Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 7. kapitola

V kaluži krve - 7. kapitolaDalší kapitolka je na světě! A to jenom díky Sharlot33... případný díky patří jí :))
Hm, co ke kapitolce… Tentokrát opět pohled Ell, spíš návrat do děje, dalo by se říct. Jak se rozhodne? Jak odpoví na zásadní otázku, okolo které se bude točit další kapitolka?
Příjemný čtení :)) N.
P.S.: Další by, teoreticky, mohla být v neděli...

7. kapitola

„Ell! Prosím, nech si to vysvětlit!“ prosila mě, ale nezajímaly mě její výmluvy, omluvy a další lži. Zavěsila jsem…

A co když si to nechci nechat vysvětlovat? A hlavně, je co vysvětlovat? Ať mi dají pokoj! Potřebovala jsem být sama, což mi tenhle byt dovolil. Sama, sama, sama… To slovo mi až nepříjemně znělo v hlavě, dotíralo, hlodalo… Opravdu jsem na všechno sama? Nebo se ještě najde osoba, o kterou se můžu opřít?

Moje podvědomí mi říkalo, že ano. Ale kdo to je? To je ta správná otázka. Ale odpověď na ni neznám, bohužel. Nebo bohudík?

Potřebovala jsem se nějak uklidnit. Ale jak? Opít se nemůžu, to by byla zbytečná námaha… A na „společenské povinnosti“ jsem neměla náladu už vůbec. Jedna oběť stačila, díky. Ještě doteď je mi toho chudáka líto…

„K čertu se vším!“ Vzteky jsem kopla do křesla. Přelétlo celý pokoj a zastavilo se o stěnu. Jindy by mi bylo líto jak křesla, tak zdi, ale teď mi to bylo jedno. Všechno mi bylo jedno.

Preventivně jsem vypadla z bytu. Nemyslím, že bych si ho chtěla znovu vybavovat. Navíc tam bylo pár věcí, které se mi líbily, celkem dost. Navíc, procházka není tak špatný nápad. A ještě lepší, jelikož je noc. Ta romantika…

Tma objímala vše, co jí přišlo do cesty. Tudíž i mě. Troufám si říct, že jsem byla jediná, koho napadlo procházet se v tuhle hodinu. Tím lépe, alespoň budu mít klid a nic mě nebude rušit. Přesně to potřebuju, na chvíli vypnout, relaxovat…

Procházela jsem noční Paříží dlouho, dá se říct že do doby, než začalo svítat. Zdá se, že to splnilo moje očekávání. Po vzteku ani památky, konečně přišlo uvolnění společně s částečnou apatií. Ale bylo to to, co jsem chtěla?

Kráčela jsem ulicemi, nevšímajíc si pomalu vykukujících lidských hlav. Chudáčci, takhle brzo jít do práce… Ještě že mě už tohle nečeká, nikdy. Bohudík nebo bohužel?

Musím uznat, že někdy dovedu pokládat záludné otázky. Škoda jen, že není komu je dávat. Leda tak sama sobě a to není tak… zábavné. Spíš naopak.

Došla jsem ke svému bytu. Prázdnému bytu. Není zrovna hezké vědět, že mě nikdo nečeká a nejspíš nikdy čekat nebude. Je to deprimující, abych byla přesná.

Jak jsem předpokládala. Prázdné stěny a samota. Sakra, Ell, přestaň s tou sebelítostí! Tohle nemáš zapotřebí, opravdu ne... Napomínala jsem se v duchu.

Potřebovala jsem se nějak zabavit. Zmírnit ten všudypřítomný pocit prázdnoty. Zaplnit ty holé zdi. Vytáhla jsem malířský stojan a dala se do kreslení….

* * *

Pracovala jsem pár hodin. Nevnímala jsem okolí, nenechala se rušit, ale i přesto jsem nevěděla, co jsem vytvořila. Vím jen, že jsem vytvořila tři obrazy. Ano, obrazy. Proč jim tak neříkat? Vždyť je ani nikdo neuvidí. Jen já. Takže si to „oslovení“ můžu dovolit.

Konečně jsem sesbírala odvahu a povídala se na svá díla. A zalapala po dechu. Tohle bylo moc… To není možné! Jak… Vždyť jsem na něj skoro zapomněla! Jak se proti mně mohly moje vlastní ruce spiknout a opět mi ho připomenout! Vážně začínám mít pocit, že si na mě někdo zasedl a teď mě trestá za bůhví co…

Přede mnou se skvěly tři obrázky. A na všech byla jedna osoba. Ta, na kterou jsem se z hloubi svého zmrzlého srdce snažila zapomenout. Ale copak můžu? S tímhle? To mi opravdu někdo dělá naschvál! Tohle si určitě na stěny nedám…

 

 

Dala jsem je do kouta. Nějak se jich musím zbavit. Později. Teď to tu musím uklidit, přece jenom ty barvičky by mohly zaschnout a co já pak. Nesnáším, když je nemůžu dostat dolů.

Chvíli mi trvalo, než se mi to povedlo. A nakonec jsem skončila od barviček já. Úžasné, opravdu…

Rozhodla jsem se pro koupel, dlouhou koupel. Už dlouho jsem neměla čas si připomenout, jaké to je. A teď nastal ten pravý čas na připomenutí.

 

Ležela jsem ve vaně asi dvě hodiny, když v tom zazvonil zvonek. Kdo mě to ruší?! Rozhodla jsem se to ignorovat, jenže když se po chvíli rozezněl znovu, důrazněji, už jsem nemohla. Škoda…

V rychlosti jsem ze sebe smyla pěnu a usušila se. Pak jsme si oblékla župan, nač se oblékat formálně. Doběhla jsem k telefonu a zvedla ho.

„Prosím?“ zamručela jsem celkem nedůtklivě. Proč taky se snažit o příjemnost, když o návštěvy nestojím?! Navíc když mě ruší!

„Ell! Jsi to ty! Prosím… Pusť mě dovnitř...“ Jane? Co ta tu dělá?! Proč… Jak… Cože?!

Říct, že nejsem překvapená by byla nejhorší lež mého života. Její hlásek jsem nečekala ani v tom nejhorším (či snad nejlepším?) snu. Nevím, jestli být ráda nebo ne. Nerozhodnost. To vystihuje moje vnitřní pocity. Doslova.

„Ell! Prosím!“ vrátil mě do reality zoufalý hlásek. Kruci… Chci ji vidět? Mám jí odpustit a dát druhou šanci? Asi… ano.

Rychle jsem zmáčkla tlačítko na otevírání dveří, než jsem si to stihla rozmyslet. Náhlá rozhodnutí jsou super.

„Ell! Tohle už mi nedělej! Jak já jsem ráda, že tě vidím!“ vyřítila se ze schodů Jane a už mě mačkala ve svém objetí. Silně mačkala. Kdo by to do ní řekl…

„Jane, drtíš mě,“ připomněla jsem se tiše.

„Jej, promiň,“ zatvářila se kajícně.

„Nemohla jsem si pomoct. Prosím tě, Ell, co jsi vyváděla? Co to mělo znamenat? Víš, jak jsem se bála? O tebe, o naše přátelství… Nevěděla jsem, co ti přelétlo přes nos. Bylo to strašné…“

Nechala jsem ji vymluvit a pak ji pustila do bytu. Povídaly jsme si a mezi řečí jsem se dozvěděla, že je tu i Demetri. Momentálně je prý na exkurzi Paříže, aby nám dopřál chvíli jenom pro sebe. Prý až se vykecáme, máme se ozvat. Pche…

„Ell, teď vážně. Co ti bylo? Proč jsi byla taková? Nepoznávala jsem tě… Giannu jsi vyděsila k smrti a mě seřvala jako malé dítě, podle mě bezdůvodně. Co jsem provedla tak strašného?“ zeptala se a nasadila pohled ala opuštěné štěňátko. Ona ví, jak na mě.

„Já… Cítila jsem se hrozně sama. A když ti zavolám, řekneš, že na mě nemáš čas. Zavolám Heidi, nebere to. Gianna mlží. Co by sis z toho vybrala ty? Měla jsem za to, že o mě nemáte zájem. Že jste se mě chtěli zbavit. Uznávám, mýlila jsem se. Kdybyste opravdu chtěli, těžko by jste mě hledali, co? Jak jste mě vůbec našli?“

„Demetri.“

„To mě mohlo napadnout! Ta jeho schopnost. A mám po soukromí… O tomhle bytě neměl nikdo vědět. Doufám, že to udržíte v tajnosti. Nepotřebuju tu zástupy upíru prahnoucích po pomstě.“

„Jistě. Ani já, ani Demetri neřekneme, kde jsi byla. Nikdo přece nechce, aby ti někdo ublížil,“ opřela jsem si hlavu o její rameno.

„Divím se, že nezuříš. Já být na tvém místě, tak mě roztrhám na kousíčky a zatopím si nimi,“ oznámila mi s nechápavým výrazem ve tváři.

„Řekněme, že jsem našla způsob, jak se uklidnit. Jenže to rozvířilo vzpomínky. Nevím, co je horší. Jestli mít vztek nebo se utápět v těch šťastných okamžicích,“ otřásla jsem se.

„To bude dobré, uvidíš,“ konejšila mě. Neúspěšně.

„Dobré? Myslíš? Podívej se na tohle,“ zvedla jsem se a předvedla jí má dílka. Uznale protáhla obličej a v očích se jí objevilo něco neidentifikovatelného. Jakoby poznání smíchané s lítostí. Mám se snažit to chápat? Radši ani ne.

„A to jsem o tom neměla ani tušení! Dovedeš si představit ten šok, který jsem měla, když jsem uviděla, co jsem nakreslila? Tohle není normální,“ zhroutila jsem se na sedačku vedle ní a obličej schovala do dlaní. Cítila jsem, jak mi jezdí po zádech a maluje na ně uklidňující kroužky. Jindy by to nejspíš pomohlo, ale teď…

„Já už takhle nemůžu. Vždycky když zapomenu, něco mi ho připomene… Jako tenkrát, v tom obchodě….“ Z mysli mi vystoupila jedna ze zasunutých vzpomínek. Vzpomínka na ten den…

 

 

Byly jsme na nákupech. Já, Jane a Heidi. Pro mě sebevražedná mise, pro ně zábava.

Zrovna jsme byly v oddělení spodního prádla, když jsem ho zahlédla. Bronzové vlasy zářily do dálky, vynikaly mezi ostatními. Svalnatá postava, která se rýsovala pod tmavě modrým tričkem, byla k nepřehlédnutí. A jeho ruka okolo pasu vysoké blondýnky taky…

V tu chvíli jsem měla chuť vraždit. Tak tohle byl důvod, proč mě opustil?! Tahle fiflenka?! No počkej…

Už už jsem se za nimi chtěla rozběhnout s plánem kruté pomsty, když mě na poslední chvíli chytila Jane. Nevěděla proč, ale vycítila, že nemám daleko k výbuchu. I za tu krátkou dobu, co jsem u nich, si stihla zvyknout na moje reakce. Předvídala je. Jako třeba teď.

„Támhle,“ zaskřípala jsem zuby a pak ukázala, kam se má podívat. Nejprve nechápavě koukala na ono místo, pak jí v očích blesklo pochopení.

„Nech to na mě,“ řekla a malými krůčky se blížila k nim. Bylo mi jasné, co chce udělat, ale nezastavila jsem ji. Zaslouží si to, oba!

„Ell! To není on! Vždyť to byl obyčejný člověk!“ řekla po chvíli, když se ke mně vrátila. Tentokrát jsem měla nechápavý výraz já. Je možné, že jsem přehlédla očividné? Až tak nevšímavá jsem snad nebyla…!

„Neřeš to. To se stane,“ utěšovala mě. Dělala jsem, že už se o to nezajímám, že to pokládám za vyřízené, ale v duchu jsem byla opět u něho. Ještě i hodně dlouho poté, co jsme se z těch nákupů vrátily…


 

„Neboj. Zapomeneš. Jednou určitě. Času na to máš dost. Přestane to bolet, uvidíš,“ utěšovala mě. Opět. Nejspíš proto jsem ji měla tak ráda. Dokázala mě pochopit, soucítila se mnou a pomáhala mi to překonat. Možná jsem jediná, kdo si to myslí, ale přesto… Je milá.

„Ehm…  Ell?“ nervózně se vedle mě ošila. Podívala sem se po ní a čekala, co z ní vypadne.

„Vrátíš se s námi?“

<< 6. díl X 8. díl >>


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 7. kapitola:

 1
11.09.2011 [16:55]

WhiteTieNo... Opět se budu muset opakovat. Líbí se mi to, a moc!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!