Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 4. kapitola

05.02.2010 (12:45) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3385×

4. kapitola

„Stát!“ zavelel jeden ze zřízenců hlídajících vchod. Pod tričkem se mu rýsovaly svaly, byl k nakousnutí, ale přesto dnešní volba nepadla na něj. Někde tu musí být vhodnější kandidát, cítím to.

„Ano, pane?“ nahodila jsem svůdný úsměv ala neviňátko. Jak se dalo čekat, zabralo to, už se víc nestaral o vstupenku, doklady, nic.

„Pojďte se mnou,“ zašeptal mi do ouška a já ho následovala. Jak se ukázalo, chtěl mě pustit přednostně do narvaného klubu. Nějaký kluk ve frontě už chtěl začít protestovat, ale jakmile jsem mu poslala vzdušný polibek, tak sklapl a jen na mě okouzleně civěl. Naivní hošík, zakroutila jsem hlavou a už se cpala mezi tančícími těly doprostřed parketu. Tam mohla započít moje hra.

Nejprve jsem začala pomalu kroutit boky, až se mi krátká sukýnka zdvíhala. Cítila jsem na sobě hned několik pohledů, rybičky se chytli na háček, můžeme pokračovat. Dala jsem ruce nad hlavu a vlnila se do rytmu hudby. Mému lidskému já nikdy tanec nešel, zato upíří já bylo v tanci excelentní. Ani jsem se nemusela soustředit, šlo to samo.

Po pár písních jsem se pomalu přemístila k baru. Seděl u něj docela hezký, černovlasý kluk. Posadila jsem se na židličku vedle něj a nechala se zrentgenovat jeho pohledem. Když skončil prohlídku, usmála jsem se na něj a on mi úsměv vrátil. Slušelo mu to, s pozvednutými koutky ještě víc, než s vážnou tváří. Tímhle si podepsal svůj ortel, právě jsem si vybrala svou dnešní oběť. A musím říct, že nevypadá vůbec špatně. A už vůbec špatně nevoní.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a opět nahodila svůdný úsměv. Teda, podle mě svůdný byl a podle výrazů mých obětí také, protože vždy zůstaly okouzleně koukat, jakoby viděly zázrak. Ani tenhle muž nebyl výjimkou.

„Zdravím, krásko. Smím tě na něco pozvat?“ optal se a pořád na mě zíral.

„Pokud jsi jako hlavní chod, tak ano,“ odpověděla jsem naprosto vážně, čehož si on samozřejmě nevšiml a začal se smát. Nejspíš myslel, že žertuju, ale to se spletl v odhadu, chlapeček.

„Smím vědět tvé jméno, krásko?“ vyzvídal. Nesnáším dotěrné lidi, ale tomuhle jsem ochotná opustit. Stejně mu to bude k ničemu, víc než pár hodin už na světě nebude, pokud vše půjde dobře.

„Nevím, k čemu ti to bude, ale budiž. Jsem Ell,“ podala jsem mu ruku, kterou přijal a rovnou se k představování přidal.

„Jsem Sean,“ oznámil a dal mi pusu na tvář. To mi ale nestačilo, proto jsem se k němu přitáhla a věnovala mu pořádný polibek. Nechal si to líbit, nijak se nebránil. Věděla jsem, že ho mám ve své moci, že mi podlehne třeba hned, ale co by to bylo za zábavu? Chci si pohrát. Ať z toho aspoň něco mám.

„Hmm… Miluju tuhle písničku. Jdeš…?“ nenápadně jsem mu naznačila, že by mě potěšilo s ním tančit. Opět se chytil. Lidé jsou tak naivní a snadno manipulovatelní. Ani já nebyla výjimkou, ale to se změnilo. Já se změnila. Od základu. Jak se říká – když změna, tak pořádná. A toho já se držela.

„Jistě, přece nemůžu odmítnou někoho takového, jako jsi ty, krásko,“ pousmál se a už se zvedal. Chytla jsem ho za ruku a kapku trhla, takže se ocitl v mém náručí. Nevěřícně koukal, ale jenom chvilku, protože moje rty se blížily k jeho uchu.

„Mám jméno,“ zašeptala jsem a opatrně ho kousla do lalůčku. Zatřásl se, nejspíš vzrušením, jak jsem usoudila z rychlého pohledu na jeho kalhoty, a hned se opravil.

„Promiň, kr… Ell,“ řekl chraptivým hlasem. A to ještě neví, co ho čeká!

Spojila jsem ruce za jeho krkem a houpavými pohyby se vžila do hudby. Třela jsem se o jeho tělo, které nezůstávalo chladné. Hladil mé boky a líbal na krk, který jsem mu ochotně nastavila. To, že jsem si v koutku duše představovala, že místo něj je někdo jiný, jsem potlačovala tak silně, že jsem o tom skoro ani nevěděla.

Moje oblíbená písnička, na kterou se nachytalo už tolik mužů se změnila v jinou, ale my nepřestávali tančit. Pokračovali jsme dál a dál, vůbec nám nevadilo, jestli byla písnička pomalá nebo rychlá, vypouštěli jsme okolí, vnímali jenom sebe. Teda, u něj to tak nejspíš bylo, já měla přece jenom jiný rozsah vidění, ale i tak jsem ho zmenšila na minimum. Chtěla jsem si to vychutnat, prožít naplno, ne se nechat rušit.

„Nepůjdeme někam, kde je klid?“ zeptal se a přímo vystihl moje myšlenky. Kývla jsem, stejně jsem to měla v plánu. A mám za to, že už jsem připravená, hraní už stačilo, teď jsou na řadě činy. O něm se ani nezmiňuji, on je připraven už hodně dlouho…

Ruku v ruce jsme vyšli ven. Pořád jsem slyšela hudbu a Sean určitě taky, protože byla puštěná hodně nahlas. Znovu jsem si ho přitáhla k sobě a ruce dala do kapes jeho kalhot. Zaposlouchala jsem se do rytmu a nechala se jím vést. Tančili jsme ještě další tři písničky, pak se změnilo tempo a my se začali věnovat něčemu jinému…

* * *

„Jsi skvělá,“ líbl mě na nos. Musím uznat, že i on byl dobrý. I když jsem měla už lepší milence, rozhodně nepatřil mezi nejhorší, to vůbec.

„Já vím,“ řekla jsem poměrně chladně a vymanila se z jeho objetí. Oblékla jsem si svoje oblečení, které se válelo na hromádce s tím jeho, které jsem mu podala a naznačila, že je čas si svršky zase dát nazpět. Díval se na mě celkem vykolejeně, přesto se však oblékl. Dobře udělal…

„Děkuji za krásný večer a hezkou koncovku. Budu na tebe vzpomínat. Sbohem,“ při těch slovech jsem se k němu přiblížila a u toho posledního mu věnovala polibek na tepnu, kterou jsem následně prokousla svými ostrými zuby.

Krev, která mi naplnila hrdlo, byla neuvěřitelně sladká, výtečná. Jako nejsladší med, nejjemnější čokoláda, nejchutnější whisky. Sála jsem, dokud v něm zůstávala krev, vysála jsem ho do poslední kapičky. Bylo by jí škoda. Když už byl zbaven té životodárné tekutiny, opatrně jsem ho položila do trávy a rukou mu zavřela oči. Měl je vytřeštěné hrůzou, zakryté oponou víček vypadal rozhodně vyrovnaněji. Strach byl vidět pouze v očích, takže to nebyl problém.

„Odpočívej v pokoji, Seane,“ zašeptala jsem. Celkem jsem ho i litovala, zaplatil velkou cenu za to, že byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě. Kdybych mohla, brečela bych. Brečela bych za něj, za jeden další promarněný život.

Byla jsem zrůda a byla jsem si toho plně vědoma. Zabíjela jsem lidi jenom kvůli vlastní obživě. Abych byla naživu já, museli umírat lidé. Mohla jsem jít jinou cestou a následovat pár upírů porušujících přirozenou potravu našeho druhu. Ale to jsem nechtěla. Nemohla jsem být „vegetariánem“. Nešlo to, nešlo by to, i kdybych chtěla.

Stála jsem kousek od něj. Na zemi byla loužička červené tekutiny. Připadalo mi to jako ironie osudu. Stojím tu v kaluži krve, v té zrádné, pro život nezbytné tekutině, v té, která mi zničila celý lidský život. Ona zkazila všechno. Zničila mé ideály, sny, přání, zbortila naděje, iluze, vzala mi vše. A hlavně… Vzala mi lásku, tu pravou, osudovou, o které jsem vždy četla v románech. A pak ji zažila. On byl mým životem, mým vším… A kvůli jedné, jediné kapičce se to všechno zkazilo.

Nenávidím krev. Nenávidím jeho a celou jeho rodinu. Nenávidím svou volterrskou rodinu. Nenávidím sebe…

Seanovu mrtvolu jsem pohřbila v nedalekém lese. Hluboko, aby ho nikdo nenašel. Chtěla jsem pro něj důstojný pohřeb, proto jsem odříkala i jakousi řeč, která mě napadla. Nechápala jsem, co to dělám. Nikdy jsem neměla nutkání něco podobného provést. To až teď…

Cestou domů jsem pořád zpytovala svědomí. Nebylo mi nejlíp, už jsem neměla tak dobrý pocit z toho, že jsem opět uhasila svou žízeň, aspoň na chvíli. Nebyla jsem spokojená, vůbec, právě naopak. Nepřišlo mi to správné, připadala jsem si jako… vrah. Ano, to jsem taky byla. Nikdy mi to nevadilo, až teď. Bylo mi zle ze sebe samé. Moci zvracet, neváhám.

Jestli to takhle bude pokaždé, tak to je konec, pomyslela jsem si v duchu a ušklíbla se. Mám já tohle zapotřebí? Musím tohle všechno protrpět? Proč mě osud nemá rád? Co jsem mu udělala? Proč si na mě zasedl?

Dorazila jsem k domu. Neobtěžovala jsem se lidskou rychlostí, schody jsem proběhla tou svou přirozenou, dnes už žádné ohledy. Musím se opět stát tou neprostupnou, tvrdou, necitlivou Bellou. Teda vlastně – teď už Ellou.

Zrovna jsem chtěla jít do sprchy, když mě vyrušil vibrující mobil. Rychle jsem přiběhla k němu a podívala se na displej. Jane? Co ta mi chce?

„Prosím,“ řekla jsem neosobním hlasem a čekala, co z ní vypadne.

„No konečně! Snažím se ti dovolat už hodiny! Co jsi proboha dělala?“ spustila smršť otázek, čímž mě totálně vytočila.

„Co je ti potom?! Kde ty jsi byla, hm?! Proč jsi mi zavěsila?! Copak se nemůžu bavit?! Vy jste mě vykopli, ne já vás!“ rozkřičela jsem se na ní. Měla jsem všeho po krk!

„My jsme tě nevykopli! Bylo to pro tvoje bezpečí! A nemohla jsem mluvit, proto jsem zavěsila! Taky to bylo pro tvoje dobro, to mi věř! Nechtěla by si… No nic. A co je mi potom? Jsi moje kamarádka, proboha!“ vracela mi stejný tón. Nebýt upír, určitě se jí bojím, ale teď mě nevyděsí ani nepříčetná Jane.

„Jistě! Všechno jste dělali pro mě! Ale nic mi neřeknete, co?! Nechci to slyšet! Nic nechci slyšet! A o té kamarádce začínám opravdu pochybovat…“ Můj tón už nebyl tak ostrý, ale byl ledově klidný. Už mi bylo všechno jedno…

„Ell! Prosím, nech si to vysvětlit!“ prosila mě, ale nezajímaly mě její výmluvy, omluvy a další lži. Zavěsila jsem…

<< 3. díl X 5. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 4. kapitola: