelist a mírně odstávající uši.

Detaily, jen minimálně se lišící, ale přesto tu byly. A byly celkem důležité. Jenže já si jich všimla až teď, což byla chyba… Zbytečně jsem zabila dva lidi a jedno malé dítě. Ne že by mě to nějak moc užíralo, ale přece jenom byly jejich životy zmařeny kvůli mně, kvůli mé pitomosti, kvůli mému hněvu.

Jenže teď už se to nestalo nijak vrátit. Zbylo mi už jen jediné, vzdát jim tu poslední čest zavřením víček a odnést a pohřbít na co nejpřijatelnějším místě. Hřbitov je jim odepřen…

Což jsem provedla, pár hodin to sice trvalo, ale bylo to to nejmenší, co jsem mohla udělat. Přece jenom, pykali pouze za to, že jeden člen jejich rodiny mu byl až neskonale podobný…

Kráčela jsem domů, co noha nohu mine. Nechtělo se mi zpátky k těm prázdným stěnám, ale co se dalo dělat? Leda tak odjet... Kam? To by problém nebyl. Před nedávnem jsem dostala jistou nabídku a byla si jistá, že pořád platí. Jenže chtěla jsem se vrátit zpět do Volterry?

Hádaly se ve mně dvě strany. Jedna byla pro, druhá jednoznačně proti.  Tak kterou jsem měla poslechnout? Jak si odpovědět na tu hlavní otázku?

Jet či nejet?

<< 8. díl X 10. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 9. kapitola: