Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 8. kapitola

01.03.2010 (14:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3365×

8. kapitola

„Vrátíš se s námi?“

A je to tady. Čekala jsem to, ale nemusela se ptát tak brzy. Sotva jsem se vzpamatovala z toho, že se mi nečekaně objevila přede dveřmi. Jak mám teď odpovědět?

„Víš, Jane…“ začala jsem, ale nenechala mě domluvit. Cožpak ji neučili, že je neslušné skákat někomu do řeči?

„Žádné námitky, žádné vykrucování. Odpověz. A přímo,“ mluvila na mě jako na malé dítě. Tak tohle přehnala! Už už jsem ji chtěla zaplavit proudem ne zrovna lichotivých slovíček, když mě zase přerušila.

„Mimochodem… Jako odpověď beru jenom ano. A jestli odpovíš jinak, stejně tě tam odtáhnu.“

Já tu blonďatou příšeru nesnáším! Co si myslí? Že ji budu poslouchat jako bezhlavá ovečka? Tak to je dobře naivní…

„Jane, Jane, Jane. Opravdu si myslíš, že mě donutíš? Tak to se pleteš! A když dovolíš, chtěla bych být sama,“ promluvila jsem hlasem ledově klidným.

„Počkej… Tohle ne. Tak jsem to nemyslela. Jen… Bylo by fajn mít tě zase zpátky. Ve Volteře,“ sklopila hlavu a hypnotizovala koberec. Ty její unáhlené reakce mě dostanou do hrobu, fakt. Ale ví, jak na mě, to se musí nechat.

„Odjeďte. Potřebuju si to rozmyslet. Dám vědět, jak jsem se rozhodla. Do týdne,“ oznámila jsem jí a zvedla se z křesla. Následovala mého příkladu a se stále skloněnou hlavou zamířila ke dveřím. Tak se po mně naposledy podívala a se slovy: „Budu se těšit. Přijeď co nejdřív,“ odešla.

A já opět osaměla. Znovu jsem byla vydána napospas vlezlým myšlenkám, zase jsem byla sama. Zas a zase tu nebyl nikdo, o koho bych se mohla opřít. Chyběl mi někdo, kdo by mě utěšil, zahnal ten pocit prázdnoty, chyběl mi někdo, komu bych se mohla vyplakat na rameni (samozřejmě obrazně, pláč mi byl odepřen, bohužel), někdo, kdo by mi rozuměl, chápal…

Bezmyšlenkovitě jsem popadla kabát a utíkala z bytu. Nedokázala jsem tam být, teď ne… To místo mě dovedlo uklidnit, ale tentokrát mě ubíjelo být tam, sama, mezi čtyřmi stěnami. Potřebovala jsem vypadnout. Alespoň na chvíli. Zmizet, odreagovat se…

A to se dalo jenom jedním způsobem. Bylo rozhodnuto. Dnes opráším svůj obleček a půjdu se věnovat svým „společenským povinnostem“. Koneckonců, mám nejvyšší čas…

Než jsem se náležitě přichystala, byl už pravý čas na to, abych vyrazila. Teda, mohla jsem jít později, jenže to už by byly všechny dobré kousky zadány a co já pak? Nesnáším, když nemám na výběr, tudíž musím kapku zrychlit… Ne že by to byl nějaký problém, že.

Zanedlouho už jsem zamykala dveře od bytu a pár minut na to už vstupovala do klubu. Tentokrát se to obešlo bez komplikací, stačil jeden úsměv, vzdušný polibek a byla jsem vevnitř.

Klub byl do posledního místečka plný. Všechny sedačky obsazené, ani u baru se nenašla židlička volná. Lituju ty chudáky, co čekají venku a zcela zbytečně. Dnes už se sem nevleze ani noha, byť sebeštíhlejší.

Začala jsem s pátráním. Mise „hledání toho pravého pro dnešní večer aneb pozor, mám hlad!“ odstartuje za deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna…

Ať jsem se rozhlížela tam či onam, nemohla jsem najít toho správného. Že by tu dnes nebyl? I to se stává, ale jen málokdy… Nedalo se nic dělat, musela jsem vzít zavděk tím, co bylo k dispozici. První byl celkem hezký, hnědovlasý kluk. Bohužel ne můj typ. Zmiňovala jsem se o tom, že jsem spíš na zrzky? I když, ani ostatními nepohrdnu, jenom to není přímo to pravé. Jenže vybíravost se nevyplácí, v tomhle směru rozhodně ne.

Další byl sympatický blonďák s uhrančivýma očima šedé barvy. Byl fajn, jeden z mála, abych pravdu řekla. Slušně jsme si pokecali, což bylo po tak dlouhé době více než příjemné. Pak přišlo na řadu ještě několik dalších, ale ti už nebyli ničím zajímaví. Každému jsem věnovala pár tanců a konec.

Po pár hodinách tance jsem se vzdala naděje, že dnes zchladím své rozpálené hrdlo. Někdy příště, no… Nemůže to vyjít pokaždé.

Něco málo po druhé hodině ranní jsem odešla. Nač se více zdržovat. Vytancovaná jsem byla do zásoby a vizitek jsem měla plnou kabelku. Mise nesplněna.

Cestou do bytu jsem přemýšlela o mém případném návratu do Volterry. Vážně o mě stojí? Nerozmyslí si to zase? A co ta návštěva? Už odjeli nebo nejsou tak nebezpeční, jak zprvu předpokládali? Nebo je to past? Chtějí se mě zbavit navždy? Co je pravda a co jsou pouhé spekulace?

* * *

Ani nevím, jak mohl čas tak rychle uplynout. Vždyť jsem jenom zírala do zdi!  Je možné, aby se mi 10 hodin zdálo jako pouhá hodina? Nejspíš ano, jiné vysvětlení nemám. Zatím, možná na nějaké přijdu. Časem.

Teď už jenom vymyslet program do odpoledne. Večerní byl jasný, bude opakování minulé noci, tentokrát snad úspěšné. Ale co dělat do té doby? Jak se zbavit toho věčného spekulování „vrátit se či ne“? Potřeba se nějak zabavit…

Ale jak, to je otázka. Další ze série těch záludných, na které se těžko hledá odpověď. Prozatím bude muset stačit obyčejná „zdravotní“ procházka. A pak se uvidí.

Rozhodla jsem se jít do parku. Kde jinde lze přijít na jiné myšlenky než na tom zeleném místě, které samo o sobě působí uklidňujícím dojmem? Co má lepší účinky než štěbetání ptáků v korunách stromů, které lemují cestičku vedoucí parkem? Každý máme něco… A já mám tohle.

Několikrát jsem prošla celý park, kousek po kousku. Pak, když už by to mohlo být nápadné, jsem se posadila na nejbližší lavičku a pozorovala okolí. Všude bylo plno lidí, jenom v tomhle úseku bylo liduprázdno. Sem tam se potulovat človíček, ale jinak nikdo. Jenom já.

Ironie osudu, opět. Nechtěla jsem být sama, a přesto jsem. Nejenom tady, na těch pár čtverečních metrech, ale i celkově. Vážně mi nemá být dopřáno ani trošku štěstí? Štěstí a lásky? Vždyť toho nechci až tak moc nebo ano? Není snad moje přání skromné?

Do mého zorného pole se dostala skupinka lidí. Přesněji řečeno dva mladí lidé, kteří před sebou tlačily kočárek. Že by šťastná malá rodinka?

Rozhodla jsem si je prohlédnout pečlivěji. Proč taky ne? Okukování ještě zakázané není. Proč se nepodívat na to, co mně je odepřeno, na to, co mě nikdy nečeká. Podívat se na to, jaké by to bylo, kdyby se v mém životě neobjevili oni, kdyby neexistovaly mýtické bytosti, kdybych se mýtickou bytostí nestala já. Jaké by to bylo, kdybych byla matkou já a ne ta drobná brunetka, tisknoucí se k boku mladého muže se zrzavými odlesky ve vlasech, jehož bledou tvář zdobil krásný, pokřivený úsměv…

<< 7. díl X 9. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 8. kapitola: