Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 19. kapitola

28.02.2011 (21:15) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1943×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Roztřeseně jsem stiskla starou železnou kliku a zatlačila na velké zdobené dřevěné dveře, které se se zlověstným zaskřípáním otevřely - Aro zjevně tuhle komnatu moc často nepoužíval. Vstoupila jsem do velké, spoře osvětlené místnosti. Všude na oprýskaných zdech visely pavučiny, knihy v omšelých regálech byly pokryty nánosy prachu. Kolem velkého stolu uprostřed místnosti byly rozmístěna čtyři křesla; čalounění bylo ošoupané, místy dokonce až děravé. V jednom z křesel seděl Aro a zamyšleně mě pozoroval. Byl... jiný. Tak jiný, až mi z toho běhal mráz po zádech. Ponurá atmosféra téhle místnosti mi odvahy také nepřidala, což Aro ihned poznal.

„Uznávám, že to tu není moc útulné. Na mou obranu musím říct, že jsem tu už pár stovek let nebyl a neměl jsem nejmenší tušení, jak moc děsivě to tu vypadá,“ prolomil ticho a pousmál se. Chtěla jsem mu odpovědět něco chytrého, a tím mu dokázat, že z tohohle setkání nemám sebemenší strach, ale nezmohla jsem se na slovo. Na mé odvěké zbabělosti nejspíš nic nezměnil ani fakt, že jsem se stala upírkou. Silnou novorozenou upírkou, se kterou by Aro v souboji mohl mít velký problém.

„Jak bylo na lovu?“ zeptal se po několikaminutovém trapném mlčení. Poznala jsem, na co se skutečně ptá. A byla jsem rozhodnutá říct mu pravdu, bez ohledu na následky, které by to mohlo mít. Protože kdybych mu lhala, pravdu by se stejně dozvěděl z Demetriho myšlenek. Věděla jsem, že kdybych mu lhala, bylo by to jen horší.

„Skóre je 1:0 pro tohle tělo lačnící po lidské krvi,“ přiznala jsem. Aro jen pokývl hlavou, jako by snad ani nečekal nic jiného. „Je mi to moc líto, já jsem se prostě-“

„Neovládla, Bello. Já to plně chápu. Očekávám, že Demetri tě už jistě obeznámil s mými důvody pro vegetariánství...“

„A-ano,“ zakoktala jsem, vyvedená z míry směrem, kterým se náš rozhovor ubíral. Čekala jsem cokoliv, jen ne to, že mě bude poučovat. Aro povytáhl obočí, jako by čekal na odpověď. Zašátrala jsem v paměti, abych zjistila, co mi to Demetri vlastně řekl. Nebylo snadné si vzpomenout, protože Demetri mě s touhle věcí seznámil ještě když jsem byla člověkem, ale jakmile jsem odhrnula ten poloprůsvitný závoj, který mě dělil od těch lidských vzpomínek, které mi ještě zbyly, nebylo těžké najít tu správnou.

„Říkal, že se domníváš, že to Volturiovým dodá na váženosti, ale že si myslí, že pro to máš i jiné důvody, jen neví jaké,“ zašeptala jsem.

„Demetri je... opravdu vnímavý. On jediný na to přišel. Neví, jaký mám pro vegetariánství důvod, nicméně ví, že ten oficiální to určitě nebude. Víš, Bello, než jsem se stal upírem, byl jsem milujícím otcem a manželem. S mou ženou Patrizií jsme měli dvě děti, holčičku Crescenzu a chlapečka Salvatora. Možná bys to lépe pochopila, kdybys mi přečetla myšlenky.“ Poslechla jsem ho a v mysli se začala soustředit na jeho vzpomínky. Ukazoval mi dvě malé děti, Crescenzu a Salvatora, jak jsem záhy pochopila. Oba měli tmavé oči a vlasy, opálenou pleť a ďolíčky ve tvářích.

„Naposledy jsem je viděl, když bylo Salvatorovi asi šest let a Crescenza byla o dva roky mladší. Zpočátku jsem na ně myslel dnem i nocí, ale po několika desítkách let jsem začal zapomínat. Zapomněl jsem na Crescenzu a Salvatora, na to, jak moc jsem je měl rád. Stal se ze mě ten necitelný a vypočítavý vládce Volterry. Probudil jsem se v červenci roku 1904, i když ostatní o tom dosud nevědí. Nechci, aby to věděli. Ten den přivedla Heidi skupinku lidí, abychom se mohli nakrmit. Byla mezi nimi i holčička kolem pěti let. Její podoba s Crescenzou byla neskutečná. Napadlo mě, že bych si ji mohl nechat jako náhradu za Crescenzu...“ Odmlčel se. V mysli se mi vynořila další z Arových myšlenek, která zachvátila mé hrdlo plameny. Spíš než vzpomínka to byl jen její záblesk. Obličej dítěte, téměř identický s tím Crescenziným.

„Já... nechtěl jsem ji zabít. Ale byl jsem žíznivý a nedokázal jsem se ovládnout. Až příliš pozdě jsem si uvědomil, co jsem provedl. Že jsem zrůda. Vymyslel jsem si důvod, proč bychom měli začít pít zvířecí krev a přesvědčil Caia a Marca aby s ním souhlasili...“ Jeho šeptavý hlas začal znít unaveně. Pečlivě jsem si prohlédla jeho obličej a spatřila něco, co poznamenalo celý zbytek mé existence. Smutek v očích se už nenamáhal nijak skrývat a jeho obvyklý falešný úsměv nahradil výraz upalovaného. Přitom vypadal tak staře a moudře, až jsem si připadala jako malé dítě, co o světě neví nic. A vlastně jsem tím dítětem v porovnání s ním byla.

„Asi přemýšlíš, Bello, proč jsem ti to řekl. Víš... prováděl jsem věci, kterých teď lituji. Nechci, aby ses o nich dozvěděla nedopatřením z mých myšlenek, protože by tě to mohlo vyděsit. Já... zabil jsem spoustu lidí i upírů. Dokonce i mou sestru,“ zašeptal. Byla jsem si stoprocentně jistá, že kdyby to bylo možné, srdce by mi právě vynechalo úder. Možná i víc.

Aro si položil hlavu do dlaní a pokračoval. „Jmenovala se Didyme. Pár let po mé přeměně jsem se rozhodl, že ji přeměním taky, narozdíl od Crescenzy, Salvatora a Patrizie, kterým jsem život vzít prostě nedokázal. Ona... byla talentovaná, ale stejně mě její dar zklamal. Čekal jsem něco víc, než že bude kolem sebe šířit auru štěstí. Marcovi to učarovalo. Zamiloval se do ní a ona do něj. Zprvu mi to nevadilo, byl jsem rád, že si vybrala právě Marca. Ale o pár století později se rozhodli, že odejdou z Volterry a budou žít sami. Začal jsem se bát. Bylo jisté, že pokud bych je pustil, přišli bychom o důležitého člena našeho klanu. A to jsem si nemohl dovolit. Zabil jsem Didyme a Chelsea přikázal, aby posílila Marcovy vazby k Volteře. To způsobilo jeho apatii,“ zamumlal téměř nesrozumitelně. Ticho, které následovalo, rušily jen jeho tiché vzlyky. Po několika dlouhých minutách zvedl hlavu a usmál se svým falešným úsměvem. Už to byl znovu ten starý známý Aro, vládce upírského světa.

„No, Bello. Děkuji za tvou návštěvu, už můžeš jít,“ prohlásil. „Prosím, nikomu neříkej o tom, co jsem ti dnes povídal. Nikomu, kromě Demetriho. Tomu jedinému to můžeš říct. Důvěřuji mu a on bude dozajista stát o vysvětlení, cos tu se mnou dělala celých pět hodin...“ dodal tiše. Pět hodin?! Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem v téhle komnatě strávila s Arem celých pět hodin... To prostě nebylo možné.

Bez rozloučení jsem vyrazila z Arovy komnaty a spěchala za Demetrim. Našla jsem ho v naší komnatě, jak strnule sedí na pohovce a apaticky hledí na vypnutou televizi.

„Jak dopadl fotbal?“ vyzvídala jsem tiše, abych nějak začala konverzaci, zatímco jsem postávala ve dveřích. Otočil se na mě; z očí mu čišel vztek.

„Barca vyhrála 2:0. Jak sis to užila s Arem? Nezdá se, že by měl sklony k trhání oblečení jako já...“

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 19. kapitola: