Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 18. kapitola

10.04.2010 (20:30) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3189×

18. kapitola

„Opět se setkáváme, Bello…“

Jestli předtím bylo v sále relativní ticho, teď by i pouhý směšný člověk slyšel spadnout špendlík. Žádný z přítomných upírů se neodvážil promluvit, všichni zírali na scénku před sebou. Dvě ženy, probodávající se pohledy, to byl střed jejich pozornosti. Nevěděli, co se bude dít, jak bude obávaná upírka reagovat, nevěděli, proč jí cizinka nazvala jim neznámým jménem. Vůbec se nepozastavovali nad tím, odkud se ty dvě vůbec znají, v podstatě svou „spolubydlící“ neznali nijak víc než od vidění, bavila se s málokým. Jen pár vyvolených mohlo pobývat v její blízkosti, pro ostatní byla jen tím nejnebezpečnějším článkem v řetězci.

„Copak, má drahá? Ztratila si řeč?“ dráždila vysoká rusovláska dívku naproti sobě, což neměla dělat. Ta rázem stála před ní a držela ji pod krkem.

„Jak se opovažuješ…!“ zavrčela podrážděně mezi zuby, nutíc se uklidnit. Drž se, holka, jen klid, připomínala jsem si v duchu. Zatím to pomáhalo, ale na jak dlouho? Toť otázka.

„Ale copak? Nelíbí se ti tvé jméno, drahá Isabello?“ provokovala dál žena s ohnivými vlasy. Je logické, že se jí to nevyplatilo… Stisknutí pod jejím krkem zesílilo, a rozhodně to nebylo pohodlné.

„Neříkej-mi-tak,“ procedila mezi zuby jmenovaná a odolala pokušení odkroutit ten lákavý krček od zbytku těla.

„Nejsi zrovna v postavení, kdy by si měla provokovat,“ upozornila po chvíli, kterou potřebovala na ovládnutí svého hlasu, svou „vězenkyni“ na drobný detail. Zdá se, že to té ženě došlo až teď, lze tak soudit podle jiskřiček, které jí probleskly v temných očích.

„A co když to je účelem? Co když to je právě ten důvod, proč jsem se nechala tahle potupně dovést až sem?“ blufovala starší z nich, snažíc se zachovat chladnou tvář.

Vlastně, měla někdy jinou? Znala vůbec něco jiného než chlad? Byla v ní vůbec něco pozitivního, nebo byla skrz naskrz zkažená? To já, jako nezávislý pozorovatel, nemohu posoudit. Neznám ji, od toho jsou tu jiní. Nebo přesněji – byli tu jiní…

A přesně to byl důvod její pomsty mladé dívce. Ten minulý čas. Nemohla jí odpustit, že kvůli ní přišla o svou lásku, i když to v podstatě nebyla pravda. Faleš, lži, touha, vášeň. To jediné ji spojovalo s jejím partnerem, který teď již odpočívá ve věčných lovištích. S čímž se, zcela pochopitelně, ještě doteď nesmířila…

„A tohle ti mám jako věřit?“ odfrkla dívka, arogantně pohlížejíc na osobu před sebou. I pár minut před jistou smrtí vypadá impozantně, pomyslela si, ale hned přestala s podobným zdržováním a přešla k věci.

„Tak copak si ode mě chtěla, milá Victorie? Věř nebo ne, nemám na tebe celý den. Sice jsem vyhověla tvému přání a přišla, ale to neznamená, že nemůžu odejít kdykoli se mi zlíbí.“

„Chtěla jsem pozdravit, to se nesmí? Když jsem věděla, že má drahá přítelkyně se zdržuje ve zdejších zdech, nemohla jsem odolat pokušení nechat si ji přivést. Tak co, jak se ti žije? Slyšela jsem, že momentálně jsi sama. Kdepak se ti fláká partner, holčičko?“ zasyčela podrážděně Victorie, jak ji před chvílí nazvala ta druhá.

Ani jedna si nevšímala okolí, nevšímala si publika. Přihlíželo snad celé upírské osazenstvo Volterry, včetně hostů. Ti byli náležitě ztuhlí, logicky…

„Partner? Na co? Já jsem samostatná, schopná žít bez protějšku, ale někdo,“ povytáhla mladší z nich obočí v arogantním gestu, „toho evidentně schopen není. Nebo nemám pravdu?“ optala se, nevinnost sama. Victorii to pochopitelně rozzuřilo a začala se vzpínat. Ale nebyla zrovna v poloze, kdy by to bylo jednoduché, tudíž se to zcela minulo účinkem.

„Ty jedna proradná, mrňavá kryso! Mrcho! Jak-se-opovažuješ!“ Nadávání se změnilo v syčení, syčení zase ve vrčení a pak už se jenom zvyšovala intenzita a hlasitost.

„Ale, ale, ale, kdopak se nám to tu zlobí. Copak se stalo, drahoušku? Že by tě tetička Bella…“ To jméno pronesla dívka skoro s odporem. Ano, byl to odpor. Bylo to jasně znát.

„...ranila na citlivém místečku? Ale to jsem nechtěla, jsem to ale zlá, co?“ pokračovala rádoby dětským hláskem a když domluvila, na tváři se jí objevil úšklebek. Nejraději by už měla tuhle debatu za sebou. Ale to by šlo lehce, velmi lehce zařídit…

„Máš na svém kamenném srdíčku ještě něco? Nebo už konečně můžu odejít?“ zvolila schválně znuděný tón dívka, tady známá pod jménem Ell. Ale evidentně to její jméno nebylo…

„Už asi ne. Jen jsem chtěla vidět tu tvou hezkou tvářičku a tvé utrpení v ní, že nejsi se svou láskou,“ jala se odpovědi žena se zvláštním plamenem v očích. Pomalu se začínala smiřovat s tím, že už dlouho na tohle světě nepobude. Možná z toho měla i radost, těžko říct…

„Chyba. Jsem,“ odpověděla hnědovlasá dívka a aby potvrdila svoje slova, pomaličku došla k jistému bronzovlasému mladému muži a dala mu pusu na líčko. Ani on, ani Victorie nebyli schopni slova. Oba na ni nevěřícně zírali, ale dále nic víc.

Zato ona nebyla nehybná, ani nemluvná. Znovu se přiblížila ke své rivalce a opět ji chytla pod krkem.

„Tak co? Podívala ses, a co teď? Má být tohle konec? Co myslíš?“ Neodpověděla, mlčela, nehýbala se. Co si myslet o takovém chování? Rozhodně není slušné, to pozná i malé dítě…

Hnědovlasá dívka se přesunula ke svému pánovi a v rychlosti na něj promluvila. On jen přikývl, také nemluvit, nechtěl rušit to ticho. Tohle bylo mezi nimi, on se do toho plést nehodlal, navíc to bylo tak zajímavé… Jako v kině, opravdu.

„Tak, holka, co s tebou provedeme? Že jsi to ty, dám ti na výběr – pomalu nebo rychle?“ nahodila zase nevinný hlas Bella, Ell, jak jen chcete. Odpovědi se jí opět nedostalo, ale nenechala se vyvést z míry. Došla k ní a trhla s ní tak silně, že ji to probralo. Opravdu nečekaně, že…

„Ptám se ještě jednou a naposled – pomalu nebo rychle?!“ zopakovala, tentokrát značně netrpělivěji.

„Rychle,“ ozvalo se z úst rusovlásky takřka bezhlasně a pak už jen zavřela oči a čekala, co se bude dít dál. Nutno dodat, že nečekala dlouho a bylo to opravdu rychlé…

Ještě o pár minut později bylo v síni ničím nerušené ticho. Nikdo nemluvil, nikde se nehýbal, všichni stáli bez hnutí, přesně jako dokonalé mramorové sochy. Ale nic nemůže vydržet věčně, jednou musel někdo to ticho přerušit.

„Bello?“ ozvalo se z klubka hostů a dalo se jen těžce rozeznat, kdo to řekl. Že by Rosalie…?

„Bella? Už dávno ne. Bella už není, a nikdy už nebude. Bellin život skončil 16. dne 9. měsíce 5. roku 2. tisíciletí. Více nemám, co bych dodala. Snad jen – sbohem…“ S těmi slovy se jmenovaná otočila ke dveří s úmyslem odejít, což také ihned uskutečnila.

Po jejím odchodu zavládlo v síni ticho. Několika, přesněji sedmi, upírům v místnosti byl vyražen jim zcela nepotřebný dech a ostatní dumali nad tím, co tohle mělo, pro Arův kapesník, znamenat.

Nakonec se ukázalo, že na tvrzení „velké svaly = malý mozek“ nejspíš něco bude. Ticho totiž neprolomil nikdo jiný než namakaný fešák, evidentně s mozkem méně inteligentního kuřete.

„Tak je to Bella nebo ne?“

<< 17. díl X 19. díl >>

Tak co? Poputujete se mnou až k dvacítce nebo to zakempíte tady? Nedivila bych se, vážně se mi to nezdá, ale co se dá dělat, chtěla jsem vám udělat radost. Snad se mi to aspoň trošku povedlo... N.

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 18. kapitola: