Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 9. kapitola

31.12.2010 (09:30) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2083×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Demetri mě objal a já cítila, jak se jeho studené ruce pohybují nahoru a dolů po mých zádech.

„Miluju tě,“ pošeptal mi do ucha a jeho rty mě začaly líbat na krku. Pokračovaly cestou po čelisti až si našly mé rty. Ten polibek by snad trval věčně, kdyby nás nevyrušil příchod Felixe.

„Čuňata,“ odfrkl si ten obrovský upír. Odtáhla jsem se od Demetriho a podívala se na Felixe. Tvářil se pobaveně, a když si všiml mého vystrašeného pohledu, zamrkal na mě. Váhavě jsem se na něj usmála. Úsměv mi oplatil a pak se obrátil na Demetriho.

„Tys to věděl,“ prohlásil naštvaně.

„Co jsem věděl?“ zeptal se Demetri pobaveně a objal mě kolem pasu.

„Šeptal jsi, protože jsi věděl, že stojím za dveřmi a poslouchám,“ pravil Felix nabručeně.

„Takže jsi nic neslyšel?“ optal se Demetri spokojeně.

„Ze začátku ne, ale pak jsem přitiskl hlavu ke dveřím. Načapala mě tak jedna pokojská a chtěla na mě zavolat ochranku, ale pak jsem použil svůj šarm a ona si to rozmyslela,“ řekl a obdařil nás zářivým úsměvem.

„Šarm? Ty přeci žádný šarm nemáš. Co jsi udělal?“ zakřenil se Demetri.

„Zatancoval jsem jí. Viděl jsem jednou v televizi tanec, vypadal zajímavě a nebylo těžké se ho naučit. Ten pořad, ve kterém ho učili se jmenoval Svět Elmo, myslím,“ prohlásil a zamrkal na mě. Představa toho obrovského a na první pohled hrozivého upíra, jak tancuje dětské tanečky byla tak komická, že jsem se neudržela a vybuchla smíchy.

„Děkuju, Felixi. Za všechno,“ slyšela jsem zamumlat Demetriho.

„Nemáš zač,“ odpověděl Felix tiše, „půjdeme?“ zeptal se už hlasitěji. V jeho hlase jsem rozpoznala obezřetnost.

„Ano,“ odpověděla jsem. Demetri mě vzal za ruku a vyvedl mě z pokoje. Zaslechla jsem, jak Felix zamkl pokoj. Klíčky mi vtiskl do dlaně a šel před nás, aby nás mohl vést. Nevšímala jsem si, kudy jdeme, zírala jsem na své prsty propletené s těmi Demetriovými, ale pak mi Felixova záda zmizela z periferního vidění. Rozhlédla jsem se kolem. Stáli jsme ve slepé uličce. Před námi byl odkrytý kanál. Demetri mě vzal do náruče a skočil dolů. Po dopadu se rozběhl temným tunelem.

„Felix nesnáší, když se musí pohybovat lidskou rychlostí,“ zamumlal na vysvětlenou. Po necelé minutě běhu se zastavil. Na kamenné zdi byla připevněna pochodeň. Světlo, které z ní vycházelo mě oslepovalo. Když jsem si na něj přivykla, spatřila jsem, že na konci tunelu je mříž - železné tyče sice byly rezavé, ale zato silné jako moje ruka. Felix odemykal dveře ukované z menších tyčí propletených do sebe. Jakmile je Felix odemkl, Demetri mě jimi protáhl do větší a jasnější kamenné místnosti. Kované dveře se za námi s hlasitým třesknutím zavřely. Na druhé straně dlouhé místnosti byly nízké dřevěné dveře. Nevšimla jsem si, kdy se Felix dostal znovu před nás, ale  této chvíli už procházel skloněný těmi nízkými dveřmi. Následovali jsme ho do jasně osvětlené haly. Byla úplně obyčejná, špinavě bílé stěny, průmyslově šedý koberec a po stropě rovnoměně rozmístěná čtverhranná fluorescenční světla. Nic děsivého v porovnání s temným tunelem. Až tady mě ale přepadl opravdový strach. Kousek od výtahu na druhé straně místnosti stála skupinka tří upírů. Blonďatý muž o něčem živě diskutoval s brunetkou v tmavě modrých letních šatech a držel se přitom za ruku s černovláskou v úzkých džínách a rudém topu, který ostře kontrastoval s s její bledou kůží. Když nás zahlédli, ukončili rozhovor a zamířili k nám. Vystrašeně jsem se podívala na Demetriho, který se ale tvářil uvolněně.

„Ty musíš být Bella. Já jsem Renata a tohle jsou Afton a Chelsea,“ prohlásila brunetka s úsměvem a pohladila mě po paži. „Aro už čeká ve věži, je tam sám. Prozatím,“ řekla Renata Demetrimu.

„Dobře, už jdeme,“ zamumlal Demetri a vedl mě k výtahu. Naše tříčlenné seskupení se rozrostlo o Renatu, která teď kráčela vedle mě. Demetri se na ni tázavě podíval.

„Jdu s vámi. Možná se vám moje schopnosti budou hodit,“ usmála se.

„Jaké schopnosti?“ zeptala jsem se, zatímco jsme nastupovali do výtahu.

„Jsem fyzický štít. Stačí, když se tě budu dotýkat a taky trochu se soustředit a nikdo na tebe nebude schopen zaútočit,“ odpověděla Renata s milým úsměvem. Výtah mezitím dojel do druhého patra. Vystoupili jsme do místnosti, která vypadala jako nablýskaná recepce úřadu. Na podlaze ležely tlusté, sytě zelené koberce, stěny byly obložené dřevem a kožené pohovky byly uspořádané do útulných uskupení. Ta místnost neměla okna, místo nich byly na zdech pověšeny obrazy toskánské krajiny. Prošli jsme touto místností do další, na jejímž konci byly dveře pobité zlatem. Těch si ale Felix, který nás vedl nevšímal. Odsunul stranou kus dřevěného obložení, pod kterým se objevily obyčejné dřevěné dveře. Prošli jsme jimi do nevelké kamenné předsíně. Demetri se sklonil a dlouze mě políbil. Ten polibek jsem si vychutnávala - není vyloučeno, že je naším posledním. To, že mě políbil právě teď muselo znamenat jediné - od Ara nás dělí pouze jediné dveře.

< Předchozí - Následující >