Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 18. kapitola

18.02.2011 (20:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1905×

EDIT: Článek neprošel korekcí!

„Copak, Bello? Tys ten štít nenašla?“ zeptal se Aro; své zklamání se už ani nesnažil nijak skrývat.

„Našla jsem ho. Ale... byly tam i myšlenky,“ hlesla jsem. Připadala jsem si strašně hloupě. Co když si to jen namlouvám? Co když jsem jednoduše blázen?

„Prosím tě, Bellinko. Je úplně normální, že v mysli jsou myšlenky,“ prohlásila Jane posměvačně. Caius se tiše zachechtal.

„Nebyly moje,“ zasyčela jsem podrážděně. V Arových očích jsem zahlédla záblesk... nadějě? Ano, rozhodně to byla naděje.

„Čí byly?“ zeptal se dychtivě.

„Já nevím,“ odpověděla jsem sklesle. Snažila jsem se přijít na to, komu ty myšlenky patřily, ale Demetriho ruce položené na mých bocích mi znemožňovaly pořádně myslet.

„Zkus to znovu, Bello. Ponoř se do své mysli,“ nabádal mě Aro. Věta „ponoř se do své mysli“ mi už začínala pořádně lézt na nervy, ale co můžu dělat? Aro je zjevně velký šéf, musím ho poslouchat.

Znovu jsem se pokusila dostat do své mysli. Tentokrát mi to šlo rychleji, ani ty cizí myšlenky mě už nevyděsily. Soustředila jsem se na ně, snažila se z nich vyčíst, komu patří, ale byly moc zmatené, zdálo se mi, že spolu vůbec nesouvisí. A pak se jedna z myšlenek změnila v dobře známý hlas.

Slyšíš mě, Bello? Hmm, to je tak hloupý, mluvit v myšlenkách k někomu cizímu. Možná to není pravda... určitě to není pravda... Překvapení bylo tak silné, že jsem se přestala soustředit.

„Já tě slyším. Slyším tě, Aro!“ vydechla jsem překvapeně. Aro se spokojeně usmál. No, možná trochu víc než spokojeně.

„To je úžasné. Už jsem přestal věřit...“ rozplýval se. Ostatní zmateně zírali střídavě na mě a na Ara.

„O co jde, Aro?“ zeptal se Caius frustrovaně. Očividně mu bylo nepříjemné, že nic neví.

„Bella mi čte myšlenky,“ pochlubil se Aro. Překvapení se objevilo dokonce i na Marcově věčně bezvýrazném obličeji.

„Má další dar? To není možné...“ oponoval Caius.

„Není to dar, Caie,“ pousmál se Aro. To mě vytrhlo z mého přemýšlení.

„To nechápu,“ prskla Jane nakvašeně dřív, než jsem stačila vyslovit to samé.

„Před stovkami let se tu objevil jeden upír. Tvrdil o sobě, že je prorok. A jedním z proroctví, se kterými se mi nevědomky svěřil bylo i to, že sedmý upír, kterého stvořím, bude mít nějakou zvláštní schopnost, díky které se mnou bude propojen,“ vysvětlil Aro hrdě.

„Proč se to proroctví týkalo zrovna tebe?“ štěkl Caius podezřívavě.

„Jsem sedmým upírem, kterého stvořil první našeho druhu,“ objasnil Aro obezřetně.

„Takže se to celé točí kolem magického čísla sedm?“

„Ano... je toho tolik, o čem nejspíš ještě vůbec nevíme,“ pravil Aro zamyšleně, ignorujíc Caiův sarkasmus.

„Co myslíš? Čaroděje, víly a obry?“ zavrtěl Caius hlavou.

„Všechno je možné...“

„To je směšné, bratře,“ odfrkl si Caius posměvačně. Aro jen rezignovaně pokrčil rameny.

„Bello, co kdybys mi ještě jednou zkusila přečíst myšlenky, jen abychom měli jistotu... Pak už můžete s Demetrim jít,“ řekl. Došlo mi, že má něco za lubem a zoufale jsem chtěla vědět, co.

„Dobře.“ Zavřela jsem oči. Najít cestu do centra mé mysli bylo snadné, když jsem věděla, co přesně mám hledat. Snažila jsem se zjistit, o co se Aro snaží, ale on všechny své myšlenky úzkostlivě tajil. Všechny až na jednu.

Přesně v osm večer na tebe budu čekat v mé komnatě. Demetri ti řekne, kde je. Kromě něj se ale o té schůzce nesmí nikdo dozvědět, Bello. Dál už jsem se nesnažila. Nemělo to totiž žádný smysl. Aro prostě nebyl upírem, který by si nedokázal chránit myšlenky.

Nepatrně jsem kývla hlavou a začala táhnout Demetriho ke dveřím. Už jsem to tu nemohla vydržet ani o vteřinu déle. Nebylo to jen Arovým divným chováním, prostě se na mě začala soustředit přílišná pozornost a to se mi vůbec nelíbilo. Demetri to na mně poznal, a tak se nijak nevzpouzel. Vedl mě úzkými chodbami osvětlenými hořícími pochodněmi, kterými jsem nikdy předtím nešla.

„Kam jdeme?“ zeptala jsem se zvědavě. Naše kroky v těch klaustrofobických chodbách vytvářely tichý dozvuk.

„Uvidíš,“ pronesl tajemně. Prosebně jsem se na něj zadívala. „Tomu pohledu neodolám,“ povzdechl si. „Jdeme do mojí - vlastně naší - komnaty,“ usmál se.

„My máme vlastní komnatu?“

„Všichni tady mají vlastní komnatu. Aby měli aspoň nějaké soukromí a mohli se věnovat svým zájmům,“ objasnil a spiklenecky na mě zamrkal. Tiše jsem se zahihňala.

„Čemu ses věnoval ty?“ zeptala jsem se. Neodpověděl, jen se zachechtal, otevřel staré dřevěné dveře a zavedl mě do velkého pokoje, který naprosto postrádal historický ráz, který byl k vidění všude na hradě. Na podlaze ležel béžový koberec a stěny byly natřené černou. Kdybych vzala v úvahu ještě to malé okno pod stropem, obrovskou LCD televizina stěně a notebook položený na skleněném konferenčním stolku, řekla bych, že to tu vypadá jako v kobce. Dost moderně zařízené kobce. Jenže to by ty černé zdi nesměly být polepeny desítkami černobílých i barevných plakátů. Přiblížila jsem se k jednomu z nich a prohlédla si tmavovlasého muže s rozjařeným výrazem, kterého zachycoval.

„Tys strávil celou věčnost tím, že ses díval na fotbal?“ vydechla jsem překvapeně.

„Celou ne,“ bránil se Demetri. „Fotbal se začal hrát až v polovině devatenáctého století a první kluby začaly vznikat až...“ Dál už jsem ho neposlouchala. Připomněl mi někoho, koho jsem kdysi znala. Nepamatuji si jeho nebo její jméno, vím jen, že taky stačilo zavést rozhovor na téma, které ho zajímalo a ten dotyčný obstaral zbytek rozhovoru sám. U stropu jsem si všimla několika obrovských polic, na kterých byly položeny stovky různých barevných krabic od bot.

„Co máš v těch krabicích?“ zeptala jsem se a kývla hlavou ke stropu.

„Kopačky,“ zakřenil se.

„Kolik-?“

„Přesně čtyřistaosmdesáttři párů. Žádné nemám dvakrát,“ pochlubil se. Měla jsem co dělat, abych se nerozhihňala jako puberťačka. Takže Demetri je blázen do fotbalu... Byla jsem tak šťastná, že o něm vím zase o něco víc. Bez ohledu na to, nemohla jsem se zbavit myšlenek plných obav na setkání s Arem. V koutku mé mysli uháněly stále dál a dál, jako splašení koně po udusané cestě. Bylo to až absurdní. Naštěstí jsem věděla, jak ty myšlenky zastavit.

Položila jsem ruce Demetrimu na hruď a začala jimi přejíždět přes jeho mramorovou kůži; rty jsem ho přitom laskala na krku. Demetri slastně zasténal a vtiskl mi polibek na rameno. Košili, co jsem měla na sobě, se ani nenamáhal rozepínat, prostě ji ze mě hladově strhl. Jeho polibky, kterými teď zasypával celé mé tělo mě zavedly na místo, kde jsem byla schopna myslet jen a pouze na něj. Na jeho dokonalé tělo, na spalující doteky, na jeho lačné rty. Na schůzku s Arem jsem si ani nevzpomněla.

***

Naše milostná chvíle skončila přesně v půl sedmé večer, když se díky rezervaci spustila LCD televize na sportovním kanálu. Demetri sice tvrdil, že semifinále Ligy mistrů klidně oželí, jenže já věděla, že to tak docela není pravda. K Arovi jsem měla jít až v osm, a tak jsem se s Demetrim dívala na zápas. Názvy klubů a jména hráčů mi vůbec nic neříkaly a pravidla jsem neznala, takže se Demetri znovu rozpovídal. Tentokrát jsem ho poslouchala a musela uznat, že ten fotbal má něco do sebe. Ve třičtvrtě na osm, za stavu 2:0 pro domácí tým v pruhovaných modročervených dresech jsem řekla Demetrimu o schůzce s Arem. Bral to s klidem - tedy navenek. Na očích jsem mu ale poznala, že uvnitř něj to vře. Přesto mi popsal cestu a pomohl najít něco na sebe.

Za minutu osm jsem už nervózně přecházela před Arovou komnatou. Můj mozek zase pracoval na plné obrátky, přemýšlel nad tím, co po mně Aro chce. A zacházel do čím dál tím větších absurdit. S úderem osmé se z komnaty ozval Arův vzdychavý hlas.

„Pojď dál, Bello.“

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 18. kapitola: