Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 10. kapitola

02.01.2011 (11:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2077×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Renata šla první. Otevřela dveře a prošla jimi do další místnosti. Následovali jsme ji. Místnost byla kulatá a prázdná, až na několik židlí rozmístěných nerovnoměrně podél zdi a Ara, který strnule stál u jedné ze židlí. Došli jsme do středu místnosti a zastavili se. Aro chvíli zíral na uskupení upírů stojící kolem mě, pak nasadil přátelskou masku a spustil.

„Vítám tě tu, Bello. Jsem moc rád, že jsi se za námi přišla podívat. Musíš prominout, že tu zatím nejsme všichni, ale nečekali jsme tě tak brzy. Vlastně jsme si nebyli jisti, zda nás vůbec někdy poctíš svou návštěvou. Z Demetriho jsme totiž vycítili jistou... nevoli splnit naše přání,“ řekl a usmál se. Jeho hlas byl slabý, zněl jako pouhé zavzdychání. Chvíli čekal na odpověd, ale když se mu jí nedostalo, zamířil k nám. Když se pohyboval, vypadal přitom nádherněji než Alice. Ty pohyby byly tak plynulé... vypadal téměř jako by se vznášel. Zastavl se přede mnou a Demetrim a dotkl se Demetriho ramene. Jeho pohled se upřel kamsi do prázdna. Za tu chvíli, co četl Demetrimu myšlenky jsem si ho mohla prohlédnout. Měl tmavé vlasy, které mu splývaly kolem obličeje. Vypadal mnohem starší než Demetri nebo Felix, ale pořád byl nelidsky krásný. Nejvíce mě na něm zaujaly dvě věci - oči a kůže. Jeho oči sice měly barvu karamelek, ale zdálo se mi, jako by přes ně měl průsvitný bílý film. Jako by ty oči byly zalité mlékem. Jeho kůže se mi zdála na upíra příliš tenká. Nepochybovala jsem ale o tom, že je tvrdá. Arova ruka se spustila z Demetriho ramene. Aro si povzdechl a nakrčil čelo. Překvapilo mě, že se přitom jeho kůže nepomačkala jako papír.

„Že se nestydíš, Demetri. Takhle Bellu vystrašit,“ prohlásil Aro káravě.

„Byl jsem rozčilený,“ hájil se demetri odměřeným hlasem.

„Mohl ses nejdříve uklidnit, než jsi vešel do jejího pokoje,“ poučil ho Aro a obrátil se k Renatě.

„Renato, drahoušku. Vidím, že ses rozhodla doprovázet Bellu, stejně jako Felix,“ řekl a dotkl se její ruky. Po chvíli ruku stáhl. Je možné, že jsem v jeho očích zahlédla záblesk smutku, nebo se mi to jen zdálo?

„Bello, myslíš, že bych se mohl podívat?“ zeptal se a napřáhl ke mně ruku. Chvíli mi trvalo, žež mi došlo, co po mně vůbec chce. Podívala jsem se na Demetriho. Tvářil se neutrálně.

„Samozřejmě.“ Můj hlas zněl normálně, což mě potěšilo. Natáhla jsem k němu svou ruku. Naše dlaně se dotkly. Aro na mě zíral nevěřícným pohledem.

„To není možné,“ vydechl. Ostatní nás zmateně pozorovali.

„Co se děje?“ zeptala se Renata.

„Nic. Všechno je v nejlepším pořádku,“ odpověděl Aro. Oči se mu rozzářily.

„Tak to je fajn,“ ozval se Demetri. „Můžeme už jít?“ zeptal se netrpělivě.

„Obávám se, že nemůžete, Demetri. Nejsem jediným, kdo si přál Bellu poznat. Měli bychom počkat na ostatní. Myslím, že se vrátí brzy,“ usmál se Aro. Z Demetriho úst uniklo frustrované zasyčení.

„No vidíš, už jsou tady,“ oznámil vesele Aro a posunul se blíže ke dveřím. Renata, Felix a Demetrise otočili ke dveřím a zaujali obranná postavení. Pomalu jsem stočila svůj pohled ke dveřím a spatřila je přicházet.

Byli čtyři. Dva vysocí starší muži - zřejmě Marcus a Caius - na sobě měli černý plášť a chlapec s dívkou byli oblečeni v kouřově šedých pláštích.

„To je ona?“ ozvala se dívka znechuceným tónem a začala mě probodávat pohledem. Demetri na ni zavrčel.

„Ano, Jane. To je Bella,“ odpověděl Aro pyšně, nevšímajíc si jejího znechuceného tónu. Jane si odfrkla a pak se na mě sladce usmála.

„Jen mě tak zajímá...“ nechala svou větu doznít do ztracena. Demetri se vedle mě napnul k útoku.

„Nech ji na pokoji,“ zavrčel výhružně.

„Nerozčiluj se, Demetri,“ zavrkala a podívala se zpátky na mě. Viděla jsem, jak se Demetri vrhá Jane po krku. Než ale svůj záměr stihl dokončit, ležel na zemi v agonizujících bolestech. Nekřičel, ale o to snad byla ta podívaná horší. Nesnesla jsem to. Výjev před mýma očima zakryla temnota. Podlomila se mi kolena. Od pádu na kamennou podlahu věže mě zachránily něčí studené ruce.

< Předchozí - Následující >