Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 17. kapitola

V kaluži krve - 17. kapitolaI přesto, že jsem si řekla, že si dám takovou menší pauzu, mám pro vás další dílek. Tak co, radost? :D Doufám...
KK (ke kapitole)... Reakce Ell, pokud chcete, tak Belly + menší komplikace... Více snad netřeba dodávat. :))
Příjemný čtení a pěkný Velikonoce přeje N. :))

17. kapitola

„Bello…“

Zcela impulzivně mi vystřelila ruka vzhůru a zarazila jsem až na jeho tváři. Ozval se zvuk padajícího kamení a on se na mě nevěřícně podíval. Vypadal zmateně. Těžko říct, jestli kvůli té facce nebo kvůli tomu drobnému detailu, že líbá právě

„Co to…?“ vyšlo z jeho krásných úst, které se před chvílí lepily na ty mé. Odtrhla jsem od nich pohled a zadívala se za jeho rameno.

„Co bys čekal… Někdo holt musí být ten vychovaný,“ odpověděla jsem a otočila se k odchodu. Nebránil mi…

Chtěla jsem jít opět do věže, ale moje podvědomí vědělo, že by mi návštěva oné zapadlé místnůstky nijak nepomůže. Takže jsem se rozhodla, že než tam být zavřená jako osamělá princezna čekající na svého prince osvoboditele, radši si najdu jiné rozptýlení. I kdyby to měly být nákupy…
Hradem jsem procházela s úmyslem jít do sálu a najít Jane. Předpokládala jsem, že tam bude. Můj úsudek mě nezklamal.

„Oh, pardon,“ omluvila jsem se za vyrušení, protože Aro vedl s Demetrim podle všeho důležitý rozhovor. Byli do něj tak zabráni, že si mého příchodu ani nevšimli, tudíž má omluva byla bezpředmětná.

„Jane? Máš chvilku?“ zeptala jsem se jí šeptem, opravdu jsem nechtěla rušit ty dva. Bůhví, jak bych mohla dopadnout…

Kývla a následovala mě ven ze síně. Zamířila jsem do svého pokoje, který mi byl po příchodu sem přidělen. Posadila jsem se na postel, poklepala na místo vedle sebe a čekala, až se posadí.

„Tak co?“ zeptala se, na tváři zvědavý výraz. Celkově vypadala jako malé dítě, které čeká na svou pravidelnou pohádku na dobrou noc a nemůže se dočkat, co si pro něj přichystali tentokrát.

Pokrčila jsem rameny v neurčitém gestu a odpověděla: „Takže nic.“

„Neříkej, že… Tak co jste tam dělali takovou dobu?“ Její obličej byl náhle nedůvěřivý a koukala na mě zpod přimhouřených očí. Což mě samozřejmě pobavilo. Nakonec jsem jí přece jen vyklopila vše, co se v zahradě událo.

„Políbil tě? Opravdu?“ dychtila po dalších informacích. Nezmiňovala jsem se předtím náhodou o malém dítěti? No, tak teď byla ještě horší. Že já radši nedržela jazyk za zuby…

„Kdyby to nebyla pravda, těžko bych ti to řekla. Nechci riskovat, že bych si tě znepřátelila,“ odpověděla jsem pobaveným tónem a můj úsměv se prohloubil, když jsem zaznamenala pobouřené jiskřičky v jejích očích.

„Tohle od tebe nebylo hezké,“ pronesla ublíženě, ale následně přišla na způsob, jak to odčinit.
„Příště chci být u toho. A nenech mě dlouho čekat,“ oznámila mi panovačným tónem, což mě rozesmálo ještě víc.

„Jane? Uvažovala si někdy o herectví? Pyšná princezna by bylo to pravé,“ utahovala jsem si z ní, jakmile jsem mohla promluvit, aniž bych se u toho smála.

„Anebo taky Jane, přemožitelka upírů,“ odtušila vychytrale a skočila na mě, čímž jsem se ocitla na lopatkách, jak se říká.

„Tak co? Bereš?“ ujišťovala se, svírajíc mi paže svými drobnými dlaněmi.

„Jane… To nejde. Žádné příště totiž nebude. Nikdy,“ pronesla jsem tónem, který nepřipouštěl námitky. Nastalo ticho, ale netrvalo více než pár minut, poté se její ústa opět rozhovořila.

„No, tak nic. Vyberu si to jinak. Ehm, co máš teď v plánu?“ zeptala se s andílkovským úsměvem „já nic, já muzikant“.

„Nákupy?“ povzdechla jsem si a nevěřícně sledovala její nadšení. Divže nezačala skákat na posteli. No, možná ji zastavila moje poznámka: „To není trampolína.“

Nijak mě nepřekvapilo, když jsme o 10 minut později v plném nasazení kráčely k vchodu z hradu. Jenže to bych asi nebyla já, kdybych se to nepokusila oddálit.

„Jane! Nemám mobil!“ vykřikla jsem zděšeně, možná až příliš hlasitě. Podívala se na mě jako na masového vraha a milostivě mi dovolila si pro něj skočit. Aspoň malé zdržení…

Předpokládala jsem, že na mě bude čekat v recepci. Můj úsudek byl správný. Jenže jsem nepočítala s tím, že tam bude víc osob, nepovolaných osob…

„Jdete na nákupy? To zní dobře,“ zajásala Alice, která se také nacházela v blízkosti recepčního pultu. Opravdu nečekané. Jim se to místo nějak moc líbí…

Rozhodla jsem se pro efektní vstup, takže jsem připlula do místnosti, vlasy vlající za sebou, a odpověděla jsem jí na otázku, která vlastně ani nepatřila mně: „Ano, jdeme. Samy.“

„To jako… To nesmím jít s vámi?“ Nahodila ublížený výraz a koukala na mě očima zatoulaného štěněte. Nechalo mě to chladnou a stejně chladně nad ní vyřkla ortel.
„Ano, uhodla si.“

„Ale… Proč ne?“ Začala se vztekat a div si nedupla nožkou.

„Jenom pro V.I.P.,“ řekla jsem s pokrčením ramen a pomalým krokem mířila k východu. Moc dobře jsem slyšela, jak se Jane omlouvá za moje chování (no počkej, tohle si spolu vyřídíme!) a pak její tiché krůčky přímo za mnou.

V tichosti jsme došli k mému autu a v tichosti pokračovaly ještě více než půlku cesty. Pak už to nejspíš nemohla vydržet a promluvila.

„Zlobíš se?“ zkoušela. Jen jsem pevněji stiskla volant, s odpovědí jsem se neobtěžovala. Neodradilo jí to, hustila do mě dál.

„Já za nic nemůžu, to všechno ona. Slyšela mě, jak říkám Gianně, že kdyby něco, jsi na telefonu, že jdeme na nákupy. A že má rušit pouze v akutních případech. Pak ke mně přišla ta Cullenovic holka a dál to znáš,“ poskytla mi vysvětlení, ale mě to stejně nezajímalo.

„No tak, Ell, nebuď naštvaná,“ prosila, opět neúspěšně. Byla jsem rozhodnutá ji ignorovat dlouho, hodně dlouho. Nejlépe celé nákupy a pak ještě dlouho poté. Aspoň by si uvědomila, co dělá. Teda, možná…

Jenže mi to nebylo umožněno. Mé plány zhatila malá stříbrná věcička, která svým zvoněním protnula dočasné ticho.

„Prosím?“

„Sleč… Ell, máte se okamžitě vrátit. Prý je to nutné. Máte si pospíšit,“ oznámila mi Gianna a po svém projevu zavěsila. Hodila jsem mobil do příruční tašky, kterou jsem si vzala místo kabelky, a otočila se do protisměru. Silnice byla beztak prázdná, tak proč se obtěžovat jezdit dál a otočit se u nějaké lesní cesty.

„Co se děje?“ zeptala se Jane, i když musela slyšet, co mi Gianna říkala. Odpověděla jsem pouhým:  „Slyšela si,“ a ještě více zrychlila. Do několika minut jsme byly zpět na hradě, kde už na nás čekal Felix.

„Co se stalo?“ vypálila jsem na něj hned, co jsem zaparkovala auto a vylezla ven.

„Demetri přivedl dalšího upíra. Čeká na svůj trest. Byli jsme požádáni, jestli bys u toho nemohla být i ty. Aro to dovolil, ale prý jestli nechceš, nemusíš,“ shrnul to v kostce muž kráčející mi po boku, zatímco jsme mířili do sálu. Samozřejmě že jsem neodmítla. Byla jsem zvědavá, kdo to byl. Nikdo konkrétní mi nešel na mysl…

Když jsme dorazili ke dveřím a Felix je otevřel, mohla jsem vidět ledově klidného Ara, zaujatého Caiuse, netečného Marcuse a bojovně stojící Cullenovi. Což mě překvapilo, jaký by k tomu mohli mít důvod?

Pak jsem na něj asi přišla. Byla jím snad ta schoulená postava na podlaze? Co jim provedla tak strašného? Teď jsem to nevěděla, ale to se mělo hodně rychle změnit…

Na zemi ležící osoba oděná v tmavém plášti se otočila mým směrem a já ztuhla v půli kroku. Stačil jeden jediný pohled a mě se vybavila matná, lidská vzpomínka…

Připadalo mi, jakoby mě někdo sledoval. Poprvé to bylo v obchodě, když jsem dojela doplnit zásoby. Charlie byl mimo město, dům byl prázdný a lednička zrovna tak. Nezbylo mi nic jiného než vylézt z nory a jít nakoupit. Bylo to nepříjemné, být po tak dlouhé době mezi lidmi, ale co se dalo dělat…

Možná jsem z té věčné samoty začala být paranoidní, ale vážně jsem se nemohla zbavit pocitu, že mě někdo sleduje na každém kroku. Jen tak tak jsem na veřejnosti potlačila touhu se pořád otáčet, dívat se za každý roh, rotovat jako káča, rozhlížejíc se na všechny strany.

Cestu domů jsem nějakým záhadným způsobem přečkala. Sice jsem jela jako šnek a opravdu sledovala všechny světové strany, ale ten pocit sledovanosti byl o něco menší.

Jenže doma to opět zintenzivnělo. Byla jsem tak nervózní, že jsem se málem pořezala při krájení masa a následně rozbila talíř s oblohou. Celkově se mi nic nedařilo. Znervózněná rentgenovým, ať smyšleným či pravým, pohledem jsem několikrát zakopla na schodech, zapletla nohy do sebe a mnohokrát políbila podlahu. I když, bylo to něco divného? U mě vlastně ani ne…

Zadívala jsem se z okna. Přesně tím směrem jsem tušila onen pohled. Ale ať jsem se koukala, jak jsem chtěla, viděla jsem jen černočernou tmu a obrysy lesa. Chvíli jsem setrvala ve stejné pozici, a jak se následně ukázalo, udělala jsem dobře. Mezi stromy se mihlo něco červeného…

Ze vzpomínání mě vytrhlo hrané zakašlání. Nevěděla jsem, od koho pocházelo, nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla „mimo“. Netroufla jsem si to ani odhadnout, neměla jsem ani nejmenší tušení… Moje hloubání přerušil potěšený hlas.

„Opět se setkáváme, Bello…“

<< 16. díl X 18. díl >>

 


Takové menší upozornění na závěr - Kaluž se pomalu, ale jistě blíží do finishe.

Radši to říkám dopředu, abych se vyhnula naštvaným komentářům, že nic neřeknu a klidně si to ukončím... :D N.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 17. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!