Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 6. kapitola

V kaluži krve - 6. kapitolaDalší kapitolka, v pořadí už 6. Kdo by to byl řekl… :D
Měla být sice dřív, ale bohužel… Je mi líto. Je o kousek delší jak ty předchozí, snad tím odčiním to čekání. Čeká ještě vůbec někdo? :D
Ke kapitolce… Opět pohled Jane. Snad to nevadí. Nějak mě to začalo bavit… :D Takže se určitě ještě její pohled objeví.
Zase se děj posune o kousek dál, ale zas ne o moc. Na to budou další kapitoly… :D Ale na to třeba si počkat.
No nic, končím s vykecáváním, užijte si čtení, pokud možno. N.

6. kapitola

„Průšvih… Ell… Musím jet...“ dostala jsem ze sebe a napjatě čekala na jeho odpověď. Chvíli se na mě nevěřícně díval, ale nakonec přikývl, což bylo přesně to, na co jsem čekala. Dál jsem se nezdržovala, nebylo proč, ještě si musím nachystat pár věcí sebou. A promluvit si s Demetrim.

„Kdo je Ell?“ uslyšela jsem za sebou otázku. Nemusela jsem se otáčet, abych věděla, kdo se ptá. Bylo logické, že zrovna on, když snad každá myšlenka v místnosti patřila jemu. Divila bych se, kdyby se dříve nebo později nezeptal. Naštěstí Aro všechny předem varoval. Naštěstí…

„Členka gardy. Musela se na pár dní vzdálit a zdá se, že nastaly nějaké komplikace. Snad to nebude nic vážného,“ slyšela jsem za sebou tichou prosbu Arovu. Zdálo se mi to nebo poslední větu vyslovil se strachem v hlase? A rozhodně tišeji než věty předchozí. Nejspíš to neměl nikdo slyšet, ovšem díky upířímu sluchu to bylo vyloučené. Slyšíme všechno, co se kde šustne a někdy to není vůbec příjemné. Někdy zase naopak… To si upír nevybere.

Dál už jsem hovor nesledovala, měla jsem naspěch. Musela jsem ještě všechno naplánovat, sbalit se… V tom prvním mi pomohl můj aktivistický bratr, který to vzal na sebe a nechal mě v klidu se prokousat mým obřím šatníkem. Musím mu koupit dárek, připomněla jsem si v duchu, když jsem se s ním o hodinu později loučila. Takhle ochotný většinou nebývá, zajímala by mě příčina jeho náhlé aktivity, napadlo mě, ale rozhodla jsem se, že nad tím teď dumat nebudu, zbytečně bych ztrácela čas. Potom bude času dost, jen co je pravda.

 

Rozloučila jsem s Alecem, litovala jsem, že nemůže jet se mnou, ale prostě to nešlo. I tak stačí, že tu budu chybět já a Demetri, někdo tu přece jenom musí zůstat a kdo by se pak staral o naši návštěvu? Heidi nejspíš ano, ale Aro dal podmínky – minimálně dva. Takže za mě bude muset zaskočit Alec. Lituju ho, ale přece kvůli tomu nepřijdu o kamarádku. Zas tak moc lítosti ve mně nevzbuzuje.

„Měj se, Jane,“ řekl předtím, než mě objal. A pak, mnohem tišeji, nejspíš to bylo úmyslně, dodal: „Ať to vyjde.“

Usmála jsem se na něj a pak se šla rozloučit s Arem a jeho bratry. Taky se mi dostalo objetí, i když mnohem kratšího než předtím. Ale i tak, i to se počítá, ne?

Pak jsem se ocitla v náručí Heidi a Felixe. Bylo od nich hezké, že se přišli rozloučit a popřát hodně štěstí. Budu ho potřebovat, což oni ví. Přece jen znají Ell, ne? Tvrdohlavá, neústupná, přesvědčená o vlastní pravdě. Taková byla, někdy to bylo dobře, jindy nikoliv.  A zrovna teď by se hodilo, kdyby těmihle „vlastnostmi“ neoplývala. Alespoň na chvíli…

„Jane?“ zastavil mě Arův hlas, když už jsme se chystali vyklidit pole. Otočila jsem se a čekala, co z něj vyleze.

„Dávejte na sebe pozor… A na ni taky. Pokud možno ji rovnou přiveď sem…“ Bylo vidět, že se mu to neříká snadno, ale nakonec to ze sebe dostal. Povzbudivě jsem se na něj usmála, kývla hlavou a za chvíli už opouštěla stěny hradu a nedlouho poté i brány Volterry. Mise zahájena, výlet začíná…

* * *

„Demetri?“ oslovila jsem svého společníka, když jsme nasedli do tmavého auta, které pro nás bylo připravené.

„Hm?“

„Jak… Jak ji najdeme?“ vyslovila jsem otázku, která mě trápila v téhle chvíli nejvíc.

„Zapomínáš na mou schopnost? To mě tak podceňuješ? To od tebe není hezké,“ odpověděl se smíchem. Nevím jak on, ale já neměla na legrácky náladu. Zavrčela jsem.

„Jen klid. Jen co přejedeme hranice Itálie, začnu se stopováním. Myslím, že tak do dvou dnů bychom ji mohli najít, pokud teda není na jiném kontinentu, to by podstatně komplikovalo situaci,“ mluvil ke mně uklidňujícím tónem. Musela jsem uznat, že to fungovalo, už jsem byla opět v klidu.

„Promiň,“ pocítila jsem potřebu se omluvit. Další slova nebyla potřeba, jeli jsme v tichosti, ani jeden necítil potřebu konverzovat. Zatímco Demetri řídil, já se ztratila mezi vzpomínkami.

 

„Ell? Řekneš mi něco… o tvé minulosti?“ začala jsem opatrně. Byl to rok, co se k nám „přidala“, za tu dobu jsme se stihly spřátelit. Celkem hodně. Měla jsem jí ráda, zalezla mi pod kůži, byla něco jako moje sestra. Prostě jsem se musela zeptat…

„Mno… A co přesně by jsi chtěla vědět?“ vyhýbala se přímé odpovědi. To byla přesně ona, nemluvit o sobě, jen to nejdůležitější. Ale možná, možná se teď něco dozvím. Snad…

„Všechno.“

Podívala se po mně, v jejích očích se objevil smutek. Nejprve to vypadalo, že uteče, ale nakonec jakoby si to rozmyslela a smířeně si povzdychla.

„Všechno to začalo mým příjezdem do Forks. Jela jsem tam za svým otcem, ke kterému jsem se stěhovala. Chtěla jsem dopřát mámě soukromí, užila si mě až moc. Táta, náčelník policie, Charlie, říkej si mu jak chceš, byl milý, zamlklý, což jsem po něm zdědila…“

V tu chvíli musela přestat mluvit, protože jsem dostala záchvat smíchu. Milá? Zamlklá? To myslí vážně?!

„Nesměj se. Nebo nebudu pokračovat… No, tak co dál. Jo, už vím. Pár dní po mém příjezdu jsem šla do školy. Ten den byl stejný jako ty předchozí, bylo zataženo, ale co můžeš čekat od takového města? Louže světa, fakt… A vzhledem k tomu „skvělému“ počasí tam… bydlela jedno rodina. Nebyla obyčejná, lišila se a to nejen tím, že všechny děti dvou poměrně mladých manželů byly adoptované. Byli krásní, všichni do jednoho. Jejich kůže byla smetanově bílá, oči jako ryzí zlato smíchané s karamelkami. Jejich vzezření bylo až magické, přitažlivé, dokonalé… Těžko jim odolat. A já neodolala. Bylo jich sedm. Čtyři na tři… Z toho něžnějšího pohlaví jedna chyběla. A já byla dočasná náhrada, kterou odkopli, jen co se jí nabažili. Neměli ani tolik slušnosti, aby se rozloučili… Moje druhá máma, můj druhý otec... Ani těm jsem nestála za obyčejné sbohem. Pak další dvě kulky do srdce. Moje nejlepší kamarádka a sestřička v jednom… A ten černovlasý ničema, neustále rozdávající úsměvy kolem dokola, ani ten se nerozloučil! Ani ona… Od té to bolelo snad nejvíc… Hned po něm. Po tom bezcitném parchantovi, jemuž patřilo mé srdce. Vždyť on mi celou dobu lhal! Všechna jeho slova – lži, lži a opět jenom lži. Jestli mi kdy řekl něco pravdivého, tak to, čím je… Od těch dalších dvou jsem ani rozloučení čekat nemohla… Ti dva spolu byli zajedno, neměli mě rádi, hned od začátku to dávali najevo. On se držel jenom kvůli tomu skřítkovi, který si říkal moje kamarádka, nechtěl jí ublížit a ona? Ani se nenamáhala skrýt svou nenávist. Nevím, co jsem jí udělala. Byla vzor krásy, namyšlenosti a sebestřednosti. Co jsem jí mohla já udělat? Proč mě tak nesnášela? Ty otázky mě provázely dlouhou dobu. Ale teď už ne…

Snažím se zapomenout, ale copak to jde?! Moje, naše, paměť to nepřipouští… Myslela jsem, že to nebude tolik bolet, nebude to tak „živé“, ale ono je to ještě horší! Co mám dělat?! Co jsem komu udělala, že mě tak trestá? Je to nekonečný kruh… Chci zapomenout, jen zapomenout…“

 

Ten večer mi provzlykala v náručí. Během toho se mi svěřila s více věcmi, ale tahle byla nejdůležitější. Toho večera jsem se dozvěděla, že se u nás neobjevila náhodou. Pár dní předtím, než ji opustili, jí o nás bylo vyprávěno. A tak se rozhodla, že svůj život skončí tady... Nepovedlo se jí to a od té doby trpí... A trpět bude…

 

Nevadilo jí, že se to dozvěděli i ostatní, jak jsem si zprvu myslela. Byla s tím smířená. Smířená takovým způsobem, jak když k nám přišla. Pár dní kolem ní chodil každý po špičkách, nikdo ji nechtěl rozzuřit, obtěžovat nebo tak něco. Tou dobou už jsme věděli, co dokáže, když ji ovládne vztek. Opravdu nikdo si nechtěl hrát na špekáček…

 

Po dalších pár měsících jsem si udělala docela slušnou představu o jejím lidském životě. A hlavně o ní. Hodně se změnila, to jsem poznala sama, nemusela mi to ani říkat. Změnila se nejen fyzicky, ale i psychicky. Tam ta změna byla větší, hlubší… Celkem ráda bych ji poznala jako člověka, musela být zajímavá, i když to popírala…


 

„Jane?“ vyrušil mě Demetriho hlas ze vzpomínek. Zatřepala jsem hlavou, abych si to tam alespoň trošku srovnala. Vzpomínání nebylo tak snadné, jak si ostatní mysleli… Alespoň mě se to jevilo kapku obtížné. Možná proto, že jsem těch vzpomínek měla tolik…

„Potřeboval jsi něco?“

„Vypadala si, jako bys spala nebo co,“ smál se, ale hned přestal, jakmile spatřil můj výraz. Nebyl jeden z nejhezčích. To byl taky účel.

„Já jen… Za chvíli budeme pryč z Itálie. Aby jsi to věděla, jinak bych nerušil,“ pokrčil rameny a dál se věnoval silnici před sebou.

Zavrtala jsem se hlouběji do sedadla a znovu se ponořila do vzpomínek. Bylo tak snadné s tím začít, ale obtížné s tím přestat…

 

„Alecu? Kde jsi? Vylez, prosím!“ hulákala malá, blonďatá holčička na celý les. Tak si hrála se svým bratrem na schovávanou, ale najednou dostala strach. Nemohla ho nikde najít. Že jí do smíchu nebylo, to je snad jasné.

„Vylez, prosím!“ škemrala a dala se do pláče. Bála se, hodně se bála. Co když se mu něco stane? Vždyť… to nejde! Byli si blízcí, jak by taky ne, to dvojčata většinou bývají.

Nechala po své tváři stékat malé kapičky lítosti. Neplakala často, takřka vůbec. Ale v téhle situaci si to mohla dovolit. Takovou úzkost snad ještě necítila.

„Alecu, vrať se mi!“ Už byla „mírně“ hysterická.

„Nebreč. Tvůj bratr, předpokládám, je v bezpečí,“ ozvalo se z hlubin lesa. Hned potom ze stínu vystoupil muž. Vypadal nádherně, ale přesto nebezpečně. Má se ho bát?

„Kdo jste?“ zeptala se ostražitě, nejvíc, jak to uměla. I když byla malé dítě, nebyla naivní, nedůvěřovala nikomu pro nic za nic.

„To se dozvíš později. Za pár let…“ odmlčel se a pak se na ni podíval a zkoumavě si jí prohlížel.

„Tvůj bratr je už doma. Smím tě doprovodit za ním?“ optal se po nějaké chvíli. Přijala to, nechtělo se jí jít samotné. Přece jenom byla v lese, mohlo se stát cokoli…

Když došli domů, pustil její ruku, za kterou ji vedl. Nejspíš mu záleželo na tom, aby se jí nic nestalo, aby se nezranila. Tenkrát nevěděla proč…

„Měj se, maličká. Ještě se uvidíme,“ zněla jeho slova na rozloučenou. Vyplnila se, o pár let později. Tou holčičkou byla ona…


 

„Jane? Vypadá to, že je ve Francii. Nezmínila se ti o něčem?“ vyrušil mě znovu Demetri. Tentokrát jsem byla vděčná. Ale pomoci jsem mu nemohla, nic jsem nevěděla, tak jsem jen pokrčila rameny.

„Škoda. No nic, budeme hledat dál,“ povzdechl si a pak se na mě podíval s pobavenými jiskřičkami v očích.

„Klidně můžeš ještě spát, tohle bude chvíli trvat. Další zastávka – Francie!“ řekl a dál radši mlčel. Kvůli pohledu, který jsem mu, dnes již poněkolikáté, věnovala.

Jelikož jsem nebyla obdivovatelem přírody, takže mi pro ukrácení chvíle nestačilo koukat z okýnka a pozorovat okolí, znovu a zase jsem se vrátila do vzpomínek.

 

Ten muž se znovu objevil. Po 10 letech. A tentokrát nebyl sám, byla s ním i hromada dalších lidí. Jako bodyguardi, myslela si tenkrát a nebyla daleko od pravdy.

„Půjdete s námi,“ oznámil jim a ať už chtěli nebo ne, museli ho následovat. Raději se nevzpínali, bylo jim jasné, že by byli schopní je odvléct je násilím.

Místo, kam je odvezli, bylo to poslední, co spatřily její oči, lidské oči. Následovaly tři dny plné bolesti, ohně a křiku. Pak se můj zrak změnil na upíří. Tak jako Alecův. A tím začal náš nový život, nová existence…


 

„Blížíme se k Paříži. Nejspíš je tam, je tu silnější její vůně než předtím,“ oznámil mi Demetri. Tentokrát mě nevyrušil, přestala jsem pár minut předtím, než promluvil.

„Paříž?“ rozsvítily se mi očka nadšením. Postřehla jsem jeho zhrozený výraz a začala se smát. Jinak to prostě nešlo.

„Neboj. Nemusíš jít se mnou,“ snažila jsem se ho uklidnit, podle všeho úspěšně. A pak nastalo opět ticho, přerušované jenom zvuky, které vydávalo auto.

„Vítej v Paříži, Jane,“ řekl ve chvíli, kdy jsme vjížděli do hlavního města Francie.

* * *

„Jane! Tady to je!“ ukázal můj společník na mile vypadající dům. Jestli je to doopravdy ono, musím uznat, že Ell má vkus. Alespoň co se bydliště týče.

Neváhala jsem, z auta jsem vystřelila ještě než se kola stačila dotočit a už jsem se vrhala ke zvonkům. Všechny byly popsané, až na jeden. Tohle musí být ono… Doufám.

Zmáčkla jsem tlačítko u nepopsané cedulky a čekala, co se bude dít. Po pár minutách se ozval šramot doplněný slůvkem: „Prosím?“

„Ell! Jsi to ty! Prosím… Pusť mě dovnitř...“ Ke konci se mi zlomil hlas, ale že bych to nějak řešila, to se říct nedá. V tuhle chvíli bylo nejdůležitější, jak dopadne její duševní boj. Ten rozhodne…

<< 5. díl X 7. díl >>


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 6. kapitola:

 1
11.09.2011 [16:49]

WhiteTieKrása. Jedním slovem - krása!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!