Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 13. kapitola

V kaluži krve - 13. kapitolaHyperaktivita se přihlásila ke slovu, což značí... novou kapitolu! :D Snad máte takovou radost jako já, že jsem to stihla tak brzo... A moje radost je obrovská! :D Takže...

Jak radostné bylo setkání? Konalo se vůbec? Čeká nebo nečeká nás rozhovor s Arem?
Koho to zajímá, musí si přečíst tuhle nudnou a nepovedenou kapitolu. Přeju hodně štěstí, pevné nervy a příjemné čtení... :D N.

13. kapitola

„Překvápko!“

Ano, to jediné slůvko vystihovalo vše. Všechny obličeje v místnosti zrcadlily jednu jedinou emoci – překvapení. V duchu jsem se musela škodolibě zasmát, na tváři ironický úšklebek smíšený se šibalským úsměvem.

„Copak? Vypadám snad jako duch, že na mě tak koukáte?“ zazubila jsem se hlavně na trio sedící na trůnech. Ležérním krokem jsem k nim doplula a stoupla si přímo před Ara.

„Ach, jak moc jsi mi chyběl, ó Nejmocnější,“ zadeklamovala jsem a padla mu do náruče. Stále měl na tváři šokovaný výraz, ale jeho oči odrážely jeho vnitřní radost. Takže to znamená, že mě vidí rád…?

„Ell! Vítám tě! Proč jsi nic neřekla? Neohlásila předem? Byl bych uspořádal oslavu na počest tvého návratu!“ káral mě naoko muž, kterému jsem visela v náručí, avšak bylo jasné, že to nemyslí vážně. Přesně takový, jak ho znám – nevynechá důvod k večírku jakéhokoli druhu. Pro veřejnost tvrdý a nelítostný, v jádru dobrák. Jen se slabou vůli a se sklonem se podceňovat, někdy…

„Právě proto, aby si nic nepořádal,“ odpověděla jsem a ovládla nutkání vypláznout jazyk. Ale když jsem uviděla jeho jakoby skleslý obličej, zasmála jsem se a pokračovala.

„Chtěla jsem vás překvapit. Jak se zdá, pomohlo to, že? A jinak… kdo řekl, že oslava být nemůže? Šup do příprav!“ pobídla jsem všechny přítomné a sama se zavěsila do Ara. Věděla jsem, že někdy překračuju všechny meze, ale vždy mi bylo odpuštěno. Tedy, prozatím…

„Ráda bych si promluvila. V soukromí,“ oznámila jsem mu šeptem. Když přikývl, následovala jsem ho do jeho pracovny. Tam se posadil do svého vysokého křesla a pokynul mi, ať se posadím také. Následovala jsem jeho příkladu a učinila tak.

„Tak o čem si chtěla mluvit, drahá?“ zeptal se hned, co se mé pozadí dotklo sedadla. Pousmála jsem se a jala se odpovědět.

„Vlastně… Nevšiml sis v poslední době něčeho zvláštního? Něčeho jako… změny ovzduší, dá-li se to tak nazvat. Prostě… Nezdá se ti tu příjemněji? Radostněji? Nezdá se ti, že je tu více štěstí než dřív? Víc lá…“ Nedopověděla jsem. To slovo se mi vzpříčilo v krku, příjemné to rozhodně nebylo. Bylo to horší než žízeň, horší než odolávání volání té nejlahodnější krve…

„Stalo se něco? Ell?! No tak! Co se děje?“ znervózněl muž sedící naproti a to mě probralo a já zvládla jakž takž ovládnout svůj výraz a chabě se pousmát. Když jsem si byla jistá, že promluvím bez toho, aby to znělo jako škrábání nehtů o tabuli, promluvila jsem.

„Jen krátkodobý výpadek. Přece jenom už nejsem nejmladší,“ laškovně jsem se obvinila, „ale o tom jindy. Teď zpět k věci. Jsi schopen mi dát odpověď na mou otázku?“ naklonila jsem hlavu na stranu a čekala, co z něj vyleze.

„Ve vzduchu je cítit napětí, to máš pravdu. Všechno jakoby dostalo nové barvy, chvílemi mám pocit, že kolem mě létají srdíčka,“ přiznal a při té představě se otřásl. A já zasmála. Vždyť kolikrát se vám podaří ze svého „pána“ vymámit podobné informace? Velice legrační informace, nutno dodat.

„A troufneš si odhadnout… řekněme, epicentrum toho všeho?“ dala jsem mu další záludnou otázku a dívala se na něj, jak mu v hlavě šrotují kolečka. Nevím proč, ale chtěla jsem, aby na to přišel sám. Já sama jsem ho chtěla jen postrčit správným směrem, což bylo to nejmenší.

„Když to takhle říkáš… Demetri je poslední dobou nějaký divný, roztěkaný… Nemluvě o tom lidském nemehlu v recepci… Počkat! Cože?! Co to má znamenat?!“ Podle jeho reakce (a ta byla víc než zábavná, kdyby mohl, začal by brunátnět) mi došlo, že pochopil. Správně…

„Jen klid. Co se ti nezdá? Nemyslíš, že mají právo na štěstí? Co jsem slyšela, Demetri byl vždy samotářský, nespolečenský… A podívej se na něj teď! Září jako sluníčko! A to ani nemluvím o Gianně, té lidské uťáplé chudince! Jen kvete! Za tu dobu, co jsem tu nebyla, se oba změnili… K lepšímu, to můžu říct s klidným srdcem. Nemyslíš, že jsi trochu nespravedlivý? Proč jim nedáš aspoň malou šanci? Třeba jen na zkoušku… Uvidíš, moc se nezmění, jen spolu budou chtít trávit více času. A jedna nebo dvě obvyklé mise se bez Demetriho snadno obejdou. Zastoupím ho,“ nabídla jsem a znovu sledovala, jak zpracovává informace, které jsem mu naservírovala rovnou se zlatým příborem. Po dlouhých 10 minutách jen přikývl a dál přemýšlivě hleděl do dáli, jakoby byl mimo realitu. Přesně o tohle mi šlo…
„Tak já půjdu. Mimochodem,“ zastavila jsem se mezi dveřmi, „tu oslavu můžeš brát jako jejich zásnubní,“ mrkla jsem na něj a už mě nebylo. Teda bylo, ale bezpečně skryté za dveřmi, takže jsem mohla snadno ignorovat jeho hlasité, rozzuřené: „Ell!“ Což jsem udělala s největší radostí…

Nechala jsem mu čas na uklidnění a šla do svého pokoje. Tam už na mě čekala Jane, rozvalená na mé posteli. A hned začala vyzvídat.

„Tak jak?“

„Pohoda. Myslím, že to nepřežije pár váz a možná to odnese i knihovnička, ale jinak naprosto v pořádku. Vzal to vcelku… klidně,“ zazubila jsem se na ni a natáhla se vedle ní.

„Ale vážně. Nijak moc rozzuřený nebyl. Navíc na to přišel sám, takže mi nemůže nic udělat.“

„Dobře vymyšleno. Si hlavička, Ellinko,“ zalichotila mi. Tu otřesnou zdrobnělinku si ale mohla nechat… Zavrčela jsem na ni. Věděla proč, bylo jejím úmyslem mě vyprovokovat. Jen se na mě pobaveně dívala a čekala, co udělám. Zdá se, že jsem ji převezla – neudělala jsem nic.

„Mimochodem, pojď, musím tě nachystat na tu oslavu. Budeš zářit,“ slíbila mi o pár minut později. Povzdychla jsem si, ale vcelku dobrovolně se nechala zatáhnout do koupelny, kde jsem podstoupila zkrášlovací kůru, trvající odhadem dvě hodiny. Pak byla „konečně“ hotova…

„Vždyť jsem to říkala. Ještě šaty,“ usmála se a nasměrovala mě ke skříně, kde visel velký bílý vak, mě naprosto neznámý. Nechápavě jsem se po ní podívala a ona jenom pokrčila rameny.

„Koupila jsem je, když si byla pryč. Vlastně cestou od tebe. Věděla jsem, že se jednoho dne vrátíš a řekla jsem si, že by se ti mohly hodit. Trefila jsem se, nebo ne?“

Trefila. Jak v tom, že se budou hodit, tak ve vkusu a barvě. Šaty, které z toho obřího vaku vydělala, měly tmavě modrou barvu, místy spíš do černa. Byly splývavé, dokonale kopírující kontury mého kamenného těla. Po zběžné kontrole v zrcadle jsem uznala, že vypadám vcelku dobře. Zdaleka ne výjimečně, jak se mi snažila nabulíkovat ta blonďatá obluda, ale nejhorší to nebylo. Vždy může být hůř, jak se říká…

„Zůstaň v pokoji. Za chvíli jsem zpět,“ oznámila mi Jane a vytratila se z mého pokoje. Po chvíli, trvající na vteřinu 15 minut, se vrátila, již nachystaná a oblečená ve fialových šatech po kolena. Slušelo jí to, čímž jsem jí neopomněla zalichotit. Poděkovala a pak jsme se společně vydaly do sálu, odkud už byla slyšet slabá hudba a hlasitý hovor.

„Proboha! Kdy se tohle stihlo?“ žasla jsem jak nad výzdobou sálu, tak nad počtem hostů. Moje společnice jen pokrčila rameny a nezapomněla si rýpnout: „Jsme přece upíři, ne? Holka, co ty v té hlavě máš…“ a už utíkala najít záchranu v podobě svého bratra. Já se vydala k ní, ale neutíkala jsem. Šla jsem ležérně jako vždy, někdo by to přirovnal k chůzi nějaké proslulé modelky, ale pro mě to bylo přirozené. Zvykla jsem si takhle chodit, zvykla jsem si na několikacentimetrové jehlové podpatky a lodičky byly mou každodenní obuví. Tak moc jsem se změnila…
„Ell! Co ty tady děláš?!“ ozvalo se za mnou překvapeně a já se otočila, abych uviděla civějícího Felixe, jak na mě zírá s otevřenými ústy.

„Vrátila jsem se… Ty to nevíš?“ Zamračila jsem se. Copak on tu odpoledne nebyl? Hned jsem se ho zeptala.

„Nebyl. Měl jsem ještě nějaké vyřizování, byl jsem mimo hrad. No, tak opožděně. Vítej, krásko!“ zašklebil se a přivítal mě vřelým objetím. Když mě pustil, šli jsme společně na druhou stranu místnosti, abychom si mohli v klidu popovídat. Což nás zaměstnalo tak, že jsme si ani nevšimli rychle plynoucích hodin. Ne že by nám to vadilo, měli jsme času, kolik jsme jen chtěli. Nenechali jsme se rušit ani tančícími páry, ani řečnícími upíry roztroušenými všude kolem. Uzavřeli jsme se vlastně do jakési bubliny, ve které jsme setrvali dlouho, hodně dlouho, ale stále jsme si měli co říct. Když skončilo jedno téma, snadno jsme nalezli nové. Byl to dobrý společník, to jsem mu nikdy neodpírala, bohužel jsme nikdy neměli moc času na řečnění. A když čas byl, vždy nás něco vyrušilo. Tak jako teď…

Stalo se najednou několik věcí, takže nejlepší bude vzít si to popořadě…

Z konverzace s Felixem mě vyrušily otevírající se dveře a následné kroky, jak někdo vešel do místnosti. Přimhouřila jsem oči a rychlostí sobě vlastní jsem se otočila k příchozím rušitelům čelem. Vlasy se mi přitom rozevlály na všechny strany, a ještě než stihly opět spadnout na své místo, ozvalo se sedmero zalapání po dechu…

<< 12. díl X 14. díl >>


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 13. kapitola:

 1
11.09.2011 [17:58]

WhiteTieUž si připadám trapně. :D U každé kapitoly se opakuju, ale když to jinak nejde. Opět se mi to moc a moc líbilo!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!