Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 3. kapitola

04.02.2010 (21:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3362×

3. kapitola

Už jsem byla pár hodin na cestě. Ne, že by mi to nějak vadilo, ale byla bych radši, kdybych mohla jet rychleji. Což jsem nemohla, i přesto, že byla noc, musela jsem dbát na předpisy. Mohla jsem sice jet po zastrčených, vesnických cestičkách a jet svou oblíbenou rychlostí, ale trvalo by to děsně dlouho. Rychlejší je to takhle, i když si neužiju jízdu.

Abych nebyla úplně slušnou řidičkou, vytáhla jsem mobil. Měla jsem v plánu zavolat Jane a zeptat se jí na návštěvu, abych byla aspoň trochu v obraze. Tak jsem taky učinila.

„Tů-tůt… Jane Volturiová,“ ohlásila se úředním hlasem. Něco mi to nehrálo, proč se představuje, když ví, že volám já? Moje číslo má, v tomhle chyba nebude…

„Jane! Tady Ell! Tak co?“ zeptala jsem se hned na to, co mě nejvíc zajímalo.

„Ahoj… Promiň, nemůžu mluvit, ozvu se později,“ řekla mi chladným tónem a zavěsila. Zavěsila! Ona mně! To si říká kamarádka?! Co si o sobě myslí?!

Znovu jsem vytočila její číslo, protentokrát to vůbec nevzala. Zrádkyně! Co se jí proboha stalo, že se najednou tak změnila?!

Když jsem se to nedozvěděla od ní, musím zkusit někoho jiného, napadlo mě a hned jsem to zrealizovala. Tentokrát jsem zkoušela volat Heidi, ta třeba bude vstřícnější.

„Litujeme, ale volané číslo není dostupné. Volání opakujte později,“ ozval se po několika minutách vytáčení automat. No to si ze mě dělají srandu! Oni se snad proti mně spikli!

Kdybych nebyla upír, nejspíš bych způsobila dopravní nehodu. Byla jsem tak vytočená, že jsem začala drtit volant. Až po chvíli jsem si uvědomila, co dělám, takže jsem ihned přestala, přece si nezničím dárek hned první den po tom, co ho dostanu. Zbývala mi ještě jedno číslo, které jsem mohla bez obav vytočit, aniž bych se musela bát, že to nikdo nezvedne. Číslo do recepce, které funguje nepřetržitě. Musí. Taky jenom díky tomu Gianna pořád ještě žije.

„Tů-tůt…“ Ten tón jsem začala z celého svého kamenného srdce nenávidět! Proč to nikdo nebere?!

„Volturiovi, prosím,“ ozval se po 10 nekonečných minutách Giannin hlas. Skoro jsem začala jásat, nakonec jsem se však přemohla. S takovou bych se nic nedozvěděla…

„Gianno! Konečně! Kde jsi byla? Snažím se dovolat už 10 minut a nic!“ vyjela jsem na ni možná až příliš ostře, ale byla jsem strašně nedočkavá, to se dá pochopit, ne?

„Omlouvám se, slečno Ell, já… Měla jsem nějakou práci,“ řekla tónem, který by se dal pokládat za stydlivý. Práci? Myslím, že tuším jakou!

„Proboha! Sotva odjedu, začnou se tam dít věci! Hlavně, že když jsem tam já, tak je tam nuda, že by Ar… teda upír chcípl,“ odvětím pobaveně, vrací se mi veselá nálada vytvořená představou večerní osvětlené Paříže.

„Hm… Potřebovala jste něco, slečno?“ snažila se změnit téma, na což jsem přistoupila, však já se to jednou dozvím, co se tam dělo! Zakroutila jsem hlavou nad tím oslovením, nevím, proč mi pořád říká slečno, když jsem jí snad milionkrát říkala, ať mi nevyká! Nejspíš se mě taky bojí… Další osůbka na ten předlouhý seznam, potěšující, opravdu.

„No, vlastně… Netušíš, co je s Jane? A proč Heidi nezvedá telefony?“ zadrmolila jsem všechny pro mě nejdůležitější otázky takovou rychlostí, až jsem si nebyla jistá, jestli to slyšela. Nejspíš ano, protože za chvíli už odpovídala.

„Jane má na starost naše hosty a Heidi jí pomáhá, asi neměla čas,“ odpověděla neurčitě a jakoby nervózně. Vidět můj výraz teď, nejspíš bych jí nikdy nevymluvila, že nejsem zlá, o což se snažím celkem často. Byl… vražedný. Opět jsem byla vytočená do vrtule. Tohle si někdo pěkně odskáče!

„Úžasné! Fajn! Tak jim vyřiď, a vlastně rovnou i Arovi, že až si na mě udělají čas, mohli by se laskavě ozvat! Začínám si myslet, že to všechno byla jen výmluva, aby se mě zbavili!“ zavrčela jsem do telefonu a uslyšela zajíknutí. Super, nahnala jsem jí strach… Příští vysvětlování ztrácí výšku, rovnou se na to můžu vybodnout.

„Mějte se hezky! Beze mě! Sbohem!“ zavěsila jsem a třískla telefonem na zadní sedadlo, až se do něj udělal důlek. Sice malý, ale přece.

Potřebovala jsem vyventilovat ten vztek, pocit méněcennosti. Ani oni o mě nestojí! Co jsem komu udělala? Tohle už je podruhé! To mě vážně nikdo nemá rád?! Proč?!

Blížila jsem se k Paříži. Konečně. Už abych byla na místě a mohla si odskočit někam, kde je hodně lidí, velký výběr… Pařížské kluby byly vyhlášené, tím lépe pro mě. Neznám lepší uklidnění než si pořádně užít a následně ukojit svou žízeň. Přesně to jsem potřebovala, přesně to mi chybělo. Už dlouho, dlouho jsem nebyla ve společnosti, tím pádem jsem byla jaksepatří vyhladovělá, dá se říct. Ale i přesto jsem cestou neměla potřebu někoho zabít, i když mě už vcelku dost škrábalo v krku. Nikdy jsem neměla potíže se sebeovládáním, doteď netuším, čím to je, ale když jsem někoho vysloveně nechtěla zabít, ovládla jsem se. Znám jednoho upíra, který by mi mohl pomoci zjistit, proč tomu tak bylo, jenže bohužel… Už pár let jsem ho neviděla a ani vidět nechci, v tom je ten problém. Takže se to asi nikdy nedozvím, sice jsem zvědavá, ale ne až tak moc, abych ho sama vyhledala, to opravdu ne…

Vjížděla jsem do centra města, přesně na místo, kam jsem chtěla. Zastavila jsem před luxusně vypadajícím domkem, v němž se nacházely čtyři byty. Jeden z nich mi patřil. Moje dočasné bydliště, o kterém nemá nikdo z Volterry ani potuchy. Mám ráda svoje soukromí, proto jsem jim o něm neřekla. Sice nejde utajit vše, ale tohle se mi daří, zatím.

Vystoupila jsem a rozhlédla se okolo. Vůbec se to tu nezměnilo, ani v nejmenším. Z dálky jsem slyšela dunivou hudbu, vycházející z místa, kam dnes večer zamířím. Ani v tomhle žádná změna. Nejspíš proto jsem si vybrala byt na tomhle místě, neměla jsem to daleko a líbilo se mi tu. Byla jsem spokojená, se vším. Sice mi tu někdo chyběl, ale na to jsem si už zvykla. Smířila jsem se s tím, že budu nejspíš navždy sama, ani mi to nevadilo, ale přesto bych toho pravého přivítala s otevřenou náručí. Bohužel, svou šanci jsem promarnila, víc mi jich nejspíš není dáno…

Vytáhla jsem z kufru všechny svoje kufry, jelikož byla tma, mohla jsem si to dovolit. Ve dne bych musela jít minimálně dvakrát, ale proč nevyužít toho, že mě halí hábit noci? Zbytečné chodit několikrát, akorát bych se okradla o čas, a to jsem nechtěla… Už jsem se nemohla dočkat, až opět otestuju zdejší kluby, až si vyhlídnu oběť a… Dál už snad nemusím pokračovat.

Vynesla jsem si věci do 3. patra, kde se nacházel můj byteček. Rozlohou byl největší ze všech v domě, ale ne že bych si na tom zakládala. Hlavně, že tu bylo útulně a dalo se tu přemýšlet, o samotě. Na to bylo tohle místo ideální, když o něm nikdo z mých „známých“ nevěděl, logicky mě nemohl rušit. Takže vždy, když jsem si od nich potřebovala odpočinout, lepší místo jsem nemohla najít.

Odemkla jsem svoje království a vstoupila dovnitř. Od posledně se nic nezměnilo, kuchyň byla pořád stejně hnědá, koupelna stejně bílá a pokoj stejně modrý. Vše beze změny. Nikdo sem nesměl chodit, tedy až na mě. Nikoho jsem si sem nezvala, i když potencionálních zájemců o přespání by bylo víc než dost. Jak jsem řekla, tohle bylo moje a nikoho jiného, krásný pocit.

Odnesla jsem si zavazadla do pokoje a šla do koupelny, abych se po dlouhé cestě umyla a mohla vyrazit do pařížských ulic. Sprchu jsem si užívala, tohle mi zůstalo jako zvyk z lidského života. Mohla jsem stát pod tím proudem vody celé hodiny a pořád bych toho neměla dost. Bylo to skvělé odreagování, ale dnes jsem na to neměla čas. Měla bych si pospíšit, nebo mi zavřou před nosem. A to je to poslední, co bych chtěla. To tak, ještě o tohle se připravit…

Zabalená v osušce jsem vešla do pokoje, abych se podívala, jaké zázraky mi Jane zabalila. Tuším, že tam bude hodně oblečků, přesně takové, jaké nosím do klubů, ale snad ji napadlo dát tam i něco normálního, abych se mohla vůbec ukázat venku. U ní člověk/upír nikdy neví. Ona je schopná všeho. Jak jsem se před necelými dvěma hodinami dozvěděla…

Ani mě nenapadlo znovu jí zkoušet volat. Teď je na řadě ona, já se namáhat nebudu. Já se na ni nevykašlala, to ona na mě. Návštěva je pro ni důležitější než já, tak ať si to užije. Ona tam nebude napořád… A já možná také ne. Pořád ze mě neopadl pocit, že jsem tam nechtěná. A tuším jen tak nezmizí.

Nemýlila jsem se. Ta maniačka mi zabalila všechny vyzývavé oblečky, které má skříň vlastnila, ale nic normálního jsem tam neobjevila! Ne že bych to teď potřebovala, vystačím si s minišaty nebo něčím podobným, jako obvykle, ale co zítra? Nákupy mě neminou!

Neměla jsem je nijak v lásce, ale nákupy v Paříži jsou přece jen něco jiného. Tady mě nakupování celkem bavilo, ale že bych měla vykoupit všechny obchody světoznámých značek? To nechám na jiných. Takhle já opravdu nefunguju. A ani nehodlám začít.

Oblékla jsem si koženou sukni a k tomu něco, co se vydávalo za tričko. Byly to dva pruhy kůže, spojené křížem v dekoltu, zavazující se kolem krku. Záda zůstala holá, a tak to má být. Přece jenom chci nalákat svou oběť a tohle je ten nejlepší způsob.

Nalíčila jsem se a rozčesala vlasy. Sahaly mi do půli zad a mírně se vlnily, takže jsem je mohla nechat rozpuštěné a nevypadalo to vůbec zle. Vše to doplnili černé jehličkové boty, ze kterých se táhly provázky až do půli stehen.

Podívala jsem se do zrcadla. Dokonalé, uznala jsem v duchu, když jsem zírala na černě oděnou krásku v kůži. Vůbec nevypadala jako já za mého lidství, ale nevadilo mi to. Už jsem nebyla tou poslušnou holčičkou, nechtěla jsem to. Chtěla jsem změnu, pořádnou. A to se taky stalo. Místo ustrašeného zajíčka, věčně se krčícího v koutě, tu stála sebevědomá dívka, která měla okolo každého prstu hejno obdivovatelů, když na to přišlo. Tím lépe, měla jsem ráda, když jsem si mohla vybírat. Držela jsem se hesla – čím víc, tím líp. Zatím jsem si nemohla stěžovat.

Naposledy jsem zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a za pár vteřin už jsem stála venku, připravená na dnešní noc. A že bude dlouhá, to snad nemusím dodávat.

<< 2. díl X 4. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 3. kapitola: