Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 14. kapitola

19.01.2011 (07:30) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2198×

„Bello? Jak se cítíš?“ zeptal se Aro. Na rtech mu pohrával spokojený úsměv.

„Vyprahle,“ přiznala jsem. „Kde je Demetri?“ zašeptala jsem. Felix, Aro i Renata se po sobě zmateně dívali, zjevně nevěděli co odpovědět. Moje tělo na to zareagovalo způsobem, který mě šokoval. Vzduch mi se syčením unikl z krku a prodral se mými zaťatými zuby s hrozivým zvukem. Švihnutím jsem se posadila. Byl to pohyb tak rychlý, že se mi měla místnost rozmazat do jediné šmouhy, ale nestalo se tak. Viděla jsem při něm všechno naprosto detailně - pozůstatky po černých šmouhách od bot na podlaze i sebemenší smítko prachu poletující ve vzduchu.

„Kde je?“ sykla jsem frustrovaně. Neměla jsem v úmyslu použít tenhle tón, ale moje sebeovládání mě zradilo. Zklamalo mě, že tu není ten, po kom mé srdce nejvíc toužilo.

„Nevíme. Při tvé přeměně odešel a od té doby se nevrátil,“ zamumlal Aro sklesle. Viděla jsem, jak si Renata skousla ret s tázavým pohledem upřeným na Felixe. Ten si jen povzdechl a pokrčil rameny. Byla jsem si jistá, že kdybych dokázala plakat, zrovna teď by mi po tváři tekly slzy.

„Určitě se vrátí,“ pravil Aro konejšivě. „Teď bys měla jít na lov, Felix tě bude doprovázet,“ dodal a vyslal ke mně povzbudivý úsměv. Přikývla jsem a zvedla se. Felix mi váhavě položil ruku kolem pasu a vedl mě pryč z místnosti. Cítila jsem jeho příjemnou vůni plnou svodů, skrývající v sobě vyvážené proporce květin a koření. Mohla jsem bezpečně určit jasmín, pomerančový květ, narcis, růži, broskev, černý rybíz, mošus, skořici, santálové dřevo a vanilku. Snad ještě víc vůní jsem ale určit nedovedla. Voněl sladce, ale nebylo to nic přehnaného.

***

Běželi jsme znovu temným tunelem. Snažila jsem se držet tempo s Felixem, který mě občas nestíhal, ale moc dobře mi to nešlo. Poprvé jsem pocítila to sladké opojení z rychlosti, o kterém jsem několikrát slyšela od ostatních upírů a četla v Charlieho motoristických magazínech. Nevadil mi ani ten zatuchlý, vlhký pach, který jsem kromě Felixovy vůně vdechovala. A pak mě uhodila do mého nově citlivého nosu další vůně.

Bergamot, mandarinka, pomeranč, limetka, bazalka, santálové dřevo, frézie, jasmín a růže. Připadalo mi, jako bych se díky té vůni ocitla někde na exotickém ostrově. Mé tělo se dalo do střehu před neznámým upírem. Já ale v hloubi duše věděla, že se není čeho bát. Že ta úchvatná vůně nemůže patřit nikomu zlému. Tu vůni jsem si zamilovala - okouzlila mě jako elixír lásky. Náhle pro mě přestalo existovat všechno, kromě té vůně. Běžela jsem tunelem za zdrojem toho sladkého, opojného pachu. Čím blíže jsem byla, tím lépe jsem vůni cítila. Krok od kroku mě omamovala víc a víc. Vůbec mě nepřekvapilo, že patřila Demetrimu.

Stál strnule přitisknutý u zdi. Když mě spatřil, jeho oči se rozzářily jako oči malého dítěte, které od rodičů dostalo svou vysněnou hračku. Lhostejný výraz á la Marcus byl tatam. Několik vteřin jsme se na sebe mlčky dívali, jako bychom se nikdy předtím neviděli. A vlastně to tak bylo - on mě předtím vždy viděl jako člověka a já ho zase vždy viděla jako člověk, těma nedokonalýma lidskýma očima. Jak jsem si kdy mohla myslet, že opravdu vidím? Ten lidský zrak oproti upírskému neviděl nic. Zhola nic. I teď, v husté tmě podzemního tunelu jsem Demetriho obličej viděla tisíckrát lépe než kdykoli předtím. Nemohla jsem se jeho krásné tváře nabažit.

Stoupla jsem si na špičky a objala ho kolem krku, načež mi položil ruce kolem pasu. Následoval dlouhý pohled do jeho černých, doutnajících očí. A pak už to ani jeden z nás nemohl vydržet. On měl rychlejší reakci. Přitiskl své rty na ty mé a začal mě líbat. Ten polibek byl úplně jiný než všechny předtím. Jestli jsem si někdy myslela, že mě líbá vášnivě, krutě jsem se mýlila. Líbal mě rychle a tvrdě, jako by tím chtěl odčinit, že mě nechal samotnou. Mé rty se už těm jeho nemusely přizpůsobovat, držely si svůj vlastní tvar. Naše těla spalovala touha. Tu ovšem bezpečně uhasil Felix, který se mezitím dostal až k nám.

„Nejdřív lov, potom sex,“ pravil přísně a zamrkal na nás. Rozpačitě jsem se zasmála, vděčná za to, že se nemůžu červenat. Demetri se rozřehtal a udeřil pěstí do té Felixovy.

„Dej si pohov, Felixi,“ řekl Demetri. Felix se poťouchle usmíval. „Vyřiď Arovi, že jsem vzal Bellu na lov,“ dodal netrpělivě.

„Vládče náš, slunce naše jasné!“ zahlaholil Felix a padl na kolena před Demetrim, kterému už zase začaly cukat koutky.

„Vypadni,“ zavrčel Demetri naoko výhružně. Felix se zachechtal a vyrazil zpátky do hradu. Zůstali jsme s Demetrim sami. Svými rty se začal pohybovat na mém krku. Slastně jsem zavrněla.

„Promiň,“ zašeptal mezi polibky.

„Cože?“ vydechla jsem. Opřel si čelo o mé a zadíval se mi do očí.

„Omlouvám se, že jsem tě tam nechal samotnou. Já... totálně jsem to nezvládl. Každý tvůj výkřik se mi zaryl do srdce jako tupý nůž. Nedokázal jsem tomu vzdorovat... tak jsem utekl,“ zamumlal. Přitiskla jsem mu rty na ty jeho, aby neměl šanci ještě něco říct. Tohle téma jsem už chtěla uzavřít.

Měla jsem obrovskou chuť něco udělat. Něco, co by nás opravdu hmatatelně spojilo. Začala jsem mu rozepínat knoflíky na košili. S úsměvem se ode mě odtáhl a spojil mi ruce za zády. Zklamaně jsem si skousla ret.

„Jak řekl Felix - nejdřív lov, potom sex,“ zakřenil se Demetri.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 14. kapitola: